Nejnovější zprávy: Do lázní se po dvou letech vrací Festival Janáček a Luhačovice Dobrovolníci uklidili Valašské Meziříčí. Nasbírali 1,5 tuny odpadu

Společnost

Roman Verner vypráví už dvacet let příběhy lidí z regionu na vlnách Českého rozhlasu

Jeho hlas zní éterem už dvacet dva let. Posluchači Českého rozhlasu jej znají především z vysílání stanic Brno a Zlín. Objevuje se ale pravidelně také na Radiožurnálu i Vltavě a dalších celostátních stanicích. Řeč je o redaktorovi Českého rozhlasu Romanu Vernerovi.


Autor: Dalibor Glück

Jak už to bývá, na začátku svého profesního života byl na hony vzdálen od shánění novinek. Mladý vyučený dřevař nejprve pracoval v lese a po nějaké době dostal práci v zemědělském družstvě.

„K něčemu takovému jako rozhlas nebo novinařina jsem nikdy netíhl. Pravda, hodně jsem četl, ale nikdy jsem k práci s jazykem nesměřoval. Navíc jsem byl obrovský trémista. Takže přednést básničku před celou třídou bylo pro mne martýrium. Myslel jsem si, že dožiju jako jezeďák, jak se tehdy říkalo, protože ještě po revoluci jsem pracoval v zemědělském družstvu a byl jsem, dá se říct, spokojený,“ vzpomíná na svůj „minulý“ život známý novinář. Čert ale nikdy nespí a každý se nakonec dostane tam, kam patří. „Vysloveně náhodou jsem se přes jedno malé periodikum, které vzniklo ve Zlíně po revoluci, dostal až k rozhlasu.“

S novinařinou začal v devadesátých letech. Jako novinářský elév startoval svou kariéru v periodiku Region 2000, který se krátce po jeho nástupu proměnil ve Zlínské noviny. Tam pracoval do konce roku 1999 jako fotograf a píšící redaktor. Jako reportér se díky tomu dostal s Adrou až do bosenského Mostaru, poničeného válkou v bývalé Jugoslávii.

Odsud pak přeskočil přímo do Českého rozhlasu. „Byla to opět spíše šťastná náhoda. Na nejrůznějších tiskovkách jsme se hodně potkávali s tehdejším technikem Českého rozhlasu Rudou Maňasem. Jednou za mnou přišel a říká, že rozhlas hledá redaktora. Bránil jsem se, že na to nemám. Zmínil jsem svůj stud, svou trému a verbální nevybavenost. Přesvědčoval mě, že to musím zkusit. Na konkurz jsem nakonec šel. Kupodivu mě vzali a vykovali mě, protože začátky nebyly jednoduché. Najednou jsem mohl dělat úžasnou práci, o které jsem nikdy ani nesnil. Samozřejmě jsem se přitom musel naučit spousty nových věcí,“ hodnotí začátek své rozhlasové práce Roman Verner.

A měl opravdu co dělat. Vpadl po hlavě do práce rozhlasového novináře v turbulentní době, kdy se ve studiích měnila záznamová technika. „Musel jsem se učit jednak rozhlasovou novinařinu, která byla úplně jiná, než jakou jsem poznal v novinách, a zároveň jsem se učil ovládat techniku. Vůbec jsem si nemyslel, že to přežiju ve zdraví,“ směje se dnes nejdéle sloužící redaktor ve zlínském studiu Českého rozhlasu. „Už jsem tu dvacet dva let.“

Za tu dobu se musel několikrát přizpůsobit technologickým novinkám ve své práci. „Klasické kotouče mě naštěstí minuly. Na ty jsem se už díval jen jako na archiválie, byť tady ty stroje stále byly. Obdivoval jsem kolegy, staré kozáky, kteří na nich dokázali stříhat reportáž. Není to opravdu jednoduché a na těch kotoučích opravdu neplatí krok zpět. Jednou to člověk vystřihne, a pokud si pásek neschováš, tak už ho nenajdeš. Já už jsem začal digitální éru. Chviličku jsme měli k dispozici něco jako kazetové magnetofony a pak už to šlo rychle dopředu. Nastoupily minidisky a potom už digitální rekordéry.“

Za ty dvě desítky let, změnila se nějak profese rozhlasového novináře?

Co se týče Českého rozhlasu, tam je to spíše stabilnější. Máme kodex, podle kterého musíme pracovat. Samozřejmě samotná novinařina je i v rozhlase díky novým technologiím dynamičtější a je u posluchačů rychleji. Dřív se zprávy posílaly různými kanály. Nebylo to všechno online. Principy jsou ovšem stále stejné. To je doménou Českého rozhlasu. Dbá se na to, aby se vše dělalo tak, jak má. Prazáklad rozhlasové novinařiny se v podstatě nezměnil, ale jde tam spíš o rychlost přístupu k informacím, přenos k posluchačům. Témata jsou v podstatě stále stejná. Lidské příběhy, co lidi opravdu trápí, nebo těší, je tam spousta kultury, folkloru.

