"Prý jsem jako Jekyll a Hyde." říká ​Veliče Šumulikoski, sportovní ředitel 1. FC Slovácko

Za svým prvním zahraničním angažmá do slovinského Celje odcházel už v osmnácti letech. Jeho maminka se k tomu často vrací, synovi odchod připomíná. „Jsme obrovská rodina, měli jsme velká pole. A máme pořád, táta časem ještě přikoupil. Na těch polích jsme samozřejmě museli pracovat. Akorát že u nás to žilo a žije, příležitostí k zábavě spousta. A teď si vezměte, že ve čtrnácti nebo v patnácti, v nejlepších letech, do jedné do dvou paříte a pak ve čtyři vstáváte a jdete na pole sbírat seno. Ptal jsem se, proč nejdeme později. Prý že to seno nesmí chytit sluníčko a takové ty zaužívané, staré názory, o kterých já si myslím, že jsou to hrozné blbosti. Ale poslechnout jsme museli. Neměli jsme traktory, všechno jsme dělali rukama. A já jsem furt nadával. Vyhrožoval jsem, že odejdu a už se nikdy nevrátím. Mamka mně nevěřila, ale já jsem byl tvrdohlavý,“ vzpomíná Šumulikoski. „Jsem rád, že jsem to dokázal, i když chápu, že rodiče to určitě bolí. Mám ale bráchu a ségru, tak bylo fajn, že oni zůstali,“ dodává.

Brácha a ségra, k tomu během rozhovoru časté nářeční výrazy, vypadá to, že s češtinou vážně tento chlapík potíže nemá. Občas použije anglicismus, někdy mu naskočí výraz z ruštiny, ale nebýt zřetelného akcentu, opravdu nepoznáte, že na Slovácku nevyrůstal. Obecně jazyky zvládá, a to při odchodu z domova neznal nic než mateřštinu. „Jazyk je základ. Třeba při učení češtiny mně hodně pomohly anglicky mluvené filmy s českými titulky. A taky to, že jsem se nebál brzy mluvit, i když si ze mě kluci v kabině dělali srandu,“ přiznává muž, jemuž na stadionu i v ulicích Uherského Hradiště lidé nejčastěji říkají Šumi.

Na úvod použiji klišé. Balkánská krev. My Češi často o Balkáncích říkáme, že mají horkou krev, jsou až příliš temperamentní. Vy jste na Balkáně vyrůstal, vidíte to stejně?

Jak u koho. Mám známé či kamarády, kteří tomu vůbec neodpovídají. Podle mě to hodně souvisí i s tím, jak se stavíte k životu, jestli chcete nějaký úspěch, jestli chcete něco dokázat. Jo, jasně, říká se to, často to tak i je, ale určitě to neplatí o všech.

Na vás to ale sedí. Byl jste častým hostem disciplinární komise, gól svého týmu jste na lavičce oslavoval tak, že jste při tom zranil vlastního trenéra, nedávno jste vážně boural na koloběžce…

No jo, můj projev opravdu impulzivní je. Aktuálně na lavičce, dřív na hřišti. Někdy jsem sklouzl až k vulgaritám, ale já prostě nechci prohrát. Zároveň ale platí, že od disciplinárky to vůči mně často nebylo úplně fér.

Druhé klišé. Slovácko, to je kraj, kde klobásky rostou na stromech, slivovice teče v potoku za domem, pohostinní lidé chodí v krojích a na ulicích odchytávají návštěvníky, aby s nimi šli do vinného sklepa. Jak to vnímá člověk, který přišel z ciziny?

Že to není klišé, ale pravda. Hlavně lidi, ti jsou tady naprosto fantastičtí svou kulturou a úctou k tradicím. Na svých štacích jsem se nikdy nesetkal s takovým respektem, nikdy jsem se nesetkal s takovou vstřícností. Toho si opravdu moc vážím, a proto jsem tady zůstal. Mohl jsem bydlet kdekoliv v Evropě, ale tady se díky těm lidem cítím báječně. Jsou vřelejší, srdečnější. Vám to může připadat běžné, ale já mám tu možnost srovnávat. Lepší lidi jsem nikde nepotkal. A jo, možná to dělá i ta slivovice, možná to dělá i to víno. Takže za mě to není klišé, je to fakt. Minimálně pokud jde o lidi.

