​Železný Zekon. Z akčního hrdiny vysmátým veteránem

Zdeněk Knedla z Bystřice pod Hostýnem je držitelem šesti světových a mnoha českých rekordů. Oštěpem zapíchnutým do krku odtlačil dvanáctitunový kamion a přejelo po něm patnáct aut Škoda Favorit v řadě za sebou.

Když se ohlédnete za svou kariérou rekordmana a showmana, dal byste si to ještě jednou?

Kdybych měl znovu začínat, vydal bych se asi jinou cestou. Šel jsem do toho z mladické nerozvážnosti a pořád jsem se pohyboval na hraně. Byl jsem hodně ambiciózní a divoký a neměl jsem to na začátku ještě v hlavě srovnané. Vyzkoušel jsem si třeba pokus s menší škodovkou a pak jsem šel dělat rekord a nechal se přejet dvoutunovým autem. Blázen! Zbytečně jsem se dřel a huntoval si tělo. A s jídlem rostla chuť, pořád jsem chtěl dělat něco monstrózního, všechno jsem gradoval až do krajnosti. Nelituju ničeho, ale dnes už bych to takto bez rozmyslu nedělal.

Kde jste se v době bez internetu ke svým vystoupením a rekordům inspiroval?

Byl jsem exhibicionista. Začínal jsem na diskotékách, kde jsem vystupoval s hadem. Pak se to začalo rozjíždět. V té době začínal i silák Ali Morovič. O rok později jsem se s ním potkal na akci Pelhřimov – město rekordů a od té doby jsme se předháněli, kdo výš a kdo dál. Já jsem se při svých vystoupeních ale mnohem více stylizoval. Přidal jsem hudbu, kostýmy, rekvizity. Byl jsem samouk. Jako legendární Franta Kocourek, který se nechal přejet autem. Já jsem přitom ještě ležel na desce plné hřebíků. Chtěl jsem vždycky všechno udělat o stupeň náročnější.

Brňáci tě nazývají následovníkem Franty Kocourka. Je to tak?

Oni mě všichni spojují s Frantou Kocourkem, ale já jsem ho neznal, ani jsem ho naživo nikdy neviděl. Spíš mě vždycky podporovali Frantovi kamarádi, jeho asistenti Kocman a Krejčí. Ta brněnská parta včetně Mirka Donutila mě vždycky brala za svého.

Začínat v devadesátkách bylo asi snazší než dnes?

Devadesátky byly převratné. Byla to doba radosti i omylů, bylo to celé takové uvolněné. Na vystoupeních i na poutích bývaly vždycky davy, každý měl ještě jistotu zaměstnání a lidi měli peníze na zábavu. Svět nebyl on-line, takže se chodilo na živá představení. Začal jsem ve správnou dobu, byl po mně hlad. Míval jsem 170 vystoupení za rok, šest akcí za víkend, byla to paráda a rád na to vzpomínám. V dnešní době bych začínat nechtěl. Ani se nikdo nový neobjevuje, spíše občas někdo kopíruje moje starší věci.

Změnila se doba, změnilo se i publikum?

Všechno tak trochu upadá. Už těch akcí není tolik, co dříve. Jedou hodně rockové koncerty, ale třeba plesů na vesnicích bývalo v sezonu několik a všechny v plné parádě, s předtančením, kouzelníkem, Zekonem i živou kapelou. Dnes je ples jen jeden a pořadatelé sotva zaplatí kapelu. Je to odraz ekonomiky. Ale pokud jde o publikum, lidé se vždycky chtějí bavit, i když už spoustu kousků viděli nebo znají kdejaké podivné věci z internetu. Snažím se navázat bližší kontakt s diváky, místo síly přidávám humor. Práce mám dost, ale s dobou před covidem se to srovnávat nedá.

A není to dobře? Vydržel byste ještě teď takový nápor?

Já už se tak nehuntuju. Samozřejmě, že by moje tělo extrémní zátěž už nedávalo. Kvůli krční páteři už si nenechávám štípat špalky na hlavě ani po mně nepřejíždějí auta. Dělám věci jednodušší a minimálně nebezpečné, ale je to show a funguje to. Ještě pár let určitě vydržím, pořád mě to baví.

Jak tlustá je vaše zdravotní karta?

Je velmi tenká. Býval jsem v mládí astmatik, míval jsem záchvaty i v noci, léčil se v lázních. Když jsem jel na Ukrajinu na montáže, musel jsem projít důkladnou zdravotní prohlídkou. Tak jsem z karty všechno vyházel, nechal jsem tam jen chřipku. A prošel jsem.

