Lucie Uhlíková, to je srdce folklorní Kašavy

„Můj tatínek byl obrovský slovácký patriot a velmi často si zpíval. A lidové písně učil také mě. Už jako malé dítě jsem jich uměla opravdu obrovské množství. Docela živě se pamatuju, jak jsem ho nutila, aby mě naučil nějakou novou, kterou ještě neumím.“

Lidové písně u nich prý zněly prakticky pořád. Buď živě anebo z gramodesek či rozhlasu. A pak se jí díky cimbálové muzice a folklornímu souboru Kašava stal folklor největším koníčkem. A prostřednictvím studia etnologie a muzikologie posléze i zaměstnáním. Lucie Uhlíková hrála od pěti let na klavír, ale že by měla docházet do nějakého dětského folklorního souboru, to ji ani její rodiče nikdy nenapadlo. Lidovky byly normální součástí jejího života. „Zpívalo se v rodině, na oslavách, na výletech. Neviděla jsem v tom nic mimořádného, bylo to součástí mé identity, vlivem otce stoprocentně slovácké.“

Pak ale přišla puberta. „Klavír jsem flákala, doma kvůli tomu byly hádky s rodiči, cvičila jsem jenom, když si na mne učitelka stěžovala,“ přiznává otevřeně Lucie Uhlíková. A pak se její otec zničehonic rozhodl, že ji dá na cimbál. „Dodnes nevím, jak ho to napadlo, ale bylo to pro mě velké štěstí, protože jsem se do toho nástroje zamilovala a začala jsem hrát v cimbálové muzice. Nejdříve v hudební škole a pak ve Valašském souboru Kašava,“ přibližuje.

„Folklor na jevišti je pro mne dodnes něco, co se neprotíná s mým vlastním osobním prožíváním lidových písní.“

Přiznává ale, že folklor na jevišti je pro ni dodnes něco, co se neprotíná s jejím vlastním osobním prožíváním lidových písní. „Třeba při jízdě v autě si zpívám docela často, ale úplně jiné písně, než které znám ze souborového repertoáru. Jsou to jakoby dva různé světy: ten jeden je spjatý s tím, co jsem se naučila doma a mám to spojené s konkrétními emocemi či zážitky. A pak je tu folklorní soubor a jeho repertoár, který jsem částečně vytvořila i já, mám k němu velmi těsnou vazbu. Většina těch čísel se mi moc líbí a můžu se na ně dívat nebo je poslouchat pořád dokola. Ale sama si ty písně vlastně nikdy nezpívám. Nemám k nim stejný vztah jako k těm, které jsem se naučila doma nebo které jsou prostě ,ty moje‘,“ vysvětluje.

Hudební a taneční folklor podle slov etnoložky Lucie Uhlíkové už dávno nežije ve své autentické podobě. Folklor pro laickou veřejnost znamená něco jiného než pro člověka, který se jím profesně zabývá. Slovo folklor podle ní pro laiky znamená především folklorní soubory působící v dané oblasti. „Všichni se ubíráme směrem, který považujeme za správný. A pro každého je správné něco jiného, každý má jiné preference a cíle. My, a tady mluvím za soubor Kašava, jej na jevišti umělecky zpracováváme a snažíme se jej předávat dalším generacím nejen jako zábavnou podívanou, ale také jako kulturní dědictví obsahující filozofický, estetický a etický odkaz našich předků. A to v dnešním globalizovaném světě hraje a bude hrát důležitou roli. Je to jeden z důvodů, proč tomuto žánru – a on to dnes už opravdu svébytný hudebně-taneční žánr je – věnuji tolik času,“ doplňuje.