Třeba jste tomu sám hodně pomohl. Po návratu do klubu jste část sezony odehrál zadarmo, obecně to na mě působí tak, že vás lidi tady od začátku brali. Co musí člověk mít, aby tomu tak bylo?

Respekt. Potřebujete získat respekt.

No jo, a jak se dá ten respekt v cizím prostředí tak rychle získat?

Jsme ve sportu, tam vždycky pomůže výkon, bez toho to nepůjde. V jakékoliv zemi, v jakémkoliv regionu. Tím fakticky získáváte lidi.

A mimo hřiště?

Mně nejvíc pomáhala otevřenost, upřímnost. Pomáhalo mně to na Slovácku, pomáhalo mně to ve všech zemích, kde jsem působil. Asi opravdu mám něco, čím si dokážu lidi získat, nejspíš nějaké charisma. Ale tady na Slovácku mě ta odezva lidí překvapila nejvíc. Nejdřív mně říkali, že se moc nesměji, že můj obličej je takový seriózní, až zamračený. Byl jsem z toho takový zaražený, ptal jsem se, proč to tak cítí, protože já jsem pořád stejný. A pak jsem si uvědomil, že to tak opravdu může působit. Teď už je to úplně jiné.

Je něco, co na obyvatelích Slovácka nikdy nepochopíte?

Nedokážu v tomto směru oddělit Slovácko od zbytku republiky. Je tady moc šikovných lidí, proto nerozumím tomu, jak málo se dělá pro děti. Když zůstanu u sportu a podívám se, kolik tady ve srovnání s jinými státy chybí hřišť, je mně smutno. Proto dokud budu žít, nepřestanu připomínat, jak je důležité vytvořit zázemí dětem. Vím, že je to složité, ale nemyslím si, že by to Češi nemohli dokázat. Znám tady moc lidí. A když se budeme bavit jen o našem kraji, o Slovácku, je tady hodně bohatých lidí. Stačí, aby se spojili dohromady. Stačí málo a můžou udělat tak moc pro ten kraj a hlavně pro děti.

Otočím to. Je něco, co by Češi nikdy nepochopili na Makedoncích?

No to jsem zažil nedávno. Vzal jsem na výlet do Makedonie pár lidí z klubu, a když viděli, na čem se tam trénuje, nechápali. Nikdo z Čechů by na tom netrénoval. Omlouvám se, že uvádím příklad z fotbalu, ale jiné věci hodnotit nechci. U nás se žije trochu jinak.

Když za vámi na Slovácko přijedou známí z Makedonie, plánujete jim výlet po těch nejznámějších turistických cílech? Kam je berete?

Na pivo, vždycky na pivo. České pivo je fenomén. A turistické cíle? Dneska máme všichni chytré telefony, internet, každý, kdo přijede, už ví sám nejlépe, co tady chce vidět. Že bych někoho nutil, aby jel na Buchlov, to fakt ne. Nechávám to na nich. Zároveň ale platí, že jsem vždycky rád, když toho chtějí na Slovácku vidět co nejvíc, baví mě dělat jim průvodce.

Vy často říkáte, že tady na Slovácku už jste doma a že to tak zůstane.

Ano, to je pravda, už jsem tady doma. Cítil jsem to tak už dávno, a teď, když mám tři děti, se v tom jen utvrzuji. Jsem tady doma kvůli těm lidem v regionu. Zastaví se s tebou, povykládají. Město je velké tak akorát, všude se dostanete za chvilku. A pak i ta sportovní stránka. Cítím to tak, že tomu klubu jsem ještě nevrátil všechno, co mu vrátit mám.

Chápu to správně, že doma sice jste na Slovácku, ale to ještě neznamená, že nevezmete pracovní nabídku odjinud?

Za jinými nabídkami se neženu, chci ještě něco dokázat právě tady. Doma. Na Slovácku.

Vy jste před chvílí zmínil Buchlov. A lidé ze Slovácka to často mají tak, že když se vracejí z jakékoliv cesty, ať už po dvou dnech v Praze nebo dvou týdnech v zahraničí, a uvidí v jedné zatáčce v Chřibech hrad Buchlov, říkají, že jsou zase doma. Máte to už taky tak? Jste doma tehdy, když je poblíž Buchlov?

