Nejnovější zprávy: Zlín miluje letní kino. Promítat se bude hned na semi místech Masters of Rock ve Vizovicích slaví už 20 let

Byznys

ROZHOVOR Magazínu PATRIOT: Od vydávání Trnek-Brnek k fotografování žraloků a levhartů

Při plnění armádních povinností na sklonku osmdesátých let minulého století "vojín" Richard Jaroněk nijak nevyčníval. Dnes vyčnívá. A to výrazně. Seznamte se s vydavatelem humoristického časopisu Trnky-Brnky, spisovatelem, novinářem, fotografem a ochráncem divokých šelem.


Autor: Dalibor Glück, archiv Richarda Jaroňka

Kdyby žil v USA, mohl by sloužit jako učebnicový příklad úspěšného naplnění „American dream“. Krátce před revolucí byl Richard Jaroněk obyčejný mladík, který snil o lepší budoucnosti. Změna režimu v listopadu 1989 přinesla nové možnosti a podnikavý chlapík z Vizovic do toho šlápnul s řádnou vervou.

Dnes ho znají lidé po celém světě.

Většina jako vynikajícího fotografa. Další jako potápěče. Pro jiné je spisovatel. Také novinář. Scénárista. Kameraman. Podnikatel. Znalec Afriky. Ochránce divokých šelem. Specialista na žraloky. Bojovník proti vybíjení zvířat.

V neposlední řadě poutavý vypravěč.

Pokud by se příběhu Richarda Jaroňka chopil filmový tvůrce, mohl by jeho osudy zpracovat do několika navzájem se různě prolínajících životních kapitol. Byla to v jeho podání velká jízda životem, což následující řádky potvrzují nade vší pochybnost.

KAPITOLA PRVNÍ – TRNKY BRNKY

Velké dobrodružství začalo ještě před rokem 1990, kdy se Richard Jaroněk během vojenské základní služby občas dostal do redakce Večerníku Praha. A vůně tiskařiny mu učarovala.

„Když jsem se vrátil domů z vojny, hned jsem začal dělat inzertní noviny. Byl tehdy velký boom, asi jsme se snažili napodobit mimořádně úspěšnou Annonci vydavatele Kudláčka. Ale byli jsme totální amatéři. Dělali jsme to na cyklostylu, sbírali inzerci, kde se dalo, bylo to něco strašného. Trvalo to asi tři měsíce, pak jsme to vzdali,“ popisuje Jaroněk úplně první začátky na jaře devadesátého roku.

Nezdar inzertních novin ho ale neodradil. Společně s kolegou přemýšleli, co dál. Média je pořád lákala. Ve který moment a koho napadla myšlenka dělat humoristický časopis, to už zpětně nikdo nedohledá. Ale rozhodně to bylo bingo. Nápad za milion. Vlastně, jak se ukázalo později, za miliony.

„Chtěli jsme mít vlastní moravský Dikobraz. Nálada byla tehdy uvolněná, lidé se rádi smáli, byly ideální podmínky založit něco takového. Takže vznikly Trnky-Brnky. Trvalo to asi dva roky a my jsme tehdejší ikonu Dikobraz bez ohledu na jeho třicetiletou historii položili,“ dodává vydavatel úspěšného titulu.

Úspěch magazínu, do kterého přispívaly tisíce lidí z celé republiky, byl vskutku ojedinělý, unikátní. Trnky-Brnky ideálně zaplnily mezeru, která se na nově vznikajícím trhu vytvořila. Týmu kolem Richarda Jaroňka se podařilo ukojit potřebu lidí zasmát se beze strachu všemu, co jim přišlo humorné či absurdní. Dlouhá léta se smát nesměli v podstatě ničemu, o to víc si nových možností užívali.

A náklad „Trnek“ raketově rostl. Magazín začínal v černobílé podobě na šestnácti stranách. Během několika málo měsíců bylo zřejmé, že jde o absolutní hit.

