​Svět křehké krásy skláře Filipa Dobiase, pokračovatele tradice valašských sklářů

Bez dobrého popisu byste tuto malou dílnu hledali jen stěží. Bilboardy, vývěsní štíty, reklamní tabule? Nic takového. V okrajové části Vsetína na ni upozorňuje jen malá cedulka velikosti domovníku štítku připevněná na dveřích. Když zazvoníte, vstoupíte do jiného světa. Do světa křehkých výtvorů a křišťálově čistých uměleckých děl.

Filip Dobiás (31) s Davidem Gáberou (45) si otevřeli malosériovou výrobu se sklem před třemi lety. Paradoxně v době, kdy sklárny napříč republikou začaly omezovat provoz a propouštět ve velkém. To rozhodně vyžaduje kus odvahy.

„Dva a půl roku jsem jako designér nábytku jezdil po světových veletrzích, které se zabývaly designem a luxusním zbožím. Tam mi došlo, že ve skle jsme pořád ještě svým způsobem velmoc. Technologie, které tady máme a jsme schopni je ovládat, jsou jedinečné a málokdo ve světě je dokáže dobře reprodukovat. A když člověk vystoupí z bubliny maloměsta, zjistí, že movitých lidí, kteří mají zájem o něco exkluzivního, je hodně,“ říká Filip Dobiás.

Crystal Creative. Designér a brusič. Společně tvoří dokonalý tým. Zatímco Filip sedí u výkresů a snaží se přijít na to, čím zajímavým by zákazníka ohromil, David si trpělivě hraje s každou hranou, dokud není absolutně perfektní. Oba mají dost zkušeností na to, aby věděli, že náročný klient si žádá preciznost a jedinečnost především.

Osm broušených váz i několik skleněných mís si objednali u této dvojice klienti až z Ameriky. Na opracování ještě čekají misky na kaviár a nápojové sklo. Portfolio je poměrně široké. O co je mezi nakupujícími největší zájem? „Poptávka je různá. Z nápojového skla děláme nejčastěji sklenice na whisky. Buďto je ženy darují svým mužům nebo si je pánové kupují do pánských klubů,“ podotýká s úsměvem designér.

Nejúspěšnější z whiskovek je asi Tornádo. Má kulaté dno a když z ní pijete, pořád máte tendenci si se sklenicí hrát. Vtípek, který na první pohled zaujme. „Design sklenice s kulatým dnem se objevil už někdy v baroku, ale my jsme dali tomuto nápadu nové tvarosloví, které vychází právě z trychtýřovitého tvaru tornáda. A lidem se to líbí, je to hravé,“ říká autor, když točí sklenicí na stole. A bere do rukou další. Pisa. Tato whiskovka má dno zkosené a svým vzhledem připomíná šikmou věž v Pise. Inspirace přišla krátce poté, co se Filip vrátil se svou ženou Markétou z cest po Toskánsku. „Mám rád věci jednoduché a zábavné. Snažím se, aby náš design byl nadčasový a měl nějaký příběh nebo vtip. Kdyby se to povedlo a některý z našich produktů se stal ikonou, byl bych rád,“ dodává.

Bohatě zdobenému zlacenému sklu, které ještě před nedávnem plnilo vitríny řady domácností, mladý designér na chuť nikdy nepřišel. Je podle něj jedním z důvodů, proč sklářské řemeslo na Valašsku skomírá. Stará škola mu podle všeho zlomila vaz. „Sklárny v Karolince dlouhou dobu těžily z toho, že vozily vlaky plné skla do Ruska. Jednalo se ve velké míře o zdobné věci se zlatem, které už bylo možné vyrobit všude jinde. Najednou byl trh přesycený a sklárny nebyly schopny reagovat a vrhnout se na jiný segment zboží. Přežily jen menší,“ konstatuje Dobiás.

