S mikrofonem České televize brázdí reportér Josef Kvasnička Východní Moravu už celé čtvrtstoletí

Když ho v roce 1996 v Praze na Kavčích horách přijímal Otakar Černý mezi redaktory České televize, nemohl Josef Kvasnička tušit, že právě začíná velký příběh. Příběh mimořádné věrnosti, příběh unikátní osobní oddanosti zaměstnavateli, příběh dlouholeté poctivé služby televizním divákům.

Tvář Josefa Kvasničky zná z televizní obrazovky ve Zlínském kraji asi každý. Vesnic, ve kterých „Kvasňa“ nenatáčel, už moc nezbývá. „Bavili jsme se s kameramany, že bychom měli udělat mapu, kde všude jsme natáčeli. Asi by těch bílých míst opravdu bylo pomálu,“ říká reportér.

Magazín PATRIOT se pokusil jeho pracovní cestu zmapovat. Je to rozhodně zajímavá story.

Začátek se skutečně datuje už do středoškolských studií ještě v dobých končícího režimu před rokem 1989. Už tehdy student gymnázia Kvasnička do dotazníků psal, že by rád pracoval jako novinář. Což se tehdy moc nenosilo.

Po roce 89 se skutečně přihlásil do Prahy na tehdy jedinou fakultu žurnalistiky, dvakrát se nedostal pro převis uchazečů. „Hlásilo se tam tehdy strašně moc uchazečů, bylo krátce po revoluci, novinařina byla najednou prestižní a ceněná profese, hlásili se všichni, kterým to léta bylo odpíráno. Šance dostat se na denní studium nebyla velká,“ vzpomíná Josef Kvasnička.

Toho, že žurnalistiku nevystudoval, nelitoval. „Mám za to, že k dobré novinařině stačí všeobecný přehled, bystrost, úsudek, schopnost empatie a komunikativnost. K čemu by kra- jánkovi televize byly dva vysokoškolské tituly, kdyby třeba na Kopanicích nebo na Slovácku neuměl mluvit s místními, nesnažil se je pochopit a vcítit se. To je moje krédo, umět mluvit s milionářem stejně jako s člověkem na okraji společnosti, zkusit mu porozumět.“

Nástup mezi novináře na sebe ale stejně dlouho čekat nenechal. Datuje se už do roku 1990, kdy Kvasnička dostal nabídku jít dělat eléva do tehdejších Zlínských novin. Přijal ji a začal psát. Školitele měl zkušené, jeho prvními nadřízenými a kolegyněmi byla Magda Gregarová nebo Vojtěška Kupcová, známé osobnosti zlínské novinařiny.

Dělal standardní zpravodajství, zpestřené o zajímavé rozhovory. Takovým bylo třeba interview s Davidem Kollerem a skupinou Lucie, když měla ve Zlíně vůbec první koncert tehdy ještě v Klubu ZPS ve Zlíně-Malenovicích, dnes už samozřejmě neexistujícím.

Vzdělání si vylepšil alespoň dvouletým pomaturitním studiem na zdravotní škole (ano, je diplomovanou zdravotní sestrou), poté musel na povinnou vojenskou službu. Druhým pracovním angažmá bylo Radio Zlín. Na tehdejší dobu mimořádně populární stanice, s poslechovostí, kterou by mu dnes záviděla mnohá rádia s celostátní působností. Hlavní persony Radia Zlín Košťál, Uhřík, Táňa Březinová, to byly regionální celebrity se vším všudy. A Josef Kvasnička si prací pro Radio začal plnit své sny. „Jezdil jsem třeba dělat hokejové reportáže, s mikrofonem jsem byl u prvního titulu vsetínských hokejistů,“ líčí reportér.

Po necelých dvou letech přišel zlomový moment v jeho životě. Telefonát od Roberta Sedláčka, současného úspěšného režiséra a scénáristy. Právě on tehdy působil jako reportér České televize na Zlínsku.

