Nejnovější zprávy: Kradl v potravinách. I s košíkem se schoval pod postel Technické služby vyráží do ulic Zlína v elektromobilech

Byznys

Kovové sochy vznikají v Hradišti pod dohledem porodních asistentů a primáře

​Peníze jsou až na třetím místě, říká šéf unikátní kovozoo Bronislav Janeček. Svou profesní kariéru začínal na šrotišti. Jako noční vrátný. Z jiného šrotiště udělal jeden z nejnavštěvovanějších turistických cílů východní Moravy. Branami kovozoo v areálu bývalého cukrovaru ve Starém Městě prošlo během roku 2022 víc než sto dvacet tisíc návštěvníků.


Autor: Martin Štecher

„Fakt jsme v topce návštěvnosti ve Zlínském kraji?“ ujišťuje se Bronislav Janeček, generální ředitel holdingu REC Group a muž, který v roce 2012 staroměstskou kovozoo založil.

Jeho holding REC Group zahrnuje devět dceřiných společností, které společně zajišťují komplexní řešení služeb v oblasti nakládání s odpady. Do portfolia společnosti patří i ekologické poradenství, vzdělávání a další služby. Součástí holdingu je unikátní kovozoo, jediná kovová zoologická zahrada v Evropě.

Diví se ale jen naoko. „Kecal bych, kdybych o tom žebříčku návštěvnosti nevěděl,“ přiznává. „Postupně v něm stoupáme, co je na tom zvláštního?“ ptá se. Fakt nepokládá za bizarní, když lidé během dovolené dobrovolně míří na „šroťák“? „To je, co? To je umění! Musíme se pochválit. Z takového zvláštního podnikání jsme udělali prostor, kam lidé rádi chodí. Jo, taky nám to připadá zajímavé,“ říká už se zjevnou hrdostí.

Ze všech aktivit, které v rámci holdingu máte, je právě kovozoo nejvíc viditelná. Dělá vám to radost, nebo vás to spíš mrzí?

Já z toho mám radost. Lidé samozřejmě primárně chodí do kovozoo. Ale poznávají tím i celý náš areál, který je propojen nadzemními lávkami, a mohou tak během návštěvy kovozoo vidět i další naše prostory a aktivity. To je rozdíl ve srovnání se spoustou jiných firem, které bývají hodně uzavřené, nikomu neukážou, co se tam doopravdy děje. My to máme obráceně, u nás se mohou podívat v podstatě kamkoliv.

Nemají s tím vaši zaměstnanci problémy?

Měli. Ze začátku. Říkali, že se na ně někdo pořád dívá, a brali to tak, že je někdo pořád kontroluje. Dneska už to ani nevnímají. Dokonce je musím pochválit, protože v sezoně se zapojují do našich aktivit, a když vidí na nějaké nadzemní vyhlídkové lávce návštěvníky, tak s tím bagrem udělají nějakou srandičku, něco, co ty lidi rozveselí, pobaví. Je to v souladu s jedním naším heslem, že zkombinujeme i to, co se k sobě na první pohled vůbec nehodí.

Zoologická zahrada na šrotišti je dobrým důkazem. S tím nápadem jste přišel před deseti lety. Dneska máte v areálu téměř čtyři stovky soch, nejtěžší váží dvě tuny, nejvyšší zvíře měří pět metrů. Vydělá si na sebe kovozoo?

Pokud jde o běžný provoz jako takový, je soběstačná. Musím ale vysvětlit, že celou kovozoo děláme v podstatě při práci. Není to tak, že by byl někdo vyčleněný jenom pro tuto aktivitu. I díky tomu si kovozoo vydělá na minimalistický provoz. Pokud bych započítal investice v rámci tvorby nových zvířat, investic v areálu, kovozoo na sebe v tuto chvíli ještě nevydělá a je dotovanou aktivitou v rámci komerčního fungování společnosti.

Takže kdyby za vámi teď někdo přišel, chtěl koupit váš nápad a nabídl vám franšízing v rámci Česka nebo i Evropy?

