Nejnovější zprávy: Nešťastnice chtěla zainvestovat do kryptoměny. Přišla o milion korun Jarní potravinová sbírka Nadace AGEL zasytí potřebné ve Valašském Meziříčí

Sport

Himaláje zlínského horolezce Lukáše Jesenského okouzlily

V Nepálu ztratil osm kilo váhy, prožil kritické chvíle. Zrádnou horu Makalu nepokořil. Vrátil se ovšem okouzlený a s jistotou, že se do Himalájí vrátí.


Autor: Dalibor Glück, archiv Lukáše Jesenského

Jako každé malé dítě chtěl být Lukáš Jesenský astronautem. Pak taky popelářem. Vždycky si chtěl plnit své sny. Ty úplně první byly o sportovních úspěších. O medailích. O vítězstvích.

Plaval. Dělal cyklistiku. Triatlon. Sporty, ve kterých jedete jen za své. Nikdo vám nepomůže. Co sám nedáte, to nemáte. Kolektivní sporty ho nebraly. Ani trochu. Když se k nim dostal, většinou zápasy odseděl na lavičce.

Nechtěl se v případě neúspěchu nikdy na nikoho vymlouvat. Když něco nezvládl, byl to jeho problém. Jeho záležitost. Tak se mu to líbilo. Vždycky chtěl dělat, co ho baví. K ničemu se nenutit.

Obdivoval individualisty. Sólisty. Jeden z jeho prvních hrdinů byl Indiana Jones. Představoval si, že bude jako on cestovat po světě, objevovat krásná, zajímavá místa a prožívat velká dobrodružství. Ale hory nebo lezectví v jeho představách chyběly. Nikdo z rodiny k horám moc netíhnul. I když je fakt, že babička pochází ze slovenských Nízkých Tater.

Jak se tedy dostal až těsně pod vrchol osmitisícovky? Magazín PATRIOT předkládá čtenářům inspirativní příběh Lukáše Jesenského jeho vlastními slovy:

Asi úplně první moment, kdy jsem začal vnímat krásu velehor, přišel v patnácti, kdy jsem prvně uviděl Grossglockner z Hochalpenstraße v Rakousku. Tady bych chtěl vylézt, věděl jsem hned.

Dlouhé roky se pak nic nedělo. Pořád jsem dělal triatlon, běhal, plaval.

Ve dvaceti jsem se úplnou náhodou dostal do alpské výpravy. Plánovali jsme Mont Blanc, ale nakonec lezli právě na Grossglockner. Nešli jsme normálkou, ale těžší trasou z Heiligenblutu a pak jsme ještě složitě sestupovali po ledovci. Bylo to strašné. Moje první tři dny na mačkách. Říkal jsem si, tady se zabiju. Tohle nepřežiju. Slyšel jsem, jak ledovec praská. To jsou hrozné zvuky. Trhliny, do kterých když zahučíte, tak vás nikdo nikdy nenajde. Když jsem tam byl později asi po pětadvacáté, tak jsem se těmi vzpomínkami bavil.

Tehdy jsem si ale hory zamiloval. Dávají nadhled. Inspiraci. Motivaci. Tušil jsem, že jsem právě našel životní lásku. Že toto je pro mě to pravé.

Začal jsem lézt. Na stěnách, skálách, v Tatrách. Postupně jsem se posouval. Na konci vysoké školy mi přítel lékař vyprávěl o horách v Jižní Americe. Aconcagua, Huascarán, Alpamayo. Názvy andských velikánů zněly tak vznešeně. Chtěl jsem tam jet. Nevěděl jsem, jak to zařídit. Končil jsem vysokou školu. Bez peněz. Bez úspor. Bez parťáka. Nezastavilo mě to. Rozhodl jsem se, že pojedu sám. Udělal jsem crowdfundingovou kampaň, připravil projekt a v roce 2018 vyrazil. Neměl jsem představu, jak moc náročné to je.

Letěli jsme nakonec dva, přidal se kamarád Martin z Hodonína. Vybrali jsme Aconcaguu, pak Cerro Mercedario v pohoří Cordillera de la Ramada na argentinsko-chilských hranicích. Odlehlý kopec, kde se moc nechodí, moc neleze. To nám dalo hodně na prdel. Jen na úpatí hory jsme šli přes poušť se vším vybavením tři dny. V úmorných vedrech.

