Nejnovější zprávy: Robert Goláň svými snímky promlouvá s lidmi na okraji Studenti mapují vizuální smog v ulicích Valašského Meziříčí

Byznys

​Ego nemá v byznysu co dělat, říká Miroslav Jakubec

Majitel miliardové firmy CLIMAX Miroslav Jakubec nemá rád silná slova. Sází na klid, pokoru a komunikaci. Jeho byznysový příběh ovšem silný je.


Autor: Dalibor Glück

Začínal v pronajaté dílně na faře, pokračoval v kulturáku v Pržně na Vsetínsku, poté koupil první budovy pro výrobu, posléze nové haly, sklady. Startovali ve dvou, dnes jeho firma živí přes pět set lidí.

Výrobky Climaxu jsou v celé Evropě, žaluzie ze Vsetína od sluníčka chrání třeba dům rodiny portugalské fotbalové superstar Cristiana Ronalda na Madeiře.

Magazín PATRIOT přináší obsáhlý text, ve kterém se tento bezesporu úspěšný podnikatel ohlíží za téměř třicetiletou historií svého životního projektu, popisuje současnou pozici společnosti a nastiňuje vize a výhledy do dalších let.

A možná úplně poprvé dává čtenářům nahlédnout i do svého soukromí.

Motivace začít podnikat byla prostá. „Vydělat peníze pro rodinu. Jakubec se velmi brzy oženil, vysokou školu dokončil jako ženatý otec malého chlapečka. Nebyly to vůbec jednoduché časy, bydleli jsme v bytě rodičů mé ženy v jednom pokoji a neměli jsme peníze. Každý víkend a prázdniny jsem musel chodit po brigádách, hlavně po stavbách, abychom se nějak uživili. Manželka za tehdejší statečnost zaslouží ne jeden metál, ale všechny medaile světa. Po promocích jsem vůči ní a malému Štěpánovi cítil ohromnou odpovědnost, chtěl jsem rodině zajistit lepší podmínky pro život.“

V regionálním tisku narazil na inzerát. „Hledali montéry těsnění do oken a dveří. Půjčil jsem si dvacet tisíc korun, udělal živnostenský list, nakoupil základní těsnicí materiál, potřebné frézy a s jedním kamarádem jsme začali montovat těsnění. Byli jsme spokojení. Doby, kdy jsme neměli pět set korun na boty pro kluka, pominuly.“

Začínali jako dva mladí kluci. „Dělali jsme rukama. Zakázek pořád přibývalo, zhruba po roce jsme začali přijímat zaměstnance. Úplně první byl Mirek Markytán. Dneska je už sice v důchodu, ale pořád nám chodí pomáhat. Vůbec jsem neměl v té době sebevědomí. Říkal jsem si, že s takovými mladíky to nemůže myslet vážně. On byl ale u nás spokojený, vždycky dostal zaplaceno přesně podle domluvy, nikdy si slovíčkem na nic nestěžoval. Vydržel s námi dalších třicet let. Dalším podobným příkladem je Iva Paroušková, taky s námi začínala, je tu dodnes. Takže je tu takových lidí víc a jsem za to rád.“

Práce čtrnáct hodin denně nebyla ničím výjimečným. „Začátky byly samozřejmě složité. Z dnešního pohledu by se dalo říct, že jsme dřeli, ale tenkrát jsme to tak vůbec nevnímali. Vůbec nám to nevadilo. Byl jsem mladí a plní síly. Neskutečně nás to bavilo. Zákazníci nás měli rádi a doporučovali nás. Byli jsme plni elánu, já jsem tu tehdejší dřinu vnímal nikoliv jako práci, ale jako splněný sen.“

Lidem nabízeli těsnění oken a dveří. „O marketingu jsme toho moc nevěděli. Rozdávali jsme různé letáky a vyvěšovali inzeráty, ale nejvíc zákazníků jsme získali doporučením. Snažili jsme se být slušní, příjemní a hlavně pracovití, a tak nás lidé doporučovali. Udělali jsme jeden dům, pak nám volala celá ulice, že chce těsnění taky, protože nás jejich sousedé doporučili a pochválili.“

Přišly momenty, kdy to chtěli zabalit. „Tak trochu jsme nedomysleli jednu drobnost (smích). Že těsnění a úspory za energie lidé řeší jen tehdy, když je jim zima. V létě je teplo, takže až do začátku podzimu a prvních chladnějších dnů jsme v podstatě živořili. Extrémně nám přes letní měsíce ubývalo zakázek. Intenzivně jsme přemýšleli, co s tím. Napadly nás žaluzie. Mělo to jednoduchou logiku. V zimě budeme lidem teplo zajišťovat, v létě je zase od horka chránit. Žaluzie jsme ovšem původně brali opravdu je jako doplněk k těsnění, našemu hlavnímu byznysu.