Přiznává, že boj o přežití má za sebou i jejich dílna. Nástup pandemie coronaviru ji zpočátku nijak neprospěl. Nakonec se ale karta obrátila a Crystal Creative má za sebou jeden z nejúspěšnějších roků za celou dobu trvání. Pomohla i štěstěna. Když přišla zákaznice s tím, že by chtěla skleněný stůl, který nebude mít nikdo jiný, ucítil Filip příležitost. Možnost „naostro“ vyzkoušet novou technologii, při níž využije pro tavení skla parametrické 3D modelování. S kamarádem Jakubem Petrem věděli, že před nimi dosud nikdo nic podobného nevytvořil. Povedlo se. Výsledkem bylo nejzajímavější dílo, které dosud v zastrčené dílně ve Vsetíně vzniklo.

Pomocí frézy a dalších nástrojů vytvořila dvojice 3D model reálného povrchu Měsíce v měřítku 1 : 1 475 260. Pak už postupovala klasickým způsobem. Sklo zatavila do sádrovopískové formy a při 900 stupních se jí podařilo vymodelovat měsíční krajinu tak, aby odpovídala velikosti stolu. Bylo to inovativní. Nadčasové. Ohromné.

„Každá nová technologie je poměrně nákladná, takže když se objeví zákazník, kterému se to líbí a je ochotný za to zaplatit, jsme rádi. Bez sběratele, který věří našim schopnostem, bychom nikdy takový projekt nemohli sami zrealizovat,“ přiznává designér. Skleněný stůl o průměru 75 cm vyšel zákazníka na stovky tisíc korun. Dvojice sklářů na něm pracovala půl roku. Vzorek tavené plastiky má Filip Dobiás jako upomínku stále na svém pracovním stole.

Zahraniční klientela tvoří přibližně sedmdesát procent všech zákazníků Crystal Creative. Výtvory Filipa Dobiáse a jeho týmu si v minulosti objednala například francouzská ambasáda. Zdobí rezidence a instituce v Austrálii, Londýně nebo Los Angeles. „Američané mají rádi velké těžké věci, takže se většinou dřeme s nějakým pořádným kusem skla,“ s úsměvem podotýká Dobiás.

Sem tam se stane, že větší sklárna nestíhá, takže část výroby deleguje na malou dílnu ve Vsetíně. Taková spolupráce je pak oboustranně výhodná. Dvojice sklářů sídlících v Jiráskově ulici totiž nemá vlastní pec, takže si na samotné foukání musí prostory ve větší sklárně pravidelně pronajímat. Ale vybírá si. Během několika let si udělal Filip docela slušný přehled o tom, v čem je která sklárna dobrá a tu pak osloví.

„Dovezu si vlastní formy, nějaké skici, model ze sádry, polystyrenu nebo 3D vizualizaci a místní skláři mi sklo vyfouknou. Polotovar už si potom brousíme a doděláváme tady,“ ukazuje na řadu kotoučů, které mistrně ovládá jeho kolega David Gábera. Dvacet let zkušeností u Mosera v Karolince je znát. Začíná na nejhrubším kotouči a každou hranku pak postupně brousí na jemnějším, až skončí na plstěném kotouči ze zvířecích chlupů, kde sklo leští pomocí směsi céru. Sklo díky tomu získá ještě větší lesk, než když je přirozeně vyfouklé do dřevěné formy.

Před samotným foukáním bývá Filip většinou hodně nervózní. Protože často jezdí „vzorovat“ do severních Čech, vyráží z domu v jednu nebo ve dvě hodiny ráno, aby se mohlo už za pár hodin ve sklárně s prací začít. Řemeslo sice ovládá, ale ne na takové úrovni jako chlapi, kteří foukají do píšťaly každý den.V huti tak spíš pomáhá při procesu s formami, nebo sklářům vysvětluje, co po nich vlastně chce. Dobrý návrh jde podle něj s kvalitním řemeslným zpracováním ruku v ruce.

Ruční výroba je však specifická v tom, že ne každý polotovar se podaří na první dobrou. Aby byl výrobek bez kazů a v co největší možné kvalitě, musí jet někdy autor do sklárny i natřikrát, než se podaří návrh zrealizovat podle jeho představ.

