Nejnovější zprávy: Opilý mladík bez papírů řídil BMW, srazil motorku a ujel Ve Vsetíně začíná přestavba "křižovatky smrti"

Kultura

Valašský Kmocháček Vladislav Jurčák letos oslavil devadesátku

Vším byl rád. Správcem domu umění ve Zlíně, skladníkem i exportérem ve výrobním družstvu Lipta. Fotografem, výrobcem originálních poštovních známek, písmákem a především muzikantem. Řeč je o Vladislavu Jurčákovi z Lutoniny. Letos v dubnu oslavil valašský kmocháček, jak mu před lety začali říkat ve spolku kumštýřů Valašský názor, devadesát let.


Autor: Dalibor Glück

Vladislav Jurčák je i ve svém vysokém věku stále aktivní, má neuvěřitelný smysl pro humor a laskavý pohled na svět. Však to k němu od samého začátku jako vosy na med přitahovalo spousty kumštýřů z regionu i celého Česka.

Přitom chybělo málo a Valašsko by nikdy svérázného valašského kmocháčka nepoznalo. „V osmnácti letech mi zjistili otevřenou tuberkulózu. To bylo v roce 1947. Musel jsem ležet, následoval jeden zápal plic za druhým. Nastala série otázek: Budu? Nebudu? Dva roky jsem prožil v obrovském stresu. Nesměl jsem nic dělat, nesměl jsem chodit do žádné školy. Vystřídal jsem dvě nebo tři plicní sanatoria. Nakonec jsem se z toho vylízal,“ vzpomíná temperamentní senior.

Nemoc mu pravděpodobně přivodil jeho pobyt v porcelánce v Ledvicích v severních Čechách. Měl tam přečkat jako učeň jeden rok, pak by začal studovat v Teplicích na umělecko-průmyslové škole u výtvarníka Stanislava Mikuláštíka, rodáka z Jasenné. „Tak jsem tam v září jel. Do Vánoc jsem tam ale neviděl čisté nebe. Pořád tam hořely ty smrady, povrchové doly. Doktor, poloviční Němec, mi říkal: Odkud jsi? Říkám z Valašska, z Beskyd. Chlapče, ty jsi pořád nemocný. Buď odsud uteč, nebo brzy umřeš. Ve fabrice mě nechtěli pustit, protože nás tam učňů bylo jen asi pět. Tata mi napsal dopis, ve kterém stálo akorát: Nikomu nic neříkej a v noci odjeď. Tak jsem v noci z těch Ledvic utekl,“ vysvětluje.

Do učení měl jít nakonec na instalatéra k jedné firmě ve Zlíně. K řemeslu se nakonec kvůli nemoci nikdy nedostal. „Ale co se mnou? Sháněl jsem zaměstnání. Dělal jsem různé profese, to nejlepší mě potkalo v roce 1959. Začal jsem dělat správce Domu umění ve Zlíně u symfonického orchestru.“

„Měl jsem na starosti celý ten barák. Dělal jsem tam domovníka a údržbáře. V přízemí byly varhany a Filharmonie pracujících Zlín. Druhé poschodí byla Krajská galerie. Bylo to prima. Peněz sice málo, ale přes prsty mně přešla ohromná spousta lidí.“

Právě v té době začínají dlouholetá přátelství Vladimíra Jurčáka se špičkami kulturního světa tehdejšího Československa. „Poznal jsem tam různé zpěváky, sólisty, bezvadné lidi. S některými jsem se přátelil až do jejich smrti. Za všechny bych vzpomněl pěvce Národního divadla Eduarda Hakena. To byl neuvěřitelně hodný člověk. Říkal mi Jurčakove, protože prý jsem slovanský typ. Psal mi na každé Vánoce, Velikonoce, ze zájezdů a podobně. Málokdo ví, že měl na Vsetíně bratra, školníka v jedné škole. Pravidelně za ním jezdil a po mě chtěl, abych mu vždycky koupil velké čokolády pro jeho děti.“

V seznamu jeho přátel z hudebního světa se skví další jména. Například Josef Suk. „Pane Jurčáku, vy jediný mi ty stradivárky můžete podržet, až se půjdu poklonit, na milion a půl jsou pojištěné, říkal třeba.“ Mezi jeho přátele patřili také hudební vědec Mirko Očadlík, rozhlasová redaktorka a spisovatelka Anna Hostomská, operní pěvkyně Marie Tauberová a další.

