Kdybych onemocněla, všechny v tom nechám. To jsem nemohla dopustit

Do služby povolal Radku Kunzovou ředitel nemocnice ze stáže v klinice v Brně-Bohunicich. Lékařka nepřemýšlela. Prostě jela. V polovině řijna nastoupila na oddělení následné péče. Během následujícího měsíce strávila péčí o šest desítek pacientů čtyři stovky pracovních hodin, vice než dvojnásobek standardní pracovní doby. Podobně jako řada ostatních lékařů, sester a dalšího zdravotnického personálu hodiny nepočítala. Spolu s dalšími zdravotníky „jeli na dřeň“. Na hraně, možná i za hranou svých sil. Ale vydrželi. Jak na nejsložitější týdny v boji se zákeřným virem Radka Kunzová vzpomínala na začátku prosince, v momentu, kdy kritické chvíle pominuly a kolaps zdravotního systému akutně nehrozil? Magazin PATRIOT přináší její autentickou výpověď.

„V polovině řijna mi zavolal pan primář interny hradišťské nemocnice. Že potřebuje pomoc. Ať přijedu, že tady mají hodně pacientů s koronavirem. Tak jsem jela. Nepřikazoval, nenaléhal, prostě požádal, samozřejmě jsem souhlasila. Nastoupila jsem o pár dnů později na oddělení následné péče. Primářka tohoto oddělení onemocněla a já dostala za úkol ho provizorně vést. Ve vedeni oddělení se mnou stála stanični sestra, která pracovala na pozici staniční od prvního řijna, což byla docela krátká doba na zapracování na novém postu v nestandardní situaci. Krátce po přichodu jsme museli jednu část oddělení uzavřit, protože jsme neměli dostatek personálu. Pak onemocněli další, museli jsme zavřít i druhou část oddělení. Zbylo nám šedesát lůžek. A ta byla prakticky hned plná. Personálu jsme měli málo. Kriticky málo. Museli jsme povolat lékařky z necovidových oddělení, sestry z rehabilitačního a dalších oddělení, která byla dočasně zavřena. Holky se snažily, moc se snažily, byly úžasné, dřely, ale měly to těžké. Mezi rehabilitačním a oddělením následné péče, kde je smrt na denním pořádku, je velký rozdíl. Museli jsme je vést, psychicky podporovat.

Drtivá většina našich pacientů byla starší. Prakticky všichni covid pozitivní dostali zápal plic. Kdo na tom byl opravdu špatně, tak šel na jednotku intenzivní péče. Ale bohužel umírali i u nás na oddělení. Paradoxně nejčastěji umírali lidé, u kterých jsme to nepředpokládali. Úmrtí přicházela rychle a překvapivě. Pacient se strašně rychle zlomil. Večer komunikoval, byl relativně v pohodě, během noci, někdy i během dvou, tří hodin zemřel.

Kolik lidí na našem oddělení zemřelo, to nevím. Ani nechci vědět. Psychicky to bylo náročné. Pracovaly se mnou lékařky, které rozhodně nemohly být připravené na to, že se takto zblízka potkají se smrtí. Opakovaně. Některé to nesly těžko. Nedivím se jim. Chápala jsem je. Já se věnuji paliativní péči o umírající dlouhodobě. Takže smrt pro mě nebyla nic nového. Doprovázení nemocných, nejen v posledních hodinách jejich života, jsem zažila už mnohokrát, vždycky se snažím, aby to bylo odchazení co možná nejdůstojnější, přívětivé, vždycky se snažím zajistit i kontakt s rodinou a dobrou komunikaci. Je důležité rodinu dobře informovat, co přijde. V těchto případech ale mnohdy přišla smrt tak náhle, že se rodina neměla šanci rozloučit. Jeden pán vůbec nemohl pochopit, že jeho tatínek odešel tak rychle. Pozvala jsem ho na osobní pohovor, vysvětlila mu, co se děje, co se stalo. Pochopil.

Někdy jsem chodila domů až ve dvanáct hodin večer. Snažila jsem se ulehčit těžké momenty nejen pacientům, ale i kolegyním v medicínském rozhodování. Z hlediska psychiky byly velmi vyčerpané. Ale všechny bojovaly. Byly jsme jako valečný tým. Když jsem viděla, že třeba některá potřebuje odpočinek a poslala ji domů, tak nechtěla poslechnout. Že prý to vydrží. Byly perfektní, medicínsky strašně vyrostly. Když jsem se s nimi teď nedávno loučila, koupila jsem jim dva velké dorty. Od staničních sester jsem dostala kytici. Dojalo mě to.

