Nejnovější zprávy: Kam vyrazit v úmorném vedru? Přehrada nebo koupaliště v Pozlovicích to jistí ​Čtvrt milionu kostek na jednom místě: ve Zlíně se otevře výstava a herna Lego®

Byznys

Tomáš Pajonk žije na chalupě u lesa a plánuje firmám rozvozy zboží po celé republice

Dovezli vám nákup z Rohlíku nebo Košíku včas? Nemalou zásluhu na tom má Tomáš Pajonk, vývojář a spolumajitel firmy SolverTech pomáhající firmám s rozvozními plány.


Autor: Ivan Dostál

Tomáš Pajonk není úplně běžný prototyp podnikatele. Úspěšný byznys řídí z domku u lesa na Valašsku, pravidelně vyráží s manželkou a pěti syny na tisíce kilometrů dlouhé výpravy na kolech napříč Evropou. Krátce ho charakterizovat je složité. Je jednatelem, majitelem, vývojářem, dobrodruhem, cyklistou i běžcem. Jako červená nit se jeho příběhem prolínají trasy. Ty totiž řeší v byznysu, běhání i na kole.

Ač sám o sobě tvrdí, že není dobrodruh, nebojí se vyjet se svou početnou rodinou kolmo na tisícikilometrovou pouť napříč Evropou.

Nacházíme se na kraji louky, kousek od lesa. Jak se dělá IT z valašských kopců?

Dělá se nám výborně. Pokud jste v Praze, dostanete se na schůzky rychleji. Nejde tak ani o samotnou cestovní vzdálenost, ale spíše o sociální kruhy, ve kterých se pohybujete. Uprostřed lesů je to z hlediska kontaktů horší. Ale zase je příjemné, že člověk není furt ve městě. Celý den sedět a pak vyjít ven do zeleně je lepší, než vyjít do města.

IT je široký pojem. Čím přesně se zabývá firma SolverTech?

Prodáváme a vyvíjíme program, pomáhající lidem spočítat optimální plány tras. Česky se tomu říká rozvozní plán. Nebavíme se o trase jednoho vozidla, to už dnes každý nějak zvládne poskládat v Google mapách sám, ale o rozvozním plánu pro celá distribuční centra firem jako Alza, Hruška nebo třeba Rohlík, kde jsou aut desítky. Nedílná součást je pomoci firmám dát si do pořádku data potřebná ke špičkově fungující logistice a služby s tím související.

Co si představit pod pojmem rozvozní plán?

Jde o efektivní naplánování trasy na základě objednávky a nadefinovaných podmínek. Výstupem je soupiska, kam mají zítra a pozítří jet kterým vozidlem, tak aby najeli co nejméně kilometrů a dojeli v podstatě všude včas nebo v rámci podmínek, které si zadali.

Algoritmus je asi v tomto případě stěžejní, ne?

Vymyslet algoritmus je jeden krok, ale daleko důležitější je udělat lidem takovou službu, aby ho byli schopni používat. A to je vlastně to, v čem jsme lepší než jiní. Pomůžeme jim upravit vstupní data, propojíme Tashu s jejich systémem, zaškolíme je a navrhneme zlepšení procesů, aby to všechno fungovalo.

Jak člověk dospěje k tomu, že naprogramuje algoritmus?

Studoval jsem operační výzkum na Vysoké škole ekonomické a tam se právě řeší různé algoritmy v oblasti podnikového řízení. Zabývali jsme se i rozvozní úlohou. Přišlo mi super, že jsem schopný někomu spočítat něco, co denně dělá, o nic ho nepřipravím a vrátí mu to výsledek, který je lepší a ušetří kilometry proti tomu, co se dá spočítat s tužkou v ruce a zpaměti. Tak jsem si říkal, to musí každá firma chtít ušetřit patnáct procent na dopravě.

Takový program se musí prodávat jako teplé housky na krámu.