Po této expedici už jsem si byl jistý. Velehory budou můj život. Ne jen lezení. Ale poznávání lidí, zemí, kultury, krásy hor.

V hlavě jsem měl peruánský Huascarán. Přemluvil jsem kamaráda z Jeseníku, v roce 2019 jsme letěli. V té době jsem už věděl, že tato moje druhá výprava do And je příprava na Himaláje. Nepálské osmitisícovky se proměnily v můj životní sen. Cíl. Vizi.

Huascarán jsme tehdy nezvládli. Netrefili jsme dobu. Hodně pršelo, nahoře záplavy sněhu, riziko bylo obrovské. Zkusili jsme náhradní variantu Alpamayo (5 947). Je to jedna z nejkrásnějších hor na světě. Další neúspěch. Hora nás otočila v 5 300 metrech.

Pak jsme vylezli bez jištění nádhernou ledovou stěnu hory Huarapasca (5 418) i severní stěnu Ranrapalcy (6 162). Obě stěny jsme lezli volně, bez lan. Někdy i sedmdesát pět stupňů, led, skály. Byl jsem jako u vytržení. Bylo to skvělé zjištění. Můžeme lézt rychle, volně, adrenalin. Něco jako Kilian Jornet (španělský skialpinista, ultramaratonec a horolezec – pozn. redakce) nebo Ueli Steck.

Třetí vrchol Tocllaraju (6 024) jsme nevylezli. Chybělo nám čtyřicet metrů. Nešlo to. Byl tam sníh ve formě rýže, který doslova protékal mezi prsty. Lézt dál by byl čirý hazard. Nemůžete se v tom hýbat. Ale bylo to nádhera. Když jsme byli nahoře, úplně jsem se zděsil, že stěnou musíme dolů. Bez jištění. Z pomyšlení, co nás čeká, mi bylo zle. Takže na kraba, otočit se a pomalu dolů.

Absolutní adrenalin. Ale také totální zklidnění. Soustředění na výkon. Na každý krok. Vnímáte jedinou věc: musím to zvládnout.

Při zpátečním letu do Česka z této úspěšné expedice už jsem věděl, že se blíží osudový moment. Seznámení s životní láskou. S Himalájemi.

Dávno jsem byl v kontaktu s Honzou Trávníčkem. Ještě před letem do Peru jsem ho oslovil, že bych rád do Nepálu, na Manáslu. Odpověděl mi: chystáme expedici na Makalu, můžeš s námi. Podíval jsem se na fotky nádherné osmitisícovky a znejistěl. Na to asi nemám. Obrovská tmavá pyramida. Zemřely na ní čtyři desítky lezců. Ale nadchla mě. Když to nezkusím, tak nikdy nezjistím, jestli na to mám. Pojedu.

Přípravě na expedici Makalu 2020 jsem obětoval vše. I zaměstnání. Nebylo možné skloubit hory s prací projektanta. Sám jsem cítil, že musím dilema rozseknout. Šéf mi to usnadnil. Dostal jsem ultimátum. Vidina expedice do Himalájí byla silnější.

Musel jsem sehnat čtvrt milionu. Sám. Tři měsíce jsem telefonoval. Sháněl partnery, sponzory. Jel jsem podle telefonního seznamu. Jednu firmu po druhé. Uspěl jsem u jednoho telefonátu ze sta. Ztrácel jsem víru. Optimismus mizel. Pak mi hodně pomohla kamarádka, odbornice na marketing. Připravila mi „lezecké CV“, poradila. Celkem trvalo asi půl roku, než jsem si mohl říct: mám to.

Měl jsem z toho ohromný respekt, ale snem dostat se na Makalu jsem žil. Čtyřiadvacet hodin denně. Těšil jsem se. Měli jsme už přesný plán expedice. Dvanáct lidí. Odlet v březnu 2020.

V lednu přicházely první zprávy o nějakém záhadném viru v Číně. Pořád jsem doufal. Pak covid uzemnil letadla a bylo po výpravě. Rok a půl příprav v háji.

Zklamání bylo obrovské. Přišel jsem o spoustu peněz. Naštěstí sponzoři a partneři chápali situaci a vydrželi. Pomáhal jsem kamarádovi na střechách, instaloval hromosvody, abych něco vydělal. V létě jsme zvládli alespoň Alpy, pak chystali opět Himaláje. Druhý lockdown na podzim mě málem zlomil. Takřka jsem rezignoval. Neměl jsem práci, peníze, byl jsem vyhořelý, vyšťavený, frustrovaný.

