Ultramaratonec z Valašských Klobouk nemusí jíst, ani pít. Stačí když šlape
Dokáže na kole ujet stovky kilometrů bez odpočinku, bez spánku nebo dokonce i jídla. Zdolává extrémní cyklistické trasy nejen napříč Evropou. A i když se na těchto závodech umisťuje pravidelně na předních příčkách, stát se profesionálním cyklistou ho nikdy nelákalo. Pro Michala Láníka z Valašských Klobouk je ultracyklistika pořád jen koníčkem a vášní. Všechny závody zvládá bez profesionální podpory a zázemí. Pouze sám nebo s podpůrným týmem kamarádů.
Autor: archiv Michala Láníka
S vrcholovým sportem začínal Michal Láník v dorosteneckém fotbalovém týmu ve Vsetíně. A jako řada fotbalistů, začal mít brzy problémy s koleny, jedna operace následovala druhou. „Doktor mi tehdy řekl, ať v rámci rehabilitace jezdím na kole. Tak jsem začal,“ vzpomíná se smíchem Michal, který pracuje jako ředitel Domu dětí a mládeže ve Valašských Kloboukách.
Z kola už nesesedl. Naopak – od té doby stále testuje a posouvá své fyzické i psychické hranice.
Kouzlu ultracyklistiky propadl před lety na závodech v Bystřičce, kde se poprvé zúčastnil 24hodinového cyklistického závodu na horských kolech a dojel třetí. Příští rok už z toho bylo vítězství, nakonec se stal i mistrem ČR ve 24hodinovém i 12hodinovém závodě. „V ten moment to ale pro mě přestala být výzva,“ vzpomíná Láník.
Novou sportovní metou a zároveň neocenitelnou zkušeností se pro něj stal rovnou ten nejtěžší závod horských kol na světě, extrémní etapový závod napříč Austrálií Crocodile Trophy. Poprvé ho jel v roce 2011.
„Měl jsem skvělou kondici, těšil jsem se. Ale když jsem tam přijel, zjistil jsem, že všichni závodníci měli tehdy už 29palcová kola, což jsme my tady v Česku ještě neznali, a rychle jsem pochopil, že se svým malým 26palcovým kolem, kterému ostatní říkali „kid’s bike“, nemám v tamních podmínkách šanci uspět. Tehdy jsem dojel dvaadvacátý, bylo to pro mě zklamání, závodění mě úplně přestalo bavit,“ vzpomíná Michal.
Naštěstí tomu nebylo na dlouho.
Do Austrálie se znovu vrátil o sedm let později, s novým kolem, skvělou kondicí a ve světové konkurenci skončil šestý. A to i přes zranění a extrémní podmínky na tomto kontinentu.
„Závod totiž startuje na severovýchodě Austrálie v pralese, kde je stoprocentní vlhkost. Poté vede přes polopouště ve vnitrozemí, kde je všude prach, panují tam vysoké teploty, nedá se spát, takže si člověk vlastně ani mezi etapami neodpočine. Jedete třeba i sto kilometrů bez náznaků lidských obydlí, potkáváte nejjedovatější hady na světě. I tak to byl jeden z největších zážitků, které mám,“ popisuje Michal.
Po návratu z Austrálie podle svých slov potřeboval změnu. Proto vyměnil horské kolo za silniční, kterému se od svého dětství spíše vyhýbal. Jako malého ho totiž dvakrát právě na silničním kole srazilo auto.
A na silničním kole se rovnou rozhodl otestovat svou vůli i výkon na ultramaratonu Glocknerman v Rakousku, který se řadí mezi nejkopcovitější silniční cyklistické závody. Na tisíci kilometrů závodníci překonávají neuvěřitelných sedmnáct tisíc výškových metrů. Dojel čtvrtý.
Nejdelším a nejnáročnějším závodem pak pro Michala byl 2 600 kilometrů non-stop ultracyklistický závod Race Across France, který je vůbec nejtěžším cyklistickým závodem v Evropě.
Limit na dokončení závodu, jehož trasa vede napříč celou Francií od Středozemního moře, přes Alpy až na pobřeží Atlantiku, byl jedenáct dnů. Michal Láník trasu zvládl ujet za šest dní, dvě hodiny a třicet jedna minut. Ve své kategorii se umístil na druhém místě. Denně Michal ujel v průměru 400 až 500 kilometrů, za jediný den přejel osm alpských sedel, spal maximálně dvě hodiny denně přímo na trase, na benzinkách, parkovištích nebo tunelech. Potýkal se s průjmem, bolavým kolenem i stupňující se únavou. „V okamžiku, kdy ale závod úspěšně dokončíte, tak všechno tohle zapomenete. A už druhý den můžete zase sednout znovu na kolo,“ hodnotí s nadhledem Michal Láník.