(smích) To byla taková velmi naivní představa. Chtěl jsem si koupit existující software v zahraničí, že ho budu přeprodávat u nás. Používáním toho softwaru jsem přišel na to, že vlastně není dostatečně flexibilní a neumí vyřešit všechno, co bych potřeboval. Přišlo mi nejjednodušší v rámci své diplomové práce napsat vlastní algoritmus. Přerušil jsem studium a pustil se do toho. Fungoval docela dobře. Poprvé se otestoval ve Velké Británii a sloužil na rozvoz léčiv pro seniory do domovů důchodců.Jak jste se dostal k zakázce ve Velké Británii?

Byl jsem tam tři roky pracovně. Díval jsem se, jak se podobný systém zavádí. Přišlo mi, že jejich algoritmus není tak dobrý, jak by mohl být. A není žádná síla to změnit. Takže jsem v podstatě po večerech a volných víkendech místo chození do hospody naprogramoval algoritmus dle mých představ. Když firma zjistila, že ho mám, a přišel zákazník, který nemohl využívat jejich stávající řešení, řekli, že bychom to mohli zkusit. A protože včera bylo pozdě, tak se to spustilo rovnou naostro do provozu.

Nelákalo vás zůstat v Londýně?

Ne. Čekali jsme první dítě a nechtěl jsem žít v Londýně s dětmi. Navíc, kdo v Londýně někdy žil, ví, jak vysoké jsou tam nájmy. V roce 2006, když jsem tam pracoval, jsem snil, jak si vydělám hodně peněz. Pak jsem se podíval na nájmy a řekl, že by bylo super, kdybych nájem platit nemusel.

Abych našel v rámci Londýna rozumně levné ubytování, musel bych cestovat do práce hodinu vlakem nebo metrem. Nakonec jsem našel super místo v hippie komunitě na hausbótu na Temži. Bylo to velmi dobrodružné a pestré – dobíjeli jsme baterku větrnou turbínou a solárními panely. V zimě jsme topili uhlím, takže jsme dorovnali spotřebu CO2. (smích)

Jaké byly vaše plány po návratu?

Byl jsem domluvený s kamarádem z dětství, že založíme SolverTech. Já jsem dodal první kapitál a on se později stal společníkem. V podstatě to bude čtrnáct let, z počátečních dvou lidí jsme teď na dvaceti, což není moc, ale v našem oboru už jsme poměrně velká firma.

Jak jste začínali?

Začali jsme stylem neznáme nikoho v logistice a nemáme v podstatě žádné kontakty. Takže začátek byl pro nás natvrdo o volání do firem a fáze odmítání a odmítání. Ale měli jsme štěstí. Sehnali jsme kontakt do masokombinátu Váhala. A to nám pomohlo se rozvinout a nějak se odpíchnout. Masaři jsou v určitém ohledu rozvozu specifičtí, takže jsme začali na těžším oboru než obvykle, ale byla to výborná zkušenost.

Dnes jsou vašimi zákazníky Rohlík, Alza nebo Hruška. Kdy nastal tento rozkvět?

Bylo to okolo roku 2016, kdy jsme zaujali někoho natolik, že nám domluvil audienci u Tomáše Čupra. A tomu přišlo zajímavé, co děláme. Měl z nás pocit, že tomu rozumíme a chceme jít do hloubky problému. Samozřejmě za ním už byly firmy, které mu nabízely plánování tras, ale on prostě chtěl trošku specifičtější věci. Vznikl produkt, který provádí plánování kontinuálně, tam už neřešíte jenom dopravu, ale i průchod zboží skladem. V běžném rozvozu se plánuje minimálně půlden dopředu. Tady plánují ve slotech po patnácti minutách.

Druhý zlom byl v době covidu, kdy jsme nabrali hodně zákazníků z e-commerce.

Není vám už Česko malé?