Co je vaše, řekněme, top téma?

Vždycky jsem tíhl, a je to zřejmě i mým vzděláním, k ekologii a ochraně přírody. Mám rád třeba nedávno dokončené sčítání šelem, pěstění lesů a podobně. Bohužel kůrovec způsobil, že z témat voňavýcha zelených se stala témata zaschlá a žlutá, takže jsme sledovali, jak mizí obrovské plochy kvůli kůrovci, ale i to je téma zpravodajské. Člověk musí dělat všechno. Jsou témata, kterým úplně nerozumíš. Jak říkají herci, dostaneš protiúkol. Musím si danou oblast prostě dostudovat a něco mi do hlavy opravdu neleze.

A co je tedy pro změnu vaším protiúkolem?

Třeba ekonomická témata anebo justice. Vyhledávat v justičních databázích a zpracovat úřednické formulace, to pro mne není nic snadného.

Máte reportáž, na kterou rád vzpomínáte?

Vždycky rád vzpomínám na tradiční kosení orchidejových luk v Bílých Karpatech s Mirkem Janíkem na Kosence ve Valašských Kloboukách. To jsou krásné věci. Dnes jsem se zrovna vrátil ze zoologické zahrady, kde otevřeli novou expozici. Pak samozřejmě divadlo, když se chystá nějaká pěkná premiéra. Festival Neznámá Země, cestovatelé. To jsou témata, která mě baví a která opravdu dělám rád. Jezdíme třeba kolem Baťova kanálu a díváme se, jak to tam vzkvétá. To jsou pěkné reportáže.

Potkal jste během natáčení spousty zajímavých osobností. Můžete pár jmen vzpomenout?

Za všechny musím vzpomenout pana Zikmunda, protože s tím jsme spolupracovali hodně. Byl častým hostem v rozhlasu nejen tady ve Zlíně, ale i v Brně nebo v Praze. Bohužel loni odešel. Na něj opravdu vzpomínám hodně, protože to byla osobnost, která dokázala inspirovat. Třeba pro mě, velkého nepořádníka, co se týče ukládání materiálů, dat, poznámek, to byl velký učitel. On byl až puntičkář. Přesně zaevidované měl opravdu všechno. Dále to byl obuvník pan Pivečka ze Slavičína, další velká osobnost zdejšího regionu. Potkal jsem spoustu herců na dětských filmových festivalech. Co mě tak hodně utkvělo v paměti, bylo povídání s režisérem Danielem Bergmanem.

Čím vším jste si v rozhlase prošel?

Redaktorem jsem doteď. Chvilku jsem pracoval jako editor zpravodajství, než se našel nový. Moderoval jsem jednu dobu Noční linku, na které se moderátoři střídají. Je to takový putovní pořad.

Moderování zpočátku bylo více. Byly to v podstatě diskuzní pořady. To mě bavilo, bylo to moc fajn. Dělal jsem třeba pořady typu Rendez vous, které posluchači v Českém rozhlase mohou stále slyšet. To bylo pěkné. Tam si člověk zval zajímavé lidi a byl v kontaktu s posluchači. Zpravodajství, u kterého jsem potom zůstal na plný úvazek, mi zase dává hodně v tom, že je člověk pokaždé na jiném místě a s jinými lidmi. Je to pestrá práce. Byť se mnoho událostí opakuje, zase jsou tam jiní lidé.

Největší adrenalin v rámci práce v Českém rozhlase?

Vrbětice. Myslím si, že nebylo nic horšího, co nás tady v regionu potkalo. Samozřejmě záplavy, to bylo velké neštěstí, ale to jsem zažil ještě coby píšící novinář. Jako rozhlasák zmíním ještě střelbu v Uherském Brodě, což mělo daleko tragičtější následky než třeba Vrbětice. To byly události, které pro nás byly náročné jak fyzicky, tak psychicky. Člověk se musel obrnit. V podstatě teď také válka na Ukrajině k nám přivádí spoustu lidí, kteří ten osud mají naprosto děsivý, a protože jsou to z devadesáti devíti procent ženy s dětmi, tak se člověku opravdu občas derou slzy do očí, když s nimi mluví. Jsou to osudy, které bych nikomu nepřál.

Jste takovým nestorem zlínského studia. Chodí za vámi kolegové na rady?

Ti mladí jsou velice šikovní. Je jasné, že když někdo z kolegů nastoupil, potřeboval zaučit hlavně v našich systémech. K nám chodí už lidé, kteří mají představu, jak se novinařina dělá, tady se to samozřejmě doučí. Ale ano, občas se někdo ještě na něco zeptá. Ale hlavně zpočátku využívají moji bohatou databázi kontaktů.

Netáhlo vás to po tak dlouhé době profesně někam jinam? Co vás na rozhlasové novinařině stále baví?

Kupodivu netáhlo. Nevím, čím to je, ale mě to baví pořád. Někdo mluví po pár letech o vyhoření. Čím jsem starší, tím mi možná trvají některé věcí o něco déle. Ale nabuzuje mě to, že se pořád děje něco nového, musíš být stále ve střehu. Těším se, že zase někoho zajímavého potkám, že si budeme povídat o něčem, co neznám. Vlastně si rád s lidmi povídám.