Tak bych mu pogratuloval a souhlasil. Ale vůbec nevím, jak bychom to udělali. A upřímně, momentálně bych to nedokázal. Řekl bych, že ještě nejsme v tom stavu, abychom mohli kopírovat.

Kovové sochy vznikají v porodnici pod dohledem porodních asistentů a primáře. Tak jste si, prý spontánně, pojmenovali výrobní prostory a funkce v kovozoo. Jak tedy lidé ve firmě říkají svému šéfovi? Ředitel, nebo primář?

Ředitel, to mně neříká nikdo, udržujeme se tady ve velice přátelských vztazích, na posty si fakt moc nehrajeme. V rámci firmy mám asi jedenáct pracovních pozic. Mnohem důležitější než oslovení je, aby se lidé zorientovali v tom, co se mnou ve kterém okamžiku probírají. Pokud to jde, udržuji pracovní režim tak, abych se čtyři dny věnoval komerci a pátek si držel pro kovozoo. To mám svůj primářský den, trávím ho v porodnici a snažím se tvořit.

Je desetiletá kovozoo miminem, nebo spíš puberťákem?

Miminem už není, pleny jsme sundali nedávno. A puberta nás teprve čeká.

Když se ještě vrátím k návštěvnosti, na špičce je zlínská zoo. Neuvažoval jste o nějaké užší spolupráci, o nějakém společném projektu?

Jo, docela dávno. V době, kdy jsme ještě neměli žádné velké jméno a naše aktivity mohly budit dojem, že nějací šroťáci si někde na něco hrají, jsme spolupráci navázat chtěli. Nedopadlo to.

A teď?

Reálně? Zlínská zoo je někde jinde. A my ani nemáme ambice jí konkurovat. Jsme otevření jakékoliv spolupráci v tomto směru, ale přiznávám, že nemám prostor ji nějak intenzivně a aktivně vyhledávat.

Co by se muselo stát, aby kovozoo zanikla?

Muselo by mě to přestat bavit.

Takže je to hodně postavené na vás?

Vlastně myslím, že v tuto chvíli už by kovozoo nezanikla, ani kdyby mě to přestalo bavit. Aktuálně má kovozoo dost fanoušků jak uvnitř firmy, tak vně. Jsem přesvědčený, že by vše udrželi v provozu.

Vzpomenete si ještě na dobu, když jste začínal jako noční vrátný?

Jé, to je dávno!

Kdyby vám někdo tehdy řekl, jak to bude dneska, věřil byste mu?

Jemu ne, ale věřil jsem sobě. Ne, vůbec! Nevěřil bych mu. Nastoupil jsem po škole a noční vrátný, to byla pozice, ze které jsem se měl postupně dostat na denní směnu a někam dál. A bylo to poprvé, kdy jsem viděl kovošrot. Noční vrátný v kovošrotu, to mně připadalo absurdní. Viděl jsem ty hromady šrotu a byl to pro mě úplně nový svět, který jsem tam objevil. Musím říct, že se mně to dostalo pod kůži a vlastně v tom prostředí dělám dodnes.

Teď vás trochu podezírám, že jste se už narodil s touhou recyklovat…

To určitě ne. Vlastně si ani moc nevzpomínám, čím jsem chtěl být. Asi jako všichni kluci, takže nejspíš tím kosmonautem.

Pojďme k celému holdingu. Vezmu to malou oklikou. Když jsem hledal místo na parkování, podařilo se mně zastavit přímo u vchodu do sídla společnosti. Vy tam nemáte rezervované místo pro sebe?

Ne, vůbec.

Takže se může stát, že třeba nebudete mít kde zaparkovat?

To se stát může, to je pravda. My ale opravdu vyhrazená parkovací místa nemáme. Ani pro sebe, ani pro návštěvy. Prostě se postavíte tam, kde je volno.

A to mě zaskočilo natolik, že jsem se šel zeptat na vrátnici, jestli můžu stát přímo u vchodu.