Přirozeně. Naše řešení může být použito kdekoliv. Aktuálně se zaměřujeme na Polsko. Založili jsme dceřinou firmu a snažíme se prosadit na tamějším trhu, což není jednoduchý úkol. Polsko je velké se specifickým trhem. Jejich malé firmy jsou čtyřikrát větší než naše. Zákazníky máme i v Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku.

Jaká je zpětná vazba z firem, kde zavádíte software? Na přelomu století rozbíjeli dělníci stroje, protože jim berou práci, nemají podobné obavy i dispečeři?

Když ve společnosti zavádíme náš software, tak nejčastěji pracujeme právě s dispečery. Obchodník přesvědčí manažery, ti chtějí ušetřit peníze. Fyzicky plánování ale dělá dispečer a ten samozřejmě ne vždycky chce, aby mu pomáhal software, a to z mnoha důvodů. Ať už z technických, dojmu, že to naplánuje lépe, nebo jen nechce, aby mu někdo viděl pod ruce. Naopak někteří to vítají. Počítač to vypočítá a oni se můžou soustředit na doladění. Snažíme se jim ukázat, že pro ně může být přínos mít pořádek v datech a tím pádem snadnější zastupitelnost. Můžou pak jet třeba na dovolenou, kdy opravdu chtějí, a nejen mimo sezónu.

Zákazníci se tedy bát nemusí, ale jak jste na tom vy v době, kdy umělá inteligence píše motivační dopisy či tvoří ilustrace?

Určitě ji budou používat obchodníci na psaní emailů. To se už částečně děje a AI je v tom silná. Je ale dobré si uvědomit, že aktuálně ještě nemáme umělou inteligenci, ale jen jazykové, kódovací a vyhledávací modely.

Umělá inteligence by nám pomohla, kdyby přijela do firmy, vyzpovídala zaměstnance z lokálních znalostí jejich pracovních procesů a na základě toho navrhla řešení. Tam zdaleka nejsme. V návrhu samotného algoritmu akademici hledají cesty, jak umělou inteligenci využít. V minulosti používali například neuronové sítě. Ale upřímně, co děláme, je prostě jemná matematická optimalizace nefungující na systému podobnosti jako AI, ale spíše je to podobné šifrování klíčů – snažíte se co nejrychleji prozkoumat všechny možné kombinace.

Jste cestovatel, a ne jen tak ledajaký. Na výpravy vyrážíte s celou svou početnou rodinou, což je kategorie cestování sama o sobě. Povězte něco o svých toulkách.

Já i žena jsme původem čundráci. Vyrostl jsem ve skautu a později na Miroslavu Nevrlém a jeho knize Karpatské hry. Odmalička jsme chodili na čundr do Beskyd a později do Rumunska. Změna nastala po narození dětí. Kdo někdy zkusí vandrovat s dětmi, zjistí, že to není moc zábavné, trvá to dlouho a člověk nikam nedojde. Takže jsme brzy přišli na to, že je super věc jezdit na kolech.

Kam jste vzal děti na první výpravu?

Náš první cíl byl objetí Vsetínské a Rožnovské Bečvy. Což není úplně velký výkon, ale taky to zabere pár dní. Každý rok jsme prodlužovali ujeté vzdálenosti. Když přišel covid, tak děti už po celém roce sezení doma byly tak uvařené, že jsme si řekli, že je vezmeme a projedeme ČR. Tak jsme začali v Aši a dojeli až do Zašové, což je místo, kde bydlíme.

Další rok jsem si říkal, že to bylo super a teď bychom mohli jet někam dál. Volba padla na Itálii. Projeli jsme údolím Pádu ze západu na východ do Benátek a pak trajektem do Splitu. Domů jsme se vrátili vlakem. Bylo to úžasné dobrodružství.

Jak je náročné naplánovat expedici tohoto typu?