To je těžké. Správně bych měl být doma v Makedonii. Mám tam rodiče, sourozence, velkou rodinu, spoustu známých. Jenže když říkám domů, už tím myslím Česko jako celou republiku. Ale když jsme mluvili o tom Buchlovu, tak vlastně jo. Když se k němu blížím, cítím se víc v klidu, nezažívám stres. Čím blíž tomu našemu kraji jsem, cítím se uvolněnější. Jsem už spokojený v tom svém. Byl jsem na Slovácku několikrát, a přestože jsem odsud také odcházel, vždycky jsem se vrátil. A ať jsem byl ve světě kdekoliv, vždycky jsem na Slovácko myslel. Na region, na fotbal, na klub.

Když pominu Makedonii a Česko, hrál jste v mnoha dalších zemích. Ve Slovinsku, v Turecku, v Rusku, ve Velké Británii, v Číně. Kde jste se cítil nejlépe?

S tou Makedonií je to složitější. Narodil jsem se tam, ale aktuálně už bych tam více než týden nevydržel. Odešel jsem v osmnácti a teď už mám hlavu nastavenou jinak. Týden v Makedonii mi fakt stačí.

A ty další destinace?

Jako Pánbůh jsem se měl v Turecku. Nechtěli mě odtamtud pustit, a kdyby nepřišla nabídka z Anglie, což je životní sen každého fotbalisty, určitě bych tam zůstal déle. A možná bychom tady teď spolu neseděli.

Kde to naopak bylo nejhorší?

Asi nikde. Mám pocit, že všude jsem byl vítaný. Nikdy jsem nebyl nějaký obrovský fotbalista s velikým talentem, ale nejspíš jsem měl v sobě něco jiného, když mě lidi měli rádi. Všude mi pomáhala i trocha drzosti. Ale aby to nebylo tak idylické, v Číně jsem zažil některé strašné věci, o kterých ani nechci mluvit.

Se sportovním ředitelem fotbalového klubu si povídám o životě. Jaké to pro vás je, nebavit se o fotbale?

Těžké, opravdu těžké. Fotbal jsem hrál, ve fotbale se pohybuji, fotbal je můj život. Ale je jasné, že člověk musí mít přehled i o jiných věcech. Takže je pro mě těžké nebavit se o fotbale, ale v pohodě, dokážu se o fotbale nebavit.

Jsou témata, kterým se v osobním životě raději vyhýbáte?

Jo, politika. Na rovinu, ta mě nezajímá. Hodně je to proto, že pocházím z Makedonie a vím, jaká politika tam je, jak se tam politika dělá.

Máte přátele i mimo fotbalovou branži?

Mám jich moc, opravdu moc. A nejenom tady na Slovácku. Ve všech zemích, ve kterých jsem působil, jsem nechal nějakou stopu a našel si okruh lidí, ke kterým jsem měl blízko, a přitom neměli vůbec nic společného s fotbalem. Byznysmeni, obyčejní lidé a vlastně třeba i ti politici. A jsem za to moc vděčný, že jsem měl a mám tolik přátel také mimo fotbal. Vždycky jsem to navíc bral tak, že jsem něco jako vyslanec státu, ze kterého pocházím.

Lidé, kteří se o sport tolik nezajímají, vědí, co dělá manažer. Představí si manažera prodejny, manažera ve firmě, manažera třeba v korporátu. Jak byste jim vysvětlil, co dělá sportovní manažer? Konkrétně sportovní manažer prvoligového fotbalového klubu?

No, jak to říct jednoduše? Má na starosti celou sportovní stránku toho klubu. To jsem těm lidem pomohl, co?

Pojďme to trochu rozebrat. Sport, to je váš život. Ale k manažerovi stejně tak patří intenzivní a každodenní práce s lidmi. Je to pro vás těžší než ta sportovní stránka?

No to ne! To pro mě fakt není těžké. Vždycky záleží na tom, jaký jste člověk. Jestli jste otevřený, jestli dokážete lidem věřit, nebo to máte nastavené jinak. Každý není stejný, já jsem třeba ještě nepotkal nikoho, kdo by to měl v životě nastavené stejně jako já. A to je na tom krásné.

