Životní příběh výtvarníka Borise Jirků: Krev, pot a slzy
Borise Jirků poznáte podle klobouku. Je černý a má širokou krempu. Vrhá stín do uhrančivé tváře lemované dlouhými vlasy a hustým plnovousem. Za srdce vás chytnou chlapecké oči, v nichž tančí plamínky šibalství. A také úsměv, který mu téměř nikdy nemizí z tváře. Vyzařuje klid a zároveň nepokoj, takže se s ním cítíte v bezpečí, a přitom tak trochu jako na trní. Je nepřehlédnutelný, uhrančivý a plný expresivních barev. Nachlup stejný jako jeho obrazy.
Autor: Ivan Dostál, archiv Borise Jirků
Boris Jirků vystavoval na sklonku roku svá díla v rožnovské galerii Crears. Byla to jeho již třetí výstava na tomto místě za posledních jedenáct let. Konec konců, delší historii tento stánek umění na břehu řeky Bečvy ani nepíše.
„Vtrhla mi do ateliéru a začala se přehrabovat v obrazech. Ty, co se jí líbily, odkládala na stranu, aby je mohla odvézt s sebou. Jenomže já je nechtěl dát. Neměl jsem v úmyslu prodávat věci, které se mi líbily a do nichž jsem přelil své srdce. Skřípal jsem zuby. Jenomže ona si ty obrazy stejně odvezla,“ líčí jeden z nejlepších českých malířů současnosti návštěvu své kamarádky galeristky Ingrid Kitzbergerové v Praze.
Šestašedesátiletý akademický malíř vystavil v Rožnově pod Radhoštěm silně stylizované a podmanivé portréty, figurální témata a samozřejmě také obrazy inspirované cestovatelskou vášní, která na plátnech rozehrála vířivý karneval jiskrných barev. Dílo Borise Jirků je uhrančivé a přitažlivé. Kontrasty pulzujících odstínů a kypící barvy vyzařují vzrušené napětí. Jeho barevně snivá poetika vzhlíží k výtvarné tradici počátku 20. století.
Bude to znít jednoduše a hloupě, ale přesto se zeptám . Co vás přivedlo k rozhodnutí stát se malířem?
Když se ohlédnu zpátky, vidím se, jak sedím u stolu a něco si kreslím. Jako malý kluk jsem maloval obrázky do pohádkových knížek, které byly bez ilustrací. Dotvářel jsem si tak iluzorní svět, v němž jsem tak rád pobýval. V prvních školních letech jsem si po večerech vymýšlel příběhy, které jsem psal a ilustroval. Hodně jsem tehdy žil a vlastně žiji dodnes ve své fantazii, ve svých představách. Asi jsem už tehdy nějak tušil, že když se oprostíme od objektivních pout, jež nás svazují s tímto světem, můžeme se pak vnitřním zrakem přiblížit k samotné podstatě bytí. Vzpomínám, že jsem v paneláku sedával u okna a celé hodiny jsem se jen díval ven, přestože se tam nic významného nedělo. Zrakový vjem byl pro mě hrozně důležitý. A nezbytným je pro mě i dnes. Když jsem byl starší, vymýšleli jsme si příběhy s kamarády. Milovali jsme Zdeňka Buriana a Jaroslava Vráštila a snažili jsme se vytvářet svět podobný těm, který vymýšleli oni. Kromě toho jsme ale byli obyčejní kluci, běhali kolem baráku, chodili na fotbal a na hokej. Měli jsme luky, praky, brázdili ulice na kolech. Auta tenkrát ve Zlíně téměř nejezdila, takže jsme si mohli hrát venku. Mou největší vášní byly kromě malování knížky. Pořád jsem si četl. Nejvíce mě zasáhl Mauglí od Rudyarda Kipplinga. To byl velký básník. A Burian to svými ilustracemi podtrhnul. Snad i proto mě mrzí, že knížky o Harrym Potterovi, které vychází v miliardových nákladech, jsou bez ilustrací. Páchá se tím na dětské duši velký hřích, protože bez ilustrací se nemohou naučit vnímat příběh v jeho plnosti. Nenaučí se dívat. Vzpomínám, co se mnou dělaly pohádky ilustrované Trnkou. Dával jsem si je pod polštář a spal jsem s nimi. Víte, ilustrace, to je vesmír navíc. A když se s ním děti nenaučí žít, budou jednou provždy cítit tváří v tvář výtvarnému dílu ostych. Už teď je to vidět. Lidé nechodí do galerií, protože se v dětství nenaučili intenzivnímu vizuálnímu vnímání. Netuší tak ani, jak významná část života jim uniká. Jen proto mohlo dojít k tomu, že v kostele svatého Josefa v Hutisku-Solanci byly fresky Františka Podešvy zamalovány vápnem. Netuším, jestli jeho dílo půjde někdy v budoucnu restaurovat. Je to pro mne tím bolestnější, že mám k tomuto kostelu osobní vztah, před téměř čtyřiceti lety jsem se tam ženil.