„Odcházel tehdy studovat na FAMU. A vybral si mě, že bych mohl být jeho nástupcem. Hodně jsem přemýšlel, jestli to zvládnu, jestli si budu rozumět s kamerou. Jeli jsme společně za Otakarem Černým, tehdejším šéfem krajánků (krajských reportérů – pozn. redakce). Pamatuji si dodnes, co mi Ota při našem prvním setkání řekl. Josefe, neboj se. Buď to půjde, nebo ne a rozloučíme se. V listopadu šestadevadesátého jsem nastoupil,“ popisuje Kvasnička.

Zkušební lhůtu zvládl bez problémů, záhy bylo jasné, že spojení s Českou televizí může být životní láskou. Což se potvrdilo. „Už první týdny, kdy jsem absolvoval stáž v Praze, to byla hodně velká jízda. Objeli jsme Parlament, natáčeli povolební vyjednávání, brífink prezidenta republiky, byli jsme v kuloárech sněmovny, točili na Pražském hradu, prostě jiný svět. Byl jsem nadšený, že mohu být součástí České televize.“

Jaký byla jeho první opravdu vlastní reportáž ze zlínského regionu? Nikterak důležitá. Standardní zpravodajství o strastech jednoho z autobusových dopravců. Textový doprovod k natočeným záběrům psal Josef Kvasnička asi čtyři hodiny. Na psacím stroji. Dnes nemyslitelná věc. Stejně jako drtivá většina televizních reportérů i on snil o své velké chvíli, profesionálním „zářezu“, díky kterému divákům přinese skutečně zásadní report o mimořádných událostech. Dočkal se brzy. Velkou roli sehrála náhoda, respektive přírodní živly.

Rok 1997 přinesl zkázu v podobě velkých povodní. Ve Zlínském kraji napáchala voda škody za stamiliony korun, televizní štáb Josefa Kvasničky se ocitl v centru dění, navíc dostal za úkol reportovat o záplavách i z Olomoucka, což mimo jiné zahrnovalo i reportáže z Troubek, vodou nejvíce postiženou obcí republiky. V Troubkách při povodních zemřelo devět lidí.

Kvasničkovy vzpomínky jsou dodnes jako živé. Týdny totálního nasazení, obrovské pracovní vytížení, neuvěřitelné fyzické i psychické vypětí.

„Točili jsme tehdy červencovou slavnostní mši ve Velehradě. Začalo pršet a pršelo tři dny. Zvedla se Dřevnice, pak začala zlobit Morava, první ničivá vlna zalila Jesenicko. Olomoucká kolegyně byla na dovolené, takže jsme museli všechno dělat my. Postiženou oblast tehdy navštívili ministři, přiletěli Lux, Skalický a my jsme na buzerplacu olomouckých kasáren při natáčení jasně viděli, jak mají zsinalé tváře. Z vrtulníku museli sledovat velkou zkázu. Když jsme se vraceli, už jsme se ani do Zlína přes Moravu nedostali. Museli jsme obrovskou oklikou přes Kroměříž a Buchlovské hory,“ líčí reportér.

Právě jeho štáb byl prvním, který natáčel hrozivou zkázu v Troubkách. Ostatní televize se tam dostaly až později. „Byli jsme u toho, jak u tehdejšího Prioru v Přerově přistával jeden armádní vrtulník za druhým. Vysazovali tam chudáky z Troubek, které nabrali z balkonů, ze střech. Ti lidé přišli úplně o všechno, prožívali strašlivá traumata a lidské tragédie. O den později jsme se domluvili s hasiči, že nás do Troubek vezmou. Pomohli jsme jim ráno ve čtyři s rozvozem pečiva a oni nás tam dovezli. Vidím to, jako kdyby to bylo včera. Kameraman Víťa Farný vzal kameru, vysoké rybářské kalhoty, skočil do vody a natáčel. Nevěděl, jestli nespadne do díry, kanálu nebo septiku. Natočil záběry, které viděla celá republika i Evropa. Byť jsme se snažili být maximálně profesionální, emocím se nebylo možné ubránit. Věděli jsme, že v některých domech jsou pravděpodobně pořád mrtví lidé. Ani nemělo smysl se snažit zachráněné rozmluvit. Prožívali nejhorší momenty svého života, nebyli schopni slova, cítil jsem, že se o to ani nemám pokoušet, záběry byly neuvěřitelně silné i bez komentáře,“ dodává Kvasnička.