Jak jsme pořád vlastně na čundru a spíme, kde se dá, tak to nemáme úplně naplánované. Víme, kam asi chceme dojet, ale může se to v průběhu dne změnit. Podle toho člověk někde skončí, najde místo na spaní a druhý den se sebere a jede dál. Samozřejmě, že ve velkých italských městech si člověk musí na přespání něco booknout, protože úplně nejde vykempit se uprostřed Turína v místním Sherwoodu.

Je Itálie země zaslíbená cyklistice?

Italové jsou extrémně přátelští a na rodiny ještě více. Řekl bych, že jsou výrazně lepší a ohleduplnější řidiči, než si sami o sobě myslí. Poprvé jsme tam jeli první rok po covidu. Nebylo tam moc turistů, takže Itálie, která byla hodně zvyklá na davy lidí, je najednou neměla, a my jsme byli takové první vlaštovky.

Majitelka hotelu, kde jsme začínali, dokonce zařídila, aby s námi udělali rozhovor do místních novin. V dalším městě jsem si všiml, že na nás mávají lidé. Říkám si dobré, tak asi jako legrace, že? A pak jsme dorazili do následujícího města, kde nás předjel cyklista a začal na nás něco mluvit. Díky tomu člověku jsme zjistili, že se článek opravdu dostal do novin a že nás lidi na ulici poznávají. Nedovedu si představit, že by se mi to stalo u nás doma. Ale bylo to milé a strašně fajn. Neumím italsky, takže když nás pak někdo zastavil a ptal se, co tam děláme, tak jsem mu našel ten článek.

Tisíc kilometrů na kole není zrovna málo. Jak staré děti máte a jak to zvládají?

Každý rok to bylo kolem toho tisíce, loni třináct set a letos to bude zase o kousek víc. Mám pět kluků věkově v rozmezí od pěti do třinácti let. Starší už na kole jezdit uměli. Pro nejmladší dva, kteří v té době měli dva a tři, jsme měli vozíček. Gerald, druhý nejmladší, dostal v pěti letech kolo. Projel se u nás doma po cestě a jelo se do Itálie. Hned na začátku nám ukradli cyklotašky. Takže zatímco jsem to jel řešit, tak se Gerald učil jezdit na kole. Když jsem se vrátil bez tašek, tak už se dokázal kloudně rozjet. První cesta vedla dolů z nádraží a trošku jsme trnuli, ale rozjel se v pohodě. Když ho hodíte do vody, tak už musí šlapat. Měli jsme s sebou pořádný špagát na tahačku. Na velké kopce to bylo potřeba. Nevýhoda je, že to vyžaduje koordinaci dospěláka a dítěte.

Takže nejste aktivní cyklisté najíždějící kilometry přes rok, abyste zvládli tisíc kilometrů o prázdninách?

Ne, určitě ne. Preferuji spíše běhání. Přes rok běhám a pak jezdím na kole, ale nejsem lamač rekordů. Spíš než biker jsem turista. To je trochu jiný sport.

Jak dlouho takovou vzdálenost jedete? Co s sebou vezete?

Ujedeme čtyřicet kilometrů denně, někdy víc. Takže asi tři týdny. Vezeme toho samozřejmě co nejméně. S tím, jak jsme se ženou zvyklí chodit na horské túry, tak jezdíme hodně nalehko. Můj pytlík věcí na měsíční dovolenou je prostě pytlíček, pytličíček. Děti naopak potřebují něco, do čeho se můžou převléct, když jsou mokré. Tak mají věcí víc. Jídlo si kupujeme po cestě. Na kole máme brašny. V podstatě máme vybavení uzpůsobené tak, abychom toho měli co nejmíň. Nemáme stan, ale jen plachtu, lehké karimatky, lehké spacáky a prostě minimum věcí. Proto je ideální čas na výpravu červen, červenec. Je teplo a neprší.

Jaké to je vypadnout na měsíc z koloběhu vedení firmy?

