Nejnovější zprávy: ​EXPEDICE Z101 aneb tři roky v Africe ve stopách Hanzelky a Zikmunda ​Muzeum vystavuje lampu z Titanicu. Nabízí ji k prodeji

Byznys

Vnučka Tomáše Bati Rosemarie Blyth-Bata vzkazuje: Kupte si boty u Bati

Ve firmě Baťa se doslova narodila. Na jejím rodném listě je vyobrazeno miminko vylézající z krabice od bot. Vnučka Tomáše Bati Rosemarie Blyth-Bata se do Zlína pravidelně a ráda vrací.


Autor: foto: Dominik Bachůrek, Dalibor Novotný, archiv Nadace Tomáše Bati a osobní archiv Rosemarie Blyth-Bata

Její dědeček údajně patřil ve své době mezi sto nejbohatších lidí na světě, když postupně vybudoval nebývalé obuvnické impérium, které posléze její otec rozšířil do doslova gigantických rozměrů. Její příjmení se zase stalo součástí názvu hned několika měst a taky synonymem pro úspěch a odhodlání. Jak náročné je pokračovat v silně vyšlapaných baťovských šlépějích?

O tom se v exkluzivním rozhovoru rozpovídala Rosemarie Blyth-Bata, vnučka Tomáše Bati zakladatele a dcera Tomáše Bati juniora. „Otec se podobně dědeček rád pouštěl do rozjíždění nových věcí a originálních nápadů. A to dělám s chutí i já,“ usmívá se charismatická dáma, která žije střídavě v Itálii a v Kanadě, avšak do Zlína se pravidelně vrací a s městem udržuje kontakt nejenom skrze Nadaci Tomáše Bati.

Jak se vám žije se slavným příjmením? Budí u široké veřejnosti stále zájem na základě jeho silné tradice a historie? Dávají se s vámi lidé do řeči?

První věc, kterou lidé udělají, když uslyší moje příjmení, je to, že se mi podívají na nohy, aby zjistili, jaké mám boty. Samozřejmě, že vždycky nosím boty od Bati! No, teda skoro vždycky – pravdou je, že odpovědi na tyto otázky nyní píšu úplně bez bot… Velmi často se mě lidé ptají na historii firmy a samozřejmě taky na mého otce i dědečka; také mi rádi vyprávějí o svých osobních zkušenostech právě s našimi botami a obchody. Je moc milé, že většinou říkají samé hezké věci.

Kdy jste si poprvé v životě skutečně uvědomila, do jak významné rodiny vlastně patříte?

Pravděpodobně ve chvíli, když jsem se v patnácti letech připojila k rodičům na jejich služební cestě do Indie. Před továrnou v Batanagaru nedaleko Kalkaty nás přivítaly stovky zaměstnanců a podle místní tradice nás uvítali úklonou a položením věnců květin kolem krku. Byl to opravdu krásný obřad, avšak pro teenagera, který si neuvědomoval, kolik lidí je na mém otci závislých – a rozhodně se mu nikdy předtím nikdo neklaněl – to byl obřad vzbuzující obrovskou úctu.

Ovlivnila skutečnost, že jste z rodiny Baťů, vaše budoucí vzdělání? Očekávalo se, že budete pokračovat v rodinné tradici, nebo jste měla možnost si vybrat, kudy se v životě vydat?

Když jsem chodila do školy, musela jsem každé prázdniny trávit u Bati, kde jsem buďto prodávala boty v obchodě nebo se zaučovala v nejrůznějších odděleních, stejně jako můj otec v mládí. Ale co je podstatné – byl na mě vyvíjen mnohem, mnohem menší tlak než na něj. On byl jedináček, kdežto já mám tři starší sourozence, nemluvě o tom, že jsem žena, což v té době mělo určitý význam. Během těch let se navíc ukázalo, že jsem spíše umělecký typ s jenom malými vlohami pro řízení podniku a financí. Nadchl mě design a marketing, což je cesta, kterou se od té doby ubírám, a to jak ve studiu, tak i v práci. Můj dědeček říkával: „Dělej to, co umíš nejlíp, jak to jen jde, a budeš mít úspěch“. Myslím, že to je ta nejlepší rada, kterou bych mohla dát každému mladému člověku a taky každému rodiči, který je v pokušení své děti příliš řídit.

