Nejnovější zprávy: ​Mezinárodní týden turistiky na Valašsku 2024 spustil registraci Děravá střecha radnice v Karolince zřejmě způsobila výpadek počítačů

Kultura

​Čtvrt století kastelánkou na zámku ve Vizovicích

Na pozici kastelánky letos oslavila pětadvacet let, ale v areálu zámku žije o devět let déle. „Už třicet čtyři let si koukám z okna na práci,“ směje se kastelánka vizovického zámku Jana Pluhařová.


Autor: Dalibor Glück

Seděly jsme u velkého dřevěného stolu v místnosti, která zůstává veřejnosti utajená. Pohybuje se v ní převážně personál. Popíjela jsem kávu, Jana čaj a dlouze jsme si povídaly. Shodly jsme se, že kastelánskou profesi stále provází mnoho mýtů.

Kastelánem v očích veřejnosti často ještě zůstává stoický pan Krbec z večerníčkové pohádky O zvířátkách pana Krbce. Sarkastický pan Krbec, jeho hrad Kulíkov a neživé nemrtvé strašidlo Ruprecht, duch hradního pána, stále vytváří představu o kastelánské profesi.

A i když se za dobu pětadvaceti let samotný vizovický zámek, prohlídkové trasy i návštěvnická obec proměnily, mýty spojené s hrady a zámky zůstávají. Jen strašidla už nejsou, co bývala.

Ve dvanácti kapitolách přinášíme poutavé povídání Jany Pluhařové o její práci, mýtech, které provázejí profesi kastelánů i vizovický zámek, a také změnách, které přinesl čas.

Kastelán má široký záběr, není to tak, že jen chodí po zámku a mává svazkem klíčů

Podoba pana Krbce z českého večerníčku je bezesporu pevně vryta do paměti českých návštěvníků hradů a zámků a není lehké lidem vysvětlit, že kastelán je vlastně takový školník s obrovskou odpovědností a už ne tak velkou pravomocí.

Záběr práce je ale mnohem širší: péče o budovy a sbírky, dohled nad technickým a návštěvnickým provozem, hospodaření s přidělenými financemi, spousta administrativy okolo smluvních vztahů s partnery, nájemníky a sezónními zaměstnanci, a když je potřeba, tak i prodávání lístků na pokladně, provádění návštěvníků, spolupráce na tvorbě technických zpráv nebo řešení personálních otázek. Když je potřeba, tak i drhnu záchody, vymetám mouchy, utírám prach a vysávám.

Když má člověk dům, tak také pořád něco opravuje, mění a vylepšuje. A u památkového objektu velikosti zámku je to podobné, jen mnohonásobně složitější.

Kastelán není na zámku svrchovaným pánem

Zámek Vizovice je státní památkou, a navíc i národní kulturní památkou. Většina oprav podléhá složitému procesu: k vyřízení povolovací dokumentace musí být technická zpráva, která se postupuje s žádostí na krajský úřad.

Ten si vyžádá odborné stanovisko památkářů, památkáři pošlou stanovisko zpět krajskému úřadu, krajský úřad to vyhodnotí a vydá k tomu svoje stanovisko. Podobně se to děje při restaurování sbírek. Je to náročné a nepříliš operativní.

A nedejbože ťuknout někam do omítky! To člověk nikdy neví, co se na něj ze zdi vysype. Často je potřeba udělat oproti projektu nějakou změnu, a tak se práce zastaví a musí se vyřizovat nová žádost s novou technickou zprávou.

Státní památce dá peníze na její opravu stát, ale i sponzoři

Vizovický zámek je s další stovkou objektů ve správě Národního památkového ústavu. Jen na Moravě má NPÚ dvacet pět zpřístupněných památek. Zřizovatelem památkového ústavu je Ministerstvo kultury ČR a to nám všem dává peníze. Ale historických budov je opravdu hodně a peněz na jejich údržbu prostě není nikdy dost.

Dlouhodobě tedy řešíme především havárie. Premisou je, že do objektu nesmí téct. Takže prioritou jsou opravy střech. Oprýskaná fasáda je spíš estetický problém, proto musí počkat.

Další cestou, jak něco zrestaurovat, opravit, vyrobit, je pak shánění sponzorů. V roce 2006 jsem vymyslela paralelu k adopci zvířátek v ZOO a akci jsem nazvala: Adoptuj si svůj obraz. Oslovené firmy si vybraly dílo podle svých možností, my jsme jim za jejich podporu k opravenému obrazu umístili mosaznou ceduličku s jejich jmény. V prvním roce se podařilo získat čtyři firmy, jedna z nich nás dotovala až do loňska. Našli se ale další sponzoři. Moc nás to těší.