Z řemeslníků přes noc obchodníky. „Pořád jsme byli jen kluci, kteří lidem „něco“ montovali. Materiál jsme odebírali od pražského velkoobchodníka, všechno jsme nakupovali, nic nevyráběli. Pak za námi přišel jeden z distributorů, který se stěhoval do USA. Nabídl nám k dispozici portfolio asi třiceti firem, které si od něho kupovaly těsnění. Tak jsme od něho „jeho“ firmy koupili. Z pozice montérů jsme se tak rázem dostali do pozice jakéhosi velkoobchodu. Každý týden jsme pro materiál jezdili do Prahy, starý favorit jsme naložili až po střechu a jeli směr Morava. Už jsme byli opravdovými podnikateli, co i prodávali, ne jenom pracovali rukama. To bylo někdy kolem roku 1994. Bavilo nás, jak se to rozrůstalo.“

Nechtěli být závislí na jiných, začali vyrábět. „Tím možná klíčovým zlomem byla chvíle, kdy jsme přestali nakupovat žaluzie a rozhodli se, že budeme vyrábět vlastní. Nebyli jsme spokojeni s dodavatelem, měl problém dodržet lhůty a kvalitu dodávek, my jsme pak lidem a zákazníkům museli vysvětlovat, že za zdržení nemůžeme. V roce 1995 jsme koupili první mašinu, pronajali si evangelickou faru v Pržně a poté prostory v kulturáku. Už jsme živili kolem dvou desítek lidí.“

Po žaluziích byla zpočátku malá poptávka. „Před revolucí byla v ČR nabídka stínění velmi jednoduchá. Žaluzie v barvě slonové kosti a hráškově zelené a pak látkové rolety, které lidem neustále padaly na hlavu. V západní Evropě byl tento obor už rozvinutý. Pozorně jsme to sledovali, bylo zřejmé, že dřív nebo později dorazí vlna i do zemí střední a východní Evropy. Výrobci začínali nabízet různé systémy, my jsme chtěli být připraveni.

Návštěva z Německa vyústila v nákup nové budovy. „Přijel obchodní zástupce známé a renomované firmy Alukon. Ptal se, jestli bychom nechtěli vyrábět i venkovní rolety. Řekli jsme proč ne a okamžitě začali hledat nějakou větší nemovitost než kulturák v Pržně. Viděno dnešní optikou je absolutně neuvěřitelné, jak jsme budovu, kde dnes máme sídlo celé firmy, koupili. Prostě jsme přišli do banky, řekli jim, že nic nemáme, ale potřebujeme půjčit čtyři a půl milionu. A oni nám obratem půjčku dali. S výrobou i kancelářemi jsme obsadili asi deset procent její kapacity, zbytek se snažili pronajmout, abychom utáhli úvěry a začali sériově a ve velkém vyrábět první rolety.“

Firma rostla postupně přirozenou cestou. „Žádné překotné skoky o stovky procent v meziročním srovnání. Dynamika firmy se zvyšovala rok od roku průměrně o deset procent. Bylo to jen dobře. S každým velkým skokem se objevují problémy. Logistické, administrativní, operativní, i finanční. Samozřejmě jsem nechtěl firmu brzdit, ale vnímal jsem, že roční nárůst o deset procent je tak akorát. V takovém tempu lze zvládat potřebné organizační změny.“

Ne všechno šlo vždy hladce a podle plánů. „Občas jsem cítil, že podnik nefunguje dobře. Mezi lidmi se objevila špatná nálada, nebo třeba chodily reklamace, prostě to vázlo. Bylo důležité nějak reagovat. Znovu obnovit přirozený růst. Musíte zachytit ten správný okamžik a vstoupit do dění. Nenechat to být. To se nám stávalo zhruba jednou za tři roky. Bylo štěstím, že jsem se v takových obtížnějších momentech dokázal vždycky spojit s lidmi, kteří nám uměli pomoct.“