Měl jste rád hodiny výtvarné výchovy? Ještě si pamatuji, co se malovalo za socialismu...
Mám s výtvarkou na základní škole dvě zkušenosti. Tristní a milou. Jednou mě učitelka vyzvala, abych šel k tabuli a namaloval zeleninu, kterou znám. Dal jsem se do toho a nakreslil jí spoustu. Od brambor po rajčata. Ale kantorka mě přesto chytla za ucho a prohlásila „A víc zeleniny už neznáš, Borisi?“ To se mi moc nelíbilo. Pak ale na naši školu nastoupila mladá učitelka Maruška Dočekalová, která nám promítala obrázky světových malířů, a která nám toho o výtvarném umění řekla skutečně spoustu. Hodiny s ní pro mě byly zážitkem, zobal jsem jí z ruky. Byl jsem třídním šaškem a kreslířem, dělal jsem karikatury kantorů a jezdil po soutěžích. A v deváté třídě jsem se rozhodl studovat typografii. Strašně rád jsem četl a chtěl jsem být stále jen s knížkami. Ale nakonec jsem zvolil Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti.
Co vás tato škola naučila?
Všechno zásadní. Bylo to mé probuzení. Naučil jsem se tam malovat, ale taky pít dobrá vína a zamilovat se. Prošel jsem ohněm alkoholu, dostal vztahovou školu života a začal jsem se lépe výtvarně vyjadřovat. Umprumka mě nasměrovala na celý život, z ní mi zůstal obdiv k Burianovi, Trnkovi, Vráštilovi, Bauchovi, Kupkovi, Preislerovi, Picassovi, Matissovi, Daumiérovi, Kirchnerovi, Soutinovi a celé české moderně. Taky jsem pochopil, že malování je zachycením chvíle, která se nebude opakovat. Teď je něco tak, a za chvíli se to změní. Když pracuji na nějakém obrazu, dám do něj krev, pot a slzy. A vím, že budu plakat, až jej dokončím. Tak to prostě je. Hledám, co je pod povrchem a nacházím podstatu a pravdu. Fotoaparát svým objektivem zachycuje povrch. Já mám ale oči, dva subjektivy, to je víc.
Po Hradišti jste studoval Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Arnošta Paderlíka. Věřil jste, že se tam dostanete?
Víte, uspět u talentovek a dostat se na tu školu, to byl sen nás všech z umprumky. Zařekl jsem se, že jestli se dostanu na akademii, už nikdy nic dalšího nebudu chtít. Tak silná to byla touha. Když mě přijali, bylo to pro mě jako dostat se na Olymp mezi bohy. Věděl jsem, že je tam úzký vstup, brali jen jednoho studenta z kraje. Nedostaly se tam výborní talenti. Je jich hrozná škoda. Byla to monumentální škola a já jsem za to, že jsem na ni mohl chodit, neskutečně vděčný. Udělal jsem si pro sebe takový průzkum a zjistil jsem, že všichni umělci, kteří se prosadili na naší nebo mezinárodní scéně, vystudovali AVU nebo UMPRUM.
Po škole jste pracoval jako uklízeč, návrhář prodejních katalogů a učitel na lidušce. Jak to, že jste nemaloval?