„Co mě nebaví, že se sklem je to věčný kříž. Vázu brousíte dva týdny, docela se s tím nadřete, protože kus má 15 kilo, bolí vás ruce a ve výsledku ji při leštění přehřejete a praskne. Tyto patálie se pak logicky odráží i v ceně,“ vysvětluje Filip Dobiás.

Vybavit dílnu Crystal Creative vyšlo dosud na tři čtvrtě milionu korun. Téměř všechno zařízení, které skláři nakoupili, je z druhé ruky. K dispozici mají hladiny na broušení rovných ploch, kuličské stroje, pískovačku, také brusné kameny. Investice do nich nikdy nekončí.

Jeden brusný kotouč, který vyjde přibližně na čtyři tisíce korun, totiž postačí maximálně na dvě vázy. Diamantové kotouče mají sice životnost delší, zato stojí o nulu víc. Většina peněz, které dílna vydělá, tak stále putuje do dalšího vybavení. Díky nim si mohla dvojice naposledy zřídit vlastní fotoateliér, kde si Filip výrobky sám nafotí a zpropaguje. „Do budoucna bych ještě rád pořídil tavicí pec na tavenou plastiku a zbudoval reprezentativní showroom. Krom toho bychom chtěli mít časem dílnu ve vlastních prostorách a zaměstnat další brusiče, abychom práce zvládali víc,“ nastiňuje své plány designér.

Mít vlastní sklárnu i s pecí? Po tom Filip Dobiás příliš netouží. Vysvětluje, že kromě vysokých nákladů je to v dnešní době poměrně velký risk. „Na brusírnách se dají stroje vypnout, a když nejsou zakázky, může člověk dělat něco jiného, ale sklárna jede kontinuálně. Když pec jednou za rok vypnete, tři čtyři týdny trvá, než ji uvedete znovu do provozu,“ připomíná.

Více jej lákají světelné objekty a instalace. To je vize, kterou by se rád do budoucna vydal. „Vždycky mě lákalo studovat architekturu, akorát jsem neměl sebevědomí na technické obory. Ale vznikly už první vlaštovky, tak uvidíme,“ prozrazuje umělec přesvědčený o tom, že lidé by se měli obklopovat hezkými věcmi. Nezáleží na tom, kolik stojí, ale jak jsou kvalitní a jak obohacují život tomu, kdo si je pořídí - ať už po stránce estetické nebo praktické.

Budoucnost českého sklářství vidí Filip Dobiás právě v malosériové výrobě. „Všichni světoví výrobci realizují své produkty v Čechách. To je jasná známka toho, že sklo dělat umíme a děláme to dobře,“ dodává designér z Valašska.

12 STŘÍPKŮ VALAŠSKÉHO SKLÁŘE

Rodinná anamnéza. Nikdo z naší rodiny se sklářskému řemeslu nevěnoval. Moje maminka však tíhla k výtvarnému umění a odmala mě k němu vedla. Podporovala mě na uměleckých školách a vedla k lásce k hezkým věcem. K umění. Můj kolega David Gabera má za sebou 20 let praxe ve sklárnách v Karolince a jeho rodiče tam pracovali také.

Sklo zvítězilo nad malbou. Na střední škole jsem měl představu, že se budu věnovat malbě. Pak jsem si vyzkoušel práci na huti a ta mě uchvátila. Sklo je magický materiál. Když jej naberete na píšťalu a naučíte se, jak s ním zacházet, víte, co všechno se s ním dá vytvářet... to mě pohltilo.

Spolupráce s věhlasnou sklárnou Moser. Cena Ludwiga Mosera, kde jsem v roce 2014 získal první místo v kategorii vysokých škol, mi otevřela dveře do sklárny Moser. Nějakou dobu jsem měl možnost v ní pobýt a nasát atmosféru, dostal jsem také nabídku práce. Nakonec jsem ale kývl na nabídku Francouzů. Nyní se sklárnou Moser externě spolupracujeme.