Pojďme si přiblížit váš profesní život. Podle toho, co říkáte, to vypadá, že nebyl vždycky spjatý pouze s firmou Baťa, mám pravdu?

O svou první práci mimo firmu Baťa jsem se ucházela hned po nástupu na univerzitu ve Spojených státech, a to v momentě, kdy jsem se dozvěděla, že se přijímají studenti na výpomoc na olympijských hrách, které se o několik měsíců později konaly nedaleko. Na několik stovek míst se hlásily tisíce lidí a já jsem pochybovala, že mě vyberou a že mi to rodiče vůbec dovolí, protože bych přišla o celý semestr výuky. Přihlášku jsem si přesto poslala a absolvovala i několik pohovorů, aniž bych rodičům cokoliv řekla.

Jak to dopadlo?

Bylo to neuvěřitelné, ale práci jsem získala a k mému naprostému překvapení mě rodiče nakonec velmi podporovali, stačilo jim, že jsem chodila na hodiny navíc, abych si zameškaný čas na univerzitě nahradila.

Pokud se nepletu, tak vaše první práce u Bati se týkala dětské obuvi.

Ano, a byl to můj bratr Thomas George Bata, kdo mě přesvědčil, abych do firmy nastoupila. Jako manažerka značky dětské obuvi jsem se toho musela hodně naučit. Bylo nutné, abych věděla snad všechno o dětských nohách, zároveň jsem musela pochopit, jak pracovat s lidmi, kteří měli mnohem více zkušeností než já, a přesvědčovat je, jak vést prezentace před velkým publikem. Dodneška nerada pronáším proslovy. Byla to velmi náročná práce a na soukromý život jsem neměla téměř žádný čas, protože jsem neustále cestovala. Je ale pravda, že jsem to milovala. Jenomže pak jsem udělala velkou chybu, když jsem se zamilovala a vzala si nesprávného člověka. Pozitivní však je, že se nám narodily dvě krásné dcery a nyní už mám dvě úžasná vnoučata. Bohužel jsem se následně stala svobodnou matkou se dvěma malými dětmi, což znamenalo, že mé pracovní cestování skončilo. Nicméně, když byly děti malé a o prázdninách jsme cestovali do zemí, kde měla firma Baťa prodejny nebo továrny, byla jejich návštěva povinná.

Jak jste se s touto nesnadnou situací vypořádala?

Z nutnosti jsem se přerodila v „průkopnici“, co se práce na dálku týče. Bylo to v osmdesátých letech, tedy téměř čtyřicet let předtím, než se homeoffice stal zcela běžným během covidu. Naučila jsem se používat grafický i webový software a z domova v kanadském Torontu jsem založila společnost, která vytvářela marketingové materiály pro cestovní ruch a pohostinství. Tímto způsobem jsem mohla cestovat alespoň virtuálně, dejme tomu do Keni nebo do Itálie, a pracovat pro klienty právě v těchto místech. Když se ale mé dcery vrátily ze školy, byla jsem jim plně k dispozici a dohlížela na jejich domácí úkoly, a to až do okamžiku, než se osamostatnily a z domova odešly. V tu chvíli jsem se stala tím, čemu se dnes říká digitální nomád – se svým notebookem a někdy i se psem jsem pracovala na neobvyklých místech, jako například ve Východním Timoru nebo Tortole, odlehlém ostrově v Kanadě. A i to jsem si zamilovala.

Čemu se věnujete nyní?

Nyní, když je mi šedesát dva let, jsem svou firmu zavřela a žiji už trochu usedleji. O baťovské aktivity se ale průběžně zajímám. Jsem předsedkyní správní rady Nadace Tomáše Bati a zároveň spolupracuji s Univerzitou Tomáše Bati na vybudování digitálního archivu, který by zpřístupnil téměř stotřicetiletou historii firmy Baťa online. Ráda vařím, zahradničím a po celoživotním tvoření na počítači se snažím znovu naučit používat tužku a malovat...