Přítelkyně mi dala ultimátum, abych se dal dohromady. Nechtěl jsem o ni přijít. Takže jsem šel normálně makat. Do lesa. S motorovou pilou. Prořezávky. Pálení, čistění porostů po těžbě, domů jsem chodil od kouře úplně vyuzený. K tomu jsem poctivě trénoval. Denně.

Expedice Makalu znovu ožila.

Potkali jsme se celý tým, odkývali, že v březnu letíme. Dopadlo to tak, že jeden z členů dostal covid, další to odřekli. Všichni. Zůstal jsem sám. Vzdát svůj sen jsem odmítl. Zatvrzele jsem trval na tom, že expedici Makalu 2021 uskutečním. Zjišťoval možnosti. Řešil, jaké výpravy ze světa se tam chystají. Ke komu bych se mohl přidat. Zda je to vůbec reálné.

Odletěl jsem na konci března.

Nepřestávejme snít! Jednoho dne se ty sny totiž mohou naplnit. Dva a půl roku tréninku, práce a příprav. Cítil jsem, že rozhodnutí letět bylo správné. Bylo mi dopřáno odletět do místa, kde se vrcholky hor dotýkají nebe. Nepál.

Káthmándú mě ohromilo. Ohromné zástupy lidí. Neustálý proud lidské masy. Strávil jsem tam dvanáct dnů. Navštívil zubaře se zánětem. Ptal se všech horolezců, jestli náhodu nemíří na Makalu. Pořád nikdo. Všichni chtěli na Mount Everest, Lhotse. Pak jsem přece jen potkal Petera z USA, chtěl taky na Makalu. Nabrali jsme Sonama, místního manažera – průvodce, který nás měl dovést do Base Campu a společně s portery (nosiči – pozn. redakce) jsme malým letadlem pokračovali dál.

Přistáli jsme ve vesničce v nadmořské výšce 300 metrů na mořem. Ano, tři sta metrů. Poprvé jsem uviděl Himaláje na vlastní či. Nikdy na tu chvíli nezapomenu. Byly to majestátné vrcholy.

Cesta k Makalu byla plná zážitků. Pozitivních i horších. Část trasy jsme jeli autem, krajina připomínala deštné pralesy, monzunové lesy, pak zase Afriku, postupně se měnila. Čekal nás šedesát kilometrů dlouhý pěší track k úpatí Makalu. Prakticky pořád po schodech. Bylo to nekonečné, tisíce schodů, velká horská sedla. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů. Track nám trval devět dnů.

Tři dny jsme se rozhodli kvůli aklimatizaci počkat v nižším základním kempu, kterému se říká také Hillary Base Camp (4800 m n. m.), až potom jsme mohli pokračovat do Base Campu (5700 m n. m.). Během čekání jsme si dali aklimatizační výstupy do 5 550 metrů. Posledních devět kilometrů. Moréna. Kamenitá. Nekonečné suťovisko. Kolem vás jen hory, led, sníh, kámen. Poprvé jsem uviděl před sebou Everest. Ohromující.

V Base Campu skoro liduprázdno. Dva Gruzínci, jedna čisticí expedice asi dvaceti kluků, kteří kromě standardního sběru odpadků museli snést z Makalu jedno tělo horolezce, který nahoře zůstal v loňské sezoně. Stabilní počasí ve druhé půli dubna umožnilo zahájit dobrou aklimatizaci.

Bez šerpy a bez kyslíku jsem se musel spolehnout pouze sám na sebe. Na to, jestli to ustojí tělo. Jestli mě podrží hlava. Samotný pobyt v této výšce mě mile překvapil. Tělo si rychle zvyklo. První dny jsem sice výšku cítil hlavně při pohybu, musel jsem pomaleji, ale rychle se to ustálilo. Cítil jsem se jako doma. Žádná bolest hlavy, výborný puls i saturace. Ve stejném duchu se nesla i samotná aklimatizace, kdy jsem postupně musel vystoupat do výškových táborů.

