Chci přinášet radost, říká architekt Daniel Baroš z Rožnova pod Radhoštěm
Architektura je zkamenělá hudba, řekl před dvěma sty lety německý spisovatel Johann Wolfgang Goethe. S touto romantickou metaforou zcela souzní i Daniel Baroš, architekt studia Henkai.
Autor: Ivan Dostál, BoysPlaysNice, Henkai
Čtyřicátník, který vypadá tak mladě, že jej vnímáte jako čerstvého absolventa, má za sebou už pěknou řádku projektů a staveb. A hodně nápadů nosí v hlavě. Daniel Baroš je typem člověka, který přesně ví, co chce a jde si za tím. I když sám by to o sobě nikdy neřekl. Je prý volnomyšlenkář, který bere život i práci tak, jak přichází. A architektura je podle něj o neustálém hledání.
Ve studiu Henkai z Rožnova pod Radhoštěm spolupracují v současnosti čtyři architekti. „Navrhujeme židle i velké stavby,“ říká Daniel Baroš, jehož jméno je podepsáno pod množstvím projektů od bytů přes rodinné domy až po velké stavby ve veřejném prostoru po celém Česku.
Kým jste chtěl být jako dítě a jak se vaše tužby časem proměňovaly?
Jako školák jsem asi nechtěl být nikým. Vzpomínám si, že když se mě na to někdo zeptal, vnímal jsem tu otázku zhruba stejně, jako když se chtěl někdo vědět, jakou barvu mám nejraději. Ano, je dost pravděpodobné, že jsem nějaké tužby měl, ty ale trvaly tak krátce, že jsem si je nezapamatoval. Jsem svobodný a neorganizovaný typ člověka, takže v době dětství a dospívání mi bylo, když to řeknu s nadsázkou, víceméně všechno fuk. V prvním ročníku gymnázia jsem asi chtěl být kuchařem. Nepamatuji si už proč, ale bylo to tak. Ale ani tahle představa mi nevydržela dlouho.
Co vás přivedlo k architektuře?
Ovlivnil mě můj o pět let starší bratr, který tento obor už studoval. Takže, myslím, že jsem prostě chtěl dělat to, co brácha. Jako mladší sourozenec jsem se opičil po starším. Na druhou stranu, abych to úplně nebagatelizoval, vždycky mě bavilo kreslit, hrát si s barvami a modelovat. A faktem asi také je, že jsem šel studovat architekturu i proto, že je to umění a technický obor dohromady, a mě kromě tvorby bavily i technické věci.
Jste rožnovský rodák, který se po studiích rozhodl do svého rodného města vrátit. Proč tomu tak bylo?
Vždycky jsem měl rád hory, a ty mi v Praze chyběly. Od studií na střední škole se věnuji létání. Paragliding patří k mému životu a v Praze jsem se mu nemohl věnovat, tak jak bych chtěl. Proto mě to táhlo zpět do Beskyd. Sice jsem nějakou dobu pracoval v Praze, ale časem jsem získal pocit, že je tam architektů dost, a naopak v malých městech chybí. Takže jsem se rozhodl vrátit a přidat ruku k dílu. Samozřejmě, neměl jsem tehdy jasnou představu, co bych chtěl na Valašsku změnit. Nabídky ale začaly postupně přicházet a nabalovat se. Hodně mi pomohlo, že už jsem měl zkušenost s prací v menších regionech. V Praze jsem nějakou dobu působil pod hlavičkou Ateliéru 111, a tak jsem pracoval na zakázkách v menších městech a obcích jižních a severních Čech a na Vysočině. Už tehdy jsem měl volnou ruku, takže jsem dělal na nejrůznějších projektech a získal tím důvěru v to, že návrat na Valašsko nějak půjde.
Kdy studio Henkai vzniklo, co vás vedlo k tomu jej založit a kolik architektů zastřešuje?
Vzniklo ještě v Praze, založili jsme jej s kolegy, kteří stejně jako já pocházeli z Valašska. V současnosti je nás pět, kromě mě ve studiu nyní pracuje Marcel Šipka, Michal Vašek, Lucie Bartoňová a Jan Šimíček, který vede projekty v Praze a okolí.
Odkud se vzal ten atypický název?