Znám lidi, kteří v určité době začali po osudech vlastní rodiny detailně pátrat. Jak tomu bylo u vás? Měla jste někdy intenzivní období, v rámci něhož jste zjišťovala, co všechno „kdysi“ bylo a v jakých souvislostech se vzájemné rodinné vztahy vyvíjely, podobně jako se vedle toho měnila firma Baťa samotná?

Předpokládám, že touto otázkou narážíte na slavný spor mezi mým otcem a jeho nevlastním strýcem Janem Antonínem Baťou. K této věci řeknu jediné – každá rodina má neshody a rodina, která vlastní podnik, má mnohem více důvodů k neshodám a hádkám než rodina, která žádný podnik nevlastní. Firma Baťa tuto epizodu přežila, stejně jako přežila dvě světové války a nespočet otřesů všeho druhu v mnoha zemích, kde působí. Její pokračování a úspěch byl a bude pro rodinu vždycky prioritou.

Kořeny vaší rodiny jsou pevně spjaty se Zlínem, kde v roce 1894 váš dědeček firmu Baťa založil. Vy jste se sem údajně poprvé podívala až po roce 1989.

Poprvé jsem Zlín viděla už v roce 1985. Tehdy mi bylo pětadvacet let, tedy stejně, jako mému otci v době, kdy Československo opustil. Byla jsem na pouti do minulosti své vlastní rodiny. Otec a mnoho českých zaměstnanců firmy Baťa mi často vyprávěli o zlatých časech Zlína i o mých prarodičích Tomáši a Marii Baťových. Jako teenager jsem doslova hltala knihy Antonína Cekoty, všechny ty příběhy stejně poutavé jako beletrie, avšak faktické a navíc trvalé. Významné zlínské stavby jsem znala pouze z černobílých fotografií pořízených před druhou světovou válkou. Jednu jsem ale měla možnost poznat přece jenom osobně, a sice tovární budovu, kterou navrhl František Lýdie Gahura podle zadání mého dědečka a byla replikována v baťovských městech po celém světě. Jak už jsem zmínila, hodně jsem cestovala, a to jak s rodiči, tak i sama jako mladý zaměstnanec firmy Baťa, nicméně komunisty ovládaná Evropa pro mě byla novou a skličující zkušeností. Na českém velvyslanectví ve Vídni se úředník sotva podíval do pasu mého manžela, než do něj dal razítko, ovšem při otevření mého ztuhl, když uviděl příjmení Bata. Okamžitě zmizel i s mým pasem za neoznačenými dveřmi, a tak jsem musela dlouhé dvě hodiny čekat. Přiznávám, že jsem měla obavy, a představovala si, že úředníci řeší, co udělat s vnučkou nechvalně známého kapitalisty Tomáše Bati. Nakonec mi ale řádně orazítkovaný pas přece jenom vrátili a mohli jsme vyrazit.

Jak vaše první návštěva Zlína probíhala?

První z Gahurových staveb se objevila hned za cedulí Gottwaldov, jak se tehdy Zlín jmenoval. Netrvalo dlouho a o pár kilometrů dál jsem uviděla celé město. Zastavili jsme se v továrním areálu, který jsem si snažila představit v době třicátých let minulého století, kdy vzdušné dopravníky převážely výrobní materiál mezi dílnami a podávaly bedny s hotovými botami do železničních vagónů směřujících do míst, která i dnes působí exoticky. Následně jsme prozkoumali obytné čtvrti Zálešná, Díly a Lesní čtvrť, kde vzrostlé stromy a rozkvetlé zahrady zjemnily bezútěšná pole cihlových domů, které jsem znala ze starých fotografií. Tohle tedy byla ta „továrna v zahradě“, jak si ji představoval můj dědeček? Přes všechnu snahu komunistů vymýtit odkaz Tomáše Bati bylo zcela zřejmé, že ve zlínské architektuře rozhodně žije dál.