Profesní vzor. V českém skle nejde říct jedno jméno. To, co dokázali Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou v tavené plastice, je fenomém, který Česko nakopl trochu jiným směrem. Osobně mám rád skleněné sochy a realizace od Ak. Soch. Mariána Karla. Vzorem byl i můj učitel Prof. Ak. Soch. Rony Plesl, který nám vštípil myšlenku, že je dobré umět věc skvěle řemeslně vyrobit, ale důležité je také umět ji prodat.

Japonsko, země zaslíbená. Japonsko je úžasná země. Měl jsem možnost strávit v ní tři měsíce a každému doporučuji, aby ji navštívil. Na jednu stranu tam máte šintoistické chrámy postavené ze dřeva staré 1500 let a vedle nich elektrickou čtvrt, která až oslepuje, kolik je tam neonů. Na jedné straně zen, klid a pořádek a na druhé mumraj každodenního života v japonských velkoměstech. Japonsko je velmi inspirativní.

Japonští skláři vs. čeští skláři. Technologie je stejná, jen naši skláři u foukání stojí a Japonci upřednosťnují italský způsob zpracování. Sedí na lavicích a píšťalu válí před sebou na točnách. Je přitom až bizarní, jaký mají zápal pro věc a disciplínu. Sklárna se vždy po práci uklidila do posledního střípku, ale druhý den se šlo do školy o hodinu dřív, aby se jednou uklizená věc znovu uklidila.

Zlozvyk je i prokrastinace. Když jsem v dílně, někdy brousím s klukama, ale pak mám období, kdy se snažím něco vymyslet a sedím u bílého papíru nebo před počítačem a čas letí. Někdy se stane, že týden uteče jako nic a já zjistím, že jsem nic neudělal. Pak ze mě najednou nápad vypadne.

Vztah k sociálním sítím. Snažím se na Instagramu občas něco zpropagovat, ale nejsem typ, který by na sociálních sítích ujížděl. Z lajků se nenajíte. To, že se můj design líbí velké skupině lidí, ještě neznamená, že se tím dá uživit. Reakce okolí jsou však veskrze pozitivní.

Zastoupení Crystal Creative. V Praze máme zastoupení v Praguekabinet gallery. Díky tomu, že jsme se před pandemií zúčastnili veletrhu v Paříži, máme zastoupení také v galerii v Los Angeles v Americe. Naše výrobky se dají koupit v několika designshopech v Praze nebo jsou také k vidění ve stále expozici Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.

Poslední mezinárodní uznání. Na výstavě Mezinárodní trienále skla a bižuterie v Jablonci, které se účastnilo přes sto designérských značek, jsme získali ocenění od mezinárodní komise i od návštěvníků výstavy. To byl hezký pocit satisfakce, že to, co člověk dělá, má smysl.

Sklo v domácnosti. Nelpím na skle tak, že bych ho potřeboval mít kolem sebe 24 hodin denně. Z naší tvorby mám doma jednu vázu. Ale rodiče toho mají víc. Tím, že mě maminka tolik podporovala, běžně dostávala na každé narozeniny a Vánoce nějaký kousek.

Skláři musí být v kondici. Ke sportu jsem měl vždycky kladný vztah. V mládí jsem hrával hokej za Nový Jičín, Kopřivnici i Valmez. Hodně jsem lozil po skalách i po horách a teď mě láká paragliding, kterému se věnuje můj kamarád Jakub Petr.

Filip Dobiás

Narodil se 8. února 1990, pochází z Valašského Meziříčí a je považován za regionální osobnost Valašska

Vystudoval malbu na SUPŠ sklářské ve Valašském Meziříčí u Paedr. Leszka Wojaczka a sklo na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v atelieru Prof. Ak. soch Ronyho Plesla.

Během studia absolvoval několikaměsíční stáž v Institute of glass Toyama v Japonsku

Věnuje se malbě, fotografii, sochařství i sklářství. Svou tvorbu prezentuje na webu www.filipdobias.cz a www.crystal-creative.cz

Poslouchá alternativní rock, staré kapely typu Led Zeppelin, ze současných například Gretu Van Fleet

Je ženatý a má dvouletého syna Timoteje.