Díky nim se podařilo získat peníze na kulturní akce, na opravu části fasády, další obrazy nebo na vydání knížky o zámku Vizovice. To nám udělalo velkou radost, protože zámek nikdy žádnou tematickou publikaci neměl.

Zaujmout návštěvníky zámku není jednoduché

Návštěvnická veřejnost se za čtvrt století mého působení na zámku proměnila. A my jsme jí šli samozřejmě naproti. Odbourali jsme strojené hlasy průvodců s nudným textem plným odborných výrazů a faktů z historie.

Mnozí z nás si pamatují výklady typu: Nacházíme se v denní místnosti. Zde si můžete prohlédnout zrcadlo v klasicistním stylu ze 17. století a velkou intarzovanou skříň ze století osmnáctého. Za vámi, vedle rokokového kosmetického stolku z dílny řezbáře XY, můžete vidět nádhernou grafiku, jde o mezzotintu z 18. století umělce YZ.

V dnešní době se ale preferuje způsob výkladu formou příběhů: Vážení návštěvníci, nyní se nacházíme v denní místnosti poslední žijící rodiny na tomto zámku. Rodina zde trávila každý den po obědě několik hodin. Pan hrabě podřimoval, jeho žena Mariette šila deky pro albánské uprchlíky a synové si listovali v tatínkových novinách.

Samozřejmě zařazujeme i fakta, ale v redukované podobě, aby byl výklad pro návštěvníky zajímavý a pokud možno zapamatovatelný.

Zámek není galerie, expozice jsou stálé

Text komentovaných prohlídek a propagačních tiskovin si píšou buď kasteláni, nebo ho na požádání může vytvořit speciální oddělení památkového ústavu. Texty k zámku Vizovice jsem psala já, protože jsem po svém nástupu na pozici kastelánky upravovala instalace. V interiérech bylo vystaveno hodně nepůvodních věcí a já jsem začala zámek od těchto věcí čistit. Proto bylo třeba přepracovat i průvodcovský text.

Kromě toho, po kompletní rekonstrukci střechy, která začala jen pár měsíců po mém nástupu, jsme veřejnosti představili novou prohlídkovou trasu v čerstvě opraveném druhém patře. K ní byl průvodcovský text potřeba taky.

Návštěvníkům tak dnes můžeme představit tři trasy: hodinovou, třičtvrtěhodinovou a patnáctiminutovou. Pokud chce někdo projít celý zámek, tak mu na to stačí dvě hodiny.

Nevšedním zážitkem je určitě návštěva zrenovované zámecké kaple a v reprezentačním sále je hodně obdivovaná jedinečná sedací souprava, osm židlí a pohovka, s gobelínovými potahy zdobenými motivy bajek z celého světa. Souprava pochází z 18. století. A podle toho, co mi napsal už bohužel nežijící hrabě Franci Boos-Waldeck, byly vyrobeny dvě totožné soupravy. Jedna se dostala ke dvoru Marie Antoinetty, kde během Velké francouzské revoluce shořela. Tím se „naše“ zámecká souprava stala jedinou na světě.

Otázky návštěvníků se opakují

V něčem se návštěvníci nemění. Ptají se stále na stejné věci, třeba na způsob topení v kamnech. „Prosím vás, jak se topilo v těch kamnech? Zezadu, že jo? Aby služebnictvo nerušilo panstvo!“ Podobná otázka padá často.

V tomto případě je skutečnost taková, že byl v objektu vybudován promyšlený topný systém, jehož součástí jsou topné komory. Jednou topnou komorou za zdí pokoje se zezadu obsluhovalo i několik kachlových kamen v různých místnostech najednou. A nepořádek v komorách zůstal a nikomu nevadil.

Častým tématem je taky krátká postel, běžné jsou i otázky typu: Kam chodili na záchod? Padl ale i dotaz, jak dámy řešily menstruaci.

Průvodce není chodící encyklopedie. Klidně může někdy říct, ne, opravdu nevím. Ani téma dámské hygieny nás nezaskočilo. V jedné kazetě na prohlídkové trase máme složený starý reklamní leták na prodej dámských menstruačních vložek. V té době byly samozřejmě látkové.