Zastávka na Lesním hřbitově nad Zlínem asi chybět nemohla.

Vzpomínám si, že cesta k dědečkovu hrobu byla dobře vyšlapaná a na samotném hrobě ležela kytice čerstvých květin. Zjevně jsme nebyli jediní návštěvníci. Šli jsme se taky podívat na rodný dům mého otce – Baťovu vilu, která v té době přišla o většinu okolních pozemků a byla značně poničena. Bylo těžké si představit původní interiér, když obývací pokoj zabíralo terárium plné hadů. V okamžiku, kdy jsem našeho průvodce požádala, aby nás zavedl na poslední místo, které jsem měla ve svém seznamu, začal váhat a já jsem rychle pochopila, proč. Budova, na kterou jsem byla nejvíc zvědavá – zářivá stavba ze skla a oceli, postavená na památku mého dědečka – totiž „zmizela“. Vzhledem k tehdejší politické situaci mě ale zničení nádherného Památníku Tomáše Bati nemělo překvapit. Bylo ovšem záslužné, že byl využit jako koncertní síň, alespoň jej naplnili hudbou a ne komunistickou stranickou funkcí...

Co bylo jinak, když jste se do Zlína vrátila po listopadových událostech roku 1989?

Sametová revoluce v jistém slova smyslu obrátila dějiny. Zlín se opět jmenoval Zlín a jeho podnikatelská minulost se stala spíš zdrojem hrdosti a naděje než špinavým tajemstvím. Hrdinské uvítání, které čekalo mého otce po návratu do Československa v roce 1989, mu přineslo jeden z nejšťastnějších okamžiků jeho života. Baťova vila byla v rekonstrukci a brzy se měla znovu otevřít jako místo pro komunitní akce a sídlo Nadace Tomáše Bati. Osud památníku však měl zůstat na vážkách ještě několik let. To, že dnes památník opět plní svou funkci, je zásluhou odhodlání zlínských představitelů a taky štědrosti desítek sponzorů. Dozorujícímu architektovi projektu Petru Všetečkovi vděčíme za to, že jeho obnova je do všech detailů věrná originálu.

Zkrátka, perla světového funkcionalismu opět září nad Zlínem. V čem podle vás spočívá největší síla památníku?

Filozofie Tomáše Bati se soustředila na službu – službu zákazníkům i službu zaměstnancům – a památník zajišťuje, že Tomáš Baťa i jeho odkaz budou nadále sloužit a inspirovat další generace. Bude nepochybně přitahovat a inspirovat davy návštěvníků už jen díky svým architektonickým kvalitám. To, že byl postaven na počest obuvníka, je jeho další zajímavostí, a právě v tomto faktu spočívá jeho nejsilnější poselství: byl zde člověk s nejskromnějším povoláním, jehož vize, odvaha a odhodlání ovlivnily životy bezpočtu lidí ve Zlíně, v Československu i v mnoha dalších částech světa. A jen tak mimochodem, původní rozhodnutí umístit do památníku model letadla, v němž Tomáš Baťa zahynul, mi vždycky připadalo zvláštní, ne-li lehce makabrózní. Ovšem když jsem se nad tím pořádně zamyslela, tak jsem pochopila, že snad nešlo lépe znázornit neohroženost tohoto muže a zároveň jeho smrtelnost…

Jaký máte ke Zlínu vztah? Přijde vám stále v něčem fascinující?

Do Zlína se vracím třikrát nebo čtyřikrát do roka a vždycky mám pocit, že mě dědeček pozoruje, zejména pak ve vile, kde je vystaveno několik jeho portrétů. Je úžasné, že skrze vilu můžu vnímat rodinnou historii a jen o několik ulic dál navštívit kanceláře současné prodejny firmy Baťa. Chodím tam pravidelně, abych se seznámila s připravovanými kolekcemi obuvi. Myslím, že náš návrhář Vladimír Špelda odvádí opravdu skvělou práci. Při mé poslední návštěvě letos v únoru se mi obzvlášť líbily nové modely, které vytvořil pro řadu BATA 24H a pro ležérní „barefoot“ řadu. Další věc, na kterou se těším při každé návštěvě Zlína, je jídlo. V restauraci Koliba U Černého medvěda mě už znají tak dobře, že se mě ani neptají, co si dám, protože si pokaždé objednám to stejné – pečenou kachnu. Možná si jednou pověsí moji fotku u vchodu vedle fotky mých rodičů. Jen mě velmi mrzí, že neumím česky, a mám obavu, že už se to nedoučím.

