​Dřevo je úžasný materiál, říká řezbář Martin Cigánek

Dřevěné sochy svatých v životní velikosti, zvířata, pohádkové postavy, betlémy, reliéfy ale i originální špunty na slivovici. Když vejdete do malé osobní galerie řezbáře Martina Cigánka, nevíte, kam se dívat dřív. Voní to tam po dřevě a mladý valašskokloboucký řezbář skromně naznačuje, že to je jen malá ukázka jeho rozsáhlé práce.

Martin Cigánek má šestatřicet let, ale jeho dřevěná díla najdete rozesetá po celé republice. Jeho lavičky zdobí Luhačovice, křížovou cestou propojil Slavičín a Nevšovou. V Olomouci u katedrály stojí jeho sousoší svaté rodiny. Park vedle baziliky na Svatém Hostýně brzy ozdobí jeho plastika s názvem Křest Krista. A to je jen nepatrný výčet.

Kolik za patnáct let, co se řezbařině věnuje, vytvořil děl, už nepočítá. „Zpočátku jsem si všechno fotil a dokumentoval, ale teď už na to není čas. Zakázek je spousta,“ říká mladý umělec. A ukazuje na dvůr, kde momentálně leží obrovský čtyřmetrový kříž s reliéfovým zdobením, který vzniká jako replika historického kříže pro obec Petrůvka.

Přitom to, že se stal řezbářem, bylo spíše řešení z nouze. „Bavilo mě kreslení, jako dítě jsem byl ukouzlený ilustracemi z dobrodružných knížek. Kreslil jsem, chodil do lidušky a chtěl jsem se stát malířem. Rodiče ale naléhali, abych se vydal nějakou jistější cestou, takže jsem nestihl přijímačky na UMPRUM. Nakonec jsem si ale umělecký směr prosadil a poslední škola, kde ještě bylo možné podat přihlášku, byla do Luhačovic na uměleckořemeslné zpracování dřeva, obor řezbář,“ vzpomíná Cigánek.

Při studiu se pak dostal na praxi k řezbářovi do Prostějova. Tam poprvé držel v ruce dláto. Do té doby, jak sám říká, neměl moc představu, co práce obnáší. Ale řezbařina mu nakonec učarovala. A to natolik, že se jí rozhodl věnovat i po vyšším odborném studiu sochařství ve Zlíně. „Na této škole řezbáře neuznávali, podle nich to není žádné umění, takže jsem se s tím musel nějak vyrovnat, protože jsem si dřevařinou byl dost jistý. Dřevo je totiž úžasný materiál, příjemný, živý. Obklopuje nás, je všude kolem. Stačí vzít špalek a socha je rychle hotová. K hlíně jsem si nikdy vztah neudělal, navíc klasická sochařina je zdlouhavá a nákladná,“ vysvětluje mladý řezbář.

Ale živit se jen řezbářstvím, to v dnešní době podle Cigánka moc nejde. I proto hned po škole začal pracovat u bratra na farmě a vyřezával jen ve volných chvílích. Po několika letech se mu naskytla možnost jít vyučovat kresbu a malbu na základní uměleckou školu ve Valašských Kloboukách. Takže si dodělal pedagogické minimum a tři dny v týdnu nyní učí děti. Zbytek času se naplno věnuje práci na zakázkách nebo vlastní tvorbě.

Převážnou většinu jeho zakázek tvoří práce pro obce a města, a také pro olomoucké arcibiskupství či okolní kostely. A pak menší objednávky od lidí, kteří chtějí něco vyřezat jako dárek, na památku, a podobně. Na větší plastice pracuje zhruba dva týdny, na propracovanějších dílech i měsíc. „Práce na sochách pro kostely, které jdou do barvy, trvá i rok, protože musí dostatečně vyschnout,“ vysvětluje Martin a dodává, že nejtěžší je práci ukončit a být s výsledkem spokojený. „Abych dílo dokončil, musím vypnout svůj příliš kritický pohled na něj a přestat na něm hledat chyby,“ směje se.

I když jeho diář je plný objednávek a zakázek, vždy si najde čas a prostor pro svou vlastní tvorbu. „Uvolňuje mi to mysl a já si u toho paradoxně odpočinu. Když vidím kus dřeva, který zbyl, tak hned hledám, co by z něj šlo vyřezat,“ říká Martin s tím, že se rád nechává dřevem inspirovat. Stejně jako světem okolo sebe. A ukazuje na dřevěnou sochu divočáka, která stojí nedaleko. „Když jsem se povídal na ten špalek, bylo jasné, že z něj bude divoké prase.“

Stejně jako řada dalších řezbářů nejraději a také nejčastěji pracuje s lipovým dřevem nebo dubem. Ale jedním slovem dodává, že vyřezávat se dá téměř do jakéhokoliv dřeva – třešně, topolu, jasanu…