Máme hodně rádi japonskou architekturu, takže s tím, že zníme orientálně, jsme spokojeni. Ale pravdou je, že název vychází z valašštiny. Když jsme totiž přemýšleli o tom, jak se budeme jmenovat, vtipkovali jsme, že na nás budou na Valašsku koukat, jako kde jsme se vyloupli jako nějací henkai totkaj. A tak už nám to zůstalo.
Čím si vás získala japonská architektura?
Tím, že je geometrická, racionální, jasná a čistá. A to jak ta tradiční, tak moderní. Líbí se mi její funkcionalismus, čistota, duchovnost, prostorové a konstruktivní uvažování, v němž se snoubí řád a racionalita s romantikou. Má rytmus, vnímáte ji jako hudbu. Je libá. Ale na té vlně nejedeme jen my, vlivy japonské architektury k nám vnikly počátkem dvacátého století přes jednoho z nejslavnějších architektů Franka Lloyda Wrighta. (Osm jeho budov je mimochodem zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO).
Je někdo, kým jste se inspiroval, nebo k němu vzhlížel?
Modlu jsem nikdy neměl. Tvorba některých architektů mě velmi oslovuje, ale není to tak, že bych k někomu vyloženě vzhlížel. Jmen, která rezonují s mou prací je víc, ale říkat je nebudu, protože bych určitě na někoho zapomněl a to by mi později bylo líto.
Co říkáte na soudobou českou architekturu, co se vám na ní líbí, a naopak?
Pokud se dívám na hodnotnou část soudobé tvorby, tak vnímám kladně, že se proměňuje, je barvitější, a hlavně stále četnější. Určitě k tomu přispívají pořádané architektonické soutěže, u nichž není rozhodujícím kritériem jen cena, ale hledí se i na kvalitu stavby. Pohled veřejnosti na architekturu se postupně mění, stále ale dá hodně práce přesvědčit zadavatele, aby nové objekty mohly vypadat soudobě. Umění a architektura vždy odráží dobu a společnost. Je nejvíce vidět, protože je stále vystavená. To se ale bavíme o užší části stavebního odvětví. Ta masová je pořád podprůměrná. Chybí taková ta vrstva řemeslné standardně dobře zvládnuté architektury. Ale jsem optimista, a myslím, že i tam postupně dojde ke zlepšení.
Které objekty postavené na Valašsku v posledních pěti letech vnímáte jako povedené?
Tady v okolí mám rád Rekovice s rekonstruovanou hospodou, novou stanici lanové dráhy na Pustevnách, polyfunkční dům se samoobsluhou v Trojanovicích a okolní budovy, to vše od Kamila Mrvy. Také mě oslovuje obnovený památník Tomáše Bati, který přetvořil Petr Všetečka. Z menších staveb se mi líbí například chata na Sirákově od studia Ellement Architects. V okolí Beskyd mě baví také tvorba mladých architektů z ateliérů Valarch a Klar. Od těch se určitě ještě něčeho výrazného dočkáme.
Který projekt byl vaším prvním? Čím jste ve studiu začínali?
Asi prvním naším zásadnějším dílem, které nás hodně formovalo, byl projekt pro kemp v Nedamově na Kokořínsku. Původně jsme od zadavatele dostali zakázku na rekonstrukci dvou chat, ale nakonec z toho vyšla daleko větší zakázka. Když jsme tam totiž přijeli, podívali jsme se na kemp z větší dálky. Viděli jsme rybník, nevzhledný zarostlý svah a rovnou plochu, podle nás vhodnou pro stanování, kterou ale zabíraly ty dvě chaty. Vymysleli jsme to jinak, ale museli jsme si promluvit s investorem. A tomu se náš návrh zalíbil. Nakonec jsme tam postavili dvacet menších chatek na nožkách, které jsme včlenili do nevyužitého svahu. A rovný prostor jsme vyhradili pro stanování. To řešení není obyčejné, má nápad a vytváří charakter, kterým je kemp snadno zapamatovatelný. V Nedamově jsme toho ale udělali víc, mimo jiné jsme navrhovali adaptaci technické památky staré sušárny chmele anglického typu na muzeum a volnočasové prostory.
Čím jste začínali v Rožnově?