„Až na diplomu se objevilo, že jsem vystudovala evropskou etnologii.“

Z vyprávění se může zdát, že výběr vysoké školy byl pro Lucii jasnou volbou, přímou cestou, kterou si vybrala už někdy v dětství a po níž neochvějně kráčela až ke studiu folkloru.„A le vůbec ne! Já jsem strašně líný člověk, a tak jsem chtěla studovat něco, kde bych se moc nenadřela. Na střední škole jsem sice měla vynikající známky, mohla jsem jít kamkoliv, ale já jsem si zvolila muzikologii, protože mi přišlo, že je to zábavné a že se tam nemusím učit tolik jako třeba na medicíně.“

A tak si prý vzala seznam vysokých škol a začala vyškrtávat školy, na které jít nechtěla. A když skončila, zbyla jí tam jen ta muzikologie. „Psal se rok 1988 a nikdo netušil, co za rok přijde. A etnologie? Tak ta mě mimochodem vůbec nenapadla.“ Až na brněnské filozofické fakultě zjistila, že takový obor existuje, a z vlastního zájmu začala chodit na přednášky. Zcela dobrovolně. „Prostě jsem přišla za jednotlivými pedagogy a zeptala se, jestli by jim to nevadilo. Všichni byli potěšení, nikdo mě nevyhodil. A pak přišel listopad 1989, stávky, zmatky, změny studijních plánů, rušení oborů, zavádění jiných. A v tom podivném bezvládí jsem složila zkoušky ze všeho, na co jsem dobrovolně chodila a stala jsem se právoplatnou studentkou – tehdy etnografie a folkloristiky. Až na diplomu se objevilo, že jsem vystudovala evropskou etnologii. Vystudovala jsem oba obory, etnologii i muzikologii, ale profesně jsem etnoložka, tímto oborem se živím.“

„V lidové písni je zakódováno mnoho stereotypů. I těch negativních.“

Lidová píseň se objevuje i v doktorské práci Lucie Uhlíkové. Má název Obraz Žida v moravské lidové písni. „Já tu práci právě aktualizuji a příští rok vyjde tiskem, tak bych to nerada dopředu nějak rozebírala. Nicméně v ní ukazuji, co všechno je v textech lidových písní zakódováno, do jaké míry může být píseň historickým pramenem a do jaké je jen reflexí kulturních stereotypů. Např. tzv. obecného stereotypu ,cizího‘. A ten je všude na světě stejný,“ vysvětluje etnoložka s tím, že ten, koho vnímáme jako cizího, je vždycky posuzován hodně negativně. Etnické stereotypy, resp. všechny kulturní stereotypy, podle jejích slov totiž nevypovídají o těch druhých, ale hlavně o nás, o našem žebříčku hodnot a vnímání světa. Obraz židovské minority ve folkloru českých zemí je tak převážně negativní. „Což není žádné překvapení, je to tak i u jiných národů. Kvůli odlišnému náboženství i sociálnímu postavení byli Židé křesťanskou majoritou vnímání jako cizí, na rozdíl např. od Romů, kteří jsou ve folkloru reflektováni spíše jako ,jiní‘ a jejich obraz vůbec není až tak negativní,“ doplňuje.

Co je ale podle ní dnes důležité, je fakt, že folklor je širokou veřejností vnímán jako nemateriální kulturní dědictví. A to je např. v oficiálních dokumentech UNESCO spojeno s ochranou lidských práv, se zásadami vzájemné úcty mezi společenstvími, skupinami i jednotlivci. „Současná doba politické korektnosti tak otevřela problematiku, která tu je několik set let, ale z tohoto úhlu pohledu zatím nebyla analyzována. Negativní konotace, či dokonce – v případě mojí práce – antisemitské motivy v hudebním a tanečním folkloru nejsou totiž vždy současným nositelům lidových písní a tanců zřejmé a běžně je na jevišti prezentují. Společnost se ale mění a je třeba přehodnotit i vlastní kulturní dědictví,“ upozorňuje Lucie Uhlíková.

A čemu se věnuje v těchto dnech? Aktuálně dělá asi pět věcí najednou. Ostatně prý jako vždy. „Píšu studii o valašském odzemku a jeho proměně za posledních sto let, pracuji na již zmíněné publikaci o obrazu židovské minority v lidové písni českých zemí, chystám další díl zpěvníku Zlínský kraj v lidové písni, dělám terénní výzkum k projektu, který se zabývá proměnami folklorního revivalismu v současné české společnosti, rediguji sborník z mezinárodního kolokvia Od folkloru k world music a ještě asi čtyři další menší věci. Každý rok si říkám, že to musím nějak omezit, ale jsem ztracený případ...,“ směje se.