Vysvětlení, proč tentokrát u některých reportáží chybí komentáře jejich přímých účastníků, pochopil i editor vysílání, dnes televizním divákům velmi dobře známý Vladimír Kořen, tvář populárního pořadu Zázraky přírody.

Podobně ikonické záběry vznikly i v zaplavených Otrokovicích. Když Kvasnička s kameramanem proplouvali na půjčeném člunu ulicemi města kolem sochy Tomáše Bati, oken obytných domů, hotelů a prodejen, žádná slova nebyla potřeba. „To ticho, nehybnou hladinu a nechápající výrazy lidí nikdy nezapomenu.“

Pro začínajícího televizního reportéra to byl start jako hrom. Obtížnější výzvu mu život přinést asi nemohl. Mluvit o „křtu ohněm“ by v kontextu ničivých záplav nebylo úplně na místě. Nicméně obrovskou profesní zkoušku Josef Kvasnička zvládl na výbornou. Nebylo pochyb, že Česká televize získala poctivého reportéra, kvalitního novináře. Na Kavčích horách si mohl Otakar Černý udělat u jeho jméno velkou zelenou fajfku. A sám Kvasnička pochopil, že mikrofon může být součástí jeho života klidně napořád. Výčet míst, která za dlouhá léta s kamerou a mikrofonem navštívil, by se na sto stránek Magazínu PATRIOT možná ani nevešel. Divákům zprostředkoval tisíce reportáží. O zanedbatelných drobnostech, ale i významem skutečně zásadních událostech.

„Z profesního hlediska bylo nejnáročnějším obdobím za celou pětadvacetiletou praxi období od roku 2011 do roku 2015. Zlínský kraj byl obecně považován za bezkonfliktní, pokud to tak můžu nazvat. Byla tady Jízda králů, pohostinní lidé, krojované slavnosti, poutě věřících, lidová kultura. Žádné velké problémy. Rok 2011 to všechno změnil. Tehdy přišla kaskáda událostí v relativně krátké době, které měly dopad a vliv na celou republiku,“ říká Josef Kvasnička.

Šílený řetězec pohrom začal v roce 2011 požárem století, jak média nazvala inferno v Chropyni. Sedmi desítkám hasičských jednotek se požár továrny na výrobu plastů podařilo uhasit až po čtyřech dnech, škody byly stamilionové. Josef Kvasnička natáčel také řadu reportáží o okolnostech a následcích tragické havárie na rallye v Lopeníku (2014), při které zemřely čtyři mladé dívenky. Podobně obtížné až traumatizující byly televizní reporty z Uherského Brodu, kde v únoru 2015 psychicky narušený muž zastřelil osm nevinných lidí. Desítky hodin strávil Kvasnička s kameramany při opakovaných návštěvách Vlachovic – Vrbětic, kde v roce 2014 vybuchly muniční sklady a celá oblast se proměnila ve vojáky uzavřenou hermetickou oblast, připomínající válečné území. Všechny výše uvedené události překonal jeden příběh. MetanoLová aféra. A právě při ní sehrál štáb v čele s Josefem Kvasničkou poměrně důležitý part.

Společností tehdy při prvních úmrtích po vypití jedovatého alkoholu začal prostupovat strach. Tady to bylo o to intenzivnější, že pro tisíce lidí z Valašska, Zlínska a Slovácka je štamprlička na uvítanou běžným koloritem rodinných, sousedských i přátelských návštěv.

„Byli jsme u prvního velkého zásahu policie a kriminálky ve Zlíně na Jižních svazích. Dostali jsme anonymní tip, že by tam mohla být míchárna. Byl tam i obchod, kde to míchači prodávali. Pak policisté dostali i distributora a čekalo se, jestli se podaří chytit i objednavatele a organizátory. Díky našim dobrým informačním zdrojům jsem dostal od vedení televize zcela volné ruce, mohli jsme točit mimo Zlínský kraj. Jako jediní novináři jsme byli u zásahu ve skladu v Opavě, kde smrtící koktejl míchali,“ popisuje dramatické chvíle Josef Kvasnička.

