Sbormistr ​Josef Surovík vede své pěvecké sbory ke světové špičce

Jak se pěvci ze Zlína dostali na světovou špičku? Josef Surovík přiznává, že svěřence drtí nejenom svou muzikálností. Těžkým kalibrem je jeho pedantská povaha. A ne každý tíhu jeho důrazu na absolutní výsledek zvládá. Kdo ale překoná těžké začátky, naučí se repertoár a vydrží dřinu na kultivaci vlastního hlasu, může podle něj společně s celým sborem zažít na koncertech euforii radosti a štěstí. „Když se takový koncert povede, a mockrát to člověk nezažije, odchází z pódia absolutně šťastný, že předal energii hudby a radosti z ní posluchačům. To je prostě ta nejkrásnější věc a důvod, proč to děláme. Víme, jaká je to na zkouškách dřina, jak je péruju a kolikrát jsou otrávení, ale pak si to muzicírování všichni užijí. Právě to muzicírování, to je nejdůležitější,“ vyznává se Josef Surovík.

Trnitá cesta k hudbě

Cesta mezi špičkové pěvecké sbormistry pro něj nebyla vůbec jednoduchá. Leckterý šikovný scénárista by dokázal z jeho životní pouti udělat krásný film. „Narodil jsem se v Třebíči a odsud jsem se dostal do dětského domova ve Zlíně. Tady mě adoptovali rodiče, kteří pocházeli z Pozděchova. Tam jsem prožil dětství a léta dospívání. A bylo mě moc dobře. Rád na to vzpomínám.“ Otec mu ale poměrně brzy zemřel a o malého Jožku se starala jen maminka. Mluvíme o začátku osmdesátých let minulého století, kdy lidé měli obecně hluboko do kapsy. „Chodívali jsme s mamkou do kostela a slyšel jsem tam varhany. Pořád mě lákalo na ně hrát. Doma samozřejmě žádný nástroj nebyl. Ani peníze na něco takového. Žil jsem s mamkou sám. Pořád jsem prsty klepal na topení a imitoval hraní. Mamka už to nakonec nevydržela a koupila mi někde v Čeladné staré křídlo. A od té doby jsem se začal učit hrát v Osvětové besedě (kulturní organizace v socialistickém Československu, pozn. redakce) ve Valašské Polance.“

„Moje první učitelka klavíru řekla mamce po pár měsících hraní, že mám málo talentu a doporučila jí, abych na klavír nehrál. Naštěstí mamka neposlechla. Učitelka pak odešla a dostal jsem novou. A najednou šlo všechno dobře.“ Od té doby poutal malý klavírista pozornost svým nevšedním talentem a bravurní hrou. Jeho nová učitelka klavíru vážně hovořila o konzervatoři. Její slova potvrdil také fakt, že v osmé třídě vyhrál mezinárodní klavírní soutěž v Ostravě. A díky tomu se dostal bez přijímaček na státní konzervatoř. Všechno ale začalo jinak, než si malý školák Jožka Surovík představoval. „Nijak excelentně jsem se totiž neučil. Mamka proto chtěla, abych se šel vyučit truhlářem. Tak jsem nastoupil do učení na obor truhlářství pro umělecké zpracování dřeva do Valašského Meziříčí. V oboru jsem se také nakonec vyučil,“ popisuje Surovík. Na hudbu ovšem nezapomněl. Souběžně dálkově studoval Lidovou konzervatoř v Ostravě.

Nicméně, s výučním listem v kapse nastoupil dnes jeden z nejlepších sbormistrů v Česku do svého prvního zaměstnání, podniku Stavby Vsetín, pro který se vlastně vyučil. „Tam jsem si ale pořezal ruku. Zaplať pánbůh za to. To byl začátek všeho. Tehdy jsem už doprovázel sbor Zornička Heleny Kaločové ve Vsetíně. Když se o mém zranění dozvěděla, řekla: Dost, půjdeš učit na ZUŠku. Zašla za tehdejším ředitelem Ivanem Žlebkem a zařídila mi místo. Tehdy jsem začal učit a doprovázet její sbor.“

Vlastně až během výuky začal studovat církevní konzervatoř v Kroměříži. Obor Církevní hudba a zpěv. A proč se vynikající instrumentalista upsal sborovému zpěvu? Počátky té myšlenky jsou podle Josefa Surovíka upředeny ještě v dobách, kdy navštěvoval základní školu. „Ve Valašské Polance působil vynikající sbormistr a hudebník Jaromír Bazel ze Vsetína. Chodil jsem k němu do sboru. Nadchl mě takovým způsobem, že jsem sbormistrování chtěl dělat vlastně od samého začátku. A díky Heleně Kaločové jsem svůj sen dotáhl až do konce.“

Josef Surovík - sbormistr

Pojďme do současnosti. Josef Surovík dnes vede jedno z nejlepších těles v republice i v Evropě. Sbor Cantica laetitia. „Znamená to zpěvem k radosti, ale je to taková latinská zkomolenina. Je vlastně pokračovatelem dětského sboru Cantica, který jsem spoluzakládal v roce 1998 při zlínské filharmonii. V roce 2004 pak vznikla výběrem dvaceti čtyř zpěváků právě Cantica Laetitia. Tehdy to byl ještě dívčí sbor. V roce 2012, když děcka odrostla, jsem z něj udělal smíšený sbor.“

