Malý princ mluví valašsky. Naučil jej to historik Petr Odehnal
Nejprodávanější a nejznámější příběh moderní světové literatury má nové unikátní vydání. Historik Petr Odehnal přeložil legendární knihu Antoina de Saint-Exupéryho do valašského nářečí.
Autor: Ivan Dostál
Ten příběh určitě znáte. Vystupuje v něm pilot, kterému se ve dvouplošníku porouchá motor. Musí nouzově přistát. Na saharské poušti. Večer usíná v písku. Cítí se opuštěnější než trosečník na voru uprostřed oceánu. Úsvit ale jeho život navždy změní. A to, když jej za úsvitu probudí chlapec se zlatou kšticí. „Prosím pěkně, nakresli mi beránka.“ To je první věta hocha, který se navždy vryl do srdce jednoho francouzského pilota a ano, samozřejmě, také do životů miliónů čtenářů.
Malý princ byl přeložen do více než tří stovek jazyků a dialektů celého světa. Autor unikátního překladu věří, že své čtenáře si tento originální kus najde. „Valašský dialekt je malebný a vlídný. Proto je můj překlad laskavý,“ říká historik, filolog a spisovatel Petr Odehnal.
Věnujete se regionálním dějinám. Jste šéfredaktorem Vlastivědných kapitol z Valašskokloboucka, členem redakčních rad Valašska – vlastivědné revue a ZVUKu Zlínského kraje, kde rovněž publikujete odborné články. Své literární a literárněkritické práce jste publikoval v Hostu, Literárních novinách, Psím víně, Textech, Tvaru, Welesu, ZVUKu a podobně. Řekněte, jak vznikl nápad přeložit Malého prince do valaštiny a proč jste na něj kývl?
Iniciátorkou překladu byla europoslankyně Martina Dlabajová, která je vášnivou sběratelkou všemožných vydání Malého prince. Má jich na tři stovky, včetně třeba vydání v Braillově písmu. Žila dlouhou dobu v Itálii a zjistila, že jen tam vyšlo snad patnáct verzí knihy v místních nářečích. To ji inspirovalo. A začala iniciovat vydání v dialektech i v Česku. Zatím ve vydavatelství Jota vyšel překlad v brněnském hantecu pod názvem Malé principál; ano, hantec není dialekt, nicméně jde o svébytný a zajímavý jazykový útvar. A o rok později vyšel Malučký princ. Martina pochází od Zlína a valaština je jí velmi blízká, můžu snad říct, že je pro ni vydání ve valaštině srdeční záležitostí. Má ovšem v plánu sbírku rozšiřovat o vydání v dalších českých a moravských nářečích. Konkrétní plány se již rýsují. Například se teď vedou jednání o překladu do lašského dialektu.
Co pro vás bylo při překladu nejtěžší?
Nemůžu říct, že bych se setkal s něčím, co by bylo vyloženě těžké, na čem bych se sekl, co by mě potrápilo. Spíš jsem se musel vypořádat s obecnou rovinou té záležitosti. Mnoho lidí má zprvu zvláštní, nepodloženou obavu, že valaština může tuto moudrou a krásnou knihu znehodnocovat. Že valaština knihu může degradovat. I známý vsetínský vydavatel a knihkupec Dalibor Malina mi říkal: Petře, to je drzost. A já na to: Počkej, dej tomu šanci, zkus se začíst – a pak uvidíš. Dialekt je nižším útvarem národního jazyka. A panuje asi obecné povědomí, podle kterého jako by byl dialekt na území seriózní literatury něčím nepatřičným. Český člověk má navíc jistou tendenci spojovat si valaštinu s tím, co třeba částečně představuje film Dědictví: s jistým hulvátstvím a buranstvím. Valachy si mnozí zjednodušeně představují jako ožralé hňupy v kroji – a my se tak ostatně také sami často prezentujeme. Může vznikat pocit, že když se bude mluvit valašsky, bude to sranda, možná i trochu přízemní, Vyškeřák. Ale víte, náš dialekt je nesmírně milý a vlídný. A takto jsem chtěl ten překlad udělat. Valaština je jazyk, který, když se s ním nedivočí, je velmi laskavý a malebný. A tohle je přece vyprávění o malém chlapci, tak proč by nemohlo být o něco laskavěji vyprávěné. Věřím, že kdo už Malučkého prince četl, ví, o čem mluvím.
Proč oslovila Martina Dlabajová právě vás?
Neznali jsme se, dostala na mě tip a kontakt. Je pravda, že když jsem nabídku dostal, vzal jsem si čas na rozmyšlenou, chtěl jsem si napřed kousek textu zkusmo přeložit. Vyzkoušet si to, ověřit. Taky jsem totiž v první chvíli váhal a přišlo mi to zbytné – a dost odvážné, až opravdu skoro drzé. Hodně jsme si s Martinou psali i telefonovali, bylo ale hned zjevné, že jsme na stejné vlně. A to pak i s Romanem Kudláčkem, který knížku ilustroval. Ano, byla to odvážná věc, ale já si smysl toho překladu ověřil na první kapitole. Víte, tam jsou ikonické věci. Například o kresbě hroznýše, který spolkl slona, pilot ji nakreslil v šesti letech a domníval se mimo jiné, že v dospělých vyvolá strach. Ale ti, jak jinak, v obrázku viděli jen klobouk, který se jim nijak zvlášť nelíbil. A tak malému kreslíři poradili, že se má místo malování raději zajímat o zeměpis, dějepis, počty a mluvnici. Říkal jsem si, že jestli tato kapitola bude působit přesvědčivě, můžu se pustit do překladu celého textu. Rovnou jsem pak přeložil i kapitolu druhou, do níž vstupuje poprvé malý chlapec s onou slavnou prosbou: „Nakresli mně baránka…“ A ano, přiznávám, když jsem se do toho dal, velmi mě to bavilo.
