Produkční agentura Martina Gazdy láká do Zlína filmaře z celého světa
Prvního prosince šla do kin premiéra valašské pohádky Největší dar. Jen o několik měsíců později přijde na řadu novinka režiséra Dana Svátka Dvě slova jako klíč. Filmový průmysl ve Zlíně znovu vzkvétá. Velký podíl na tom má i producent Martin Gazda.
Autor: Dalibor Glück, archiv IS Produkce
Legendární dílo Hermíny Týrlové Uzel na kapesníku dalo vzniknout názvu Filmový uzel, který jako magnet přitahuje mladé a talentované filmaře s vizí. Patří mezi ně i produkční společnost IS Produkce Martina Gazdy, která v minulých dnech dokázala přilákat před kamery i takovou hvězdu, jakou je Pierre Richard.
Snímek Dvě slova jako klíč je volným pokračováním filmu Úsměvy smutných mužů oceněného v roce 2019 diváckou cenou Český lev. Teprve před několika týdny vyběhl ze střižny. Filmoví fajnšmekři jej mimořádně uvidí ještě před uvedením do kin, a to v rámci 1. Zlínského filmového víkendu.
V době, kdy vzniká tento rozhovor, má ještě Martin Gazda kancelář v areálu filmových ateliérů na Kudlově plnou nevybalených krabic. Celému prostoru dominuje šedá. Moderní design, prosklené kanceláře, průchozí kuchyňka i společný newsroom. „Je tady klid a pohoda. I vlaštovky nám tady sídlí. Někde jsem četl, že ty si nevyberou jen tak špatné místo. Chodím sem rád.“ Po patnácti letech v centru města je to pro jeho tým příjemná změna.
Renomovanou produkční společnost IS Produkce vybudoval Martin Gazda před patnácti lety prakticky z ničeho. Dnes má na kontě desítky reklam, televizních i rádiových spotů, deset celovečerních filmů. S třicítkou zaměstnanců nově obývá vrchní patra Filmového uzlu. „Chceme pomoci návratu filmového průmyslu zpět do Zlína. A kam jinam, než na místo, kde se film ve Zlíně roky dělal?“
Na dohled máme místo, kde měl podle původní vize vzniknout produkční dům za 40 milionů korun. Nakolik je tento plán stále aktuální?
Trochu jsme změnili koncept. Nebude to společný dům pro produkci a ateliér, nakonec postavíme jenom ateliér, který je finančně méně náročnější. Vznikne na místě plánovaného produkčního domu a rozpočet bude ani ne poloviční.
Kdy to bude?
Chtěli bychom začít stavět na jaře a na podzim se stěhovat. Takže přesně za rok. Banka nám na základě výsledků financování přislíbila úvěr, takže věřím, že už tomu nějaký Putin nezabrání. Několikrát jsme měli projekt připravený a doto buch, covid. Na druhou stranu, kdyby přišel o rok dřív, tak nevím, jak bychom tak velkou investici uhráli. Takže možná nad námi ještě někdo drží ochrannou ruku.
Co vás čeká v nejbližší době?
V polovině listopadu chystáme pro veřejnost projekci snímku Úsměvy smutných mužů a besedu s režisérem Danem Svátkem. U příležitosti Zlínského filmového víkendu zkusíme pustit lidem i pracovní verzi nového filmu Dvě slova jako klíč. Je kompletně dotočený, chybí jen dodělat některé efekty. Sám jsem zvědavý, jaký to sklidí ohlas.
PŘICHÁZÍ TĚŽKÁ DOBA
Nejbližší období nebude pro byznys nijak jednoduché. Velké firmy zastavují velké reklamy, šetří na energiích a ukládají peníze do měšce „co kdyby“. „Teď zřejmě začne skutečná finanční krize,“ odhaduje Martin Gazda. „My jsme se naštěstí v době covidu rychle adaptovali, kdy jsme z velkých zakázek plynule přešli na střední. Snad to bude v pohodě,“ přemítá.
Reklamy, videospoty, online prezentace, digiregion, filmy. Máte poměrně široké portfolio. Je podle vás tohle cesta k přežití?
