​ROZHOVOR s vizionářem a majitelem Vizovické firmy KOMA Stanislavem Martincem

Podnikat chtěl už v patnácti. Vždy ho bavilo stmelovat lidi. Vždy uměl své okolí nadchnout pro nějaký projekt. Pro konkrétní myšlenky. Vize. Spoustu svých plánů dokázal majitel vizovické společnosti KOMA Modular Stanislav Martinec naplnit. Na uskutečnění dalších tvrdě pracuje. Nedávno oslavil šedesátku. V plné síle. S optimismem a pevným odhodláním chce dál posouvat svůj životní projekt. Tak, jako to dělá už téměř třicet let.

KOMA posílá do celého světa sofistikované moduly, ze kterých vznikají nemocnice, hotelové domy, školy, sociální bydlení, ale taky showroomy a kanceláře. Aktuálně třeba mezinárodní letiště v Senegalu.

Asi největší věhlas si KOMA vysloužila pavilonem, který Česko reprezentoval na světové výstavě Expo 2015 v Miláně. Futuristickou modulovou stavbu navštívily dva miliony lidí a vzbudila mezinárodní ohlas – získala i medaili za architekturu. Nyní slouží jako firemní centrála ve Vizovicích.

V rozhovoru pro Magazín PATRIOT byl úspěšný byznysmen velmi otevřený. Přiznal bez vytáček, že ne vždy bylo všechno v jeho podnikání „zalité sluncem“. Ne vždy měl důvody k úsměvům a optimismu. Zavzpomínal na krušné začátky, nejtěžší krize, neúspěchy a blamáže. Nevynechal osudové momenty, zlomové chvíle, klíčové osobnosti, které ho inspirovaly na jeho podnikatelské pouti.

Vždycky věděl, že chce dělat něco smysluplného, co po člověku zůstane. Inspirovali ho Baťovci. Potkával je od patnácti, nechápal, jak mohou v socialismu podnikat. Během studií si coby vysokoškolák přivydělával na brigádách, chodil na noční směny. Tehdejší podniky nefungovaly. Socialismus se vším všudy. Pak Stanislav Martinec narazil na Slušovice. „Prošel jsem tam peklem. Tlak na výkon byl opravdu velký. Tvrdý. S nikým se nemazlili. Ale podnik fungoval. Bral jsem tvrdý přístup pozitivně. Protože jsem viděl, že firma jede. Pak přišel sametový listopad a současně se změnou režimu se hodně lidí začalo poohlížet po něčem svém. Vztahy začaly váznout. Já jsem narovinu řekl, co se mi nelíbí. A byl malér. 26. prosince 1989 si mě k osobnímu pohovoru zavolal nejvyšší šéf František Čuba.“

To si pamatujete na den přesně?

Jako kdyby to bylo včera. Pamatuju si to, protože jsem tehdy dostal životní lekci. Takovou, na kterou nezapomenete. Proto vím přesně, že se to odehrálo na Štěpána. Mockrát jsem si později na jeho slova vzpomněl.

Co vám tedy řekl?

Že teprve až jednou budu řídit svoji vlastní firmu, pochopím, kde jsem dělal chyby. Že musím za každých okolností dobře vážit, komu, kdy a co říkám. Že podnikání příliš demokracie nesvědčí. Že nelze být vždy a za všech okolností sociální, protože to může v konečném důsledku způsobit krach firmy. Propouštění. Že se vyplatí být v některých momentech tvrdý, nekompromisní až asociální, protože pak firma přežije potíže.

Měl František Čuba pravdu? Jak jste vlastně na koberečku onoho památného vánočního dopadl? Dostal jste za svoji upřímnost padáka?

Čuba byl dobrý manažer. Lidi vést uměl. Věděl, co říká. A proč to říká. Výpověď jsem nedostal. Jen mě poslal „za trest“ do Vizovic do slušovické pobočky. Dělali tu tehdy buňky pro stavební dělníky. V roce 1989 tady vznikla menší revolta zaměstnanců. Čuba mě poslal lidi uklidnit a situaci vyřešit. Už jsem zůstal.

Studoval jste robotiku. S vysokoškolským diplomem jste měl asi jiné plány než dělat obyčejné buňky pro dělníky...

Když jsem viděl ty boudy, které se tady vyráběly, byl jsem z toho hodně otrávený. Byla to kalamita. Chtěl jsem odejít, dokonce jsem se přihlásil do konkurzu na ředitele likérky Jelínek. Kvůli dotazu ohledně čističky odpadů jsem ale u komise neuspěl. A jsem rád. Začala privatizace. Byla to turbulentní doba. Rozhodl jsem se zůstat. V roce 1992 jsme vyřídili úvěry, majetek podniku odkoupili a v roce 1992 vznikla KOMA.

Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo prosadit změny? Vlastní projekty? Myšlenky?

Byl to postupný proces. Já potřebuju hledat nějaké inovace vždycky. V práci, doma, při sportu, při hře. Vyrábět na kvantitu obyčejné kontejnery, to mě nebavilo. Začal jsem se tím intenzivně zabývat. Co vylepšit, jak to posunout, jaké vybrat materiály, inovovat. Zjistili jsme, že kontejnery můžeme skládat k sobě. Že z nich lze dělat sestavy. Že je můžeme kombinovat. Měnit materiály. Pochopil jsem, jak obrovský potenciál máme.

Slovo kontejner prý vůbec nemáte v oblibě, ve firmě se traduje, že ho nesnášíte. Je to pravda?

Snažím se ho nepoužívat. Někdy to dokonce zakazujeme. Kontejner chápu jako nádobu pro odpad nebo převoz materiálu. My děláme moduly, modularitu. Fakt, že slovo kontejner neberu úplně pozitivně, možná souvisí s docela vtipným příběhem, když jsme před lety s manželkou opravovali dům.

Povídejte ...

Rekonstruovali jsme náš baťovský půldomek (ve kterém Stanislav Martinec bydlí dodnes – pozn. redakce). Abychom během přestavby měli kde bydlet, přivezl jsem na zahradu jednu z firemních buněk. Naše dcery byly ještě malé, chodily do školy. Paní učitelce tehdy řekly, že bydlíme v kontejneru a ta neměla nic lepšího na práci než jít za ředitelkou. Takže k nám napochodovala sociálka zjistit, jak to vlastně je, jestli opravdu holky bydlí v kontejneru. Tehdy jsem taky poznal na vlastní kůži, že to děláme blbě, že se v tom bydlet fakt nedá. A začali jsme intenzivně pracovat na inovacích.

Ten pokrok je evidentní. Lze říci, kdy se odehrály klíčové zlomy v historii vaší společnosti?

Vnímám vývoj KOMY v cyklech zhruba po sedmi letech. V prvních letech to bylo období hledání, v roce 1996 jsme se dostali do prvních větších organizačních problémů, neměli jsme interní systémy, nefungoval obchod. Ale získali jsme velký kontrakt, dodávali pro ruskou armádu. Tam vidím první velký zlom, firma se postavila na nohy, byla to velká zkušenost. Já jsem si tehdy poprvé uvědomil, že moje práce má smysl. Že firma může vydělávat a současně pomáhat lidem. Ať už třeba ve válce nebo lidem bez střechy nad hlavou. Šli jsme rychle dopředu.

A za sedm let opět narazili?

Ano, přišla druhá velká krize. V roce 2002 jsme výrobu soustředili na zakázku pro McDonald. Tento projekt nedopadl nejlépe. Oni se vrátili do měst, do kamenných prodejen a naše modulární systémy přestali využívat. Takže jsem se o rok později dostali do velké krize. Nebylo to příjemné. Po letech jsem zjistil, že něco dělám špatně, že musí přijít rychlá a radikální změna. Byli jsme blízko krachu.

Měl jste tehdy chuť podnikání opustit? Firmu zavřít? Skončit? Nezvažoval jste konec v byznysu?

Byl jsem na dně. Firma dlužila, některým dodavatelům i dlouho po lhůtě splatnosti. Manželce jsem poprvé otevřeně přiznal, kolik máme dluhů. Bylo to sto milionů. Museli jsme propouštět. Zavřít podnik jsem ale nechtěl. Nemohl jsem to udělat. Cítil jsem tíhu odpovědnosti za spoustu lidí. Chtěl jsem se s tím porvat. Redukovali jsme výrobu. Šetřili. Změnili systém. Zůstalo kvalitní a pevné jádro. Pomohla nám i Rada starších, externí skupina expertů, které jsme požádali o pomoc a rady. Psychologové, ekonomové, právníci, úplně cizí lidé mimo firmu. Sedli jsme si s nimi, dostali od nich nové náhledy, jiné názory. Nikdo nám už tehdy nevěřil. Dostali jsme se z toho a od té doby rosteme.

Jak reagovala manželka na přiznání, že dlužíte sto milionů?

Nebylo jednoduché jít za ní. Měli jsme malé děti. Ale jsem rád, že jsem to udělal. Ona mě obrovsky podpořila. Pomohla mi. To zvládneme, uklidňovala mě.

Jak na tuto těžkou dobu nahlížíte s odstupem času?

Vzal jsem si z toho hodně. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale projít podobnými krizemi je pro podnikatele prospěšné. Očistné. Měl by to zažít každý. Já jsem od té doby hodně obezřetný, abych co možná nejlépe vybalancoval nezbytnou a nutnou odvahu jít do podnikatelského rizika s odpovědností a opatrností. Najít rozumný a efektivní kompromis není jednoduché.