Dnes v době elektronických karet byste si na to musel najmout hackera!

(Smích) No jenže paradoxně jsem si na Ukrajině ty průdušky opravdu vyléčil a od té doby nemám vůbec žádné problémy. Asi mi pomohl radon ve vzduchu, Černobyl byl 500 km vzdušnou čarou. Strávil jsem tam tři roky a už jsem nezakašlal.

Takže třicet let po vás jezdí auta, trháte řetězy, držíte rozjetá letadla, v zubech unesete chlapa a na hlavě vám štípali dřevo, a vy nemáte žádné zdravotní následky?

Jak jsem říkal, nejvíc to odnesla krční páteř, proto už některá čísla nedělám. Neohýbám kovové tyče kolem krku, protože je to hrozný kvicht, a špalky si nechávám štípat na hrudi, když visím zavěšený za nohy a hlavu. Taky zuby mám všechny nové. Místo nich využívám uši, které udrží neuvěřitelný tah. Opravdu jsem měl jen tři vážnější úrazy. Nejhorší byl propíchnutý krk. Pak jsem jednou držel na jedné ruce jedoucí traktor a na druhé táhl 10 lidí a poranil jsem si rameno. Bylo to v obci Kámen v jižních Čechách a dodnes, když tudy projíždím, tak si řeknu Kámen úrazu. A třetí nehoda se stala ve Žlutých lázních, to na mě spadl bavorák. Odvezli mě na rentgen. Bylo všechno v pořádku, nic zlomeného, tak jsem se vrátil a dokončil vystoupení.

Měl jste v životě obrovské štěstí, víte to?

Andělé při mně asi stáli. Když jsem si propíchl krk, štrajchlo to míchu, mohl jsem ochrnout. V tom zápalu jsem si to neuvědomoval. Ležel jsem v nemocnici a přemýšlel jsem nad dalšími čísly. Všechno jsem se snažil brát s nadsázkou a humorem, ne že bych se tak žral. Dokázal jsem si vždycky udělat legraci i sám ze sebe.

Kdy jste se rozhodl začít trochu ubírat?

S přibývajícími roky to přišlo tak nějak přirozeně. Ještě do covidu jsem to valil hodně, ale jak jsem měl dva roky na přemýšlení, tak jsem zvolnil. Tělo se dá vycvičit, na spoustu věcí se dá zvyknout, třeba na fakírskou desku s hřebíky. Ale zpětně si uvědomuju, že když po mně jezdila těžká auta, mohla mi tím tlakem třeba prasknout aorta. Několikrát jsem na vteřinu ztratil vědomí, zatočila se mi hlava. Už není potřeba tak riskovat. V mých letech se všechno hůř hojí.

Bojíte se stáří?

Od mala jsem se bál stáří, děsí mě hlavně bezmocnost. Nesmím nad tím vůbec přemýšlet. Snažím se udržovat v kondici. Pravidelně chodím cvičit, i když se mi nechce. Chodím spát kolem desáté večer, málokdy ponocuju. Vstávám po osmé. Pracuju kolem domu, baví mě zastřihávat keře na zahradě, jezdit se sekačkou. V obýváku mám rotoped, ale když to jde, jezdím na kole do přírody. Nemá smysl chodit k doktorovi a skuhrat, že mě něco bolí. Musím začít u sebe a o své tělo se starat.

V posilovně jste pořád králem?

Tak tam jsou jiní machři, naturální kulturisti s vyrýsovanými svaly, co si rok před soutěží nevezmou zmrzlinu. Obdivuju jejich vůli, to bych nedal. Chodím cvičit tak čtyřikrát týdně. Už neuzvednu ty váhy, co jsem zvedával dřív, třeba 250 kg na mrtvý tah v sériích. Už se tak nedřu. Dělám lehčí váhy a více opakování, tím to kompenzuju. Zaměřuju se na břicho, to je základ, potom vás nebolí v zádech. Ale důležitá je jakákoliv aktivita, procházky, hlavně nekysnout doma. Jak říkal můj praděda, pohyb je život. Táhlo mu na devadesát, ale dal si polénko na kozu a řezal ho třeba celý den. Dřív lidi pracovali v hospodářství, měli více pohybu a zdravější, jednoduchou stravu. Byli v lepší kondici než my.

Jak to máte se životosprávou?

Na co mám chuť, to si dám. To je moje životospráva. Nikdy jsem nedržel žádné diety ani se neomezoval. Hlavní je nic nepřehánět, všeho s mírou. Mám takový slogan: Před padesátkou to bylo pivisko, masisko, zelisko, nějaké to babisko. Teď už jsou to jenom vločky, brokolice, buchtičky a slivovice. (Smích)

Sníte toho méně než dříve?