V dnešní době určitě. Postavit byznys na jednom dodavateli, například na jedné reklamní agentuře, je obrovské riziko. Když agentura přijde o klíčového zákazníka, produkce taky. Na to, že IS Produkce momentálně roste, má velký vliv i Notino, s nímž pracujeme už deset let. V tuto chvíli nám tvoří asi čtvrtinu obratu. Jsem za tu spolupráci velmi rád. Daří se jim, daří se i nám. Ale taky je to svým způsobem riziko. Když vám takový klient odejde, je problém jej během chvilky nahradit.
Estée Lauder, Astratex, Česká národní banka… Jak se vůbec člověk k zakázkám tohoto typu dostane?
Náhodou. Nemáme žádné obchodní oddělení, žádného člověka, který by chodil po firmách a klepal na dveře. Když jsme to zkoušeli, nefungovalo to. Zatím to občas dělám já. Asi je to ta šeptanda. Uděláme pro někoho práci a oni nás doporučí dalšímu. Někdy se stane, že manažeři odejdou od jedné firmy k jiné a najmou si nás znovu. A je pravda, že kreativní práce nejsou ponožky. Klientů jsou spíše desítky než stovky. Velkou roli hraje určitě i přístup ke klientovi.
Jak si udržet zákazníka? Co je podle vás klíčové?
My máme jako jednu z hlavních hodnot například empatii. Když klient zavolá a řekne: Nezlobte se, já to ještě nemám, šéf mi ještě nedal pokyn ke startu, tak to pochopíme. I přesto, že máme před sebou další zakázku. Pokusíme se to nějak vymyslet. A taky jsme zatím žádnou zakázku neodmítli. Vždycky jsme se to snažili „nějak“ udělat. Třeba si najmout další lidi. Často za námi přijde nový zákazník proto, že na něj jinde nemají čas. Proto vidím, jak je jednoduché přijít o klienta, když mu řeknete, že nemáte čas. Vyzkouší jinou produkci a už nikdy nepřijde.
K tomu je zapotřebí stabilní tým. Podle čeho si vybíráte lidi?
S tímto mám velkou zkušenost. Nikdy jsem neměl ve firmě problém s lidmi. Kolegové z jiných firem mi říkali: Vy to tady máte úžasné! A další mi radili: Neber si kamarády do firmy, to se ti vymstí. Já přitom vždycky stavěl firmu na kamarádech. Nebyli to lidi, kteří by měli vystudováno, ale třeba kamarád rád fotil, tak začal fotit i pro nás. Já chodil do firmy jako někam na tábor. Všechny to bavilo a postupně přicházely peníze a dařilo se nám. Prvních osm let to tak šlo.
Pak došlo ke zlomu?
Pak jsme dostali velkou zakázku od Kauflandu a byli jsme nuceni nabrat dalších čtrnáct lidí. Takže se firma z měsíce na měsíc prakticky zdvojnásobila. Duchaplně jsem vytvořil druhou divizi, aby to neohrozilo stávající byznys, který firma měla. A kdyby náhodou, aby noví lidé mohli jít zase dál, kdyby zakázka najednou skončila. Ve chvíli, kdy jsme začali pracovat s lidmi, které jsme vybrali na základě výběrových řízení, se najednou objevily problémy. Začaly řeči typu: Tohle není moje práce. Proč to děláme, když za to nejsou peníze? Pořád byla v týmu blbá nálada. Myslel jsem, že je to kvůli penězům, tak jsme přidali peníze, ale nepomohlo to.
Co nakonec zafungovalo?
Tým jsme částečně rozpustili. Ale na to, kde se stala chyba, jsem přišel až mnohem později. To když mi jeden kamarád řekl: O víkendu si vygoogluj hodnoty a seřaď si je podle toho, jak se ti líbí. Teď se podívej na každého člověka ve firmě a zkus k němu jednotlivé hodnoty přiřadit. Najednou jsem to viděl. Všichni lidé, kteří do firmy přišli postupně, měli velmi podobné hodnoty, jaké jsem měl já. A vlastně jaké měla i firma. Protože firma má hodnoty, jaké má majitel.
Kdo je kreativní duše firmy? Jste to vy sám?