Josef Surovík je, jak už jsme zmínili v úvodu, sbormistr „s pověstí.“. „Ano. Jsem přísný a někdy i některé odradím. Právě teď po covidu ale musím hledat kompromisy. Je to pro mě těžké. Sám jsem byl zvyklý na drezuru od Jardy Bazela. Nechce se mi ustupovat, ale musím. Některá děvčata otěhotněla a průběžně rodí, chlapci tenoři a chlapi v basech zpohodlněli. Chodí méně lidí na zkoušky a těžko znovu budujeme to, co fungovalo před epidemií. Nikdy bych neřekl, že dvouletá pauza bude takový problém. Na to si ale stěžují všechny smíšené sbory.“

Možná právě proto chce sbor omladit a přijmout nové členy. „V současnosti nás čeká velký nábor. Abych měl výbornou pětadvacítku, potřebuji tak čtyřicet členů. Nevím, jestli je to ale reálné, doufám, že ano. Od roku 2019 jsme Akademickým sborem Fakulty technologické při UTB Zlín, kde mají studenti možnost navštěvovat volitelný předmět sborový zpěv. Bylo přihlášeno třicet studentů. Bohužel, vše zhatil covid. Teď vše rozjíždíme znovu. Lidé se k nám bojí jít, protože nám to zpívá dobře a nastoupit do rozjetého vlaku je těžké. Fakt se bojí a možná se bojí i mě,“ dodává se smíchem dirigent.

Vedle svého korunního klenotu Canticy laetitia vede několik dalších sborů. Mezi nimi třeba Moraviachor. „To je celorepublikový sbor, který se schází jednou za dva měsíce u některého z členů, kde uděláme soustředění. To je také velmi slušné těleso, na soutěžích mívá pravidelně výborné umístění,“ chválí Surovík.

Po Heleně Kaločové vede také Sonet Vsetín. Dvakrát ročně společně připraví koncert, o Vánocích většinou Rybovu mši, na jaro např. Requiem. „Je pravda, že Sonet je pro mě nejlepší kolektiv, který znám. Rádi se scházíme, chodíme na túry. Mám je rád. Začínal jsem s nimi jako šestnáctiletý kluk. Jejich parta je vynikající. Pořád se rádi vidíme.“

Pěvecké sbory jsou podle něj kromě muzicírování také jakousi přípravkou pro život. „Pokud členové sborem prošli už jako děti, sociální zázemí, ve kterém tráví hodně společných chvil je neuvěřitelné. Ti lidé jsou prostě jiní. Otevřenější pro hudbu, v životě jsou kultivovanější. Podporují se a táhnou za jeden provaz,“ zamýšlí se dirigent.

Největší úspěchy

Sbory pod taktovkou Josefa Surovíka sklízí úspěchy na všech soutěžních pódiích v Česku i ve světě. Když vyrazí na soutěžní festival, zpozorní sbormistři ostatních těles i členové poroty. Sám dirigent přitom o sobě prohlašuje, že je prachsprostý muzikant.

„Muziku lidem předávám přirozeným způsobem, ani nevím, jak to dělám. Když ukážu coby sbormistr rukou, prostě to funguje. Moc nemluvím. Spíš pracuju mimikou a rukama.“

Na prestižních soutěžích se podle něj nejvíce hodnotí hlasová technika sboru a intonace, vítězí však působení celého kolektivu na venek. „Je důležité, co sbor vyzařuje. U mě coby porotce to funguje podobně. Klidně odpustím chybu, ale musí tam fungovat to, co má. Sbor, sbormistr a klavírista. Když se krásně všichni tři zrcadlí, je to úžasné. Ale to se stává málokdy. To jsou zkrátka věci, které jsou mezi nebem a zemí,“ vysvětluje umělec.

České sbory to mají podle Josefa Surovíka ve světě těžké. „Samozřejmě se snažíme dostat na úroveň těch nejlepších. V Česku ale máme trochu problém s tím, že v dospělých sborech pořád bojujeme s tou naší hlaholovskou a besedovskou tradicí. Jede se spíš na počet než na technickou úroveň. Každý člen zahraničních špičkových sborů je tak technicky zdatný, že může být zároveň sólistou. U nás to tak bohužel není. Vynikající pověst mají ve světě ale naše dětské sbory.“

Český rybníček totiž vychovává na uměleckých školách a konzervatořích rádoby sólisty. „Když u nás řekneš studentovi zpěvu, že bude zpívat ve sboru, tak si pomyslí, to nemyslíš vážně? A kde nakonec zůstanou? Pokud nejsou opravdu top, stejně končí právě v těch sborech nebo učí na zuškách. A jsou překvapeni, co se jim to přihodilo. Jenomže kantoři je takto vedou. U nás se prostě na uměleckých školách ansámblovému zpěvu moc nefandí,“ vysvětluje a dodává: „Všude ve světě zpívat v kvalitním smíšeném sboru je přitom pro člena poctou.“