Jejda, až tak? Já se asi budu muset jít podívat do nějakých jiných firem, abych zjistil, jak to funguje. Víte, my tady jedeme v duchu svobodné firmy. A v takových firmách, nebo v takovém smýšlení, se takzvaně nekastuje. To znamená, že nikdo nemá žádná privilegia, a proto nemůžu mít ani já svoje parkovací místo. I když bych si ho možná někdy zasloužil.

Kdybych chtěl o vašem holdingu vytvořit heslo na Wikipedii, co byste napsal?

Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů. Něco v tomto smyslu.

To říkáte v rozhovorech dost často.

To bych neřekl, myslím, že jsem to teď použil poprvé. A jo, možná to opravdu opakuji. Tak v tom případě je to pravda, protože to určitě nedělám jenom tak. Já mám rád změnu. Ne že bych ji vyhledával za každou cenu. Není nutné, aby vše extrémně rostlo, ale musí se to aspoň rozvíjet. Nemám rád ustrnulé, neměnné pozice, lidmi počínaje, firmou konče. Nám se firma permanentně mění pod rukama, a když něco měníte, vyvolá to vždycky nějaké reakce. Ty dobré podpoříme. A pokud někdy uděláte chybu, je dobré nebýt tak urputný, netlačit to tolik silou.

To znamená, že ustoupíte?

Ne že ustoupíme, změníme směr. Ustupování vnímám jako cestu zpátky. I svým vedoucím radím, aby se nebáli rozhodnout. Dobré je, když rozhodují vědomě, na základě faktů, ne dojmů. Úplně nesnáším, když někdo řekne, že si něco myslel, to je katastrofa.

Vaše markeťačka mi říkala, že podporujete lidi, aby přicházeli s vlastními nápady. Stačí prý mít dobrý nápad, který je v souladu se záměry firmy, a má zelenou.

Jasně, souhlas. Ta firma poroste, když její směr budou kromě vedení udávat i další lidé. Intenzivně podporuji zaměstnance, aby se osmělili a přicházeli s vlastními nápady. Jestli je jejich nápad v souladu se záměry společnosti, zjistí lidé, když si dokážou odpovědět na otázku, jak jejich myšlenka pomůže firmě. A to naše často opakované heslo S námi se v moři odpadů neztratíte, to je tak široké pole působnosti, že tam můžou být lidé opravdu hodně kreativní.

Takže rozhoduje kreativita, na penězích nezáleží?

Peníze jsou až na třetím místě. Pokud děláte svá rozhodnutí podle toho, kolik to stojí, tak nejste dostatečně odvážní, abyste se posunuli. Samozřejmě, že i ty peníze řešíme, ale fakt až na třetím místě. Na prvním je vědět, co chci. Co chci dokázat, dosáhnout, co si eventuálně chci koupit, to je úplně jedno. Na druhém místě musíte věřit, že to, co jste si vysnili, je skutečně to nejlepší možné, co existuje. No a teprve potom většinou přijdou na přetřes i ty prachy.

To mně připomíná teorii Zlatého kruhu, se kterou přišel Simon Sinek, britsko-americký autor a marketingový konzultant. Podle této teorie všechny firmy na celém světě vědí, co dělají. Část firem ví, jak to dělá. A jenom ti nejlepší, ti, kteří jsou výrazně před ostatními a udávají trendy, vědí, proč to dělají.

To je správná teorie. Klasické svobodné firmy se vyznačují právě tím, že vědí proč. Je to i jeden ze způsobů, kterým vedu lidi kolem sebe, aby chápali, proč ty věci dělají. Jak, to je taky v pořádku. Když se chcete něco naučit, tak musíte vědět, jak to máte dělat. Ale vepředu bude vždy, proč to děláme, proč tvoříme kovozoo či cokoliv jiného, a není to a priori o tom, abychom vydělali peníze. Je to proto, že nám to dává smysl, a já pořád tvrdím, že my si v práci opravdu rádi hrajeme.