Já nejsem kreativec. Mě to bolí, když musím přemýšlet kreativně. Ve firmě máme kreativnější lidi. A taky máme externí kreativce. S jedním takovým spolupracujeme už patnáctým rokem. Pošleme mu zadání a on nám za týden pošle tři super nápady. A tak to dělá pro další firmy. Nechápu, kde je furt bere. Já to ze sebe ždímám a pak se z toho půl roku vzpamatovávám.
Jak vás změnilo patnáct let ve firmě?
Nevím. Všichni mi říkají, že jsem hodně tvrdohlavý, že si hodně stojím za svým. Já se snažím víc naslouchat lidem. Aspoň si to myslím. To je asi ta změna.
PIERRE RICHARD NA PLACE
Zlínské ateliéry, které stojí na Kudlově od roku 1936, měly původně sloužit k natáčení reklam pro firmu Baťa. Producent Martin Gazda na tento záměr nepřímo navazuje. Reklama je totiž formát, který ho baví ze všeho nejvíc. „Možná proto, že jsem vždycky na všechno v životě spěchal, někdy i bez rozmyslu. A v reklamě vznikají věci rychle. Od chvíle, kdy začneme, po dobu, kdy ji vidíte v televizi, uplynou třeba dva měsíce. U filmu nebo u hudby je to delší.“
Reklama vás baví. Co vás nebaví?
Baví mě všechno. Mám radost, že vznikají hezké věci. Že je za tím výsledek v podobě nějakého díla. Ten samotný proces s úskalími mě naopak baví, přestože s sebou nese spoustu různých úskalí a nenadálých komplikací. Baví mě hledat řešení, zjednodušovat, automatizovat některé stále stejné procesy. Co mě nebaví je to papírování, smlouvy. To rád přenechám někomu jinému.
Tvrdíte o sobě, že jste střelec. Jak se to projevuje?
Asi jsem odvážný. Když už chci udělat nějaké rozhodnutí, věřím, že se to povede a nehloubám nad tím, že by se to nemuselo povést. Ono se to teda někdy nepovede, ale pak se to nějak udělá a nakonec se to povede.
Režisér, producent, skladatel. Co jste víc? A která z těchto profesí je vám nejbližší a proč?
Nejdřív jsem byl muzikant a skladatel, pak trochu režisér. Deset let jsem režíroval rozhlasové spoty a menší televizní spoty a postupně mě to usadilo do křesla producentského. Obklopil jsem se lidmi, kteří to umí líp. Teď už jen řeším a organizuju.
Před pěti lety jste se rozhodli i pro film. Jak k tomu došlo?
Došlo k tomu zase náhodou. Tím, jak jsme rostli a začali spolupracovat s většími režiséry, kteří točí filmy a občas si odskočí k reklamě, poznali jsme Dana Svátka. Ve chvíli, kdy jsme s ním udělali pár reklam, nám to sám nabídl. Jste připraveni na film, máte svoji techniku, perfektně zvládnutou produkci. Chystám film, nemám produkci, pojďme to udělat společně! Tak jsme spolu udělali film a on se hodně povedl. Doteď si říkám: co by bylo, kdyby se nepovedl?
První film a hned Český lev. Jak se to dělá?
Dobrý režisér a dobrý záměr. V případě snímku Úsměvy smutných mužů jsme byli jen technická produkce. Nijak jsem nemluvil do ztvárnění, ale společně se nám to podařilo udělat hezky. A to vás nakopne. Teď máme před sebou s Danem čtvrtý film. Máme ho dotočený a je od stejného spisovatele Pepy Formánka. Dvě slova jako klíč jsme stříhali s panem Fišárkem, což je střihačský pojem v České republice. A myslím si, že to bude taky bomba. Sekundoval mu náš kolega střihač, mladý kluk po škole, který je velmi šikovný. Tohle střihačské propojení bylo skvělé.
O čem bude? Zkuste nás trošku navnadit.