Kdy jste potom manželce mohl říct, že jste z nejhoršího venku, aby mohla mít klidnější spaní?

Zhruba po pěti letech. Od té doby jsme pak zažili už jen jednu menší krizi kolem roku 2009, tu jsme ale přečkali relativně dobře. Už jsme měli nastavené vnitřní systémy na kvalitní úrovni.

Žena nikdy nebyla součástí firmy?

Ne. Byť je fakt, že její pohled na věci a problémy mi pomáhá. Ženská empatie je jiná. Taťána mi při našich občasných domácích debatách svými názory a pohledem na určité situace mnohokrát ukázala směr nebo nabídla možné řešení.

Co je pro vás ve vašem podnikání největší přidanou hodnotou?

V první řadě lidé. Protože bez kvalitních osobností, které jdou za vámi, nic nezmůžete. Máme tady řadu lidí, kteří u nás strávili v podstatě celou profesní kariéru. Ovšem úplně nejdůležitější je fakt, že dokážeme pomáhat. Naše firemní krédo zní „pomáhat lidem a obohatit svět“. Zná ji drtivá většina našich lidí. Všichni se snažíme, aby to nebyla fráze.

Nicméně základní definicí podnikání je tvorba zisku. Pomáhat mají v popisu práce charitativní organizace...

Já beru peníze jako prostředek k dosažení svých vizí. Že jsme schopni vydělávat je skvělé, protože můžu naplňovat své plány. Zisk nám umožňuje investovat. Já jsem rád, že si můžu plnit sny, ale hromada peněz na kontě určitě není moje vysněná představa, ke které bych se upínal. Peníze mým hnacím motorem určitě nejsou. Nikdy nebyly.

A k čemu se tedy upínáte? Kam směřujete?

Byl bych hrozně rád, kdyby tady po nás něco natrvalo zůstalo. Něco hezkého, cenného, důležitého, prospěšného. Jsme tu proto, abychom něco dokázali. Některé věci jsme úspěšně zvládli, jiné dotahujeme a dotáhneme, v dalších projektech připravíme prototypy a předložíme vize. Abychom obohatili svět. Já osobně vím, co chci ještě dokončit, čeho chci dosáhnout.

To zní obecně. Prosím, buďte alespoň trochu konkrétní ...

Máme novou řadu modulů Fashion Line Relax, dokončujeme Vývojové inovační centrum modularity, kam budeme zvát světové špičky architektury a designu. Máme vizi na KOMA VILLAGE, vesničku nebo čtvrť z našich modulů v Baťově stylu. Ostatně, co jiného jsou zlínské baťovské domky než „cihlová“ obdoba modulů? Má to pořád náboj, mám stále dost nápadů a námětů, složku s asi sto čtyřiceti tématy.

Už nyní je znát, že design hraje ve vývoji vašich modulů velkou roli ...

Vizuální design mě inspiruje. Rádi spolupracujeme s mladými designéry, kteří jsou více otevření a kreativní. Máme tu například skvělou Adélu Bačovou, dokáže skvěle skloubit design a architekturu. Design a kvalita, to je jistota úspěchu.

Dokážete se vytočit? Jak taková situace vypadá? Běsníte? Křičíte?

Umím být ostrý. Díky tomu jsem některé věci dokázal prosadit. Ale nemyslím si, že se mě lidé bojí, věřím, že strach ze mě nejde. Za třicet let jsem byl opravdu hodně nazlobený asi dvakrát nebo třikrát. Kvůli šlendriánu, podruhé kvůli podvodníkovi, která nás chtěl podvést.

Měl jste nabídky, že by od vás někdo firmu převzal? Pokud ano, zvažoval jste seriózně, že byste byť jen její část prodal?

Zájem o firmu je. Třeba Číňanům jsem ale řekl okamžitě, že se snaží zbytečně. S jinými potenciálními kupci se nezávazně bavíme. KOMA zatím na prodej není. Mám odpovědnost vůči lidem. Nechci je dostat do situace, že přijdou zítra do práce a zjistí, že vlastníkem je někdo jiný a oni mají na stole po dvaceti letech poctivé práce výpověď pro nadbytečnost. Druhým důvodem je fakt, že u nás zatím moc takové velké firmy ať už prodávat nebo předávat neumíme. To se teprve musíme naučit.

Letos vám bylo šedesát? Jak dlouho ještě chcete ve firmě aktivně působit? Máte představu, co s firmou bude, až se rozhodnete skončit?