V každém závodě se podle něj najde chvilka, kdy člověk přemýšlí, proč to vlastně dělá a jestli mu to za to stojí. „Jde vždy o nastavení mysli. Když už jsem na pokraji sil a mám chuť to vzdát, tak si řeknu, že lidé na světě zažívali a zažívají mnohem horší okamžiky a chvíle. Že já jsem na tom ještě dobře. Řídím se heslem, že člověk vydrží dvakrát víc, než si myslí a desetkrát víc, než si myslí jeho maminka,“ říká s úsměvem valašskokloboucký cyklista a dodává, že další silnou motivací je pro něj touha po vítězství, protože nerad prohrává a něco vzdává.
Klíčovou roli při překonávání náročných podmínek i dlouhých vzdáleností podle něho hraje psychika. „Proto je důležité během jízdy nemyslet na nic. A rozhodně ne na sebe. Po celou dobu se snažím hledat kolem sebe pozitivní věci, kochám se krajinou i městy, kterými projíždím a užívám si výhledy. Krizová je vždy jízda přes noc, kdy kolem sebe člověk nic nevidí, nepotkává žádné lidi, bojuje s potřebou spát,“ popisuje Michal. Když cítí, že opravdu už dál únavu neustojí, pomůže mu alespoň pár minut spánku. „Je to o strategii. Musím si vždy zvážit, čím ztratím méně – pomalejším tempem nebo půl hodinou spánku?!“
Zúčastnit se některého z extrémních cyklistických závodů však není pro amatérského závodníka typu Michala nic snadného a jednoduchého. Na žádnou z těchto soutěží není třeba zvláštní kvalifikace, bariérou však jsou dvě věci – vysoké startovné a podmínka vícečlenného doprovodného týmu.
„Startovné mi většinou pokryjí příspěvky od sponzorů, problém je ale pro mě sestavit asistenční posádku, která by závody absolvovala se mnou. Protože je těžké po někom chtít, aby si na týden třeba vzal kvůli mně a mým závodům dovolenou z práce,“ vysvětluje Michal Láník.
I z těchto důvodů se třeba v srpnu nemohl zúčastnit závodu okolo Rakouska v délce 2 200 kilometrů, na který byl přihlášený. „Nesehnal jsem na tento termín doprovod a pořadatelé mi nedovolili závod absolvovat samotnému, proto jsem musel zajet jen kratší variantu závodu dlouhou pět set kilometrů.“
A ze stejného důvodu stále odkládá i svůj velký sportovní sen – absolvovat nejtěžší závod planety Race Across America, na který je již několik let kvalifikovaný. Závod měří pět tisíc kilometrů. Tato soutěž je však finančně velmi nákladná. „Abych se mohl do Ameriky vydat, musel bych sehnat skoro půl milionu korun a tým čtyř až pěti spolehlivých lidí na dobu jednoho měsíce. A to se mi zdá až skoro nereálné,“ konstatuje Michal, který kdysi dostal i nabídku na smlouvu od profesionálního týmu, která by tyto problémy vyřešila. Smlouvu však nakonec po dlouhém zvažování odmítl. „Jako bývalý fotbalista vím, co takový závazek obnáší. Přišel bych tím o svobodu, a také už nejsem nejmladší, mám problémy s koleny. Amatérská cyklistika mě naplňuje a baví víc a užívám si každý závod a možnost vycestovat,“ vysvětluje Michal s tím, že tajně doufá, že se někdy na start amerického závodu přeci jen postaví.
Na kole ho však můžete vidět nejen na závodech, ale vlastně neustále. V sedle tráví každý den minimálně čtyři hodiny v rámci tréninku, na kole jezdí do práce nebo kamkoliv je třeba. „Lidé v okolí se spíš zarazí, když mě potkají, že jdu pěšky. Pěšky chodím málo a hrozně nerad, mám totiž pocit, že mě vždy potom bolí nohy,“ směje se. Manželku ani dceru zatím pro cyklistiku nenadchnul, s dcerou jen občas vyrazí na krátkou projížďku. „Jsem ale vděčný, že mám tak tolerantní rodinu, protože tento můj koníček jde právě na úkor rodiny a je to někdy boj větší než na závodech,“ uznává Michal.
A kam se jeho plány ubírají v nejbližších měsících? „Letos bych si rád zazávodil ještě na horských kolech a příští rok by se snad měl jet závod napříč Evropou – z Belgie přes Alpy, Pyreneje až k Gibraltaru. Takže pokud se vše podaří, rád bych se postavil na start,“ uzavírá Michal Láník.
Mgr. Michal Láník
