​Novodobý Komenský ze Zlína je oblíbený studenty i novomanžely

Michal Mikláš opatrně vstává ze židle. Zatraceně. Bolí to. Týden po operaci kyčelního kloubu se pomalu snaží rozhýbat a rozchodit. Nikdy by nevěřil, že tři procedury denně dají tolik zabrat. Do lázní si s sebou vzal tři knížky. Zatím na ně nemá ani pomyšlení.

„Při porodu mi vykloubili kyčel, takže jsem byl na několika operacích už jako školák. Po třiceti letech bylo potřeba kloub vyměnit. Mám teď prý nějaký hodně dobrý, takže by měl vydržet,“ vysvětluje.

Nejznámější učitel ve Zlínském kraji. Nositel Zlatého Ámose, finalista prestižní ceny Global Teacher Prize Czech Republic. Nejvyšší meta, které jako pedagog mohl zatím v tuzemsku dosáhnout. A taky svatební fotograf. Kdekdo se dnes chlubí jeho fotkami na Facebooku.

Vánoce i přelom roku strávil v Klimkovicích u Ostravy. Poprvé mimo domov. Do studentů už v listopadu „napumpoval“ veškeré know how, aby si mohl dát dva měsíce „oraz“ a oni mohli pracovat na zadaných úkolech. Na nemocenské nebyl deset let.

Michal Mikláš to má autem do školy pět minut. Jeho kancelář sídlí v budově, kde ve 30. letech minulého století fungoval Baťův studijní ústav. Na gymnáziu na náměstí T. G. Masaryka ve Zlíně se zabydlel už v roce 2005. A je mu tam dobře. „Pracovat jako učitel mi dává daleko větší smysl než programovat. Prosedět týdny a měsíce v izolaci bych zkrátka nedokázal. A o tom je práce programátora především,“ přiznává.

Když vypráví o svých studentech, vidíte nadšení. A být jeho studentem by vás asi bavilo taky. Teorii omezil Michal na minimum. Hodiny informatiky a počítačové grafiky vyplňuje postupy, které se dají konkrétně využít v praxi.

Například vloni nakoupil pro školu nejnovější stavebnice lega. Roboty. Maturantům dal do dvojice krabici a řekl: „Seznamte se s tím, jak to funguje, zjistěte, co jsou tam za senzory, a něco z toho postavte. Máte na to dva měsíce.“ Kdyby ve třídě nebyl, je to skoro jedno. „Roboti umožňují i programování a během hodiny a půl už tři dvojice vyrobily něco, co celkem dobře fungovalo,“ popisuje užasle pedagog.

Přesto studenti tvrdí, že jeho hodiny jsou obtížné. „Informatika je obor, který jde strašně rychle dopředu. Jsou úlohy, které před pěti lety trvaly dvě hodiny a dnes je máte za deset minut hotové,“ připomíná Michal. Studovat nové postupy je podle něj nevyhnutelné.

Jen pro představu, zpracovat nové téma zabere učiteli i několik desítek hodin. Za svoje peníze si platí LinkedIn Learning, kde je k dispozici velké množství kurzů, které studuje online. Projde si kurz a z něj pak vytvoří materiál pro studenty.

„Nemůžu je naučit všechno. Ale můžu jim ukázat tu šíři, kterou informatika nabízí. A toho není málo. Pak už je na nich, zda chtějí pokračovat, nebo ne,“ dodává. Naposledy prý jednoho ze studentů dokázal nadchnout tak, že si koupil třicetihodinový online kurz a sám začíná tvořit webovky.

„Vždycky říkám, že učit na základní škole bych asi nedokázal. Tam je to jako v úlu. Tím, že učím studenty odbornější věci, které nejsou úplně běžné, je vidět, že jsou rádi, že umí něco navíc než běžný člověk. Ví, že to dává smysl.“

Michal si poposedne. Usedět v jeho stavu déle než půl hodiny je zatím nemožné. Přesto si ze sebe dokáže udělat legraci jako málokdo. A tím si získává sympatie gymnazistů především.

V jeho hodinách musí být veselo. Michal Mikláš baví studenty vtipnými skeči ze sociálních sítí i osobními historkami. Sám miluje humor, který je na hraně, někdy i za ní. Rád vzpomíná na apríla, kdy mu absolventi rozebrali počítač do posledního šroubku.

„Domluvili se s mojí ženou a přišli k nám domů,“ vysvětluje. „Počítač jsem si musel kompletně složit znovu. Jenže jsem strašně dlouho nemohl najít pevný disk. Víte, co ti prevíti udělali? Ve slevě koupili knížku, kterou mám rád, vyřezali do ní díru, vložili tam ten disk a zařadili ji do knihovny. Jestli jste viděla film Vykoupení z věznice Shawshank, bylo to něco podobného,“ baví se ještě dnes při vzpomínce Mikláš.