Nějaká veselá historka z natáčení?

Co si vzpomínám a je to publikovatelné, když jsem při natáčení spadl z popelářského auta. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Jenom jsem prostě během jízdy vystoupil z kabiny, řidiči jsem zamával a pustil jsem se a skácel se na chodník. Lidé, co šli kolem, to měli jako takový parodický výstup.

Co například klasické rozhlasové nehody jako jsou přeřeky a podobně?

Určitě ano. Toho bývala spousta. Teď si na sebe dáváme pozor. Ve zpravodajství je to tak, že člověk zprávy chystá dopředu, takže k tomu může dojít maximálně při živém vstupu. Ale protože jsou to chvíle hrůzy, když se spleteš, tak jsem to všechno zapomněl a při té přípravě zpráv a reportáží to člověk většinou vychytá. Marně vzpomínám, co by stálo za zmínku… Mám prostě nudný zpravodajský život.

Jste také fotografem. Dokonce jste i chvilku fotografii studoval. Už jste měl nějakou výstavu?

Kdysi dávno nějaká výstavka ve Zlíně byla. Pár mých fotografií visí i na rektorátu Univerzity Tomáše Bati, kde si vybrali z prací od různých fotografů tady z regionu. Ale teď na to není ani moc času. Reportáže v rozhlase dokumentujeme fotkami z mobilů. Jsou to stovky snímků a vypadá to, že si je proberu až v důchodu, protože na to teď není čas. Uměleckou ani dokumentární tvorbu zatím nemám shrnutou.

Jste i vášnivým motorkářem. Máte i svůj gang?

Holešovský klub Býkeři. Máme ve znaku býka, jako bajker. Je to taková slovní hříčka. To je moje velká láska, která se táhne zase nějak od mladých let. Každý kluk měl pionýra nebo jakoukoliv motorku. Pro pracovníka v lese byla navíc motorka nezbytným dopravním prostředkem. Takže mě provázela od mé puberty až doteď. Donedávna jsem sedlal Suzuki Marauder VZ 800, teď jsem zdědil Hondu 600 Shadow.

Máte i následníka trůnu, co se novinařiny týká…

Ano. Syn Michal pracuje na editorské pozici v České tiskové kanceláři.

Na kterých stanicích vás mohou lidé slyšet?

Český rozhlas Zlín, Český rozhlas Brno, což jsou regionální stanice, potom celostátní Radiožurnál, Český rozhlas Plus. V době konání dětského filmového festivalu připravuji zprávy pro Rádio Junior a samozřejmě Vltavu díky našemu divadlu a spoustě dalších skvělých kulturních institucí jako je filharmonie a muzeum. Dá se říct, že se občas objevím na všech hlavních stanicích Českého rozhlasu.

Nejdůležitějším nástrojem rozhlasáka je hlas. Jak jej udržujete? Říká se, že by měl mít ten správný témbr… Kouříte třeba?

Kupodivu s kouřením jsem přestal s nástupem do rozhlasu, protože mi to naopak nedělalo dobře, byť jsem nebyl nikdy žádný velký kuřák. Hlas mám tedy položený spíš výše. Chtěl bych mít někdy hlas jako Gregor Martin Papuček, náš maďarský zpravodaj, ale to se mi asi nikdy nepodaří. Takže jsem spokojen s tím, co mám. Co se týče údržby, je to opravdu problém. Snažím se hlavně v zimě být na ten hlas opatrný. Nekřičet. Člověk si musí uvědomit, že jej hlas živí. Někdy se angíně a chrapotu nevyhneš. Když se to stane, člověk zajde do lékárny a tam si pomůže. Důležité je jednoduše hlas nepřetěžovat.

Co si na práci v rozhlase považujete nejvíc?

Je to radost, ale zároveň odpovědnost, protože zprávy musí být pravdivé. To je to nejdůležitější. Když to obrátím, jsem taková straka, která vybírá lidské příběhy a pak je vypráví ostatním. Jsem rád, že to lidem mohu díky rozhlasu říct. Jsem rád, že jsem součástí rozhlasu, kterého si nesmírně považuji, a jsem velmi vděčný, že tu práci můžu dělat.

Roman Verner

  • Narodil se ve Větrově u Frýdlantu v Čechách v roce 1961.
  • Mládí prožil v Prostějově.
  • Žije s manželkou Ludmilou v Rymicích na Kroměřížsku.
  • Má tři děti a šest vnuků.
  • Vyučen v oboru lesní mechanizátor na odborném učilišti ve Slavkově u Brna.
  • Maturitu složil na střední lesnické škole ve Šluknově.
  • V devadesátých letech začínal jako píšící novinář v Regionu 2000, který byl později přejmenován na Zlínské noviny.
  • V Českém rozhlase pracuje od konce roku 1999 jako redaktor zpravodajství.