Jeho působení v Domě umění skončilo po šesti letech. Čekal rodinu, a proto se po­ohlížel po lepším výdělku. „Měl jsem se tam ohromně. No, ale když už jsem byl tak zdravý, že jsem se mohl i oženit a čekali jsme syna, bylo nutné vydělat i větší peníze. Bylo mi nabídnuto místo ve Výrobním družstvu Lipta Liptál jako skladník a expedient. Balil jsem tam hračky a posílal zákazníkům. Časem jsem postoupil na vedení družstva do oddělení odbytu. Jezdil jsem po republice a vlastně jsem začal využívat všech těch známostí ze svého působení v Domě umění,“ přiznává.

V Liptě pracoval téměř pětadvacet let. Vydržel tam téměř do důchodu. Ve smlouvě měl jednu podmínku. „Musel jsem se zavázat, že budu hrávat v cimbálovce souboru Lipta,“ směje se.

Hned se také vrací ke svým setkáním s umělci. „Často jsem pracovně jezdil do Prahy. A to bylo něco pro mě. Spojoval jsem to vždy s návštěvou koncertů a divadel. Od samého začátku jsem věděl o SEMAFORu. V Domě umění jsem totiž poznal i spousty herců. Například Mirka Horníčka. Chodil jsem skoro na všechny premiéry. Do divadla Semafor jsem nechodil normálním vchodem, ale zadem, pro orchestr,“ vysvětluje.

A netrvalo dlouho a umělci velkých jmen začali jezdit za Laďou, jak mu říkali, také na Valašsko. „Spával u mě třeba Vlastík Brodský. Dohromady jsme se dali přes Horníčka. Naposledy tady byl třeba herec Stanislav Zindulka, než umřel,“ a hned přidává historku s Vlastimilem Brodským. „Přijeli i s dcerou Terezou a jejím manželem, fotografem Herbertem Slavíkem. Říkám mu, vy jste ten slavný fotograf, tak nás vyfoťte. Terezka do mě pod stolem několikrát kopla. No, on si nechal celé to své nádobíčko doma. Tak jsem mu půjčil svůj první foťák značky Pionýr. A máme spolu všichni fotku. Málokdo ví, že to fotil slavný fotograf a na takovém mizerném fotoaparátu.“

Vladimír Jurčák nevzpomíná fotografování náhodou. Jeho koníček jej jednu dobu musel také živit. „Byl jsem invalidní důchodce s příjmem 400 korun měsíčně. Prostě jsem fotil svatby, pohřby. Lidi tehdy chtěli nafotit staříky v truhlách. Kdo co potřeboval, to jsem fotil,“ vysvětluje.

A začínal už v Domě umělců právě se zmiňovaným jednoduchým aparátem značky Pionýr. „Ale to nebylo ono. Byl tady výborný fotograf Raul Cekota. Doporučil mi, abych si koupil zrcadlovku. Tehdy se začala vyrábět Flexareta IVa a V. Ve filharmonii jsem měl málo peněz, tak jsem jim pořizoval i dokumentární foto z koncertů a podobně. Tady v Lutonině jsem fotil třeba fotbaly. Byl jsem takový blázen, že když odpoledne hráli zápas, utíkal jsem domů, vyvolal snímky a ještě jsem s fotkami chlapy stihl v hospodě, jak zapíjejí vítězství.“

Co ale opravdu fotil rád, byli staří lidé. „Bavilo mě fotit stařenky. Jak malovaly kraslice, nebo jak dělaly opálky, slaměnky, koše. Ale bylo to nanic. Všechno do šuplíku. V devadesátém prvním ale za mnou přišli chlapi, že mají založený spolek Valašský názor, abych do toho šel. Ti mé fotky objevili, vytáhli je z šuplíků a upořádali několik výstav. Dokonce jsem pár fotek posílal i do Polska. V Praze v Senátu jsem měl pár fotek. Něco jsem dělal i pro magazín Valašsko a hodně pro časopis Podřevnicko. Pro tento časopis jsem nejenom fotil, ale i psal hodně článků.“