Jasně. Když jsem byl mladší, jedl jsem hodně. Klidně kilo tvarohu za den. Ovesné vločky s kakaem, chleba se sádlem a cibulí nebo klobásu. Mám rád sladké, koláče, buchty. Vždycky jsem jedl všecko a nikdy jsem nebral žádná anabolika, proto mi bez chemie taky nikdy nenarostly pořádné bicepsy. My jsme maximálně skupovali Pangamin, což byly kvasnice. Díky tomu jsem zdravý a v pohodě. Jím třikrát denně. Posledních deset let mám v neděli půst, to jím jenom ovoce a hodně piju, snažím se ulehčit organismu. Protože přiznávám, že někdy se taky naťápu na noc. A to je to nejhorší vůbec.

Kolik teď vážíte?

Při 180 cm výšky mám okolo 112 kg, loni jsem měl jen 107 kg. Když jsem se před třiceti lety vrátil z Ukrajiny, vážil jsem jen 78 kg. Nechtěl jsem být nikdy nejsilnější na světě, protože jsem na to neměl muskulaturu. Nejvíc jsem vážil 120 kg, ale byl pro mě problém více přibrat. Musel jsem se doslova přežírat. Ale síla není jen o váze, je hlavně o aktivní hmotě. Mít 120 kg v tuku nebo ve svalech, to je rozdíl. Rozhoduje i to, jak je člověk stavěný, jaké má šlachy, jak je trénovaný. Porazil jsem i chlapy o třicet kilo těžší.

Je vám ta vaše síla k něčemu dobrá v normálním životě?

To nevím. (Přemýšlí) Když stěhuju bečky s kvasem, tak je unesu sám. Když si dovezu ledničku, sám si ji naložím a vynesu do kuchyně. Když jsem si kupoval řetěz v Kovomatu, tak jsem si ho sám utrhl, prodavačka na mě hleděla jako blázen. Občas jsme s klukama z posilovny někomu stěhovali klavír nebo trezor.

Nikdy jste svou převahu nevyužil v nějaké potyčce?

Nikdy jsem nebyl rváč, jsem proti tomu. Nesnáším to. Zamlada jsem se na učňáku trochu rvával jako všichni ogaři, ale v dospělosti už ne. Nemám rád ani MMA zápasníky, je to pro mě cesta zpátky do středověku zabíjet se v kleci. Já mám rád rally, motokros, autokros, prostě vůni benzinu. Pořád mi v garáži stojí nějaký moped nebo pionýr. Občas si přivstanu a jdu něco montovat a opravovat. Zamlada jsem jezdil motokros a pořád to ve mně je.

Máte ještě nějaký nesplněný sen? Vyprodat halu? Objevit Ameriku?

Vyprodat halu, to vůbec ne. Do Ameriky mě to netáhne, nerad létám. Asi žádný takový sen nemám. Já si přeju, aby mi vydrželo zdraví a aby mě show bavila tak jako dosud. Kdybych potkal Sylvestra Stallona, tak asi dobrý, ale nijak zvlášť po tom netoužím. O to více bych si přál potkat nějaké účastníky Rallye Paříž – Dakar nebo cestovatele Jirku Kolbabu.

Vy jste spoustu slavných lidí potkal i tak, alespoň těch tuzemských?

No bylo jich hodně. Nejraději vzpomínám na zpěváka Pavla Nováka st., se kterým jsem často vystupoval na plesech. Se Zdeňkem Srstkou jsme se vždycky objali, i když jsme se vídali jen občas. Vystupoval jsem ve vojenských estrádách s Heidi Janků, u šaten jsme se potkávali s Helenou Vondráčkovou, Lucií Bílou, Bárou Basikovou, se sourozenci Gondíkovými jsem byl v televizním pořadu Zlatá mříž a Gogo show, bezvadný byl Vláďa Hron. Nejsou to přátelé, spíš známí, ale nezapřou mě. Když se někde potkáme, pořád se ke mně znají.

Dají se v showbyznysu vůbec najít skuteční přátelé?