Trasa do C1 (6 300 m n. m.) se dala zvládnout bez potíží, začátek byl nepříjemný v podobě suťoviska, pak po ledovcovém platu jen relativně snadný „choďák“ a za velkou odtrhovou trhlinou následovala první ledová stěna tvrdého modrého ledu. Do C2 (6 700 m n. m.) už to bylo horší, ledová stěna pokračovala, rozsekaná, spousta děr, trhliny, čistý led, tam jsem se dokonce pár metrů proletěl, naštěstí mě udrželo fixní lano. Nepříjemné slézání do jedné z trhlin, abychom se přes ni vůbec dostali. Černá díra pod námi. Následovala další ledová stěnka a dlouhý sněhový most přes další trhlinu.

První okno pro pokus o vrcholový výstup se ukázalo hned na první dny v květnu. Aklimatizace ale nebyla dokončena, takže jsem nahoru nemohl.

Po několika dnech odpočinku jsme s kluky opět z Base Campu vyrazili nahoru. A zkoušeli už i trasu do výškového tábora C3 (7 400 m n. m.). V C2 jsem vždy nechal pouze stan, plyn, vařič a karimatku. Se vším ostatním pokaždé nahoru. Počasí se začalo otáčet. Nulová viditelnost nám dovolila vystoupit jen do 6 800 metrů. Bílá tma. Nemohli jsme riskovat, že skončíme někde v bludišti trhlin bez lana, museli jsme dolů.

Mezitím do Base Campu dorazily další skupiny. Dva kluci z Iránu, Chilan Hernán, paní z Francie, Patrick z Německa.

Předpověď počasí říkala, že další možnost dostat se k vrcholu budeme mít kolem jedenáctého května. Zkusili jsme to. Bohužel, vítr a husté sněžení nás zastavilo. S Peterem jsme to vzdali jako poslední. Opět zpátky, tentokrát dokonce až do nižšího Hillary Base Campu. Potřebovali jsme pár dnů odpočinek.

Nahoru jsme se vrátili odpočatí a plni sil. A plánovali další „vrcholový“ Den D - 24. květen. Do C2 jsme doslova vyběhli za čtyři hodinky. Odhodlaní, plni optimismu. Cesta do C3 mě rozstřelila. Na zádech pětadvacet kilo. Batoh mě doslova lámal. Nedával jsem to. Doslova jsem si chvílemi s tou těžkou sviní na zádech poplakal. Deset hodin tvrdé práce. Nahoře marně čekám na Petera, dorazil o dvě hodiny později, totálně rozbitý, vyčerpaný.

Ráno se cítíme líp. Chceme pokračovat k vrcholu. V C3 si odpočineme a v noci jdeme na to. Hlava nebolí, dýchá se dobře a celkově se cítím dobře. Únava je normální. Radost z vrcholového pokusu nám opět začíná kazit počasí.

Cyklon, který měl podle předpovědi v plné parádě udeřit až za tři dny, se začíná projevovat. Dostáváme jasnou zprávu „utíkejte dolů“. Psychika dostává zabrat. Hromadná diskuze s dalšími horolezci v podvečer ale přináší odvážné rozhodnutí. Dnes večer zkusíme vrcholový výstup. Dáme to. Musíme. Možná je to poslední pokus, který nám v této sezoně počasí umožní.

Kemp opouštím kolem 23. hodiny. Někteří jsou již na cestě a v nedohlednu. Viditelnost se na chvíli lepší, zahlédnu dokonce šňůru světýlek mířících na vrchol dvacet kilometrů vzdáleného Everestu. Jsem klidnější. Mohlo by se to podařit.

Bohužel současně cítím, že vítr sílí. Sněží a Makalu se znovu začíná halit do hustých mraků. Úplně sám mířím k vrcholu v tempu zhruba třicet kroků a deset nádechů. Jediná možnost je alpským stylem. Počasí se horší. Míjím se s těmi, kteří se rozhodli otočit.

Někde přede mnou vnímám jen světla dvou kluků z Gruzie. Po chvíli v nulové viditelnosti ztrácím i tento vizuální kontakt.

V 7600 metrech jsem sám.

Neprostupná oblačnost, nulová viditelnost, silný vítr a sněžení. Obklopen tmou. Vše je na mě zmrzlé. Vím, že musím zachovat klidnou hlavu. Vím, že mě čeká klíčové rozhodnutí. Srdce by chtělo nahoru, naštěstí mozek funguje. Vím, že pokračovat ve výstupu by byla poloviční sebevražda. Rozhodnutí sice bolí, ale je vlastně v tu chvíli jednoznačné a velice jednoduché. Hlavou mi běží věta Zdeňka Háka, že na vrchol se má lézt jen za pěkného počasí.