Má Michal Mikláš nějaký pedagogický vzor? „Mě spíš zaujme, když někdo dokáže udělat hodinu zajímavě. Způsobem, který by mě třeba vůbec nenapadl. S tvrzením, že jakmile člověk použije frontální výuku, selhal, totiž rozhodně nesouhlasím. Já vždycky říkám, že by to měl být kompromis. Kaž­dý styl výuky má svá pro a proti. Rád metody kombinuji,“ uvažuje pedagog.

Alternativní výuce příliš nefandí. Je přitom jedním z mála, jemuž tak nezáleží na známce, jako spíš na výsledku. Známku si u něj mohou studenti kdykoliv v průběhu roku opravit. Jen dvakrát za pololetí to nejde. Aby pochopili, že v životě taky nelze změnit úplně všechno.

V rámci Zlatého Ámose pozvali kdysi Michala do Hyde parku. A zazněly i dotazy týkající se nedostatků ve školství. Kde je aktuálně vidí on? „Kdybych to měl říct obecně, tak je to koncepce školství, která se neustále mění. Na ministerstvu řeknou: Tak, a teď budeme učit takhle. Za čtyři roky nastoupí jiný ministr a řekne úplně něco jiného. A pořád se hledá cesta, jak to dělat dobře.“

Je podle něj fajn, že se do školství dostalo víc peněz. Vysoké školství je bohužel stále podfinancované. „Kdysi mě taky lákali na výšku, ať si dodělám doktorát, ale problém je v tom, že tam člověka nutí publikovat. Já jsem nechtěl dělat vědu. A pokud neděláte vědu, nezáleží na tom, jak dobrý učitel jste,“ komentuje Michal.

Když se ho zeptám, jaký největší problém aktuálně řeší on sám, dlouze se zamyslí, než konečně odpoví. „Je to jakási apatie dětí, která vznikla po covidu. Můj největší problém je, když přijdu do třídy a je tam ticho. I když se snažím, hodně dlouho trvá, než dostanu studenty na svou stranu. Jsou jak solné sloupy. Neprojevují emoce. Nemluví a je to velmi obtížné. Takových je hodně,“ přemýšlí učitel.

Jsou ale situace, kdy musí ve třídě zakročit. Nedávno měl například ve skupině studenta, který měl celou hodinu ruce složené v klíně a jenom se usmíval. „Čekal, co já na to. Jenže jak chcete takovou situaci řešit? Několikrát jsem se jej přátelsky snažil vybídnout k aktivitě. Nakonec jsem počkal na konec hodiny a řekl mu, že takové chování nemůžu akceptovat. Buď bude normálně pracovat, nebo mu dám pokaždé pětku za práci v hodině a hotovo. Nemám zkrátka jinou možnost. A zafungovalo to velmi dobře. Tohle jsou problémy, které jsou pro mě zatěžující,“ povzdychne si pedagog.

Sympaťák středního věku v brýlích, z nějž s trochou nadsázky mohl být mimořádný učitel planety. Do mezinárodního kola soutěže Global Teacher Prize postupují první tři. Michal skončil v Česku v první desítce, podle neoficiálních informací v těsném závěsu za finálovou trojkou. Jeho hendikepem byla média.

„Při pohovoru jsem porotě řekl, že abych rozprávěl do médií o budoucnosti školství, o to nestojím. A oni tam právě takové komunikativní učitele s nadhledem potřebují. Ale to pro mě není podstatné,“ dodává s úsměvem.

Účast v prestižní soutěži přinesla Miklášovi dobrý pocit z toho, že to, co dělá, není tak úplně špatné. Současně mu tím vznikl i velký problém. Začal studovat profily učitelů, kteří jsou na webu. Většina z nich pracuje alternativním způsobem, do kterého se prý sám nikdy pouštět nehodlá. Do klasického učitele, jehož známe z filmů pro pamětníky, má však daleko.

Znovu se proto pustil do studia. Pořídil si tři knížky o tom, jak hodnotit studenty, jak lépe učit. Co v nich vyčetl? Metody, které roky používá. Také zajímavosti, které ho donutily něco změnit. „Trochu mě to vyvedlo z rovnováhy. Přestal jsem si být trochu jistý. Zkouším teď dělat některé věci jinak a čekám, jak to dopadne,“ dodává s úsměvem Michal Mikláš a vypíná Zoom. Rozhodl se, že volný čas v lázních využije k přeprogramování svého fotografického webu. Za deset let se prý k němu nebyl schopen dostat. A ideální příležitost má právě teď.

Co o něm říkají studenti?

Michal Mikláš je v kruzích žáků a absolventů asi takovým pojmem jako Chuck Norris. Jenom Mikláš umí psát binárním kódem s dvojkou. Jenom Mikláš odpoví na telefonní hovor ještě předtím, než ho přijme. Příhod s oblíbeným pedagogem a historek o něm je tolik, že by stačily na sepsání knihy. Za zmínku však rozhodně stojí jeden krásný moment z dob maturit. Jeho žáci si z něj před maturitou utahovali, že si na něm při posledním zvonění smlsnou a že ho nenechají ani projít dveřmi. V osudný den se pak čekalo, až řijede do práce. Nepřišel. Nepřišel jako učitel, ale jako student převlečený za německého fotbalového fanouška. Prošel kolem svých žáků s vysvětlením, že je přece „z kožárny“ (kožařské průmyslovky, která sídlila v téže budově) a dokonce se propašoval i na jejich společnou třídní fotku.