Je to hezký příběh o čtyřech různých lidech na světě a jejich životních osudech, které se ve druhé polovině filmu propojí. Víc ani říct nemůžu. Myslím, že každý si v něm najde to své. Jestli máte ráda filmy jako Magnolia, Life of Pi nebo Tenká červená linie, tak se vám bude líbit. Je v něm trochu mystiky a někdy člověku až běží mráz po zádech. S Danem Svátkem jsme s ním objeli pomalu celý svět. On je celkově hodně velký střelec, udělal to už podruhé. Kdo z režisérů tohle má?
Kde všude jste natáčeli?
Točilo se v Japonsku, v Indonésii na ostrově Siberut, v Indii, v Nepálu, v Dánsku, sedm natáčecích dní jsme měli i tady ve Zlíně, potom v New Yorku, poslední natáčení bylo v Paříži. K vrcholům celého natáčení patří přítomnost Pierra Richarda na place, který si odskočil z natáčení snímku Jeanne du Barry s Johnnym Deppem, aby v našem filmu Dvě slova jako klíč ztvárnil roli francouzského kněze Michela J. R. žijícího v New Yorku.
Pierre Richard. Jaký je?
Je skvělý. Vždycky jsem si říkal, když někdo o někom mluvil, jak je to úžasný člověk, že je to až klišé… ale teď bych se musel opakovat. Vedle něj stojíte a z něj jde obrovská energie. Ve chvíli, kdy zmáčkla klapka, změnil polohu hlasu a nám všem stály chlupy na rukou. Zahrál to na první dobrou, nic jsme neopakovali, jen jednou kvůli naší chybě. Bomba. Má osmdesát osm let a vydržel s námi šest hodin na place.
Měli jste možnost prohodit pár slov?
Jo, ale spíš takové vtípky na place. Hodně se mu líbila naše angličtina. Angličanům prý moc nerozumí, ale nám strašně dobře, protože máme hezkou angličtinu s indickým přízvukem. Tím nás všechny pobavil.
Kromě Paříže, kde jste si to nejvíc užil?
Byl jsem jenom ve Zlíně a v Paříži. Na začátek a na konec. Nejsem expert na žádnou profesi typu zvukař nebo osvětlovač, po světě jezdíl klíčový tým a zbytek štábu jsme si najímali na místě, i kvůli penězům. Práce je hodně, z osmdesáti až devadesáti procent nás živí reklama, takže většinou musím být tady a organizovat natáčení, z něhož žijeme. Film nás baví. Reklama nás zatím živí. Je pravda, že jsem měl jet natáčet do Dubaje a váže se k tomu i jedna skvělá historka… ale to bylo vlastně s jiným filmem.
Vtipná historka? Sem s ní.
Točili jsme tenkrát Cestu kolem světa s Ondřejem Sokolem a Lukášem Pavláskem. Přijeli jsme do Prahy na letiště a společně měli odletět na jedno natáčení, které zařizoval produkční. Předem mi nic neřekl a já až na místě zjistil, že mě nepustí do letadla, protože mám pas s platností kratší než šest měsíců. Takže jsem klukům řekl: Přátelé, tak se omlouvám – měl jsem suplovat i zvukaře, načež jsem vzal kufřík a dal ho Sokolovi do ruky. Že ho teda bude muset odvézt do Dubaje on a na místě bude někdo, kdo si ho převezme. Potom jsem vytáhl z batohu dva medvídky, které si vyžádal Dan Svátek jako rekvizity, a dal je Sokolovi. Už tenkrát jsem si všiml, že jeho obličej nebyl tak pobavený jako na začátku.
Co na to Sokol?
Nedávno byl ve Všechnopárty a popisoval to tam jako obrovský zážitek. Když přiletěli do Dubaje, vyzvali si je na prověření. A Sokol říká Pavláskovi: Prosím tě, ty znáš toho kluka, co nám dal ten kufr a ty dva medvídky? Ne, neznám, já ho viděl poprvé. Takže byli v Dubaji, měli v ruce cizí kufr, dva medvídky a volali je na prověření. Ani v Sokolovi, ani v Pavláskovi by se v tu chvíli krve nedořezal. (smích). Zábavných historek je pořád dost. Dokonce uvažujeme, že z nich natočíme pilotní díl seriálu. Když se povede, mohlo by to být zajímavé i pro televize.
IS PRODUKCE POMÁHÁ
MARTIN GAZDA A IS PRODUKCE