Ale já jsem stále maloval. Živit se malováním v osmdesátých letech nebylo dost dobře možné. Byla to výsada těch starších s dobrými kádrovými posudky. Byl jsem už ženatý, musel jsem si vzít půjčku a přestěhovali jsme se s manželkou do bytu v Dejvicích, který jsme vyměnili za ten ve Zlíně. Neměl jsem práci, a proto jsem začal uklízet na jedné základní škole. Vydržel jsem tam sedm let. Pro mne to znamenalo mít peníze na barvy a na život. Vzpomínám na to období v podstatě rád. Jakmile jsem dokončil úklid, mohl jsem jít domů malovat. A malování bylo tím, co mě naplňovalo.
Kdy jste poprvé ucítil, že se vám daří prorážet na umělecké scéně?
My, kteří jsme nechtěli ztvárňovat Gottwaldy, Staliny a doly, jsme nebyli připouštěni na výstavy. Museli jsme proto o své místo na slunci bojovat opravdu těžce. Že se mi v umění daří, jsem ale pocítil už na akademii, když jsem začal zcela náhodně a jen pro sebe ilustrovat Podzim patriarchy od Gabriela Garcíi Marquéze, který u nás v té době vyšel. K té knížce jsem se dostal díky kamarádovi, který sice vůbec nečetl, ale měl ji, ani nevím proč, na poličce nad postelí. Marquézova kniha mě uchvátila a tento pocit stále trvá. Jde o příběh, který je podobenstvím o moci. Vždycky jsem věřil tomu, že umělec, který se nechce zahodit, musí malovat pravdu. Jen jsem nevěděl, jak to udělat. A najednou jsem maloval podobenství o diktátorství. Za ty ilustrace jsem získal Cenu akademie, takže se na mě na škole začali dívat jako na výraznou osobnost. Oponent mé diplomové práce, Čestmír Berka, pozval na školu redaktora Odeonu Vladimíra Nárožníka. Díky tomuto seznámení si na mne vzpomněl v roce 1995, kdy Márquéz dostal Nobelovu cenu za literaturu, a nabídl mi, abych ilustroval Kroniku ohlášené smrti. Byl jsem neskutečně šťastný. Jediný problém byl, že kniha měla vyjít už za dva měsíce. Pracoval jsem proto ve dne v noci. Za tuto edici jsem nakonec získal cenu Nejkrásnější knihy Československa. Tím jsem se dostal do povědomí uměleckého světa. A začal jsem dostávat další nabídky.
Kolik Marquézových knih jste ilustroval? A vracíte se k četbě jeho děl?
Výtvarně jsem zpracoval Kroniku ohlášené smrti, Generálovo pozdní odpoledne, Sto roků samoty a Podzim patriarchy. K Marquézovým knihám se vracím neustále. Každou jsem četl snad stokrát. Víte, přečíst knihu jednou nestačí, při každé četbě je totiž dílo jiné. Mění se vám před očima stejně tak, jako se v čase měníte vy. Podobný vztah mám k Michailu Bulgakovi, jeho dílo mám také moc rád. Ilustroval jsem pět jeho knih, doprovázím ilustracemi každé další vydání. V poslední edici jeho knihy Mistr a Markétka z roku 2016 jsem dal všechny ilustrace dohromady a domaloval přes šedesát nových obrázků.
Kolik knih jste ilustroval celkem? A které autory máte nejraději?
Bylo jich na sto. Zdá se to moc, ale proti Vincentu Hložníkovi (slovenský malíř, grafik, ilustrátor a typograf) jsem ubohý hadrník. Vincent má na kontě tři sta knih. Je mým velkým vzorem. Dělal své věci úžasným způsobem, nedokázal jsem pochopit, odkud ty nápady čerpá. Nejraději mám Marquéze, Bulgakova, Daniila Charmse (Dobytku smíchu netřeba), Emila Hakla (Konec světa), Viktora Dyka (Krysař), Kamila Vondráška (Ústav) a Zvířecí statek Georga Orwella, který jsem ilustroval právě letos.
Jak vznikají vaše obrazy?