„Zájezd do kapitalistické ciziny? Opravdový kulturní šok!“

Jméno Lucie Uhlíkové je úzce spjato také s Valašským souborem Kašava. Byla jeho cimbalistkou, později uměleckou vedoucí cimbálové muziky a nyní je již po mnoho let jeho uměleckou vedoucí. Kašava je prý koníček, volnočasová aktivita, ale pro člověka ve vedení souboru je to spíše další částečný pracovní úvazek. „Dříve jsem vedla muziku, začala jsem psát hudební úpravy, pak jsem začala i řešit dramaturgii celého souboru a převzala jsem post uměleckého vedoucího. Reálně jsem ale časově dost vytížená, a tak je to týmová práce. Ve vedení jednotlivých složek jsou lidé, kteří odvádějí nadstandardní práci, a já jsem tam někdy spíš jen jako ideový dohled,“ vysvětluje.

Součástí souboru Kašava je Lucie od patnácti let. Našla tu celoživotní přátele, setkala se zde s lidmi, kteří ji hodně ovlivnili nejen pracovně, ale i lidsky. „V Kašavě jsem většinu svého života a dlouhou dobu byl soubor jakousi mou druhou rodinou. A je pro mne velkou odměnou, že členem současné muziky je už i můj syn,“ přiznává s tím, že si moc přeje, aby její potomek prožil v souboru podobné zážitky a získal stejně krásné vzpomínky i vztah k folkloru, jako má ona.

„Pokud mám být konkrétní a uvést některé nezapomenutelné zážitky, tak určitě nikdy nezapomenu na svůj první zájezd do kapitalistické ciziny... Byl to opravdový kulturní šok, který dnešním mladým těžko vysvětlíte. A jsem za to vděčná, protože si myslím, že více dokážu pochopit, jak se cítí člověk, který k nám přijde ze země, kterou považujeme – dost často mylně – za méně rozvinutou.“

Už čtvrt století je Lucie Uhlíková součástí obrovského mraveniště kolem Mezinárodního folklorního festivalu Strážnice. V červnu 2024 na Hodonínsko dorazí více než tři tisíce účinkujících v lidových krojích tak pestrobarevných, až se jednomu nad tou krásou hlava zatočí.

„Příští rok bude Rokem české hudby, a tak chceme divákům nabídnout mimořádný zážitek propojením vážné hudby inspirované folklorem s prezentací lidových písní a tanců, které skladatele právě k tomuto propojení dvou odlišných hudebních světů přivedly. Sto let v příštím roce oslaví Český rozhlas Brno, který je se strážnickým festivalem nerozlučně spjat už od jeho prvního ročníku, tedy od roku 1946. Připomenutí výročí brněnského rozhlasového studia, resp. folklorního rozhlasového vysílání na Moravě, bude věnován samostatný pořad,” zve závěrem do Strážnice Lucie Uhlíková.

Lucie Uhlíková

● Narodila se v roce 1969.

● Vystudovala etnologii a hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

● Od roku 1994 působí na brněnském pracovišti Etnologického ústavu Akademie věd ČR, od roku 1997 je redaktorkou a od roku 2018 šéfredaktorkou etnologického časopisu Národopisná revue.

● Zabývá se zejména výzkumem paměti související s hudebním folklorem a folklorismem, dále etnokulturními tradicemi v současné společnosti a zpřístupňováním folklorních pramenů.

● Jako spolueditorka připravila vedle řady sborníků a písňových edic například publikace Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku (1997), Hudební a taneční folklor v ediční praxi (2011) a Tíha a beztíže folkloru. Folklorní hnutí druhé poloviny 20. století v českých zemích (2018).

● Od roku 1988 učí na ZUŠ Zlín cimbál.

● Ráda vaří pro svou rodinu, je to pro ni relax.

● Jejím mottem je: Chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.