Jako řezbář tělem i duší se s dlátem probouzí a s dlátem jde také spát. Své nástroje si pravidelně bere domů k televizi nebo si je balí na dovolenou. „Večer si doma ještě před spaním dodělám pár menších kousků, například nějaké figurky do betlémů, a jsem spokojený,“ usmívá se Martin. „Mám úžasnou manželku, které naštěstí nevadí, že máme plný dům pilin, že v každé volné chvilce držím v ruce dláto.“

Právě malé postavičky a figurky z betlémů nikdy vyřezávat nechtěl, protože je mnohem těžší dostat všechny detaily do tak malého kousku dřeva. Chtěl se věnovat větším plastikám, ale poptávka ho přinutila. „Betlémy patří k Vánocům a lidé je chtějí. Takže jsem musel začít. A teď každý rok před Vánocemi vyřežu i čtyři menší betlémy,“ přiznává Martin s tím, že od letošního roku je také členem Spolku českých betlémářů.

Kousek dál od vystavených betlémů je v jeho galerii i sbírka originálních vyřezávaných špuntů na lahve s podobiznami. Ty začal dělat před několika lety. Do kusu dřeva vydlabe malou podobiznu člověka, ať už smyšlenou nebo reálnou podle fotografie, spojí s korkovým uzávěrem a netradiční osobitý dárek je na světě. „Tehdy jsme dali na Facebook pár ukázek těchto špuntů jako inspiraci na dárek na Vánoce. A zájem by tak velký, že jsem tehdy musel do Vánoc během měsíce vydlabat víc než 200 podobizen, rozesílal jsem je pak po celé republice. Takže jsem to musel utnout a začal jsem se zase zaměřovat na větší věci,“ vzpomíná Martin a dodává, že od té doby pozoruje lidi okolo sebe a představuje si, jak by jejich tváře přenesl do dřeva.

Jeho naopak asi největší řezbářské dílo najdete v Boršicích u Buchlovic. Tam v roce 2017 vznikla unikátní Stezka Lovců mamutů, kterou tvoří kromě informačních panelů také dřevěné plastiky pravěkých zvířat jako je polární sob, medvěd jeskynní, lev jeskynní a také pravěcí lovci v životní velikosti. Ale největší pozornost návštěvníků na této stezce přitahuje busta mamuta, kterou Martin Cigánek vytesal rovněž v životní velkosti. Je čtyři metry dlouhá a dva metry vysoká a vznikla ze tří velkých kusů dřeva.

Práce s velkými dřevěnými špalky si vyžaduje také obratnost a umění práce s motorovou pilou. Čas od času se tak mladý řezbář účastní i soutěží ve speed-carvingu, tedy ve vyřezávání soch na čas motorovou pilou. „Tyto akce jsou spíše show pro lidi, není to to, co by mě nějak naplňovalo. Navíc je to i fyzicky náročné,“ podotýká Cigánek. Ale i v této disciplíně sklízí úspěchy. Například při nedávném Mistrovství ČR ve speed-carvingu, který se konal v Třinci, vznikla pod jeho pilou socha draka, která se umístila na třetím místě. Plastiku pak v dražbě odkoupil tamní hokejový klub a nyní zdobí stadion třineckých „ocelářů.“

Reklamu, jak sám říká, nikdy neřešil ani nepotřeboval. „Nejlepší reklamou je moje práce, protože na každou sochu, na každé dílo se nabalují další zákazníci.“ A zakázek stále přibývá.

V letošním roce se navíc po covidové pauze chystá Martin Cigánek i na řezbářská sympozia a akce. „Jsem pozvaný na Slovensko do Babína, pravidelně se účastním Valašského kumštování nebo Mikulášského jarmeku ve Valašských Kloboukách, setkání řezbářů ve Velkých Karlovicích nebo Luhačovicích. Dřív jsem jezdil více, ale teď mám rodinu, tak už je to malinko složitější,“ uzavírá Martin výčet letošních plánů.

Martin Cigánek

• Narodil se v roce 1986 ve Zlíně.
• Umělecký řezbář.
• Studoval na Střední odborné škole v Luhačovicích – obor řezbářství.
• Dále na Vyšší odborné škole umění ve Zlíně – obor sochařství pod vedením ak. sochaře R. Hanke.
• Poté studoval vysokou školu pedagogického zaměření v Dubnici nad Váhom.
• Ve své tvorbě se věnuje reliéfům s lidovou tematikou, sochám zvířat i lidí, a také užitému umění ze dřeva.
• Je členem výtvarného spolku Valašskoklobuckých výtvarníků Vincúch a výtvarného spolku Urgatina ve Velkých Karlovicích.
• Letos vstoupil do Spolku českých betlémářů.
• Je ženatý, má tři děti.
• Žije a tvoří ve Valašských Kloboukách.