Vím, že musím dolů. Otáčím stejně jako všichni.

Na zklamání nemyslím. Hlava se soustředí jen na to, že musím trefit do C3. Injekce Dextametazonu je teď mým dobrým kamarádem, kterého střežím před chladem. Vítr bere neuvěřitelné množství energie.

Ale nakonec jsem zpět v C3. Stan plný sněhu, vše zmrzlé a vlhké. S Petrem ležíme jak dvě zamražené sardinky a silný vítr neustále žene nový sníh dovnitř. Spát nejde. Jen čekáme na sluníčko. Stále přemýšlím, co kluci z Gruzie. Dokázali to? Kdepak, i oni se v noci nakonec vrací. Probdělá noc a ráno hromadný úprk dolů.

Vypadá to, že sezóna je u konce. Je nám jasné, že letos zůstane vrchol Makalu lidskou nohou nedotčený. Balím věci a mizím po dni odpočinku rychle do údolí než cyklon udeří plnou silou. Část výpravy ještě doufá, věří. Marně. Cyklon je vyžene o pár dnů později. Base Camp zasypal sníh do výšky metru a půl. Je konec. Sezóna definitivně skončila.

Ani zpáteční track není snadný. Kvůli dešťům, sněžení a silnému větru máme další problémy. Utíkáme před kamennými lavinami, snažíme se dostat přes rozvodněné říčky a řeku. Po sesuvech cesta mizí úplně, přičemž nám nezbývá nic jiného než tyto strmé svahy traverzovat s neustálou vidinou toho, že se na nás něco sesype.

Počasí si s námi opravdu prohrálo.

V Káthmándú odpočívám. Bilancuju. Myšlenkami se vracím na Makalu. Nádherné Makalu, kdy při prvním, druhém, vlastně každém pohledu na tuto krásnou horu se mi tajil dech. Těžká, ale nádherná zkušenost, která mě mnohému naučila a jistě ještě naučí. Jsem šťastný, ale cítím i hořkost, protože vím, že jsem se cítil dobře. Jsou věci, které ale neovlivníme.

Byly to dlouhé dva měsíce zalité sluncem, mrazem, krizemi i nekonečným čekáním v útrobách stanu. Nádherné výhledy na okolní hory včetně Everestu a Lhotse střídaly stresující pohledy na předpověď počasí, která se měnila hodinu od hodiny. Smích, neskutečná únava, slzy, výkřiky radosti. Koktejl emocí, který mě po tuto dobu provázel. Nádherný Nepál, lidé, kultura, Makalu…

Jsem šťastný, že jsem dole živý a zdravý stejně jako celá parta z Makalu. Ztratil jsem osm kilo váhy, ale získal nové přátelé. Objevil jsem nádhernou zemi, kterou jsem si zamiloval. Vím, že se na Makalu vrátím. Otázkou není JESTLI, ale KDY.

Děkuji moc partnerům, že mi umožnili realizovat tento sen. Děkuji moc rodině a děkuji kamarádům za podporu. A největší poděkování patří mé Andrejce za neuvěřitelnou podporu během celé této cesty.

Makalu

  • Pátá nejvyšší hora světa.
  • Je 22 km východně od Mount Everestu na hranicích Tibetu a Nepálu.
  • Hlavní vrchol měří 8 462 metrů.
  • Nepálci tuto horu nazývají Velký spící obr.
  • Jedna z nejobtížněji dosažitelných osmitisícovek na světě.
  • Hora je známá svými strmými stěnami a ostrými hřebeny.
  • Výstup na vrcholovou pyramidu v sobě kombinuje obtížné skalní lezení a velkou nadmořskou výšku.
  • Její název pochází s největší pravděpodobností ze sanskrtského Maha Kala a znamená Velký Temný, tedy jedno ze jmen boha Šivy.
  • Hora byla cizincům zapovězena až do roku 1949, důvodem byl zákaz vstupu na nepálské území. Proto byly „základy“ pro výstup v podobě klasické cesty vybudovány až v roce 1954. Celkem vede k vrcholu deset výstupových cest. Některé z nich už nebyly nikdy zopakovány.
  • Zatím nejtěžší výstupová cesta na vrchol vede západní stěnou. Tato cesta byla překonána až ruskou expedicí v roce 1997. Před nimi se to nepovedlo sedmi expedicím.
  • V roce 1961 se o vrchol hory neúspěšně pokoušel sir Edmund Hillary. Jeho pokus skončil pouhých šedesát metrů pod vrcholem.
  • Od padesátých let minulého století byly slezeny všechny osmitisícové vrcholy, a to mnohokrát. Makalu však patří mezi ty nejméněkrát slezené. O obtížnosti výstupu svědčí také to, že každý desátý člověk při pokusu o její výstup položí život.