„Náklad jsme dostali až na rekordních 470 000, což tehdy neměl ani Blesk. Bylo to neuvěřitelné. Počet stran jsme mívali i sto dvacet. Měli jsme tisíce dopisovatelů. Denně nám poštou chodily stovky dopisů. Velké krabice toho byly každé ráno. Vtipy, obrázky, příběhy, každý den, pořád. Začali jsme vydávat Srandokapsy, první vydání s nákladem sto padesát tisíc, všechno jsme prodali. Bylo to vážně šílené.“

Jako geniální se ukázalo rozhodnutí obejít distribuci přes PNS. „Postupně jsme vytvořili vlastní síť asi pěti tisíc míst, kde jsme Trnky-Brnky vozili. Byli jsme v přímém kontaktu s prodejci, měli zpětné vazby, komunikovali přímo s lidmi. A pořád zvyšovali náklad. V dobách největšího rozmachu nám posílalo vtipy dvacet pět tisíc lidí a kreslené vtipy nám posílalo dva a půl tisíce kreslířů,“ líčí Jaroněk.

S vidinou podobného úspěchu začaly vznikat podobné časopisy, které se snažily Trnky-Brnky více či méně úspěšně kopírovat. Nevydržel žádný.

„My jsme na trhu pořád, i když se za ta dlouhá léta samozřejmě obsah hodně proměnil, museli jsme reagovat na potřeby trhu. Ale nejméně třicet titulů skončilo, my se držíme. Už to samozřejmě není, co bývalo, ale držíme se,“ ve zkratce popisuje Richard Jaroněk historii nejpopulárnějšího humoristického časopisu polistopadové historie.

Úspěch magazínu přinesl vydavatelům nejen slávu, ale samozřejmě i peníze. Vydavateli vydělával na tehdejší dobu nemalé částky, což mu umožnilo plnit si své životní sny.

KAPITOLA DRUHÁ – ŽRALOCI, POTÁPĚNÍ, OCEÁNY

Už jako malý kluk hltal knížky Julese Vernea. Později miloval příběhy Jeana Yvese Cousteaua. Jeho filmy, to bylo něco úžasného. A finanční úspěch byznysu s humoristickým časopisem umožnil vizovickému rodákovi vydat se po vzoru francouzského výzkumníka pod hladiny oceánů.

První cestu do podmořského světa absolvoval Richard Jaroněk na stejném místě jako miliony Čechů. U chorvatských pláží. Pak ale začal brát potápění a s ním spojené fotografování vážně.

„Letěl jsem do holandských Antil na Arubu. Za deset dolarů koupil první fotoaparát, pod vodou udělal asi třicet snímků a po návratu hned uspořádal výstavu. Ty fotky byly mimochodem úplně strašné,“ popisuje dobrodruh.

Odradit se ale nenechal. Právě naopak. Fotografování pod hladinou propadl. Potápěl se stále častěji. Mořští koníci ho nezajímali. Ani nádherně zbarvené rybičky. Cíleně vyhledával ty největší obyvatele vodního světa. Murény, delfíny, velryby, kosatky a hlavně žraloky. A postupem času se stal jedním z nejlepších a nejznámějších fotografů žraloků v Evropě.

Seznámil se se známým producentem a režisérem Stevem Lichtagem, který ho přizval ke spolupráci na legendárním dokumentu o bílých žralocích: Dobrodružství oceánů: Carcharias – Velký bílý. „Od té doby vím, že žraloci se dělí pouze na dvě skupiny. V té první je velký bílý žralok, v té druhé všichni ostatní,“ líčí Richard Jaroněk.

Zážitků pod vodou má tisíce. Úsměvných i nebezpečných. Asi nejdramatičtějším byl moment, kdy se jeho kolegovi na jedné z výprav zakousl žralok do nohy. „Naštěstí to nebylo při potápění ve hloubce, ale když jsme seděli na lodi a ve vodě měli jen nohy. Hned ho pustil, ale nohu měl přítel i tak slušně zrasovanou. Když pominu nějaká nicotná škrábnutí, já jsem nikdy od žraloků žádnou citelnou újmu nepocítil. Ale kousnutí jsem zažil, to ano. Jednou mě pořádně kousl lachtan. Naštěstí do měkkého, přímo do zadnice,“ směje se Richard Jaroněk.

Přelom tisíciletí znamenal pro vizovického cestovatele velký zásadní zlom. Postupný přechod z vody na souš nebyl úplně dobrovolný, nýbrž částečně vynucený.