Nejdříve vytvořím podkladovou strukturu, texturu, a pak se na ni dívám. Je to, jako když hledíte s hlavou vzhůru do mraků a něco v nich najednou uvidíte. Přesně tak pozoruju obrazový podklad. A když něco zahlédnu, vydám se za tím. Ale tuším vždy jen pár kroků dopředu. Nikdy nevidím výsledek. Takovým způsobem nepracuju. Maluju jen tak dlouho, dokud vím, kudy jít. Když netuším, jak dál, lehnu si na břicho, zavřu oči a vypnu. No a za chvíli zase vím, kam se vydat. Nevím, jestli se vyjadřuji srozumitelně, ale je to tak, že procházím své obrazové vědomí. Vždycky jsem sám zvědavý, co z toho vyjde. Dopředu nikdy netuším, jaký bude výsledek. To je právě ta hra, ty šachy, ten zápas. To je na práci to vzrušující. Teprve když je obraz hotový, vidím, jestli je takový, jaký jsem ho chtěl mít, nebo ne. Je to soutěž nejen s tvůrci, kteří ještě žijí a s těmi, co už mezi námi nejsou, ale i s umělci, kteří se ještě nenarodili. Sám jsem zvědavý, jestli se mi podaří po sobě zanechat stopu. Dozvím se to? Víte, malování je hrozné vzepětí. Musíte překonávat řadu problémů, věřit, že má smysl se do dalšího dobrodružství dávat.
Mám vrozenou srdeční vadu a ve dvaapadesáti letech jsem prodělal operaci aorty a srdečních chlopní. Přivezli mě do nemocnice na poslední chvíli, hned mě poslali na sál. Když mě vezli chodbou na vozíku, šla vedle mě manželka a držela mě za ruku. Myslel jsem, že je to naposled, co vnímám svět. Byl jsem smířený, můj život stál za to. Když jsem se po operaci probudil, byl jsem nahý a napojený na trubičky. V té chvíli jsem prožil jeden z nejintenzivnějších zážitků svého života. Měl jsem vidiny, všechno ke mně promlouvalo, chvílemi to bylo až děsivé. Od té doby vše vnímám jako obraz. Je to silný pocit. Když jsem v tvůrčím opojení nebo chcete-li vytržení, přijdu ráno do ateliéru a najednou je tma. Celý den nevnímám své tělo, nevnímám nic. Jen štětec a plátno.
Od kolika let jste měl pocit, že se malířstvím uživíte, že už nemusíte dělat nic jiného?
Ten pocit nemám nikdy. Ilustrátorem je člověk jen tak dlouho, dokud dostává knihy k ilustrování. Přicházejí mi dvě tři nabídky za rok, ale jsem připravený na to, že jednou nemusí přijít žádná. A stejné je to s malováním. Nikdy nevíte, jestli nějaký obraz prodáte. Výtvarní umělci, a nejen oni, prožívají v době současné pandemie špatné období. Je těžké udržet se nad vodou.
Působíte jako pedagog v Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni…
Ano, učím a beru to jako poslání. Jako kantor jsem začínal na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde měl původně učit Oldřich Kulhánek (malíř a grafik, autor výtvarných návrhů celé řady bankovek). Kolegové z Ameriky mu ale hodili lano, takže odjel. Bylo to v devadesátém roce. Víte, já byl v devětaosmdesátém roce velký revolucionář. Na demonstracích jsme s Aktivem mladých umělců, jehož jsem byl v té době předsedou, vedli průvody na Václavák. Já byl vždycky v první řadě. Odvážně a čestně. Pravdou ale je, že jsem byl pokaždé bledý strachy. Jen jsem se styděl být ve druhé řadě. Viděli jsme kulomety, co měli na střechách. Asi i díky tomu jsem se stal předsedou Občanského fóra československých umělců. Když Kulhánek výuku kresby na umprum odmítl, vzpomněl si Jiří Šalamoun, úžasný umělec a později i přítel, že zná jednoho malíře, který má pořád nějaké studenty na kresbu v ateliéru. Rozhodli se mi zavolat. Nastoupil jsem jako asistent, pak jsem si udělal docenturu, profesuru a nakonec jsem se stal rektorem. Učil jsem figurální kresbu a malbu, tedy hlavní doprovodnou disciplínu pro všechny studenty školy.
Naplňuje vás kantorská práce?