Srdcovky Jožky Surovíka

„Mám rád muziku skladatelů 20. století. Tahle muzika je tvořena pro tuto dobu, to je na ní perfektní. Všichni v životě spěchají, kolem je plno stresu, ale když zazpíváme, lidi ty dlouhé tóny zklidní. A právě to v dnešní době potřebují. Uklidnit se. A proto i na naše koncerty chodí.“

Repertoár čerpá Josef Surovík převážně z kanálu YouTube, který neustále poslouchá. „Hledám inspiraci po celém světě.“ Zlínský sbormistr má navíc velké štěstí, že hudbu pro něj píše také jeho žena Tereza, která je úspěšnou skladatelkou. Doménou Josefa Surovíka jsou ale především lidové písně. „Přirozená lidová píseň, pokud je dobře udělaná, to je to nejlepší, co pro sbor může být. Krásné úpravy psali Zdeněk Lukáš, Otmar Mácha. Miroslav Raich. V současné době píše pěkné úpravy Jiří Pospíšil. Lidovou píseň mám zkrátka ve sboru rád, ale její interpretace nesmí znít jak ,umění ́“.

Jedním dechem dodává, že mistr písní na lidový text byl slavný český skladatel Antonín Dvořák. „Jeho Moravské dvojzpěvy jsou nádherné,“ rozplývá se sbormistr. S jeho jménem se navíc pojí neméně věhlasný sbor ze Zlína, který dlouhá léta vedl. „To bylo pro mě pole neorané, kde jsem poznal velký vokálně instrumentální repertoár. A také pracovat s dospělými lidmi. Někteří starší páni bohužel mladého prudiče, který je nutil na sobě pracovat, nesnesli. Dost lidí tehdy ze sboru odešlo. Byla to pro mne velká škola,“ přiznává.

Snad největší experiment jeho hudebního života bylo činoherní zpracování slavné opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta v Městském divadle Zlín. „Vůbec jsem netušil, co mě čeká. Byla to pro mne půda neoraná. Herci se učili zpívat... a některým to prostě nešlo. Ale dokázali to prodat takovým způsobem, že jim diváci všechno odpustili. Nakonec to bylo úžasné. Představení se neskutečně povedlo,“ vzpomíná Josef Surovík.

Řemeslo jako relax

Málokdo si dokáže představit sbormistra s hlavou plnou hudby jinak než s taktovkou v ruce. Josef Surovík v tomto ohledu opět láme vžité představy. Jak sám říká, relaxuje s hoblíkem, smirkovým papírem, pilkou a dalšími truhlářskými nástroji v ruce. „Je to tak deset let zpátky, co jsem zažíval krizi práce s lidmi. Denně mi procházely desítky, ne-li stovky lidí hlavou. A každý pořád něco potřeboval. Celkem mě to vyšťavovalo. Přišel jsem domů, sedl jsem si a nemluvil. Bylo to strašné. Tak jsem začal s repasováním klavírů a harmonií. Právě u toho dnes krásně odpočívám. Sednu si do dílny, zavřu se tam a mám klid. Nakonec měla mamka pravdu, když mě donutila, abych se té stolařině vyučil. K řemeslumjsem se vrátil. Začalo to jako relaxace a teď mám tolik práce, že nevím, kam dřív skočit.“

Josef Surovík

● Narodil se v roce 1975 v Třebíči.
● Dětství prožil v Pozděchově na Vsetínsku.
● Žije ve Zlíně.
● Korepetoval už sboru Jaromíra Bazela na Základní škole ve Valašské Polance.
● V 16 letech založil svůj vlastní sbor při evangelickém sboru v Jasenné.
● Ve Vsetíně navázal na práci Heleny Kaločové a přebral po ní sbor Sonet.
● Ve 23 letech se stal sbormistrem sboru Dvořák Zlín.
● V devadesátých letech rozjel dětský sbor Cantica, z tohoto sboru vznikl následně sbor Cantica laetitia.
● S manželkou Terezou má dceru Johanu a syna Sebastiana.
● Z prvního manželství má dceru Michaelu, která jej před několika měsíci udělala dědečkem.

Ocenění a čestné tituly

● 2019 Cena Ferdinanda Vacha
● 2014 Cena primátora města Zlína
● 2009 Cena Sbormistr-junior

Hudební vzdělání, sbormistrovská průprava

● Interpretační kurzy: aktivní účast na kurzech zaměřených na provozovací praxi Bachovských kantát.
● Církevní konzervatoř Kroměříž, obor Církevní hudba a zpěv, varhany, dirigování.

Sbormistr

● Cantica laetitia Zlín
● SPS Sonet Vsetín
● SPS Dvořák Zlín
● DPS Cantica Zlín

Úspěchy

● DPS Cantica: úspěšná účast na mezinárodních soutěžích u nás i v zahraničí.

Další činnost

● Lektor sbormistrovských kurzů
● Porotce národních a mezinárodních sborových soutěží
● Člen odborné rady Nipos Artama Praha