„Oceány totiž brázdí stále méně a méně žraloků. V místech, kde se stačilo před lety jen ponořit a během několika málo minut se objevily celé skupiny tygřích žraloků, je dneska téměř umění na nějakého narazit. Trend je to celosvětový, velkých ryb ubývá rapidním tempem. Mizí nejen žraloci, ale i tuňáci, delfíni. Je to škoda, protože žraloci jsou nádherná zvířata,“ říká Jaroněk.

Stovky až tisíce ponorů mezi žraloky, delfíny či murény přetavil v nádherné knihy. Tituly jako Krásy tajemných hlubin, Titáni moří, Tiger shark – hyena moří obsahují nejen unikátní fotografie, ale také barvitě popsané příběhy z mořských hlubin.

KAPITOLA TŘETÍ – AFRIKA, LVI, LEVHARTI

Přemýšlení nad dalšími kroky, nad tím, co dál, nebylo pro dobrodruha nikterak složité. Fotit panoramata Jeseníků, Krkonoš nebo Vizovických vrchů by chlapíka, zvyklého z bezprostřední blízky sledovat rozevřené tlamy žraloků, asi těžko uspokojilo. Takže třeba medvědi v Tatrách? Ani náhodou.

Jaroněk zamířil do afrického vnitrozemí. A černý kontinent mu učaroval. Stalo se mu totéž, co v románu Maria Puza Michaelu Corleonovi při nuceném pobytu na Sicílii. I Richarda Jaroňka „zasáhl blesk“. Zamiloval se.

Jenže zatímco románovému hrdinovi sebral lásku Apolonii nemilosrdný atentátník, Jaroněk miluje Afriku pořád. A vše nasvědčuje tomu, že je to láska osudová, která přetrvá všechno. I covid.

„Spočítal jsem, že jsem v Africe strávil sedm let svého života. Byl jsem tam už sto osmkrát, často vždycky čtvrt roku na jaře a čtvrt roku na podzim. Fotil jsem snad všechna zvířata, která tam žijí. Ale mám to podobně jako se žraloky. I v Africe mě zajímají nebezpečná zvířata. Lvi, hroši a především levharti. Ti jsou moje srdcovka,“ říká Richard Jaroněk.

Trvalo mu několik let, než místní rangeři a domorodci pochopili, že chlapík z dalekého Česka není tuctový turista. Jakmile ho přijali za svého, otevřeli mu nové obzory, nové možnosti. Najednou bylo možné dostat se do místa, kde to před tím bylo zcela nemyslitelné. Rangeři ho sami vezli na zapovězená místa. Byl už „jejich“.

„Díky tomu jsem se dostal k fotkám, které bych jako obyčejný turista neměl šanci udělat. Díky pochopení rangerů mám desítky tisíc nádherných fotek,“ popisuje Jaroněk.

I mezi africkými zvířaty se jeho přístup k fotografii postupně vyvíjel. Patrné je to i v knihách, které jeho cesty v Zambii, Namíbii, JAR, Botswaně, Zimbabwe a dalších destinacích mapují. Aktuálním „hitem“ jsou noční snímky. V těch se Richard Jaroněk našel. Siluety zvířat zachycené objektivem z jedné strany, zatímco z druhé nasvítí zvíře reflektor. Vznikají úchvatná fota. Na organizaci, technické dovednosti a trpělivost kladou samozřejmě mnohem vyšší nároky. Ale když se taková noční silueta podaří, výsledek stojí za to.

Už tři roky Jaroňkův tým opět ve spolupráci se Stevem Lichtagem v Africe pokračuje ve filmovém natáčení. Ambice jsou velké, kdepak dokument pro televizi. „Točíme regulérní film do kin. Zatím má pracovní název Siluety Afriky a já věřím, že ho dotáhneme. Máme dvanáct hodin materiálu a budeme pokračovat. Může to klidně trvat i roky. Ale chci v tom pokračovat,“ vysvětluje fotograf.