Asi úplně nejhorší byl přelom října a listopadu. Možnost fyzického kolapsu jsem si nepřipouštěla. Jela jsem jako mašina. Měla jsem na paměti, že mám pod sebou strašně moc lidí – lékařky, pacienty, nemohla jsem si dovolit selhat. Bylo to nejnáročnější obdobi v mém životě. Vhodnějši slovo než nejnáročnější by asi bylo nejzodpovědnější. Ještě si dodělávám atestaci, stážuju v Brně a najednou jsem vedla oddělení a péči o šedesát pacientů. Primáře jsem nechtěla pořád otravovat, takže jsem se snažila spoustu věcí rozhodnout sama. Překvapilo mě, jak mě vedeni podporovalo. Ta podpora byla ohromná.

Při první vlně byl režim volnější. Nebylo to tak drsné. Možná přísnější na organizaci, ale nikoliv tak náročné. Druha vlna byla mnohem horší, ale určitě nechci, aby to vyznělo, že jsme dělali nějakou válečnou medicínu. To určitě ne. Všichni v Hradišti se navzdory těžké situaci snažili dělat medicínu 21. stoleti. Žadná lůžka na chodbách, žadný chaos. Naopak. Bylo to sice na hraně možností, ale od všech naprosto profesionálně vedená péče.

Čekala jsem, že mě virus nemine, ale neonemocněla jsem. I když jsme nebyli na ARO nebo JIP, museli jsme se chránit podobně důsledně. Takže overaly, respirátory a ochranné obleky se vším všudy. Když v tom chvíli pracujete, jste mokrý jako myš. Ale bylo to nezbytné. Věděla jsem, že když onemocním, tak v tom všechny nechám. To jsem nemohla dopustit. Občas mě bolela hlava. Hodně. Už jsem myslela, že jsem pozitivní. Ale bylo to jen z nevyspání, stresu a tlaku.

Zajímavé bylo, že v tom nejkritičtějším období jsem neměla vůbec žádný problém usínat. Přišla jsem domů, lehla a spala. Paradoxně teď usínám mnohem hůř. Ten adrenalin mě asi nějak udržoval. Byl to měsíc totálního nasazení. Pětiletého syna Mikuláše jsem viděla jen po chviličkách. Často už spal, když jsem přišla domů a spal, když jsem z domu zase ráno odcházela. Naštěstí mám skvělou maminku, která mi ve všem pomáhá. Je to můj největši kritik, pomocník a hlavně opora. V covidové krizi pro mě byla právě maminka společně se svým bratrem a mým strýcem absolutně nepostradatelní. Bez nich bych tolik hodin v nemocnici strávit nemohla. Máme krásné rodinné vztahy. Pomáháme si, jejich pomoc byla velká.

Krizový měsíc beru jako velkou životní zkušenost. Určitě nevzpomínám negativně. Spoustu mi to dalo. Mám výhodu, že beru život, jak leží a běží. Pády, úspěchy, těžké výzvy, to všechno k životu patři. Nerozumím tomu, že někteří lidé mluví o covidu jako o běžné chřipce. Ano, je to chřipka, ale chřipka velice zlá. I mladí lidé, kteří ji prodělali, mluví o její zákeřnosti. Napřiklad moje kamarádka, která je aktivní sportovkyně, to prodělala a prošla si velkými bolestmi svalů. Měla horečku, byla schvácená, unavená, říkala, že tak bolestivou nemoc nikdy neměla.

O tomto viru jsem vedla spoustu polemik. Třeba s přibuznými. Snažila jsem se jim vysvětlit, jak covid funguje, co ta nemoc dělá, co může způsobit. Je to nevyzpytatelné onemocnění, jehož průběh se nedá předvídat. Roušky, rozestupy i desinfekce jsou v boji s ním důležité aspekty. A hlavně! Žádný zdravotník nechce zažit situaci, kdy bude muset rozhodovat, komu dá nebo nedá ventilátor. Toho se báli úplně všichni na těch kritických odděleních. Snad už je to za námi. Za spolupráci v tomto krizovém období moc a moc děkuji Lence Ježkové, Denise Maroňákové, Magdě Šipkové, Věrce Tvrdé a ostatním. Velký dik patři i celému personálu oddělení následné péče nemocnice v Hradišti. Pevně doufám, že jakmile dodělám atestaci, tak se do Hradiště zase vrátím. Tentokrát už natrvalo a do klidnějších časů.