Návštěvníci se ptají třeba i na čištění komínů. A to my také víme! Byla to práce pro malé děti, které se do průduchu komínu vlezly. Opravdu!

Je věcí cti každého průvodce zajistit, aby prohlídka lidi bavila

Nesmí se z ní stát teatrální cirkus, musí mít úroveň a průvodce by měl zachovat dekorum. Ale způsobem komunikace lze mnohé ovlivnit. Pokud průvodce zpozoruje, že se vytrácí pozornost, je potřeba, aby otočil karty.

Dobrý průvodce je schopen s návštěvníky komunikovat tak, jako by s nimi byl na přátelské rovině. Nebojí se přeřeknout, nesnaží se být dokonalý, ikonický, je schopen přiznat, že něco neví, dokáže položit zajímavé otázky, aby návštěvníci byli do výkladu zapojeni. Je empatický k celé skupině, ne jen k jednotlivcům. Dokáže pozitivně reagovat i na malé dítě.

V dnešní době chodí na prohlídky s rodiči mnoho dětí, často i velmi malých, pro které výklad nemá význam, exponáty je nezajímají. Ale pokud jsou tu děti, které prohlídka baví, ale už neudrží pozornost, dobrý průvodce je dokáže zaujmout: „Já už neunesu ty moje zámecké klíče, můžeš mi je prosím pomoct vzít? A vezmeš mi je do druhé místnosti? Tam je na stolečku soška psa a až ji uvidíš, tak u ní počkej a jí ti k ní potom řeknu příběh.“

Co ale hodně zkomplikovalo průvodcům práci, bylo povolení focení během prohlídek. Dříve to bylo zakázáno nebo se mohlo fotit pouze za poplatek. Lidé se tak víc soustředili na to, co vidí a slyší. Dnes ale fotí všichni. A chtějí mít fotky pěkné. Chtějí být na fotografiích sami. Takže se neustále někde zastavují, zůstávají pozadu, neposlouchají výklad, komandují děti, jak a kam se mají na fotku postavit, čekají, až všichni odejdou nebo spěchají dopředu, aby byli v nové místnosti dříve než ostatní.

Nároky publika při prohlídkách na průvodce se zvyšují

Nepamatuji si, že by návštěvníci před pětadvaceti lety nějak příliš hodnotili výklad. Vyslechli si, co jim průvodce nabídl, a byli více či méně spokojení. Ale v dnešní době chtějí lidé za investované peníze čím dál víc muziky. A když mají pocit, že dostali míň, než za co si zaplatili, tak dokážou být velice nepříjemní.

V posledních letech se ale na potřeby zákazníka dbá opravdu hodně. Jedna z věcí je, že se zmenšily skupiny. Když jsem po maturitě na zámku dělala průvodkyni, měli jsme skupiny i s padesáti návštěvníky. Nikdo neřešil, zda všichni výklad slyší, nebo ne. Teď jich máme ve skupině maximálně třicet. A i přesto si lidé stěžují, že nevidí, neslyší… Pak napíší negativní hodnocení, udělají nám špatnou reklamu. Vše se totiž hodnotí na sociálních sítích, na Googlu a tak podobně. Někdy dají špatné hodnocení jen proto, že přijeli mimo otevírací dobu. Zbytečně nás to pak poškodí.

Naším zájmem samozřejmě je, aby se tady lidé cítili příjemně, aby jim bylo u nás hezky. Mnoho lidí na nás ale reaguje velmi dobře. Pozitivní reakce samozřejmě vždycky potěší.

Co bylo pro Janu Pluhařovou za těch pětadvacet let nejhezčí a co nejtěžší?

Tak určitě nejtěžší bylo pochopit náplň práce kastelána. Ještě i teď mi některé věci nejsou jasné.

Než jsem na pozici kastelánky nastoupila, už jsem u zámku devět let bydlela. Manžel tu dělal domovníka a údržbáře a já jsem tak měla možnost pozorovat práci tehdejšího kastelána, mého předchůdce. A jak to tak bývá, měla jsem velmi kritické oko; říkala jsem si, co a jak by se dalo dělat jinak, samozřejmě líp, a hlavně co by se dalo udělat nového.