MICHAL MIKLÁŠ

Narodil se 3. 6. 1977 v tehdejším Gottwaldově, pochází ze Strání.

Vystudoval informatiku na Slezské univerzitě v Opavě a pedagogické minimum na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

Vyučuje informatiku a počítačovou grafiku na Gymnáziu a Jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky Zlín.

Vítěz ankety Zlatý Ámos (2012), finalista soutěže o nejinspirativnějšího učitele Česka Global Teacher Prize CZ (2022).

Spolupracoval na dvou knihách Martina Michálka, jednoho z největších odborníků na tvorbu webů v ČR.

Jeho oblíbenou aplikací je kalendář Google, za poslední měsíce si také oblíbil aplikace pro sledování spotřeby elektřiny a plynu.

Odborné knihy čte elektronicky, do lázní si s sebou vzal fejetony Marka Ebena, Exupéryho Citadelu a knihu Jak na sítě.

Nejraději poslouchá Mika Oldfielda a jeho Tubular Bells II a Amarok, dále Depeche Mode – Violator, Pet Shop Boys – Introspective. Ze současných věcí například vynikajícího pianistu Alexis Ffrench a Michaela Jonese.

Oblíbených filmů má hned několik, mimo jiné Svět podle Prota, Kulový blesk a Slavnosti sněženek.

Kromě fotografování rád tráví čas s rodinou. S manželkou Irmou žije ve Zlíně, společně mají dvě děti. Sedmnáctiletá Lucie studuje veterinu, patnáctiletý Matěj gymnázium, kde učí jeho otec.

ZRCADLOvka Michala Mikláše

„Fotky vnímám jako věc, která vám dokáže zastavit čas. Jsou na nich lidi, kteří už nejsou. Je to jakýsi dokument o životě. Jednou za čas si je otevřeme. Vidím v nich možnost vrátit se do minulosti, a proto je dělám. Věřím, že to dává smysl. A lidi to ocení za pár let daleko víc než v ten daný moment.“ Michal Mikláš se profesionální fotografii věnuje přes deset let. Jak se k focení vůbec dostal, proč rád fotí svatby a nerad se pouští do produktových snímků?

Poprvé jsem vzal do ruky foťák asi v šesté třídě. To se ještě fotilo na kinofilm. Fotila moje maminka a mě to zaujalo, takže jsem rok chodil do nějakého fotokroužku. Vyvolávali jsme fotky klasicky, byla to zajímavá zkušenost. Teď bych tak fotil nemohl.

První digitální foťák jsem si koupil v roce 2004 za peníze k promoci. S ním jsem začal cvakat a bavit se tím. V roce 2006 jsem si koupil první digitální zrcadlovku.

Moje první větší zkušenost s focením byla neplánovaná. Shodou okolností jsem šel na svatbu svému bratranci ve Strání. Měl jsem nový foťák, tak jsem se nabídl, že mu udělám pár fotek. Nakonec jsem odfotil celou svatbu a fotoalbum jim daroval jako svatební dar.

Svatbu fotím rád. Považuji ji za velmi zásadní událost v životě. Navíc mě velmi baví sledovat, jak spolu novomanželé komunikují. Už jsem těch lidí viděl spoustu a troufám si říct, že mám nějaký odhad.

Některým jsem fotil svatbu víckrát. Jednou jsem šel s nevěstou na schůzku do kavárny a pak se objevil ženich. To byl člověk, kterému jsem fotil svatbu asi tři roky předtím. „Nevadí ti, že mi budeš fotit svatbu ještě jednou?“ I to už se mi stalo.

Nejsem typ, co vstává kvůli focení ve tři ráno. Nestojí mi to za to. Třeba neznámá místa fotím rád, ale pokaždé jenom poprvé, kdy jsem jimi unešený. A mám odškrtnuto.

Produktová fotka je poměrně obtížná. Fotil jsem nějaké lahve s vínem pro e-shop, ale udělat dobrou produktovku, na to potřebujete čas i specifické vybavení.

Několik dní jsem strávil ve fabrikách v Otrokovicích. Fotil jsem všechna oddělení, každý kout. Měl to být dárek pro jednoho zakladatele, který odcházel. Vznikl z toho docela hezký dokument. A velká fotokniha, ze které byl ten člověk nadšený.

Běžné zakázky brát nemůžu. Svatby jsou v sobotu a to je fajn. Krom toho fotím pro designérskou firmu MES design, to mě taky moc baví. Ale stejně nejradši fotím lidi. Mám rád emoce. A děti.

Spousta fotek mi dnes přijde přeprocesovaných. Už to jde do kýče. Já mám rád, když je fotka dokument. Přijde mi, že mnohdy platí lidé spíš za značku. Kolikrát je to místo zachycení autentické životní vzpomínky trošku na efekt. A já rád fotím život takový, jaký je.