Nejnovější zprávy: Kroměříž vydala knižního průvodce – v češtině i v angličtině Zbytky z kaprů zaujaly vědce ze zlínské univerzity

Sport

Velká pardubická pro koně z Valašska. Hegnus měl nabito, říká jeho trenér

Ohromná euforie, exploze radosti, pak slzy, znovu vlna štěstí, extrémní dojetí. Emoce v hlavě trenéra Radka Holčáka v okamžiku, kdy „jeho“ Hegnus jako první projel cílem Velké pardubické.


Autor: Tomáš Kubelka

„To se vůbec nedá popsat. Tak obrovský výbuch radosti, to jinde nejde zažít,“ líčí Radek Holčák při horkém čaji v altánu u svého domu ve Velkých Karlovicích. Co tým kolem Hegnuse prožíval před tím, než první koně zvládli Taxisův příkop? Magazín Patriot přináší osobitý vhled na poslední hodiny před slavným závodem přímo z úst pokračovatele rodinné tradice.

Týden do závodu: Poslední dny před startem, tam už o trénink nejde. Už jen čekáme, udržujeme koníka v pohodě a modlíme se, aby se něco…, nepokazilo. Je to zpravidla velký stres, ale letos jsme to prožívali celkem v klidu. Věděli jsme, že má formu, že má nabito, že bude mít munici, že by to mohlo vyjít.

Pátek, 48 hodin do startu: Ať chcete nebo ne, pořád víc a víc přemýšlíte, jestli to dopadne. Sice víte, že na to letos máme, ale někde vzadu v palici máte kontrolku s varováním: pozor, roli hraje náhoda, štěstí, spousta různých faktorů, počasí, volní koně, kteří v dostihu občas udělají velkou paseku, rozhodující mohou být úplné pitomosti. Z hlavy to moc nejde dostat.

Sobota, 30 hodin do startu: Z Velkých Karlovic jsme vyjeli v sobotu po obědě. Připravili jsme dva náklaďáky koní, vzali polovinu týmu a jeli. První průser přišel už na Soláni. Jedné kobylce se nelíbil její parťák v autě a začala dělat problémy. Tak jsme ji vyložili, nechali doma, naložili k ní jiného koně a pokračovali. Jako špatné znamení jsem to nebral. Jsou to živá zvířata, je to jako s malými dětmi. Pořad něco. Každý den řešíme deset podobných věcí. Ten se blbě vyspí, ten ztratí podkovu, tomu se nelibí soused, ten se bouchne, to je dnes a denně. Spíš, kdyby se vůbec nic nevyvrbilo, tak bych si říkal: sakra, pozor, to není dobré.Sobota 24 hodin do startu: V Pardubicích jsme ustájili koníky, všechno zkontrolovali, ubytovali se v apartmánu a v klidu čekali. Vzali jsme z domu plato vajec, klobásky, já jsem usmažil vaječnici pro celý náš tým. Večer jsme vytáhli flašku vína, drbli jsme ji a kolem jedenácte šli do postelí.

Noc před závodem: To byla kalamita. Mám problémy se zády, takže musím spát na tvrdé matraci, doslova na dřevu. Byly tam bohužel prohnuté, měkké matrace, to bylo peklo. Skoro nikdo z nás se pořádně nevyspal, stěžovali si úplně všichni. Spali jsme kousek od letiště, svítila tam světla, fakt bída. My jsme s dcerami zvyklí na náš klid u lesa v Karlovicích, kde nás ruší maximálně jeleni v říji.

10 hodin do startu: Vstal jsem v půl šesté. Dcery sice brblaly, že jsme byli domluvení až na šest, ale už jsem nemohl vydržet. V osm hodin byla veterinární prohlídka, takže jsem spěchal za koníkem.

7 hodin do startu: Na prohlídky koňů před dostihem chodím moc rád. Vždycky tam omrknu soupeře, jak na tom jsou. Ano, u většiny poznám, v jakém stavu je jejich trenéři přivezli. Mrknu a vidím. Ten má pupek, asi moc neběhal, ten to nedá. Ten je zase vychrtlý, takže to přehnali nebo byl třeba nějakou dobu zraněný, ten už má zimní chlup, s tím Velkou nevyhraje. Letos mi prohlídka srazila hřebínek. Viděl jsem sice, že naši koníci vypadají perfektně, ale minimálně ve stejně dobrém stavu přijelo šest dalších koní.

5 hodin do startu: To už se běžely rámcové dostihy. Na prvním náš koník spadl, na druhém ho žokej musel zadržet. Do pr…, říkal jsem si, že bychom na tom zase tak dobře nebyli? Letos jsme tušili, že dostihy už kvůli epidemii asi skončí, takže jsme do Pardubic vzali více koníků, i takové, kteří by spíše běželi dostihy nižší úrovně. Později ale přišli na řadu i naši lepší a zajeli krásné dostihy. To jsem se uklidnil. Svoji roli hrál i fakt, že Váňovým koňům se v rámcových dostizích dařilo. Mám v hlavě zažito, že když jeden z nás vyhrává rámcové dostihy, tak se tomu druhému více daří ve Velké pardubické. Jasně, je to hloupost, vím to, ale v té nervozitě už se člověk chytá každé blbosti, aby ten rostoucí adrenalin trochu zklidnil. Jsou to takové hrátky s psychikou.