Váš holding tvoří devět dceřiných společností. Je to výhoda, nebo to může být už limitující?

Tak i tak, ale spíš je to výhoda. Když máte víc aktivit a některé se nedaří, je dobré, že jiná to podrží. Zároveň tak široké portfolio jako v našem případě je náročné na provoz. Bere to moc energie, protože všechny činnosti nejedou na jedné platformě. Ale z hlediska historického vývoje této firmy se nám víc činností vždy vyplatilo.

Na které místo ve firemním areálu byste mě vzal nejraději?

Takové neexistuje. Ani v kovozoo nemám nejoblíbenější zvíře. Je to, jako když se mě někdo zeptá, kterou část těla mám raději. Nevím. Když ztratím prst, asi to nějak fungovat bude, ale bez srdce to nepůjde.

Oceňuji pohotové přirovnání.

Ve firmě mně každou chvíli dělá radost jiná oblast, většinou ta, které právě věnuji největší pozornost. A na rovinu, mám to tak, že už před dokončením jednoho projektu začínám žít projekty dalšími. Když o tom teď nahlas přemýšlím, možná si úplně neumím užít radost z dokončených věcí a z úspěchu. No to je binec. Tak to asi budu muset změnit.

Zvládl byste jakoukoliv práci v rámci holdingu?

Prošel jsem si všemi, myslím, že zvládl.

Takže vás nikdo ze zaměstnanců neoblafne?

Mají to hodně těžké. A musím říct, že pokud to zkusí, je to špatně.

Jak reagují, když kolem projde šéf?

Ti, kteří odvádějí dobrou práci a vědí, že jsou pro firmu důležití, jsou v pohodě. Ti se rozhodně ani mě, ani nikoho dalšího na vedoucích pozicích nebojí. Vždycky se bojí a leká ten, kdo má černé svědomí. Je to různé. Někde si ani nevšimnou, že projdu, a někde je to jako když střelíte do zajíců.

Poznal byste, kdyby vás práce přestala bavit?

Říká se tomu syndrom vyhoření, že? Myslím, že to poznáte velice rychle. Existuje několik otázek, které si může člověk položit a sám si odpovědět, jestli vyhořel, nebo ne. A pak je taky otázka, co znamená spojení, že vás baví práce. Když vás přestane bavit jedna věc, najdete si druhou. Je to jenom o postoji k životu, o tom, jestli řeknu, už jsem tomu dal maximum a dál to nejde. V takovém případě automaticky přeskočím na něco jiného. Upřímně, já jsem člověk činorodý, já si to do stadia vyhoření dojít nenechám. A přestože máme příští rok 25 let výročí vzniku firmy, mám pořád pocit, že teprve začínáme. Prostředí kolem se tak mění, že i když něco nastavíte a ono to nějaká léta běží, musíte dělat změny. Můžete mít nastavené, co chcete a jak chcete, ale pořád do toho musíte dávat maximum. A to se nám, bohužel, děje.

Bohužel?

Jo, protože jsem si myslel, že po pětadvaceti letech už bych si snad i odpočinul. Ale ono to nejde.

Působíte na mě hodně kreativně. Máte někoho, kdo vás musí držet na zemi?

Už moje babička měla dobrou hlášku. Chlapče, chlapče, můžeš mít hlavu v oblacích, ale nohy vždy pevně na zemi. Ano, mám kolem sebe několik lidí, kteří mě stáhnou zpět, když opustím pevnou zem.

Naříkáte hodně, když vás tahají zpátky?

Několikrát mě nechali ulítnout trochu dál a ono se to pak projevilo v mnoha oblastech, máme za sebou pár kotrmelců. Takže ve chvílích, kdy mě buď násilím stáhli nebo jsem špatně dopadl, činil jsem je odpovědnými za to, že nezasáhli včas. Dnes už ta moje sebereflexe funguje lépe. Možná tím, jak nám přibývají roky, možná tím, jak těžkneme.