  • První pokusy o výstup na Makalu provedli současně už na jaře 1954 Američané jihovýchodním hřebenem (dosáhli výšky 7 050 m) a Britové (pod vedením Edmunda Hillaryho) od severozápadu (dosáhli výšky 6 500 m). Stejnou trasou, jakou zkoušeli Britové, se pokusili na podzim 1954 o výstup Francouzi, kteří dosáhli vrcholů sousedního Kangchungtse a Chomo Lonzo.
  • Makalu byla poprvé zdolána 15. května 1955 Lionelem Terrayem a Jeanem Couzym, členy francouzské expedice vedené Jeanem Franco. Po nich vystoupilo na vrchol postupně dalších sedm horolezců a jeden Šerpa. Francouzský tým lezl na Makalu severní stěnou a severovýchodním hřebenem přes sedlo mezi Makalu a Kangchungtse (Makalu-La), od té doby zvanou normální nebo klasickou cestou.
  • Jedná se o druhou osmitisícovku, na které zavlála československá vlajka (první byl v roce 1971 zdolán Nanga Parbat, vysoký 8 125 metrů).
  • První český pokus o výstup na Makalu v roce 1973 se nezdařil, skončil tragicky pět set metrů pod vrcholem, když se zřítil člen výpravy Jan Kounický nedaleko 5. výškového tábora. Utrpěl vážná zranění spojená s celkovým ochrnutím, neumožňující sestup do základního tábora. Po marné snaze ostatních členů expedice po šesti dnech strávených v zóně smrti zemřel. Osudy účastníků expedice byly zpracovány do filmové podoby. Na základě scénáře Jaroslava Dietla byl v roce 1976 natočen celovečerní film Vynes na horu svůj hrob.

  • Vrchol Makalu byl dobyt až druhou československou výpravou v roce 1976. Velký spící obr si ale opět vybral svou daň při zpáteční cestě z úspěšně zdolaného vrcholu. Na jižní vrchol (8 010 m) vystoupilo postupně jedenáct členů expedice. Dva z nich, Karel Schubert a Milan Kriššák, vystupují 24. května 1976. Karel Schubert zahynul při sestupu, když kvůli tmě nestihl včas sestoupit do tábora a byl nucen přečkat noc bez vybavení v zóně smrti nad 8 000 m. Následné záchranné pátrací akce, nevedly k jeho nalezení. Těžká cesta jižním pilířem nebyla dosud zopakována.
  • Hora dlouho odolávala, co se zimního výstupu týče. Horolezci se v takových situacích musí připravit na mrazy kolem -40 a silný vítr, který se může v extrémních případech blížit až 150 kilometrům za hodinu. Po několika neúspěšných pokusech se to povedlo až italsko-kazašské dvojici Simone Moro a Denis Urubko. Tito polární horolezci dosáhli vrcholu 9. února 2009. Makalu byla poslední nepálskou osmitisícovkou bez zimního výstupu, při předchozím pokusu v zimě roku 2006 zmizel beze stopy úspěšný francouzský horolezec Jean-Christophe Lafaille.
  • První žena vystoupila na Makalu v roce 1990. Byla to Američanka Kitty Kalon-Griss se spolulezcem Jottem Chatem, členové americké expedice vystoupali na vrchol západním pilířem.
  • V roce 1993 zdolal alpským stylem vrchol Makalu Leopold Sulovský, který lezl tzv. Kukuczkovou cestou. V roce 1998 vystoupili na Velkého spícího obra Soňa Boštíková a Josef Šimůnek klasickou cestou bez kyslíku. Soňa Boštíková se stala první ženou, která zdolala tento vrchol bez použití kyslíku. A v roce 2008 použil rovněž klasickou cestu ke svému výstupu na 8 462 vysoký vrchol Makalu Radek Jaroš, který lezl společně ze Zdeňkem Hrubým.