Když se potom naskytla možnost nastoupit na tuto pozici, tak jsem neváhala a přihlásila se. No, a hned po mém nástupu jsem začala právě s tím, co mi už před lety vadilo: s úpravou interiérů. Hodně věcí na zámku totiž nebylo původních, byly sem přivezeny až v 2. polovině 20. století, a paradoxně původní exponáty byly uloženy v depozitáři. Mnoho předmětů bylo také zcela nelogicky uspořádáno.

Například v ložnici prezentované jako „Ložnice biskupa“ (u které se ukázalo, že v ní biskup vlastně nikdy nespal, protože tu na zámku vůbec nebydlel) stál dámský kosmetický stolek! A na kosmetickém stolku se zabudovaným zrcadlem bylo navíc umístěno další zrcadlo.

Začala jsem si tedy sama pro sebe studovat historické interiéry, zkoumala jsem, jak lidé mysleli, jak uspořádávali nábytek, jaké byly dobové zvyklosti, abych takové nelogičnosti odstranila. Někde mi pomohly dochované historické fotografie z konce 19. století.

Dobové zvyklosti rozmístění nábytku v místnostech se od těch dnešních výrazně odlišovaly

Když ještě nebyla elektřina, lidé pracovali se světlem úplně jinak. Snažili se mít na práci co nejvíce denního světla. My dnes klidně dáme stůl do tmavějšího kouta, protože si můžeme cvaknout vypínačem a posvítit si na něj. Ale v dobách bez elektřiny byli lidé na denním světle závislí. Stavěli proto pracovní a psací stoly co nejblíž k oknům, stejně jako i kosmetické stolky se zrcadly. Denní světlo dopadalo na tvář, ta pak byla v zrcadle pěkně vidět.

Postele bývaly schované za paravány. Na starých akvarelech často vidíme, jak u lůžka stojí židle otočené opěradlem k pelesti. No to proto, aby z postele nepadala velká péřová duchna.

A zrcadla! Ta nebyla původně na to, aby se v nich lidé mohli zhlížet! Jejich funkcí bylo dostat do interiéru více světla. Umisťovala se naproti oknům nebo pod stoly naproti krbům, aby se intenzita světla uvnitř místnosti znásobila. Až do nástupu elektřiny byl dopad přirozeného světla do místnosti hlavním klíčem ke způsobu rozmístění nábytku.

K zámkům patří velké lustry, na kterých bývalo mnoho svíček, aby dokázaly osvětlit místnost. Při elektrifikaci pak byly logicky nahrazeny novými lustry s malým počtem žárovek. Majitelé si uměli velmi dobře spočítat, kolik by je čtyřiadvacet žárovek, nahrazujících voskové svíčky, stálo peněz!

Jenže když se po válce v objektech zpřístupněných veřejnosti dělaly interiérové instalace, byly tyto obrovské lustry elektrifikovány a veřejnosti představeny jako běžná součást života šlechty. To je velká mystifikace návštěvníků. Proto jsme některé takové elektrifikované lustry, které nepocházely z Vizovic, převezli do zámku Valtice, kde našly využití.

Šlechta na zámku neměla nikterak pohodlný život

Lidé si dodnes myslí, že všechny šlechtické rodiny žily velkorysým způsobem života. To není ani zdaleka pravda. Pečovat o zděděný majetek, udržet ho v dobrém stavu, aby se zachoval pro další generace, byla velká zodpovědnost, starost a dřina.

K udržení panství sloužily hospodářské provozy, jako byly mlýny, cihelny, také polnosti, lesy a tak podobně. Ty právě dotovaly provoz panských domů.

Ve Vizovicích se žilo střídmě. Z deníků jsme se dočetli, že zde panstvo mívalo maso jen dvakrát do týdne. Na jídelníčku byly luštěniny a brambory, k jídlu se pila voda. Pan hrabě míval jen výjimečně pivo. Víno se otvíralo jen tehdy, když přijeli hosté.

Na každém zámku je pořád co objevovat

Hrady a zámky mívají svá tajemství, a tak je tomu i u nás. V jedné malé místnosti nikdo z nás ještě nikdy nebyl. Dveře do ní nejdou otevřít, protože se v té místnosti zvedly parkety a ty otevření brání. Abychom se za dveře dostali, museli bychom parkety rozebrat. Tak jsme to prostě nechali tak.

Před pár lety jsme odtajnili ještě jedno místo. Je v okenním výklenku, pod kterým je schod a na něm položené parkety. Dodnes si pamatuji, jak mě lechtalo u žaludku, když jsme prostor otevírali. Byl ale úplně prázdný. V místnosti byl dřív dětský pokoj a pod tím schodem byl asi šuplík na hračky. Usuzujeme tak proto, že v tomto jediném okně z celého zámku zůstaly dodnes drážky na zábranu proti vypadnutí z okna.