Dodnes jsme v kontaktu s imitátorem Petrem Martiňákem, se kterým jsem začínal ve stejné agentuře. Super je Bob Divilek ze Zlína, kouzelníci Pepa Pončar, Petr Kravčík a Standa Saldak z Ostravska nebo mistr úniku Mira Svoboda z Přílep. Milan Šmelko každoročně pořádá na své zahradě v Postoupkách setkání kouzelníků s víkendovým programem pro veřejnost. Mezi kouzelníky mám vůbec hodně přátel. S Bolkem Polívkou, valašským králem, jsem kamarád stále a taky nafurt. Ale nejvíc se můžu spolehnout na svého asistenta Laďu Čejku, který je mou pravou rukou. Je to kamarád, řidič, soused. Kdyby se mi něco stalo, zavolám mu třeba o půlnoci a vím, že přijde.

Jak dlouho jste na volné noze?

Od roku 2000. Začínal jsem v roce 1992 při práci, pořád jsem si zaměstnání držel jako jistotu. Klidně jsem mohl odejít dřív, měl jsem dobré kšefty. Jak jsem se začal živit sám, spoustu let jsem si ani neuvědomoval, že jdu do práce. Šel jsem se bavit. Měl jsem štěstí, že jsem se zásadně nezranil. Protože před diváky jsem byl úplně jiný člověk. Ten dav vás žene, je to adrenalin jako prase. Když se mi někdy nechtělo cvičit, vzpomněl jsem si, jak jsem se nazmrzal při pálení dřevěného uhlí na Trojáku, a hned jsem vyskočil. Nemusím chodit denně s aktovkou do práce, slušně se uživím. Jsem za tu tvůrčí i osobní svobodu velmi vděčný.

Změnila vás nějak ta sláva, rekordy, úspěchy?

Já nejsem žádná celebrita. Určitě mě těší, když mě lidi poznávají a má vystoupení je baví. Nežil jsem obyčejný život, ale nepoznamenalo mě to. Pořád jsem ten stejný Zdeňa. Komediant. Nenávidím slovo silák, to je jak bedna kytu. Když se mě ptají, co napsat k mému jménu na plakáty, tak říkám: český rekordman v netradičních disciplínách. Teď už se za siláka ani nepovažuju, i když pořád ještě roztrhnu karty nebo řetěz, který udrží půl tuny. Protože to není jen o síle, ale hlavně o technice.

Takže neplánujete jít do siláckého důchodu?

Naopak, chci inspirovat své vrstevníky, aby se o sebe starali, cvičili, žili aktivně a pochopili, že nikdy není pozdě začít dělat něco pro své zdraví. Dříve se na mě lidi dívali jako na opravdového akčního hrdinu. Dnes jsem veterán, který toho ještě hodně dokáže. A to mě opravdu těší.

Zdeněk Knedla alias Železný Zekon

● Narodil se 7. 9.1960 ve Zlíně.

● Většinu života žije v Bystřici pod Hostýnem.

● Vyučil se v oboru kovář – podkovář, protože ho bavila jízda na koni.

● Věnoval se trojboji a závodnímu motokrosu.

● Řadu let pracoval v Hostýnských vrších, kde se v milířích vyrábělo dřevěné uhlí.

● Ještě při zaměstnání začal veřejně vystupovat se svými siláckými kousky, je držitelem mnoha světových i národních rekordů.

● Objevil se v řadě televizních zábavných pořadů, ve filmech Brak a Největší z Čechů, zahrál si i v seriálu Comeback.

Zekonovy rekordy v Guinnesově knize rekordů

● Tahání auta ušima.

● Roztahování čtyřicetitunového kamionu.

● Přejetí patnácti osobními auty Škoda Favorit v jedné řadě za sebou přes nechráněný hrudník.

● Udržení dvou od sebe startujících letadel Zlín Trenér 726 K.

● Utáhnutí soutěžní Tatry Karla Lopraise o váze 12 tun v zubech a její odtlačení pomocí oštěpu zapíchnutého do krku.

● Přejetí osobním autem Ford Sierra při ležení na fakírských hřebech.

Zekonovy české rekordy

● Udržení osobního auta Škoda Fabia proti rozjezdu na asfaltu.

● Přejetí sedmi osobními auty Škoda při lehu na skleněných střepech.

● Rozbití třicetikilového kamene na hlavě.

● Udržení 260 kg na sobě při závěsu za hlavu a kotníky.

● Roztlačení 1 700 kg Jeepu násadou s vojenským bajonetem, který je špicí umístěn na krku.

● V časovém limitu 3 minut přetržení balíčku karet, struny z klavíru, brzdového lanka z horského kola, pražských Zlatých stránek a riflí značky HIS.

● Na počest 20. výročí pelhřimovské agentury Dobrý den si nechal na ocelové podložce s polstrováním o rozměrech 25x54x1 cm umístěné na hlavě sekyrou rozštípnout dvacet bukových špalků o průměru 24 cm a výšce 16 cm.