Měli tehdy velkou kliku. Zásah v centru Opavy bylo možné velmi dobře natočit, protože místo činu – někdejší čokoládovnu – nebylo možné hermeticky uzavřít. Jiným novinářům se takové záběry natočit nepodařilo.

Metanolovou kauzu následoval krátce nato případ lihové mafie, i tady byl Josef Kvasnička v permanentní akci, boss lihové mafie byl Radek Březina z Kostelce u Zlína. „Po všech těchto událostech jsme si říkali, probůh, co přijde dál. Zažili jsme něco, co se doufám, nebude opakovat. V poměrně krátkém časovém úseku jsme natáčeli reportáže o událostech, které zajímaly nejen diváky ve Zlínském kraji, ale sledovaly je statisíce lidí v celé republice. Jasně se ukázalo, jak důležitá je naše práce,“ říká Kvasnička.

Naštěstí nejen tragédiemi a „krimi“ zpravodajstvím je živ televizní redaktor. Profesní vzpomínky Josefa Kvasničky jsou plné nádherných momentů, ve kterých hrají prim ryze pozitivní emoce. „Nejsem praktikující křesťan, ale díky tomu, že ve Zlínském kraji je největší procento věřících v Česku, tak jsem měl možnost natáčet spoustu církevních akcí, i mimo region. Byly to vždy velmi hezké momenty. Byli jsme na inauguraci papeže, s kamerou jsme projeli v Izraeli Betlém, Jeruzalém, byli u Galilejského jezera, nechyběli na pouti u výročí blahořečení Anežky České, dvakrát jsem natáčel ve Vatikánu.“

Právě z druhé návštěvy italské „centrály“ katolické církve pochází ikonické záběry, které do světa poslal právě Josef Kvasnička. Papež František si tehdy vzal do náručí malé miminko, políbil ho, požehnal mu a vrátil jeho mamince. Tou byla shodou okolností dcera bývalého starosty malé obce Bánov na Uherskohradišťsku Ludmila Bábiková. Záběry, kterak papež František políbil malou Editu Anežku, vysílaly desítky televizních kanálů po celém světě.

Kladné a příjemné pracovní chvíle podle Josefa Kvasničky rozhodně převažují. Mezi nezapomenutelné okamžiky řadí třeba střelu Filipa Čecha, který v roce 2013 v sedmém rozhodujícím zápase finále extraligy vyrovnal proti Plzni na 3:3 pouhých deset vteřin před koncem.

„Zimákem projela tak obrovská vlna euforie a nadšení, že na to nejde zapomenout. Bez ohledu na to, že Plzeň nakonec finále vyhrála. Podobně silný zážitek mám i při reprezentačním loučení Pavla Nedvěda. Když ho při zápase proti Srbsku trenér Karel Brückner vystřídal před koncem prvního poločasu, měl jsem ho u mikrofonu a bylo to jeho poslední interview v roli aktivního hráče národního týmu. I místní hokejová legenda Petr Čajánek oznámil veřejně konec kariéry v našem rozhovoru,“ s hrdostí vzpomíná Josef Kvasnička. Zlínský novinář si ovšem považuje i zdánlivě zcela obyčejných okamžiků. Právě takový prožili s kameramanem nedávno na hřebeni Javorníků, kdy s obdivem stáli na hřebeni a tiše vnímali krásu panoramat. „Tam nabírám síly na ty těžší úkoly. Podobně okouzlující bylo, když jsme jeli natáčet do jedné z nejmenších vesniček kraje Kunkovic na Kroměřížsko. Do nich se jede dlouho lesem, pak stromy končí. Před námi se otevřel úchvatný výhled na vesnici pod námi, v loukách tam stojí osamocený větrný mlýn jako z pohádky, prostě nádhera. Zastavili jsme a jen jsme zírali s otevřenou pusou.“