Další tajemství už nemáme. Ale zámek určitě ano! Každé jaro, když uklízíme po zimě před novou sezónou, musíme na zdech narovnat všechny obrazy. Do jednoho jsou různě posunuté. Jinak jsme ale se vším neviditelným ve zdech vizovického zámku zadobře. Za strašidla zaskakuji dobrovolně já. Už pětadvacet let.

Jana Pluhařová

  • Narodila se v Olomouci v roce 1964 ve stejný den jako kastelán z Náměště nad Oslavou, Božena Němcová, Josef Kajetán Tyl a Jan Blažej Santini. Nemusíte googlit, je to 4. února.
  • Vystudovala zlínské gymnázium, absolvovala dvouleté studium památkové péče při NPÚ.
  • Pracovní zkušenosti: Pozemní stavby Gottwaldov – kreslička stavebních konstrukcí; Učiliště Vizovice – vychovatelka v Domově mládeže; Magistrát města Zlína, odbor školství a kultury – redaktorka Magazínu Zlín; od roku 1996 kastelánka zámku Vizovice.
  • Má tři děti, čtyři vnoučata, kočku Julii a psa Fida.
  • Od základky až do dospělosti hrála divadlo v amatérském divadelním souboru Malá scéna ve Zlíně, láska k divadlu jí vydržela dodneška. Z ní vychází většina aktivit ve volném čase.
  • Pracovala ve zlínském televizním studiu jako zprávařka, kdysi namluvila pohádku do rádia, přes třicet let moderuje veřejné kulturní akce.
  • Režírovala několik divadelních her s amatérskými soubory, zkusila i scénografii a výpravu.
  • Účinkovala v několika divadelních projektech, v současnosti je členem zlínského divadla Modrodiv, které pracuje s lidmi s poruchou autistického spektra. V rámci své profese se autorsky podílí na speciálních prohlídkách a doplňkových programech pro veřejnost.
  • Kreslí, píše básničky, miluje grafickou tvorbu.
  • Odpočívá u šití kostýmů pro zámecké akce, ale troufla si i na skoro celý zlínský kroj nebo na netradiční svatební šaty.
  • Pracuje s různými texty, dělá úpravy, korektury, píše články a úvahy.
  • Moc ráda čte nahlas, zpívá a miluje intuitivní tanec – ten jí dává pocit volnosti, svobodného projevu a přináší klid.
  • Její životní filozofie zní: Můžu dělat, co chci, jen nesmím nikomu ubližovat. Všechno, co se děje, je důležité a dobré, i když to v danou chvíli třeba cítím jinak. Snažím se žít přítomností a těším se na všechno nové, o čem ještě nevím, že mě čeká. Příroda je dokonalejší než člověk a všechno v ní má svůj přesný smysl, význam a řád. Všechno je možné.
  • 10 důvodů, proč přijet do Vizovic na zámek

  • Klidné prostředí kulturní památky na úpatí Vizovických hor, v centru malého valašského města, s dobrou dopravní dostupností (autobus, vlak).
  • Tři prohlídkové okruhy zámkem.
  • Příjemně zabydlené interiéry zámku s bohatými sbírkami od hodnotných uměleckých kusů až po osobní věci původních majitelů.
  • Jedinečná kolekce obrazů, porcelánu a relikvií světců.
  • Autentické příběhy ze života poslední zde žijící šlechtické rodiny.
  • Netradiční doplňkové akce pro všechny věkové kategorie.
  • Sezónní výstavy.
  • Programy zaměřené na edukaci dětí školního věku.
  • Celoročně volně přístupná pečlivě udržovaná zámecká zahrada s rybníkem a malebnými zákoutími.
  • Osobní přístup a vstřícné zacházení, rodinná atmosféra.
  • Jaké akce nabízí vizovický zámek v průběhu roku?

  • Květen–září: koncerty vážné hudby.
  • Červen: kostýmované prohlídky pro děti a jejich rodiče.
  • Červenec: piknikový den v zámecké zahradě.
  • Září: noční prohlídky pro dospělé.
  • Říjen: večerní prohlídky pro děti.
  • Prosinec: vánoční výstavy, betlémy v zámecké kapli.