Nesmírně. Opravdu ji mám moc rád. Studentům připomínám, že při své práci musí zásadním způsobem změnit své chápání perspektivy. Nejde o to, namalovat figuru v jejích objektivně daných proporcích. Něco je prostě blíže percepčnímu bodu, něco dál od něj. A s tím je třeba pracovat. Říkám jim, že změřit se dá všechno na světě, ale my nejsme měřiči, jsme kouzelníci, iluzionisté. Pobízím je, aby vzali do ruky uhel a kreslili tak, jak jim napovídá jejich vlastní cit a talent. Že podle výsledku pak já pochopím, jak hluboké je jejich poznání. A když uhel odloží, řeknu jim: „Obávám se, že se vaše poznání limitně blíží nule.“ Tím se stanou ostražitějšími, vnímavějšími, pracovitějšími, a hlavně pokornějšími. Nikdy nezasahuju do osobnosti umělců. Nechci měnit jejich emoce. Musím je však naučit výtvarné řeči. Nejprve jim prozradím, jak se píše písmenko. Pak jedno celé slovo. Připojím poznámku o tom, kde se píše tvrdé a kde měkké i. A také jak se pracuje s větnou vazbou. Vysvětlím jim, jaké druhy románů a poezie známe. A nakonec? „Dobře poslouchejte. Ten román nebo básnickou sbírku, už si musíte napsat sami.“ Můj dar studentům, to je schopnost vyjadřovat se výtvarnou řečí.
Jaká je mladá generace umělců?
Méně pijí a méně kouří. Tržní společnost založená na penězích na ně vyvíjí větší tlak. Aby mohli studovat, pracují. Jsou ctižádostiví a cílevědomí. Talent je jedna věc, ale člověk musí mít výdrž a štěstí. Je to běh na dlouhou trať.
Patříte mezi nejvýznamnější současné české umělce, jste zastoupen ve sbírkách po celém světě. Cítíte se být slavným?
Ano, pokud je úspěch to, že maluji, co mne baví, že to má určitý ohlas a že mé jméno dává určitou záruku kvality. Studentům říkám, že hrajeme jen krajský přebor. Ale také že to, co umíme, je někdy úžasné řemeslo. Musíme se svého úkolu zhostit se ctí. Představte si, že máte černé plátno, na které někdo nacákal - „čáry máry fuk!“ - šedé a černé skvrny. Ten někdo prohlásí, do tohoto díla jsem vložil všechno poznání světa. A já přijdu a vidím, že to je úplný nesmysl, že v tom nic není, že to jsou císařovy nové šaty. Teoretici přesto o jeho obrazu napíší pochvalný článek. Umělec prý v tomto veledíle shrnul všechno vesmírné poznání. Jak to vědí? Nuže, on sám jim to přece řekl. Mým výtvarným vzorem byl Ivan Lendl a Shakespeare. Dříč a iluzionista. Shakespeara obdivuji proto, že v jeho dílech si každý pro sebe najde něco důležitého nebo potřebného. Někdo je čte jako detektivku, jiný vidí příběh s emocemi, další příběh v podobenstvích a pro někoho je to filosofické poznání světa. Lendla obdivuju proto, že je samouk. Neustále sám sebe trénoval a posunul tenis k atletickému pojetí, trénoval a žil tenisem. Nedokázal si život bez něj představit. Byl to ve své době náš další Zátopek.
Co je pro vás víc? Socha, ilustrace, malba? Nebo je to jedno, jakým způsobem se vyjadřujete, protože je to tvorba?
Každý materiál a technika mi nabízí jiné bohatství a jiné možnosti. Mně se líbí, že jsem výtvarným umělcem, mám to strašně rád. Je to pro mě hra. Strašně rád si hraji na malíře a jsem také moc rád, že tím těším i druhé. Jsem vděčný za to, že můžu žít ve světě představ a fantazie, že zhmotňuji své sny. Žiji tvůrčím způsobem. A jestli v mém díle je morální přesah, je to pro mne radost navíc.
Jaký máte vztah k regionu?
Zakořenil jsem tu, jsem tady doma. Kvůli pandemii jsme pobývali na chalupě na Bečvách, odkud pochází má manželka, rok a půl v kuse. Učil jsem přes počítač, bylo to hodně náročné, někdy jsem pracoval do tří do noci. Ilustroval jsem knihy a chodil po krajině. Žena mi říká, že žijeme na dvou nejkrásnějších místech světa. V Praze a na Valašsku. Je tady krásně, i když je škaredě.
Boris Jirků