60 minut do startu: Tím, že jsme měli v dostizích mnohem více koní než obvykle, celé odpoledne uteklo neuvěřitelně rychle. Najednou jsem slyšel: Radku, je to tady, musíš do vážnice připravit Hegnuse. A v ten moment už jsem začal vibrovat. Alkoholem to nikdy neřeším, to úplně nesnáším, jsme profíci a máme velkou odpovědnost. Já to řeším chozením. A jo, občas to někdo schytá, když se mě na něco v tyto kritické momenty blbě zeptá. To pak přijde století páry a já vypouštím.

25 minut před startem: Letos to schytala jedna baba, která se po mě pár minut před výstřelem začala arogantně vozit, že blokujeme její auto na parkovišti. Tak jsem se hluboce nadechl, zavolal strýcovi, který nám dělá řidiče a přímo před tou ženskou říkám: strejdo, prudí tu nějaká kráva, prosím, přeparkuj. Jej, to se mi ulevilo.

10 minut před startem: To už máte pocit, že jste papiňák. Jelikož ale chodíte s koníkem před diváky, kamerami, musíte působit jako největší pohodář. Tváříte se, že jste vyrovnanější a klidnější než dalajláma, děláte machra, ale uvnitř to bublá. Vaří. Vibruje. Máte pochybnosti. Udělal jsem všechno správně? Zvolil jsme správnou taktiku? Zvládne to žokej? Vydrží koník? Přeskočí Taxis? Dřív jsem občas těmto pochybnostem podlehl a třeba v poslední chvíli změnil taktiku. To se ale skoro nikdy nevyplatilo. Teď už přece jen dokážu emoce ovládat lépe. Nepodléhám jim, nic neměním.

Start: Nikdy nechodím na tribunu. Nikdy. Máme speciální místo na začátku cílové rovinky. Chodil tam i můj táta, teď tam chodím já. I se svým týmem. Mám rád, když emoce, ať už smutek nebo radost, můžeme prožívat společně. Mimo davy, mimo kamery. V závodu toho dost nachodím, šest a půl minuty se někdy zdá jako hodina. Pořád jsme sledovali: Je tam? Nespadl? Kde se ztratil? Běží ještě vůbec? Jak vypadá? Letos jsme pořadatelům pomáhali nahánět asi tři koně bez žokejů, díky tomu nám to přece jen rychleji uteklo.

Cca 30 vteřin do cíle: Po posledním skoku koně běží kolem nás, asi ve vzdálenosti třiceti metrů. Tam jsem viděl, že první dva žokejové musí své koníky pobízet. Když kolem proběhl na třetí pozici Hegnus, rázem jsem se uklidnil. Kouknul jsem na něho, na žokeje a věděl jsem: jo, to klapne, máme nabito, tam je zásobník, rezervoár. Ti dva před Hegnusem už byli prázdní, už měli vyčerpáno. Hegnus zvládl i poslední složitý manévr, když ho při útoku jeden ze soupeřů natlačil na bariéru. Musel jít do druhého útoku, chytat znovu dechový rytmus, ale zvládl to. A přišel ten nepopsatelný výbuch radosti.

7x RADEK HOLČÁK

O SVÉM OTCI

Doufám, že je na mě hrdý. Stáj Valencio vybudoval, jako úspěšný a dlouholetý trenér ví přesně, jak těžká práce to je. Vloni byl hodně nemocný, doktoři už začínali pochybovat, že to zvládne, málem jsme ho ztratili. O to víc mě těší, že jsme ho letos mohli potěšit vítězstvím ve Velké.

O MANŽELCE A DCERÁCH

Mám od nich maximální podporu. Holky dělají biatlon, v sedle koně na dostizích je vidět nechci. Je to sport pro chlapy. Tvrdý, nebezpečný, spojený s hladověním, odříkáním, bolestí. Nic pro ženské. Ale ve stájích nám pomáhají, co můžou. Jsou šikovné, mám z nich radost.

O PENĚZÍCH

Jasně, jsou důležité. Ale při Velké Pardubické na ně nemyslíte. Žádný trenér nemá Velkou spojenou s finanční injekcí. Každý z nás chceme být na žulové desce v areálu závodiště, na které jsou jednou provždy vytesána jména vítězů. O to jde. O odkaz.

O SVÉM TÝMU

Možná jsem nikdy neměl tak skvělou partu, jako právě teď. To je klíč k úspěchu. Ne vždycky to tak bylo, měli jsme horší období. Ale teď jsem maximálně spokojený. Není nic horšího než chodit do práce za lidmi, se kterými nejste na jedné palubě, necítíte od nich podporu a pochopení.

O MAJITELÍCH KONÍ

Dřív to bylo horší. Někteří lidi si mysleli, že koně jsou jako motorka. Když se do nich nalijí peníze jako benzín do mašiny, tak to pojede. Ale ono to tak není. Dneska už si naštěstí můžu i vybírat. Majitelé, kteří mají své koně u nás, jsou uznalí. Většina z nich už dneska bere dostihový sport po vzoru anglických gentlemanů. Svým koním dávají maximum, milují je. A chápou, že peníze v tom nejsou až na prvním místě.

O NEBEZPEČÍ PŘI DOSTIZÍCH

Anglický plnokrevník je plemeno po staletí šlechtěné k rychlosti a dostihům. Ti koně jsou jako vrcholoví sportovci. Jako závodní auta. Takový kůň, když ho nechám týden zavřeného v boxu, tak se zblázní.

O BUDOUCNOSTI

Nad tím ani moc nepřemýšlím. Chci prostě dělat svoji práci co nejlépe, aby byli spokojení majitelé koní, členové mého týmu, abych udržel rodinnou pohodu. S věkem jsem pochopil, že není třeba se hroutit z blbostí. Nejdůležitější je stejně rodina. Zní to jako fráze, ale je to tak.