Kreativcům se stává, že při naplňování vize, při plnění snů, bývají netrpěliví. Je to i váš případ?

No to vám řeknu, já jsem netrpělivý už předtím, než začneme něco dělat. Nejhorší je vždy vykročit, a když už vykročíme, připadá mně to všechno vždycky hrozně pomalé. Lidi kolem mě jsou pomalí, ve finále i já jsem pomalý. Člověk by to chtěl mít hotové, už se na to těší, ale některé projekty jsou skutečně dlouhodobější. Trpělivosti se učím nejvíc právě v kovozoo, protože tam jedno zvíře vzniká v průměru 450–500 hodin. A rychleji to prostě neuděláte, i kdybyste stokrát chtěl. A když, tak to buď poznáte na kvalitě, nebo s tím nebudete spokojený.

Jste hodně nahoře. A tam fouká. Co závist, co okopávači kotníků?

Já je nevnímám. Když se mě někdo zeptá, jak se mám, standardně odpovídám, že dobře, čímž v dnešní době dokážete hodně lidí vytočit. A když se mě nikdo neptá, tak mu sám sdělím, že se mám dobře, kdyby se mě náhodou zeptat chtěl.

Tušíte, kam až s holdingem porostete?

Naprosto přesně. U jídelny máme napsaný a nakreslený vývoj holdingu až do roku 2032 nebo tak nějak. Plánujeme permanentně, jsem zvyklý pracovat téměř v desetiletkách. Rozvoj areálu, rozvoj firmy, to máme opravdu naplánované na deset let. Není to ale tak, že bychom na tom ulpěli. Každou vteřinu jsem ochotný kterýkoliv článek toho plánu přepracovat s ohledem na to, co se aktuálně děje. Máme plán, máme směr, kterým zhruba chceme jít, máme vizi.

Stalo se vám někdy, že jste poslouchal něčí rozhovor o vaší firmě, aniž by řečníci věděli, že stojíte vedle?

Něco podobného se často stává během prázdnin, část své dovolené prožívám právě v kovozoo, jsem tam týden nebo i dva v kuse. Na porodnici se aktivně zapojuji do všeho dění, kdy návštěvníci chodí za vámi, sledují vás při práci. Užívám si anonymitu. Mám sice montérky s nápisem primář, ale běžný návštěvník ten náš příběh nezná, takže si mě nespojí s osobou ředitele. A mě fakt moc baví, když se ptají, kdo to vymyslel, kdo za tím vším stojí. Já jim odpovídám, že máme takového divného ředitele, že je to hrozný blázen. Mluvím o sobě jako o někom druhém a neskutečně se mně ty rozhovory s lidmi líbí.

A to vás kolegové neprozradí?

Někdy jo, a to je hrozně špatně. Pak se jich vždycky ptám, proč mi kazí ten zážitek.

BRONISLAV JANEČEK

  • Narodil se v roce 1973 v Hodoníně.
  • Dětství a mládí prožil v Sudoměřicích.
  • Má tři dcery.
  • Vystudoval Střední zemědělskou školu ve Strážnici.
  • Po škole začínal jako noční hlídač v kovošrotu.
  • V roce 1998 založil KOVOSTEEL, s. r. o.
  • V roce 2012 otevřel KOVOZOO a založil marketingovou skupinu REC Group (Recyklační ekologické centrum).
  • V roce 2016 obdržel ocenění Marketér roku – Zelený eko-delfín za originální marketingovou strategii podporující ekologii.
  • Skupina REC Group, s. r. o., sídlí ve Starém Městě a tvoří ji společnosti KOVOSTEEL Recycling, s. r. o., STEELMET, s. r. o., RPG Recycling, s. r. o., GELPO s. r. o., ASSCO, s. r. o., A-ORTO, s. r. o., DZO, s. r. o., a KOVOZOO Staré Město, které společně zajišťují komplexní řešení služeb v oblasti nakládání s odpady. Do portfolia společnosti patří i ekologické poradenství, vzdělávání a další služby.