Je to zajímavé. Měsíce před dovolenou a měsíce po dovolené jsou krušnější. Člověk si to musí nadehnat. Po týdnu, čtrnácti dnech se člověk rozvolní a dostane se do toho. Ona je to vlastně pouť. Člověk se musí dostat do toho rytmu – rytmu pouti. Každý den prostě spí na jiném místě, rozbalí se, sbalí se, musí se o sebe postarat. Po cestě potkává spoustu nových věcí. Tak to skutečně týden trvá, než mozek začne pracovat trošku jinak, vidět tu dálku před sebou a tu dálku za sebou a vnímat krajinu, lidi a nějak to spojovat. To je pro mě to důležité a trošku osvobozující.

Neláká vás podniknout delší než měsíční výpravu?

Nejsem typ člověka, který by třeba chtěl přestat pracovat na celý rok a jezdit si po světě. Mě práce baví a naplňuje. A ten měsíc, to není dovolená, ale pouť. Většinou si dáme nějaký cíl, třeba moře, Benátky nebo tak. Člověk se k němu blíží, dojede po osmi stech kilometrech k moři a může říct: „Tak jste se, děti, vykoupaly a pojedeme domů.“ (smích).

Pro rodinu to musí být zajímavá zkušenost být tak dlouhou dobu neustále spolu.

Musím uznat, že i díky tomu jsou potom měsíce, kdy jsem doma méně. Před první delší akcí jsem měl určitě strach. Člověk jako dost přemýšlí: „Vydržím to měsíc s vlastní ženou?“ (smích). Děti jsou fajn, ale člověk by rád prohodil pár slov s někým, s kým se má o čem bavit. Není to ale kupodivu až tak hrozné. Člověk na té cestě vnímá spoustu věcí okolo, řeší drobné krize, že třeba hnusně prší, jindy není voda nebo je dítěti špatně. Tak někde stojíme, čekáme, hledáme ubytování. Člověk si pak vlastně zvykne, že neví, kde bude spát a je s tím v pohodě.

Jak dopravujete na místo kola?

První rok jsme to zkoušeli po vlastní ose. Po republice se dá s někým domluvit, aby je někde odvezl a pak odjel zpět. Zkoušel jsem i vlaky, ale upřímně zvláště v zahraničí je to dost problematické. Některé vlaky kola převezou a jiné ne. Takže častěji to dělám tak, že se domluvím se spediční firmou, která vozí paletové dodávky a nechám si odvézt kola na místo, kde začínáme. Zařídit cestu zpět je ale náročnější.

Měsíční cesta musí být strašně dobrodružná, asi plná zajímavých setkání, událostí. Píšete si deník?

Přes rok ne, ale přesně na té cestě se člověk snaží deník mít, aby si to dokázal zažít i zpětně. V podstatě máme pokaždé alespoň z osmdesáti procent dní záznam. Nejčastěji jsem ho publikoval nějakou formou na Facebooku. Minulý rok mé zápisky velmi vtipně doplnil o sžíravou kritiku nejstarší syn Jindra píšící svému kamarádovi.

Kam se vydáváte letos?

Letošní cesta bude ze Švýcarska údolím Rhony k Středozemnímu moři a pak pravděpodobně kanálem du Midi k Atlantiku anebo do Barcelony, podle toho, jak nám to půjde. Takže se budeme ještě rozhodovat.

Tomáš Pajonk

  • Narodil se 11. srpna 1981, trvale žije v Zašové na Vsetínsku.
  • Vystudoval VŠE v Praze, kde v rámci své diplomové práce vyvinul algoritmus pro rozvoz zboží.
  • Po pracovní zkušenosti v Londýně založil se svým kamarádem z dětství firmu SolverTech vyvíjející aplikace pro plánování dopravy.
  • Mezi lety 2016 a 2020 vykonával funkci krajského zastupitele.
  • S manželkou Stanislavou vychovávají pětici synů: Jindřicha, Richarda, Timura, Geralta a Sedrika.
  • Rád běhá a je hlavním organizátorem dobrodružné hry v přírodě „Ovčina“.