Každý majitel firmy by měl mít zadní vrátka, měl by to mít nějak namyšlené, kdyby se nedej bože něco stalo. Připravujeme firemní ústavu, která by měla jasně definovat budoucnost KOMY. Já osobně by se rád ještě pět až deset let na každodenním chodu podílel.

Chodíte pravidelně do výroby? Znají vás všichni zaměstnanci osobně? Nebo jste šéf, který sedí v kanceláři?

Mezi lidi chodím. Znám spoustu příběhů našich lidí. Jejich strasti a životní trable. Mít více času, chodil bych do výroby častěji. Nejlépe denně. Osobně se s lidmi potkávám, když absolvují naši Všeobecnou KOMA školu. Projde jí každý zaměstnanec, který k nám nastupuje. A je jedno, na jakou pozici. Tam s nimi mluvíme, seznamujeme je s našimi vizemi a firemní filozofií. Takže ano, s lidmi jsem v pravidelném kontaktu, nejsem kancelářský šéf. Po schodech a celém areálu toho naběhám docela dost.

Jste to vy, kdo řídí posun dopředu? Jste vy tím lídrem? Nebo máte lidi, kteří vám v inovacích a přípravě vizí a plánů dokáží sekundovat?

To je spíše otázka na ostatní kolegy, ale obávám se, že to tlačím hlavně já. Některé dny jsou skutečně náročné. Při oslavě šedesátin mi říkali, abych zvolnil, že už je svým tempem nemám tolik trápit.

Asi neplánujete, že byste jim vyhověl, že?

Kdepak. Ale je fakt, že mě jejich, věřím, že s nadsázkou míněná žádost potěšila. Vzpomněl jsem si na Steva Jobse. Člověka, který mě v mnohém inspiroval. Jobse jeho podřízení a zaměstnanci někdy doslova prosili o milost... Ale dokázal z nich vymáčknout maximum. Měnil svět. Byl úspěšný.

Momentálně je hodně slyšet o projektu v Africe. Není časté, aby firma ze středu Evropy budovala mezinárodní letiště v některé z afrických zemí, jako vy v Senegalu.

To je velký projekt. Věřím, že bude úspěšný. Díky této zakázce se trochu můžeme cítit jako ten Baťa, který se dostal až do Afriky a dokázal tam rozšířit své impérium.

Je pravda, že jste návštěvu Senegalu a dlouhé debaty s místními i vašimi zaměstnanci, kteří tam letiště z modulů KOMY budují, „odnesl“ pět dnů trvajícími těžkými střevními potížemi?

Docela by mě zajímalo, kdo vám tohle řekl. Ne, to není pravda. Trvalo to sedm dnů (smích).

7x Stanislav Martinec

1. Manželka: Taťána pracovala jako učitelka v mateřské škole, v KOMĚ nepůsobí, je zcela samostatnou jednotkou. Aktuálně řídí bazar stavebního materiálu v Količíně, dělá prospěšnou práci, která ji naplňuje, je spokojená. Moje velká opora a životní výhra.

2. Starší dcera: Taťána, je jí 34 let, žije v Praze, zatím svobodná, bezdětná. Je na vlastní noze, zabývá se grafickým designem, má svůj styl a dělá to velmi dobře.

3. Mladší dcera: Terezce je třicet, také žije sama v Praze, cílevědomě směřuje k tomu, aby mohla pracovat jako soudce. Vystudovala práva, zkoušky úspěšně složila, věřím, že svého vysněného profesního cíle dosáhne a soudcovský talár brzy oblékne.

4. Bydlení: Celý život baťovský půldomek. Nepotřebuju ke spokojenosti vilu za dvacet milionů. Jsem absolutně spokojený s tím, co mám. Beru to i jako určitou poctu Tomáši Baťovi.

5. Odpočinek: Největší radost a relax prožívám coby tanečník. S manželkou milujeme argentinské tango. Kdo spolu umí tancovat, ten spolu umí i žít. Tanec je fantastická věc. I v životě se okopáváte, pošlapáváte si špičky, ale aby to klapalo, musíte si vyhovět. A vždycky velmi dobře víte, která a čí noha kam špatně šlápla.

6. Sport a jiné hobby: V zimě miluju běžky, v létě cyklistiku. Odmítáme elektrokola. Dále je to hudba, četba. Když hraju doma ve sklepě na harmoniku, tak žena ví, že je nějaká krize, že bude lepší na mě moc nemluvit. Baví mě cestovatelské životopisy, cestovatelské knihy. Miluju Karla Čapka.

7. Idoly: Vždycky říkám lidem, třeba na přednáškách, ať se inspirují u úspěšných osobností a berou si z nich to pozitivní. Pro mě jsou takovými příklady Tomáš Baťa, vytrvalost a klid Gándhího, všestrannost Da Vinciho, neústupnost a píle Steva Jobse či vizionářství Elona Muska.