Film by měl zachytit skutečnou Afriku, jaká opravdu je. Drsná a krutá. Boj, lov a krev je tam na denním pořádku, levhart ani lev se nepasou na travičce. Ukážeme noční život, kdy kontinent ožívá, turisté mizí, kočky vyráží na lov a nastává čas zabíjení, děsu a strachu. A takovou atmosféru chceme zachytit.“

KAPITOLA ČTVRTÁ – OSVĚTA, OCHRANA PŘÍRODY

Koronavirus přikoval Richarda Jaroňka ve Vizovicích. Jeho přítomnosti v Česku také využívají novináři k tomu, aby svým čtenářům přinesli poutavé zážitky tohoto dobrodruha. Fotograf ochotně vypráví, nikdy ale při takovém setkání neopomene zdůraznit, jak šíleně rychlým tempem jeho milovaní žraloci, levharti, gepardi, lvi i nosorožci mizí.

„Jsou to fakta. Čísla jsou fatální. Do patnácti, dvaceti let velké kočky zmizí. Radikální vybíjení pokračuje a lovců, kteří si chtějí za velké peníze získat svoji trofej, pořád přibývá a pořád mají kde se ukojit,“ říká Jaroněk.

Jeho milovaný park v oblasti Jižní Luangwa v Zambii je učebnicovým příkladem. V parku turisté prakticky nesmí šlápnout na trávu, ani vystoupit z auta. Zvířata jsou velmi dobře střežena. Mají obrovský prostor. Mají ideální podmínky. Přesto se některá z nich občas přebrodí přes řeku za hranice parku. Jdou za vodou, za samicemi, hledají nová teritoria. A problém je tu.

„Jakmile řeku přebrodí nebo v období sucha přejdou, tak už na ně čekají bohatí lovci. Jsou tam doslova střílny. V nich sedí pupkáči s kulovnicemi, kteří jen čekají, až se třeba jen náhodou některé zvíře při korzování dostane mimo ochranné pásmo. Pálí okamžitě. Ta zvířata nejsou zvyklá, že jim někdo ubližuje. Jsou na turisty zvyklá. Lvi chodí v klidu kolem aut. Sloni taktéž. Oni nemají strach. Neutíkají. Ví, že od turistů jim nebezpečí nehrozí. A toho pupkáči s kulovnicemi využívají. Je to děsivé,“ s neskrývaným vztekem líčí Jaroněk.

Situaci paradoxně nikterak nepomáhá ani současná situaci s covidem. Restrikce a omezení prakticky zničily cestovní ruch, takže rangeři, školení ochránci přírody, v některých afrických parcích strádají do té míry, že sami musí zvířata střílet, aby vůbec přežili. „Ta situace je kritická. Já s nimi mluvím, vím, že to tak je. Zmizely jim příjmy od turistů a oni nemají jiné možnosti.“

Richard Jaroněk osvětu v tomto smyslu využívá při každé příležitosti. O nemilosrdném zabíjení krásných zvířat píše ve svých příbězích, ve svých knížkách, na internetu, sociálních sítích, mluví o tomto problému na přednáškách. „Určitě nejsem žádný šílený greenpeaceák, ale není mi to jedno. Vůbec. Jedno je jisté. Pokud s tím rychle něco neuděláme, tak žraloci a krásné velké kočkovité šelmy zmizí. A to by byla obrovská škoda.“

RICHARD JARONĚK

Narodil se 14. dubna 1969, pochází z Vizovic.

Je rozvedený, z prvního manželství má dceru (27 let), nyní žije s přítelkyní, společně mají dceru (10).

Založil humoristický časopis Trnky-Brnky, který patřil ve své době mezi nejprodávanější tituly v České republice.

Prosadil se jako uznávaný fotograf podmořského světa, především žraloků a poté také jako fotograf zvířat v Africe.

Jeho fotografie získaly k dnešnímu dni více než padesát prestižních ocenění na mnoha mezinárodních festivalech.

Napsal knihy

2003 – Krásy tajemných hlubin

2005 – Titáni moří

2007 – Tiger shark – hyena moří

2009 – Čelisti Afriky

2012 – Nástrahy Afriky

2015 – Hic sunt leones – Zde žijí lvi

2019 – This is Africa – To je Afrika

Podílel se na filmových projektech

Carcharias the Great White – režisér Steve Lichtag

Játra – režisér Petr Horký

Tygří žralok – Relax – don’t do it! – režisér Miroslav Hrdý

Stopaři – režisér Petr Horký

Interaction – režisér Miroslav Hrdý – volné pokračování filmu Tygří žralok – Relax – don´t do it!