Ve Zlíně narazíte na jméno dědečka skutečně na každém kroku. Na co byste se ho dnes zeptala, kdyby se vám dostalo této možnosti?

Je nespočet témat, na která bych ráda znala jeho názor, vždyť mnohé z jeho osobních a obchodních filozofií jsou stále aktuální. Některé by však bylo třeba zásadně upravit. Zajímalo by mě, jak by se k tomu postavil. Byl fascinován novými technologiemi a zároveň byl velmi prozíravý. Co inovativního by ještě zavedl? Co nás ještě nenapadlo?

V čem spatřujete jeho mimořádnost? Jak si vysvětlujete všechno, co se mu podařilo?

Je naprosto pozoruhodné, jak byl kreativní a originální. Také mi imponuje jeho sebevědomí v tak raném věku, vždyť už v osmnácti letech řídil firmu sám.

Pochopitelně, že se Zlínem je ale silně spjato i jméno vašeho tatínka. Jaký byl Tomáš Baťa junior pohledem dcery?

Stejně jako dědeček, byl i můj otec velmi pragmatický a měl pevný etický kodex. Uměl dobře naslouchat lidem a měl mimořádnou paměť. Byl výjimečně charismatický, vřelý a laskavý s velkým smyslem pro humor. Především miloval svůj život a rozhodně ho žil naplno, nikdy se nebál vyzkoušet nové věci.

Jaká vzpomínka vás okamžitě napadne, když dojde na tatínka řeč?

Ihned se mi vybaví jeho smích a taky jeho temperament.

Váš otec byl vychováván v poměrně přísném duchu. Jak tomu bylo u vás? Měla jste v dospívání prostor rebelovat a zdravě vzdorovat, jak bývá u teenagerů zvykem?

Moji rodiče byli velmi přísní, takže na vzpouru nebo odpor nebyl žádný nárok. Ale já jsem si našla své způsoby...

Zásadovost, slušnost, pracovitost, odhodlanost a někdy možná i paličatost – to všechno vystihuje oba zmiňované pány, jak Tomáše Baťu zakladatele, tak i Tomáše Baťu juniora. Kterou z těchto vlastností jste zdědila v největší míře?

Zapomněl jste na pokoru. Ta možná nepatřila k hlavním vlastnostem dědečka, ale rozhodně patřila k důležitým vlastnostem otce. Rychle rozpoznal, když udělal chybu, a poděkoval člověku, který ho na ni upozornil.

Baťův odkaz velmi významně propaguje a spravuje Nadace Tomáše Bati. Co na její aktuální počínání říkáte? Proč je dobré i v dnešní době myšlenky a filozofii Baťa šířit k lidem?

Bývalý ředitel nadace Pavel Velev odvedl za uplynulých pětadvacet let vynikající práci. Kromě zvyšování povědomí o Tomáši Baťovi a podpoře odborného výzkumu odkazu Baťa se nadace podílela i na mnoha dalších aktivitách, které jsou nositely baťovských myšlenek. Sloužila například jako informační centrum při vstupu České republiky do Evropské unie, ale také nabízela či podporovala kurzy a vzdělávací programy na různá témata od osobních dovedností až po řízení podniku. Jednou z hlavních činností nadace je pak poskytování grantů na kulturní aktivity nejenom ve Zlíně. Naše nová ředitelka Gabriela Končitíková je mladá, energická a má plno nápadů, kam by se měla nadace v budoucnu ubírat. Rozhodně doporučuji sledovat naše webové stránky.

Co byste čtenářům na závěr našeho povídání vzkázala?

Kupte si boty u Bati!