S kamerou se dostal i do vskutku unikátní míst. Jedním z takových byla návštěva u rodiny v Horní Bečvě na Vsetínsku, která i se dvěma dětmi žije na naprosté samotě bez elektřiny. „Natáčení nám domluvil tamní starosta. Museli jsme jít notný kus pěšky lesem ve sněhu, ale byli jsme odměněni. Dostalo se nám až nečekaně vřelého přijetí, povídali jsme si v kuchyni, jedli klobásky, cítili se s nimi moc příjemně. Manželé s dětmi tam žili bez elektřiny kvůli babičce. Cítili morální povinnost, aby s ní zůstali do posledních chvil navzdory tomu, že domek není připojený na elektrickou síť a oni musí denně chodit kilometry do civilizace,“ popisuje Josef Kvasnička.

Za dvacet pět let života zpovídal s mikrofonem v ruce tisíce lidí. Obyčejných i slavných. Do druhé kategorie lze nepochybně zařadit dvě osobnosti, které pro Josefa Kvasničku budou navždy inspirativními vzory. První z nich je Tomáš Baťa, jehož potkal už ve svých osmnácti letech při továrníkově prvním návratu do rodného Zlína.

„Byl jsem tehdy s rodiči na zlínském náměstí. Pro celý Zlín to byla hodně emotivní událost. Později jsem pana Baťu potkával i pracovně. Vždycky jsem si kladl otázku, jak by Zlín vypadal, kdyby nepřišla válka a on nemusel posléze do emigrace. Byl to nesmírně inspirativní člověk, vždyť jeho města se stavěla v Indii, Švýcarsku i Velké Británii. Zasáhl do životů milionů lidí na celém světě. Chtěl být dobrým ševcem a svůj sen si splnil.“

S možná ještě větším respektem a obdivem mluví Kvasnička o Otmaru Olivovi. Velehradský akademický sochař je pro něho skutečnou morální autoritou.

„Je to unikátní člověk. Čistý, nezkažený, jemu naprosto věříte, ekonomický prospěch pro něho není důležitý, nikdy se neohnul, dokázal se postavit nespravedlnosti, nerozlišuje bohaté a chudé, není to individualista, ale týmový hráč. Vyčnívá a zaslouží obdiv. O to více si cením toho, že se z nás stali přátelé, vždycky mě obejme, když se potkáme. Když ve tři v noci zapaloval pec, aby roztavil bronz a pak odléval své nádherné práce, to bylo natáčení, na které vzpomínám i po letech,“ přesvědčivě říká Josef Kvasnička.

Jak moc se podle něho proměnila za více než dvě dekády práce televizního reportéra? Čistě teoreticky vzato vůbec, pořád jde o popis aktuálních událostí, zprostředkování důležitých momentů, zachycení názorů a pocitů zajímavých lidí, pořád jsou hlavní témata práce krajánka České televize politika, volby, kriminalita, nehody, požáry, lidské příběhy, tragédie, sportovní události. Fatálně se ovšem mění pracovní prostředky a rychlost.

Zatímco v počátcích psal Kvasnička první reportáže na psacím stroji, volal na výhradně pevné linky (často si povídal se záznamníkem), texty posílal ke schválení faxem a živý vstup do vysílání měl jednou za čtvrt roku, teď „jede jiné bomby“. „Živých vstupů mám někdy i pět za den. Události posíláme k lidem prakticky online. Vstupy jsou kratší, nabitější, popisnější, všechno je rychlejší, zkratkovitější, klipovitější. Ale to je trend, doba, musíme se přizpůsobit.“

Josefu Kvasničkovi se to daří. Nové technologie mu nedělají sebemenší problém. K tomu, aby byl ve své profesi úspěšný, potřebuje jediné – umění mluvit a komunikovat s lidmi. A v tom je jedinečný. Schopnost získat si respondenty na svoji stranu považuje za svoji velkou devízu. Umí lidi rozmluvit. Umí je přesvědčit, že se nepídí po senzaci, ale chce jen kvalitně dělat svoji práci.