Kolik času vám překlad zabral?
Velice těžce se to poměřuje, protože kniha vznikala postupně, dlouho trvaly přípravy, text se ladil s ilustracemi, dělaly se korektury a tak dále, zabralo to zhruba rok. Ale když vezmu jen čisté psaní, tak mohu mluvit o měsíci.
Máte rád vyprávění o malém princi?
Samozřejmě. Příběh jsem četl už jako kluk. A od té doby několikrát. Vracím se k němu. Je to vynikající kniha, kterou můžete číst jako dítě, ale jak dál a dále přicházíte k životním zkušenostem, vnímáte ji plněji a plněji. Nenacházíte tam jiné věci, ale vnímáte je intenzivněji. Příběh znám i z komiksových, filmových či divadelních zpracování. Je to velice ojedinělé dílo, jako jeden z mála literárních textů může být a je uchopován tolika způsoby. Takové knížky by se daly spočítat na prstech.
Uvažujete o tom, že byste mohl do valaštiny přeložit další díla světové literatury?
To ne, ale přemýšlel jsem nad tím, u kterých textů by to mělo smysl. Valaština se dosud objevovala v pověstech, pohádkách, pověrečných povídkách, vzpomínkových vyprávěních nebo anekdotách. Říkám si, že v zásadě by další případné překlady neměly tento žánrový okruh překračovat, že největší potenciál by měla mít literatura pro děti. Já osobně se už ale opravdu na žádný další překlad nechystám. Mě zajímal jen Malý princ.
Kterou kapitolu máte nejraději?
Na autorská čtení mám vybrány kapitoly sedmou a osmou. Jsou o malém princi, beránkovi, růži a jejích trnech. Kapitolu sedmou jsem četl také v Českém rozhlase. Těmito texty dokážete lidi do příběhu vtáhnout. Jsou trochu smutné, trochu vtipné, ale i dojemné. Dá se na nich myslím ukázat, že valaština funguje. Že té knížce sluší.
Plánujete s knihou turné v rámci autorských čtení po republice?
Knížka vyšla v polovině prosince. Měli jsme domluvených několik čtení v různých městech na Valašsku, ale kvůli covidu byla zrušena. Uskutečnil se jen křest ve Valašských Kloboukách. Nyní vyčkáváme, jak se bude situace vyvíjet v únoru a březnu. Když se setkáváte se čtenáři v rouškách, není to nic příjemného. I když je možnost za dodržení různých omezení taková setkání uspořádat, nevypadá to pro všechny aktéry moc lákavě.
Jste vystudovaný historik a filolog. Jaké knihy máte rád? A jaké autory?
Samozřejmě čtu hodně a rád, hlavně práce věnované historii. Ale mám moc rád i beletrii. Člověk čte, načítá postupně, nicméně jsou texty, ke kterým se vrací. Třeba za studií jsem měl hodně rád bratry Čapkovy, přečetl jsem od nich prakticky všechno, včetně korespondence. V posledních letech se vracím ke Kafkovi, Dostojevskému, Tolstému, Márquezovi. Napsali výjimečné věci. Také si opakovaně čtu Hrabala nebo Vaculíka. Hodně také čtu poezii.
Vy jste napsal básnickou sbírku …a budu tak i synovi. Plánujete se pustit do další?
Zřejmě další sbírka přijde, ale, víte, není to moje autorská priorita. Básně se postupně hromadí, ale velmi pomalu, vycházejí časopisecky. Až jich budu mít dostatek, asi je vydám i knižně. Ale v nějakém blízkém časovém horizontu to nebude.
Které básníky si rád čtete opakovaně?
Z těch, kteří už mezi námi nejsou, čtu nejraději Halase, Holana či Skácela. Ze současných básníků pak třeba Petra Hrušku, Pavla Kolmačku, Víta Slívu nebo Ivana Wernische.
Máte rád pohádky? Četl jste dětem na dobrou noc?
Ano, pohádky mám velmi rád a dětem jsme četli moc. Teď už si ale čtou samy a už to nejsou pohádky. Synovi je jedenadvacet a dceři třináct.
Napsal jste knihu pověstí a pohádek Za dlúhých večerů… Při jejich čtení se člověk vrací zpátky do světa dřevěných chaloupek, světniček s kachlovými kamny a mihotajícím se světlem svíček, kdy se příběhy předků ještě vyprávěly…
Je to soubor pověstí a pohádek z Hornolidečska psaný valašským nářečím, který vyšel v roce 2012. Přílohou knihy jsou tři CD, na kterých jsou všechna vyprávění načtená Ludvíkem Vaculíkem. O několik let později vyšla většina textů knížky zásluhou Martina Kubíka v komiksové podobě a deset vyprávění bylo zpracováno do podoby večerníčků.
Píšete něco nyní?
V oblasti historie mám stále rozepsáno několik textů. Do literatury vstupuji jednou za čas, rád bych ale v dohledné době napsal něco – budu trochu tajemný – z Valašskokloboucka.
Petr Odehnal