„Valašský kmocháček mě pojmenovali ve spolku Valašský názor asi proto, že jsem tam byl nejstarší. Oni si mysleli, že nejstarší je snad nejchytřejší,“ směje se. „Asi jsem měl ale nějaký respekt a trochu možná platilo i mé slovo. Tak mě říkali: ty jsi náš kmocháček. Nějak se to ujalo a všichni mi jak blázni píší na dopisy oslovení kmocháček.“

Fenoménem se Vladislav Jurčák stal svými ručně vyráběnými minikolážemi ve tvaru poštovních známek. Při jejich výrobě pracoval s fotkami, fantazií, nůžkami, pinzetou a lepidlem. Za dvacet let jich vytvořil přes dva tisíce. Ztvárnil v nich všechny své kamarády a přátele, ale především známé tváře z celého Česka. Jsou na nich sportovci, herci, malíři, hudebníci, politici i podnikatelé. „Téměř mě za to nakonec i zavřeli, to když jsem jakožto člen spolku Hanzelky a Zikmunda udělal aršík známek Miroslavu Zikmundovi k jeho stým narozeninám.“ V té době měla totiž podobný nápad také Česká pošta a autor oficiální edice recesi valašského kmocháčka vzal osobně. „Musel jsem se tehdy omlouvat. Naštěstí k soudu nedošlo,“ krčí rameny.

To byl závěr jeho tvorby známek, ale jak tento originální nápad vznikl? „Jednou byl u nás Brodský, nafotil nás se ženou a vystřihl to a nalepil, jakože známku. Mě to ohromně oslovilo. A začal jsem to dělat. Samozřejmě všechno ručně. Horníček to viděl a říkal, že bych se tím mohl živit. To dělej, to je koláž. Smál jsem se, že bych se musel jmenovat Horníček, aby mě to uživilo.“

„Ale začal jsem to dělat pro radost. Rozmohlo se to tak, že z toho byly také výstavy všude možně. A před deseti lety mi kamarádka a politička paní Alena Gajdůšková udělala výstavu v Senátu. Dcera to tehdy spočítala a bylo jich tam tisíc. Tam jsem ale nemohl dát každého kámoše z hospody. Z těch osobností, co jsem na známky udělal, byli samozřejmě Mirek Horníček, Brodský, Lubor Tokoš, Zita Kabátová, Jiří Suchý, Saskia Burešová, folkloristé Luboš Holý, Martin Hrbáč, Jan Rokyta, Jarmila Šuláková, Jožka Laža a další. Ohromnou radost z nich měl režisér Forman nebo arcibiskup Vlk. Ludvík Vaculík mě dokonce poprosil, jestli by tu jednu známku mohl dát do záložky, když mu vyšla knížka Hodiny klavíru.“

Vladimíra Jurčáka především v regionu znají lidí nejvíce coby muzikanta. K muzicírování přišel doslova jak slepý k houslím. „Za války si vzal moji sestru chlapík z Tábora, který tady absolvoval u Bati. Byl výborný muzikant. Učil kluky hrát na housle, tak jsem dostával hodiny také. K muzice jsem měl velmi blízko, švagr mě proto hned „zaměstnal“ a hrával jsem s ním od dětství v tanečních kapelách, štrajch se tomu říkalo.“ Připomíná, že jeho působení v tanečních kapelách nakonec skončilo účinkováním ve vizovickém big bandu „Osmnáctka“.

Jeho životem se pak po zbytek života stala lidová písnička. Lutonina je kousek od Vizovic, takže nakonec skončil v tamní cimbálové muzice. „Nejprve jsem hrával první violový kontr. Ve Vizovicích ale nebylo basisty, tak jsem se přeučil na basu. Pak basistu potřebovali v Liptálu a postupem času jsem hrál všude, kde bylo potřeba.“

Působil také ve Vsetíně s muzikou souboru Vsacan a občas si zahrál také se svým spolurodákem z Jasenné, vedoucím ostravské rozhlasové kapely Technik Janem Rokytou. „Byl jsem sluchař. Noty jsem neuměl. Jan Rokyta o mě prohlašoval, že jsem muzikant naturista. Na zájezdě v Německu, který s námi absolvoval, jsme se dohodli, že on hrál podle mě,“ pouští další ze svých historek.