Když je řeč o rapidně rychle se měnících technologiích, nesmí zapadnout jeden důležitý fakt. Mění se stroje, nemění se lidé. Kvasnička od začátku svého angažmá u ČT spolupracuje se dvěma kameramany. Vítězslav Farný i Jiří Janiška jsou pro Kvasničku rozhodně víc než jen kolegové z práce.

„Stali se z nás ryzí osobní přátelé. S Jirkou máme stejné zájmy, trávíme společné dovolené, sedli jsme si hned od začátku. Oni mě ostatně doporučili Robertu Sedláčkovi, aby mě oslovil. Trávíme spolu víc času než se svými partnerkami. Víme o sobě všechno. Prožili jsme společně krásné i složité chvíle. Byli mi oporou. Považuji to za vzácný dar, že jsem je potkal a mohu s nimi pracovat. I díky tomu, že si lidsky velmi rozumíme, jsme společně vydrželi tak dlouho. A věřím, že ještě vydržíme.“

Roky natáčení z Kvasničky cynického reportéra rozhodně neudělaly. Svoji práci pořád vnímá jako službu lidem. I když mockrát ve složitých chvílích přemýšlel, zda nebude lepší skončit, nikdy momentální frustrace nedosáhla takové úrovně, aby mikrofon odložil. Vždycky převážila pozitiva.

„Přece jen pro nás v krajích je to odlišná práce než pro reportéra, který dělá zpravodajství z politiky, parlamentu. Tam se z novinařiny stává rutina, jen se střídá obsazení politiků, mění se premiéři, prezidenti, náměstci. To je fabrika. Tady v regionu, v rodném kraji je to pro mne i po těch letech pořád pestrá práce, které mě neskutečně baví a naplňuje. Vždy jsem měl blízko k lidem, vždy jsem se s nimi rád potkával,“ dodává.

Společně se zpravodajem z Východních Čech Vlastimilem Weinerem (ten do ČT nastoupil v roce 1992) ho lze bez nadsázky označit za nestora či veterána České televize. A pokud mu zdraví dovolí, tak počítá s tím, že třicet let před kamerou rozhodně oslaví. „Snažím se být pokorný, televize mi splnila moje životní profesní sny. Podržela mě v nejtěžších chvílích, kdy mě zradilo zdraví, chci jí to vrátit. Cítím, že jsem pevnou součástí České televize a jsem na to hrdý,“ uzavírá zlínský reportér České televize Josef Kvasnička.

PORAZIL I RAKOVINU

Bylo mu třicet. V redakci České televize už byl etablovaný, cítil, že se blíží jeho profesní vrchol.

Začalo to zcela nevinně. Ten pocit znal. Bolí mě zuby, to přejde, říkal Josef Kvasnička kolegům ze štábu, když se ho ptali, proč není v úplně ideální náladě. Po pár dnech bolest zubů přešla v bolest celé spodní čelisti. Bylo jasné, že se „něco“ děje.

Následovala jedna z mnoha návštěv zubaře. První informace byla klasika – je tam zánět. Bolest léčbě navzdory nepřestávala. Pak slyšel další možnosti – asi vám ten zánět, pane Kvasničko, postihl i trojklanný nerv, zkusíme vytrhnout tento zub. Bolest zesílila. Zkusili vytrhnout druhý zub. Bolest se stupňovala. Třetí zub pryč.

„Bylo to, jako kdyby mi knoflíkem na radiu pořád a pořád zesilovali bolest. Prosil jsem, ať mi klidně vytrhnou všechny zuby, jen ať už to přestane. Nedalo se to vydržet,“ popisuje Kvasnička.

Jeho zubní lékař ho posléze poslal k vyšetření do zlínské nemocnice, za primářem stomatologického oddělení Košackým. Následoval operační zákrok s lokální anestezií. Prvotní odhady pana primáře byly, že by Josef Kvasnička mohl mít v čelisti cystu.