Prvním naším projektem byla rekonstrukce chaty ve Frenštátě pod Radhoštěm a novostavba rodinného domu na rožnovských Uhliskách. A pak následovala práce na 3. Etáži.
Ano, to je důležité zmínit. Proměnili jste bývalou Brillovu továrnu ze 30. let minulého století na multifunkční prostor…
Začalo to tím, že jsme hledali pro studio nějakou kancelář. A tady, v bývalé budově Loany, kde nyní v přízemí sídlí Stroza, jsme prostor našli. Bylo nám k pronájmu nabídnuto celé podlaží. To ovšem pro naše potřeby bylo příliš velké a nemohli bychom si to dovolit. A tak nás napadlo jej přestavět v menší ateliéry pro kreativce, kteří se tu opravdu usídlili. Bylo nám jasné, že budeme chtít zachovat její původní industriální charakter, takže tu stále cítíte ducha staré textilní továrny. Hodně jsme pracovali s prostorem, kterého tu je hodně a světlem. Důraz jsme kladli na jednoduché, finančně nenáročné, a přitom osobité řešení interiéru.
Jste podepsaní pod řadou projektů ve veřejném prostoru Prostřední Bečvy. Za své dílo jste byli oceněni druhým místem v soutěži Architekt obci…
Ano, Prostřední Bečva je náš kontinuální projekt. Začali jsme tam pracovat už v roce 2012. Začalo to návrhem barevného řešení zateplení fasády domu služeb. Poté jsme navázali s obcí delší spolupráci na vytvoření návsi. Chtěli jsme navrhnout fungující střed správné valašské dědiny. Myšlenku pro vzájemné setkávání jsme se snažili podpořit několika novými stavbami. Například pódiem, které je vhodné pro vesnické koncerty, altánem s možností uspořádat svatební obřad přímo na návsi, objektem, kterému se přezdívá žirafí domek, je tvořený jednoduchou dřevěnou konstrukcí. Horní okenní obruč pod krovem propouští dovnitř světlo a záblesky slunečních paprsků. Věříme, že kolemjdoucí místo vyzývá ke vstupu a posezení na dřevěné lavici. Vznikl zde také vesnický park s funkčními prvky. V Prostřední Bečvě jsme také vypracovali projekt vstupní brány na Pustevny, která je definovaná symbolickou zvoničkou, dlážděným povrchem z přírodního kamene a stromy, respektive budovou nové zastávky. Jsme ale teprve ve fázi získávání stavebního povolení.
Stavíte i rodinné domy, jak náročná disciplína to pro vás je? Přece jen, musíte ladit své nápady s budoucími majiteli…
Stavět rodinné domy je v něčem složitější, než pracovat ve veřejném prostoru, a to hlavně po psychické stránce. Většina klientů se snaží usilovněji zhmotnit své představy a nápady do projektovaného domu. A to vše musíte jako architekt korigovat. O to je ta práce náročnější. Když spolupracujeme s obcemi, je to trochu jednodušší. Pracujete na obecnějším řešení, které je pak více ve vaší režii.
Jste podepsáni i pod přestavbami panelových bytů. Co u jejich rekonstrukce upřednostňujete?
Rekonstruovali jsme jich kolem deseti. V Praze, v Liberci, České Lípě, v Opavě a v Rožnově. Není to zrovna to, čemu bychom se chtěli věnovat, ale i tyto zakázky vítáme. Někdy máme možnost byt přestavět od a do zet, a to nás více baví, ale jindy je potřeba jen správně nastavit pozadí pro život a nechat klienta vnést do interiéru bytu trochu více svou osobnost. Ale to je asi na delší polemiku. U bytů je důležité dobře navrhnout prostor, dispozici, a teprve potom se zabývat detailem.
Co je vaším největším snem, který byste si přál v profesním životě uskutečnit?
Musel bych se hodně zamyslet… Jsem obyčejný člověk s obyčejnými sny. Chtěl bych, aby se nám práce dařila a lidem přinášela radost. A hlavně bych si přál mít více času pro rodinu.
Na co jste nejvíce hrdý?
Na své děti, to je můj nejdůležitější projekt.
Práce Studia Henkai
Daniel Baroš