Působíte na mě tak, že u vás může v mezilidských vztazích nejvíc fungovat podání ruky. Mýlím se?

Určitě, je to tak. Akorát si už musím taky dávat pozor. Já jsem stará škola. Když se podala ruka, bylo všechno jasné. Znamenalo to, že dodržíme slovo. Ale od doby, kdy dělám sportovního manažera, jsem zažil i opačné chvíle. Podání ruky bohužel někdy u druhých neplatilo. Hodně jsem se z toho poučil.

Když teď porovnávám vaše výstupy na lavičce nebo na hřišti s tím, co mně říkáte, jako bych vnímal dvě různé osoby. Ta soukromá je hodně odlišná od té sportovní, kde někdy působíte, s prominutím, jako rapl. Bijí se ty dvě osoby ve vás?

Občas něco podobného od lidí slýchám. Že jsem jako Jekyll a Hyde. Ptají se, v čem je problém. Ta odpověď není složitá. Jak vidím trávník na stadionu, zapomínám na všechno ostatní a chci vyhrávat. Nikdy jsem to nedělal a nedělám schválně, prostě jsem v zápase a tím zápasem žiji. A teprve až ten zápas skončí, často mně dojde, že jsem udělal nějakou blbost, někoho někam poslal a tak. Ale opravdu to není schválně, jen prostě žiji s těmi hráči.

Když vybíráte hráče do týmu, když jste třeba vybíral trenéra, dáte kromě té sportovní stránky taky na intuici?

Dám. Bez ní to nejde. A když jsem se do ní trefil, děly se velké věci.

Kdyby vám vzali fotbal, dokázal byste se uživit něčím jiným?

Uživit, to jo, uživil. Ale že bych tím přišel k velkým penězům, to určitě ne. Já jsem vychovaný tak, že pokud mně bude sloužit zdraví, na jídlo a na pití vydělám vždycky. A to ostatní? Nikdy mně nezáleželo na tom, abych měl nějaké luxusní auto. Tak snad jen ten barák. Narodil jsem se v baráku. A v Makedonii to ještě teď spousta lidí má tak, že když se narodí syn, staví se barák. Mně taťka taky postavil barák, stavěl ho asi deset let. Ten barák bych měl, i kdybych nedělal fotbal, ale jestli luxusní, nebo ne, to už je úplně jedno. Nejsem nijak náročný.

Na závěr ještě jedno propojení Makedonie a Slovácka. Často jste pronesl věty, ve kterých doufáte, že vám Bůh něco vrátí. Myslel jste třeba dřinu na tréninku nebo něco podobného. A teď jste doma na Slovácku, ve výrazně religiózním kraji. Všiml jste si toho?

Tak to jsem nijak zásadně nezpozoroval. Já věřící jsem, jsem pravoslavný. Mám to v sobě a pokaždé před zápasem se pokřižuji, nevím, jestli si toho někdo všiml. Dělal jsem to i v Turecku. Ano, věřím. Věřím, že když se chováte dobře, že když děláte něco poctivě, že vám to Pánbůh vrátí. Je jedno, jestli vám to vrátí tento nebo příští rok, ale on to vrátí.

VELIČE ŠUMULIKOSKI

• Narodil se v roce 1981 ve městě Struga, v jihozápadní části dnešní Severní Makedonie (v tehdejší Jugoslávii).

Hrál za kluby:

• NK Celje, Slovinsko (1999 – 2002)
• 1. FC Slovácko, ČR (2002 – 2004)
• FK Zenit Sankt-Petěrburg, Ruská federace (2004 – 2006)
• Bursaspor, Turecko (2006 – 2008)
• Ipschwich Town FC, Velká Británie (2008 – 2009)
• Preston North End FC, Velká Británie (2009 – 2010)
• FK Sibir Novosibirsk, Ruská federace (2010 – 2012)
• Tianjin Teda FC, Čína (2012)
• 1. FC Slovácko, ČR (2012 – 2018)
• Připsal si 84 startů za národní tým Severní Makedonie.
• Žije v Kunovicích na Uherskohradišťsku, má tři děti.