POSTŘEHY RICHARDA JAROŇKA

O nejhorším zážitku z Afriky

Zbytečně jsme blbli se zmijí útočnou. Puff adder si bohužel zjevně nesedl s jedním z mých kolegů. Všechny ostatní brala ta zmije v pohodě, z toho jednoho asi vycítila strach a kousla ho do obličeje. Naštěstí mu jedním zubem prokousla nos, takže jed vytekl ven nosní dírkou, druhým zubem narazila na lícní kost. To ho asi zachránilo, protože kdyby dostal do těla plnou dávku jedu, neměl by šanci. Přesto skončil na jipce, měl obrovské otoky, selhávaly mu játra, ledviny, byl v umělém spánku, doktoři mluvili o zázraku, že to přežil.

O největší euforii

Tu jsem prožil v Luangwě, když jsme tam fotili stádo slonů. Dostal jsem se do blízkého kontaktu se slonicí s mládětem. Nevím, co mě to napadlo, ale v jednu v noci jsem si sedl na písek před ní, ona měla mládě pod nohama, přišla, zastavila se půl metr ode mě. Mluvil jsem na ni česky, povídal jsem jí všechno možné, ona vypadala, že napjatě poslouchá, ani se nehnula, jenom jsem slyšel její funění. Bylo to neuvěřitelně silné.

O své nejcennější fotografii

Žádnou jednu konkrétní takovou nemám, protože vnímání kaž­dého fotografa se vyvíjí. Dneska se za některé fotky, na které jsem byl svého času strašně pyšný, skoro stydím. Ale obecně dneska ujíždím na nočních fotkách se siluetami zvířat. To je už fotografická vyšší dívčí, opravdu náročná disciplína. Mně se pár takových už podařilo.

O stylu své fotografie

Chci mít zvíře na kontakt, abych mohl udělat pořádný detail. Jasně, jsou zvířata, ke kterým se ve volné přírodě přiblížit nedá, třeba levhart. Ale právě proto velice rád fotím na těch rančích, tam jsou zvířata přece jen zvyklejší na lidi. Nejradši bych strčil objektiv lvovi až do tlamy.

O svém nejoblíbenějším zvířeti

Jednoznačně levhart. To je důvod, proč jezdím do Afriky. Je to vrcholový predátor, ortodoxní zabiják, rváč, který v touze vyzkoušet si to napadne i člověka. A v devadesáti devíti procentech ten duel vyhraje. Fotit levharta, to je výzva.

O svých knihách

Napsal jsem jich už sedm, všechny se úspěšně prodávají. Opět jsem vsadil na přímou distribuci, moje knížky nejsou běžně k dostání v knihkupectvích. Nejsou levné, ale jsou krásné. Snažím se v nich také přiblížit svět moře nebo Afriky i svými postřehy.

O prvním setkání se žralokem bílým

Velký bílý žralok je nejdokonalejší predátor planety, monstrum, geneticky předurčené k zabíjení. Když proti vám jede, je to jako obrovský kamion pod vodou. Natáčení filmu o velkém bílém žraloku s režisérem a producentem Stevem Lichtagem v Jižní Africe trvalo více než rok. Jednalo se unikátní projekt, zachytit tohoto predátora bez ochranných klecí.

O plánech do budoucna

Počítám s tím, že všechno bude jiné. Cestování bude komplikovanější a dražší. Zvířat pořád ubývá, takže získat krásné fotky bude také složitější. Žádné velké plány a vize nemám. Chci dokončit ten film o Africe a věřím, že bude pořád co fotit.

O chystaném muzeu Afriky ve Vizovicích

Když nemůžu létat a fotit, tak alespoň teď věnuju čas nové výzvě – budování afrického muzea v někdejší budově redakce magazínu Trnky-Brnky. Budeme tu mít až tři sta padesát artefaktů především ze střední Afriky, včetně unikátních a mimořádně vzácných kusů. Propracované masky, sochy, všechno originály. Muzeum bude velmi působivé a myslím, že i na evropské poměry unikátní záležitost. Plánujeme, že bude veřejně přístupné. Lidi budou hodně překvapeni, co všechno tady uvidí.