Kamčatka ze sedla bicyklu

„Poslední týdny a dny před odletem byly pro mě osobně těžké z mnoha důvodů, táta musel do nemocnice den před naším odjezdem na letiště. Neměl jsem daleko k téměř totální vnitřní devastaci. Výprava na Kamčatku tak pro mě měla mít i relaxační charakter. Alespoň jsem v to doufal.

Metropole Petropavlovsk-Kamčatskij je věru zajímavé místo. Poměrně dost panelových sídlišť, některé domy nevypadají vábně, mají stržené izolace, přístupové chodníky k nim jsou plné vody. Když vidíš holku na jehlových podpatcích, skvěle oděnou, tak jí to brodění domů přes ta jezera nezávidíš, ale jiná cesta domů nevede, leda umět levitovat.

Centrum této cca 150 tisícové metropole si nic nezadá se stejně velkými evropskými městy. Luxusní obchody, obchodní centra, hustá doprava, restaurace. Jednu čtyřhvězdičkovou si vybíráme k návštěvě, deficit kávy nás k tomu přinutil.

První skutečně výletní den na kolech. Pobřeží Pacifiku. Úchvatná podívaná na pláže střídající se se skalnatými útesy. Jízda není jednoduchá, je komplikovaná o jízdu ve výmolech plných vody o rozloze jihočeských rybníků, prudké výjezdy střídají prudké a rychlé sjezdy. V jednom okamžiku je vítr tak silný, že poprvé v životě vyjedu cca dvě sta metrů do kopce bez šlápnutí. Stačilo po batmanovsku roztáhnout lokty a vítr odvedl práci za nás.

Přijíždíme na další z neskutečných vyhlídek. Vidíme skalní útesy, tři tyčící se jehly z oceánu. Působí to jako z fantasy filmu. Útvar se jmenuje Tři bratři a jsou dominantou Kamčatky, která se objevuje téměř na všech pohlednicích nebo turistických průvodcích jako stěžejní marketingový tah.

Míříme k vyhlášeným kamčatským sopkám. Cesta k nim je přibližně čtyřicet kilometrů dlouhá a my poprvé vnímáme rozlehlost horských plání, surovou divokost území a velikost vulkanů, které mnohdy šplhají k pěti kilometrům nadmořské výšky. Přijíždíme na úpatí starého menšího vyhaslého vulkánu, který nese jméno Гора Ве

лблюд, v překladu Hora Velbloud. Poprvé v životě stojím na sopečném písku plném balvanů a kamenů se zbytky vegetace. Vystoupáme na vrchol Velblouda, chystáme kamery a jedeme.

První metry jsou opatrné, pod námi sráz, po několika desítkách metrů přibývá jistota v naší jízdě, obkroužíme Velblouda a závěrečnou část absolvujeme po těžší kamenné pasáži, posledních cca 500 metrů jedeme parádní jízdu v prudkém sklonu v sopečném písku. Neskutečná paráda, kolem nás sopky se sněhovými čepicemi, světle modrá obloha v prudkém kontrastu s temnotou sopečné krajiny.

Vrcholem naší expedice je sjezd Mutnovského vulkánu. Tuto sopku chceme sjet na kolech jako vůbec první lidé. K samotnému vrcholu se samozřejmě nejprve musíme přiblížit auty. Ty kopce jsou fakt neuvěřitelně majestátní, krajina je jednotvárná, co se barvy týká. Ve výšce kolem 1500 metrů se cesta mění z písku místy na bahno, je vidět v okolí čerstvý sníh.

Než dojedeme na vrchol, ještě sjíždíme k údolí, které i v ruštině nazývají Danger. Proláklina hluboká snad i sto metrů s obrovským vodopádem, k

terý mizí v hlubině, která by klidně mohla být vstup do pekla. Kaňon mění barvy, nejkrásnější jsou odstíny červené.

Na vrcholu Mutnovského vulkánu je čerstvý sníh, špatně se v tom jde, natož jede na kole. Oblékáme to nejteplejší, co na kolo máme, pod přilby beru buffa, teplé rukavice. Plní očekávání rozjíždíme naši několik desítek kilometrů dlouhou cestu ze sopky dolů až tam, kde nás pohltí tma přicházející Kamčatské noci.

Začínáme ve sněhu, fouká studený vítr. Po několika stovkách metrů sníh mizí a my si

Čím déle jedeme, získáváme jistotu a vybíráme si i exponovanější místa se skalkami. Po jízdě z kopce přijíždíme na snad dva kilometry dlouhou planinu, která je neskutečně hladká a pevná. Připomíná mi to videa z testování aut za účelem dosažení co největší rychlosti. Takhle dlouho jsem ještě z kopce nikdy nejel. Fakt nářez všech nařezů. můžeme vybrat, kudy chceme jet. Kamenné pláně, svahy plné drnů a nízké vegetace, čistý povrch sopečného popela.

Krátkou pauzu u kráteru plného vulkanických aktivit vyplníme koupáním v malém bazénku, do kterého z jedné strany teče horká voda, z druhé studená. Po chvíli nás ale naši průvodci rychle vyhánějí z vody. Rychlý úprk jsme zvolili proto, protože je kousek od nás medvěd.

Předposlední den výpravy nás čeká opět další vulkán. Sotva na jeho vrcholu vysedneme z aut, tak nás vítr srazí téměř k zemi. Proti němu se nedá ani skoro udělat krok. Nalézáme úkryt v nedalekém srubu, který slouží jako místo pro přespání a je volně přístupný. Po půl hodině jdeme zkusit sednout na kola. Když kolo jen trošku přizvedneš, tak se z něj stává létající drak. Tento vulkán bohužel nepokoříme.

Loučení na letišti je skoro jak odjezd na dva roky na vojnu a odloučení od rodiny. Kamčatka byla super a určitě je to kus Země, který je jedinečný a stoji za návštěvu.

Po návratu domů jsem vzal tátu z nemocnice domů. Zdál se byt v pohodě. V sobotu ráno jsem mu ukazoval videa a fotky z Kamčatky. Byl nadšený a ptal se na spoustu věci. Dokonce se smál. Pěkně jsme si popovídali. Tyhle filmy a fotky o Kamčatce byly ty poslední, které můj táta viděl. Par hodin na to zemřel. Vím, že na všech dalších cestách bude s námi, a kdyby ne, tak mu o tom napíšu, stejně jako vám všem, co nám fandíte. Čtěte na www.baobabtrails.com.

---

ROMAN KALABUS

Absolvent FTK Univerzity Palackého Olomouc, člen Horské služby ČR, aktivní sportovec, žije na Valašsku ve Vsetíně, autor a vedoucí projektu Bike resort Valašsko, podílel se na vybudování přírodních trailů ve Vsetíně, Zděchově či Velkých Karlovicích.

Co říká sám o sobě?

Miluju Valašské tu odpověď nikdy nenajdu. To by mohl být taky konec hledání cest… kopce, snažím se mít rád i tvrdohlavé a konzervativní Valachy. Mám rád svoji cestu, ale nevadí mi ji sem tam s někým sdílet. No, a když už ta moje cesta vede příliš dlouho rovně a je pohodlná, tak z ní prostě odbočím. To je vlastně tak nějak můj celý život. Pořád hledám nějakou cestu. Pořád hledám taky odpověď, proč pořád hledám nějakou cestu. Dokud tu odpověď nenajdu, tak budu hledat. Doufám, že