Odchodům důležitých lidí se firma nevyhnula. „Bohužel jsme se nemohli vyhnout odchodům. I klíčových lidí. I společníků nebo akcionářů. Jedním z takových případů byl odchod Jirky Jurečky, bratra mého úplně prvního společníka Tomáše Jurečky. Jiří byl u nás asi deset let. Velmi schopný, vždy znalsprávná řešení, kvalitní, pracovitý manažer. Hvězda firmy. U jeho kanceláře stála pořád fronta. Ale zastínil ostatní. Lidé přestávali věřit sami sobě, přestávali přicházet s vlastními nápady. Cítil jsem, že nemůže být všechno na něm. Že je potřeba odpovědnost rozdělit i za cenu, že některé věci nebudou okamžitě na sto procent, že se lidé budou učit a mohou dělat chyby. Ale byl jsem si jistý, že toto je správná strategie, že musíme dát lidem důvěru, že tak velká firma nemůže stát na jedné hvězdě. Že potřebujeme mladé, perspektivní, inovativní a motivované lidi. Dnes u nás už Jirka nepracuje, ale i nadále je akcionářem. Máme profesionální vztah a věřím, že nám fandí.“

Jediný soudní spor v dlouhé historii firmy. „Naší velkou devízou je, že se snažíme k zaměstnancům chovat poctivě, solidně a slušně. Za třicet let si pamatuju na jediný soudní spor s bývalými zaměstnanci. Před osmadvaceti lety jsme podali žalobu na dva muže, kteří ve firmě kradli materiál. Přišli jsme na nějaké jejich soukromé kšefty. Sebrali se, odjeli služebním autem a klíče hodili do kanálu. Tu žalobu jsme vyhráli. Bylo to naposledy, co jsme se takto s někým soudili s někým ze zaměstnanců. Už tehdy mi bylo jasné, že když budu zavírat oči před neetikou, tak se mi to vymstí. V životě jsem si na tento příběh mnohokrát vzpomněl.“

Řízení celé firmy před dvě lety převzal obchodní ředitel. „Před dvěma lety jsme udělal zásadní rozhodnutí. Cítil jsem, že už nejsem ochotný ani schopný dávat společnosti tolik energie, jako v předchozích letech. Nabídl jsem pozici ředitele Climaxu kolegovi Davidovi Žabčíkovi, který se z obchodníka postupně propracoval až na pozici obchodního ředitele. Pracuje u nás osmnáct let, známe se a přemýšlíme o věcech podobně. Rozhodnutí pro mě nebylo těžké. Vždycky jsem věděl, že ve chvíli, kdy se tady objeví někdo, kdo bude schopný společnost řídit lépe než já, že mu řízení předám. Firma je pro mě příliš cenná, než abych jí svojí ješitností škodil. Když něco budujete třicet let, tak si setsakramentsky rozmyslíte, jestli ji dáte všanc svému egu.“

Miroslav Jakubec coby předseda představenstva. „Je to spíše strategická pozice. Řídím také naše nemovitosti a jsem lektorem firemní akademie, kterou jsme letos založili. Pořád jsem a budu tváří společnosti. Výrazně se mi díky tomu uvolnily ruce. Nedělám výrazně méně věcí, ale spíše jsem zpomalil. V předchozích letech jsem zjistil, že když člověk hrne moc věcí před sebou, tak má pak tendenci klouzat po povrchu. Nezamyslíte se důkladně nad všemi detaily. Teď mohu své povinnosti řešit více do hloubky.“

Nový ředitel přišel se spoustou energie, novými nápady. „Zatím jsem ani jednou nezalitoval, že jsem tu pozici předal. Mění se například systém dopravy, zavádíme digitalizaci, máme spoustu nových projektů na zlepšení efektivity a spolehlivosti. Jsme spolu s Davidem hodně v kontaktu, vím, jak přemýšlí. Spolupráce funguje, i když samozřejmě vyžaduje spoustu sebekontroly a především komunikace. Když máme na něco jiný názor, tak si to řekneme, ale chci, aby rozhodoval on.“

Jedničkou na českém i slovenském trhu. „Nebývale se nám daří také v Rakousku, kde jsme se dostali mezi největší dodavatele těsnící techniky, na tomto trhu působíme opravdu dlouho. Rakouští partneři se chtějí prezentovat naším jménem, což je příjemné.

Desítky typů produktů pro vnitřní i vnější stínění. Stíníme rodinné a bytové domy, rezidence, univerzity, nemocnice, radnice, ministerstva po celém světě. Produkty Climax najdete v každé evropské zemi, na Blízkém východě nebo v Austrálii. Ve Švédsku jsme koupili majoritní podíl ve švédské společnosti, abychom se lépe dostávali do Skandinávie.