Jeho chaloupka téměř na pasekách se díky jeho vášni pro lidovou písničku stala útočištěm pro mnoho zvučných jmen tentokrát ze světa folkloru. „Za všechny bych vzpomněl určitě Jarku Šulákovou a Jožku Lažu. Horňácký zpěvák Luboš Holý sem chodil jak domů a dodnes k nám jezdí horňácký primáš Martin Hrbáč.“

A čím to, že se umělci z celé republiky sjížděli na Valašsku právě k Jurčákům? „Se všemi jsem byl schopen si vyprávět o čemkoliv. Moje žena je hodná, vždycky je pohostila, bylo jim tady příjemně,“ přemýšlí.

Vladislavu Jurčákovi jeho blízcí nadělili k jeho devadesátinám, jak sám říká, poslední výstavu. Až do konce května si zájemci mohou prohlédnout v prostorách informačního centra ve Vizovicích další z jeho originálních počinů. „Známky jsem už přestal dělat, ale začal jsem do té známkové formy psát nejrůznější hlášky a úsloví, které jsem ze zájmu sbíral celý život. Když jsem něco uslyšel, zapamatoval jsem si to nebo zapsal. Ta přísloví ode mne kdysi brala třeba jedna malérečka a psala to na kraslice. Nechtělo se jí zřejmě kreslit ty ornamenty. Třeba na jednom tom vajíčku bylo: Kdybys nebyl hala bala, možná bych ti věcej dala… a podobné blbiny.“

Přísloví sesbíraná Vladislavem Jurčákem

  • Valach dobré srdce má,
  • ale tvrdú hlavu.
  • Pánom sa pravdú nezavděčíš.
  • Střízlivé nás nedostanú.
  • Když je roba paničkú, už je konec s kravičkú.
  • Přijďte někdy k nám, my k vám také nechodíme.
  • Nejsú impotentní chlapi, sú enom neschopné roby.
  • Pověz robě děvča, aj ti peněz poščá.
  • Vladislav Jurčák sbíral také průpovídky zvěrokleštiče Antonína Bořuty z Jasenné. Mezi nimi třeba: Mladým patří svět, starým nebe nebo Staří umřú, mladí pozdychajú.
  • Vladislav Jurčák
  • Narodil se 12. 4. 1932 v Jasenné
  • Se svou manželkou žije v Lutonině
  • Muzikant, fotograf, spisovatel
  • Ve Zlíně se vyučil topenářem
  • Od roku 1959 správcem Domu umění ve Zlíně
  • O 5 let později nastoupil v Liptále do výrobního družstva Lipta, kde pracoval 22 let
  • Od mládí propadl fotografování, kterému se amatérsky věnoval po celý život. Díky jeho snímkům vyšla např. publikace k 25. výročí VD Lipta a podílel se i na knize o Liptálu. K 725. výročí obce Lutonina, ve které v současnosti žije, uspořádal výstavu ze života obce a Valašska. Přispíval rovněž do regionálního časopisu Podřevnicko a do vlastivědné revue Valašsko
  • Od roku 1991 byl členem volného výtvarného sdružení Valašský názor, které mu udělilo titul „kmocháček“
  • Působil v cimbálových muzikách národopisných souborů, např. Portáš, Vsacan, Lipta, ve Vizovické kapele, CM Dubina, CM Závodního klubu Zlín, CM Milana Mlčáka, Senioři Růžďka a v big bandu „Osmnáctka“ ve Vizovicích
  • Dvacet let se zájmově věnoval výrobě originálních známek k životním výročím osobností
  • Osobnost Vladislava Jurčáka blíže představují knihy Valašský kmocháček (Luhačovice, 2003) a Valašská duše Vladislava Jurčáka (Lanškroun, 2011)
  • Spoluzakladatel spolku Werichovců Zlín, bývalý člen spolku Muzea jihovýchodnÍ Moravy ve Zlíně, bývalý člen klub HZ – Hanzelky a Zikmunda