„V polovině operace jsem ale postřehl, jak primář zvážněl, seřval sestřičky, aby se pořádně věnovaly práci. Když všechno skončilo, tak přišel s tím, že se mu to úplně nelíbí, že odesílá vzorky na histologii a pro jistotu mně doporučí k vyšetření do Prahy u přednosty Stomatologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Jiřího Mazánka. Teprve z úst tohoto uznávaného odborníka se televizní novinář dozvěděl krutou diagnózu. Osteosarkom čelisti. Forma rakoviny, v mnoha případech smrtelná.

„Pan profesor okamžitě doporučil operaci, neměl jsem na výběr. Vzali mi čelistní kost, vytrhali zuby, ležel jsem v nemocnici i doma dlouhé týdny. Nepřetržitě jsem přemýšlel, jestli se dokážu vrátit k milované profesi. Jak budu vypadat? Jak budu mluvit? Bude mi vůbec rozumět? Nic jiného se mi hlavou nehonilo. Lékaři mě nabádali, že důležité je přežít a ne se zabývat prací,“ říká Josef Kvasnička.

Operace dopadla dobře. Ale na obličeji napáchala velké škody. Vizuálně prostě kus čelisti chyběl, obtížné to bylo i s výslovností. Pro televizního redaktora prakticky neřešitelná záležitost. Josef Kvasnička to ale nevzdal.

Denně trénoval, cvičil mimiku, výslovnost, doma u zrcadla, nahrával se, byly to stovky hodin trpělivého „tréninku“. České televize mu dala čas. Věděl, že pokud to jen trochu půjde a zvládne výslovnost, dostane příležitost k návratu.

Za pět měsíců stál znovu s mikrofonem v ruce před kamerou. Ano, první reportáže byly zdravotním handicapem poznamenané. Ale každý týden se to zlepšovalo. Josef Kvasnička to zvládl. „Pamatuju si to přesně. První reportáž po návratu jsem symbolicky natáčel v rodné Bystřici pod Hostýnem. Byla to pocta zapomenutému letci RAF. Bylo to pro mě zvláštní a citlivé.

“ Tím však příběh nekončí, následovalo několik dalších operací. Podstoupil rekonstrukci obličeje s využitím štěpu z kyčle a titanových šroubů. Ty ale občas nevydržely, takže musel zase pod nůž. Operací bylo nejméně deset, novinář už je ani nepočítal.

Relativní klid mu přinesla až osmihodinová operace v roce 2010, kdy Kvasničkovi lékaři ve spolupráci s odborníky z ČVUT jako prvnímu pacientovi v republice ke štěpu z kyčle implantovali plastový „náustek“, který čelist drží dodnes. Byla to přelomová událost, Česká televize o tom tehdy dokonce natočila reportáž do pořadu 168 hodin.

A Josef Kvasnička si mohl konečně po dlouhých letech splnit svůj velký sen – zase si kousnout do jablka. „Mixovaný řízek s bramborovou kaší, to fakt není žádná velká hitparáda. Když jsem opět kousnul do jablka, byl to slastný pocit. Drží to dodnes a doufám, že bude pořád.“ Osteosarkom je zákeřný. Občas se vrací. Nicméně v případě Josefa Kvasničky je zatím vše v pořádku. „Cítím se jako úplně zdravý člověk. Nemám žádná omezení. Mohu pracovat. Mohu jíst všechno. Nebylo to snadné, ale když má člověk odhodlání a silnou vůli, zvládne opravdu hodně. Bez trpělivosti nadřízených by to ale možné nebylo. České televizi budu do smrti vděčný, že mě podržela.“

Josef Kvasnička

Narodil se v roce 1972 v Bystřici pod Hostýnem. Pracoval pro Zlínské noviny, Radio Zlín, v roce 1996 nastoupil do České televize V roce 2015 převzal z rukou Marka Ebena Výroční cenu České televize za zpravodajství, v roce 2019 pak ocenění za Televizní studio Brno. Ceny jsou vždycky předávány na Plese ČT v Obecním domě v Praze z rukou generálního ředitele Petra Dvořáka a moderátorů Marka Ebena a Terezy Kostkové. Je rozvedený, z prvního manželství má syna Jana (14 let) Už pět let žije ve spokojeném vztahu s přítelkyní Alenou a jejími dcerami (rovněž z jejího prvního manželství).