Letos chce Climax dosáhnout obratu 1,5 miliardy. „Jestli je to reálné, to se teprve uvidí. Poslední měsíce jsou výborné. Některé zakázky musíme bohužel odkládat, trápí nás hlavně nedostatek materiálu k výrobě. Ohledně potenciálního rozvoje držíme pořád stejnou filozofii postupného a přirozeného růstu. Na obsazování trhů v dalších zemích aktivně nepracujeme. Když přijde poptávka, tak dodáme, ale aktivně nové trhy neřešíme. Snažíme se spíše zvětšovat podíl v zemích, kde už nás znají.“

O perspektivě firmy její majitel nepochybuje. „Je ohromná. Stínící technika budou mít v budoucnu ještě mnohem větší význam, protože se chystá spousta nařízení, které budou evropské firmy a možná i domácnosti zavazovat a nutit k používání stínění s ohledem na udržitelnost, životní prostředí a úsporu energií.

Co tedy aktuálně na trhu „letí“? „V Evropě současně vládnou venkovní ty jsou velmi oblíbené i v České republice. Pomáhá tomu i současný trend výstavby rodinných domů ve stylu funkcionalismu. Nově se začíná prosazovat i venkovní látkové fasádní stínění.

Problémem jsou kapacity a následky Covidu. „Jestli mě něco trápí, tak jsou naše kapacity. Některé dodavatelské řetězce se kvůli koronaviru narušily, některé úplně zpřetrhaly. Potřebovali bychom i více lidí. Co se týká komponentů, tak tam věřím, že se to vrátí do normálu. U nedostatku pracovníků je to podle mě jenom začátek většího problému, se kterým se bude potýkat celá řada firem.“

Miroslav Jakubec

  • Narodil se v roce 1966 ve Vsetíně
  • Vystudoval ČVUT, fakultu stavební.
  • Podnikat začal na živnostenský list v roce 1992.
  • Postupně vybudoval prosperující firmu Servis Climax zaměřenou na výrobu venkovního a vnitřního stínění
  • Byl finalistou soutěže EY Podnikatel roku 2010
  • Je ženatý, s manželkou Jitkou má tři syny – Štěpána (33), Filipa (15), Matyáše (13)

SERVIS CLIMAX a.s.

  • Historie se píše od roku 1992, firmu ještě jako s.r.o. založili Miroslav Jakubec s Tomášem Jurečkou, který firmu opustil v roce 2006.
  • Původně byla společnost jen ryze k zajištění těsnění do oken a dveří, v devadesátých letech přidala prodej žaluzií, posléze výrobu. Další součásti výroby a prodeje přibývaly postupně v dalších letech.
  • Aktuálně vyrábí a prodává venkovní žaluzie, venkovní rolety, markýzy, pergoly a stínění zimních zahrad, svislé fasádní clony, vnitřní žaluzie, vnitřní látkové stínění, sítě proti hmyzu.
  • Za rok společnost vyrobí zhruba 385 000 kusů venkovních výrobků a 330 000 interiérových výrobků. Z toho by mělo být letos cca 155 000 kusů venkovních žaluzií a 11 000 kusů svislých fasádních clon (screenových rolet.)
  • Firma zaměstnává 555 lidí, v prvním pandemickém roce zvýšil Climax obrat téměř o devět procent na 1,36 miliardy korun. Na letošek má vedení společnosti plán přiblížit se 1,5 miliardy.
  • Své výrobky Climax dodává do Austrálie, Belgie, Bulharska, Číny, Dánska, Finska, Francie, Itálie, Izraele, Jihoafrické republiky, Jižní Koreji, na Kypr, do Libanonu, Litvy, Lotyšska, Lucemburska, Maďarska, Maroka, Německa, Nizozemí, Norska, Polska, Portugalska, Rakouska, Rumunska, Ruska, Řecka, Saudské Arábie, Slovinska, Spojených Arabských Emirátů, Turecka Velké Británie.

Výrobky Climaxu na zajímavých stavbách

  • Markýzy: podle původního dobového designu na vile Tugendhat v Brně.
  • Venkovní žaluzie na fakultní nemocnici v Londýně, hotelu Riverpoint v Brisbane, na rezidencích v Tel-Avivu, ministerstvu školství v Barceloně, letišti Schiphol v Amsterdamu, prestižní privátní nemocnici ve městě Metz ve Francii, Skövde City Hall ve Švédsku, fotbalové aréně v Kodani, vile rodiny nejlepšího fotbalisty světa Ronalda na Madeiře.
  • Vnitřní žaluzie a stínění: v budově ministerstva vnitra v Paříži, ve fotbalové aréně v Kodani.