ROZHOVOR: Jiří Jilík, vypravěč příběhů Slovácka

Když začne vyprávět, čas se zastaví. Stejné kouzlo na vás zapůsobí, když se začtete do jeho knih. Novinář, scénárista, publicista ale také národopisec a neúnavný hledač svých kořenů a vypravěč příběhů dávno zapomenutých.

Nadšení a zanícení pro lidovou kulturu kraje, kterému vévodí hrad Buchlov na západě a Velká Javořina na východě, zasvětil Jiří Jilík prakticky celý život.

Jste neúnavný propagátor lidové kultury s akcentem přímo na Slovácko. Co je pro vás motorem, který vás žene do boje o zachování živlu, kterému se říká folklor, možná ve vašem případě použiju spíše výraz národopis?

Člověk kráčející dějinami se opírá o dědictví předešlých generací. Žije v nějakém prostoru a svou činností ho ovlivňuje. Ale je to i obráceně, také prostor, kde žije, ovlivňuje zase člověka. Do té země pochováváme rodiče, po ní dělaly první krůčky naše děti. Takovému prostoru pak říkáme domovina. Za zemi, kde žil jeho rod a jehož národu je příslušníkem, člověk položí i život. Lidovou kulturu považuji obrazně za „květ“ onoho vzájemného silného vztahu domoviny a člověka.

Současná době folkloru ne úplně přeje …

Žijeme v době, kdy se člověk lehkovážně vzdává hodnot, které můžeme nazvat kořeny. Šíří se nová ideologie, která káže, že nás kořeny spoutávají, že je třeba se jich zbavit, abychom byli skutečně svobodní. Ano, člověk má jít kupředu, poznávat nové věci a objevovat nové světy. Ale smysl má taková cesta jenom tehdy, když se má kam vrátit.

Jak je to s vaším postojem na Slovácku k tolik diskutovanému příslušenství k zemi Moravské?

Měli bychom se vrátit k politickému uspořádání dvou zemí Čech a Moravy. Morava byla politickou zemí po staletí a zrušila ji až komunistická vláda po roce 1948. Jde o návrat k historické struktuře. To, co obstálo v historickém vývoji po staletí, má naději na smysluplnou existenci víc než krajské uspořádání, vzniklé volbou poslanců, kteří mají na mysli jen okamžité potřeby, ale ne dlouhodobé kontexty.

Takže by si podle vás Morava zasloužila větší autonomii?

Rozhodně ano. Je mentálně jiná. Do Prahy jezdíme do Národní galerie a do Národního divadla, ale za lidovou kulturou do Strážnice, do Rožnova, do Vlčnova… Morava je citovější, emotivnější, Čechy pragmatičtější, racionálnější. To spojenectví ve vzájemném respektu historických kořenů je obrovská, pohříchu nevyužitá šance.

Jste tedy díky tomu pedant v dodržování krajových zvyklostí?

To určitě ne. Měl jsem kamaráda, bohužel již nežije, bretoňského malíře žijícího na Slovácku Moarcha Evena. Spolu jsme se toulali Slováckem a navštěvovali místa živé lidové kultury. On si vlastnoručně ušil kroj, ve kterém pak navštěvoval folklorní festivaly a podobné akce. Byl to kroj, který nebyl napodobeninou žádného konkrétního kroje, ale plnohodnotný, všichni ho respektovali. Vložil do něho svou duši. Stejné je s krajovými zvyklostmi, některé zanikají, jiné nové si lidé vytvářejí. Pedanstvím se nedá nic udržovat při životě. Ale stane-li se mou volbou lidová kultura, pak dobrovolně vstupuji do řádu tradice a měl bych jej dodržovat, protože jsem tradici učinil jedním ze znaků své identity.

Vy ale nejste úplně stoprocentní Moravský Slovák, co se genotypu týká…

Tatínek byl z Kunovic na Slovácku, maminka Pražačky s kořeny na Roudnicku.

Jak jsem se dozvěděl, navštěvujete možná právě proto pravidelně bájnou horu Říp, dokonce jste pátral po skutečném hrobu praotce Čecha…

(smích) Ne, po hrobu praotce Čecha nepátrám. Maminčin rod pochází z Podřipska. Můj pradědeček byl kovářem u Lobkoviců na roudnickém zámku, moji praprarodiče jsou pochováni na tamním hřbitově. Proto každý rok konám osobní pouť na Říp. Protože i v tom kraji jsou mé kořeny a cítím se tam vítán. Praotec Čech a Říp v Čechách a věrozvěsti Cyril a Metoděj a Velehrad na Moravě to jsou symboly obestřené mnoha záhadami. A když se profiluji jako autor literatury faktu, tak ta témata nemohu minout. A je to současně krásné dobrodružství vydat se do Ctiněvsi pod Říp, kde byl podle kronikářka Hájka praotec Čech pochován, a hledáte – ne snad hrob praotce, ale ten příběh, který stojí na počátku našeho Češství. Stejně tak, když se vydáváme s kamarády z Expedice Chřiby na horu sv. Klimenta, kde byla podle pověsti škola založená věrozvěsty a v zapomenutém lesním zátiší u základů dávné svatyně se „dotýkáme“ svého Moravanství a okamžiku zrození naší vzdělanosti a kultury

Vzpomněl jste Chřiby, zdá se, že jsou vaším velkým tématem. Souvisí s tím i mystika Chřibů, která se k tomuto pohoří váže. Tímto způsobem jste už objevil pro současnou generaci také fenomén žítkovských bohyň. V čem tkví vaše fascinace těchto témat, která jsou exaktní vědou odsunována do pozadí?

Nevím, jestli to s tím souvisí. Tady za mnou (Jiří Jilík ukazuje na zaplněné regály) v knihovně mám celého Tarzana, celý vedlejší sloupec jsou prvorepubliková vydání amerických kovbojek. Právě spojení reality s romantikou mě vždycky vzrušovalo. Vzhledem k tomu, že jsem po otci zdědil zahradu s Chřiby za zády a dělal jsem v novinách, byl jenom krok dát dohromady pár podobných bláznů jako jsem já a vydávat se do hor za jejich příběhy.

Váš seriál Chřiby hory záhad a mýtů nakonec vycházel týden co týden tři roky..

Čtenáři nás svým zájmem přiměli k založení knižní edice Chřiby záhadné a mytické; v loňském roce vyšel patnáctý svazek a další vyjde na podzim. Chřiby jsou fantastické právě četnými stopami člověka. Jsou tady hradiště, mohylová pole, zříceniny hradů, Buchlov se svojí lípou, rostoucí kořeny vzhůru, kaple sv. Barbory s hrobkou rodů vládnoucích Buchlovu, nádhera barokního zámku v Buchlovicích, ale taky třeba kusy nedostavěné dálnice Baťovské dálnice. A zase jsme u fenoménu člověka v krajině a „krajiny“ v člověku.

A co bohyně na Žítkové?

Existuje o nich velké množství pramenů, ale většinou v řádu záznamů ústní lidové slovesnosti. Já jsem jezdil na Kopaničářské slavnosti do Starého Hrozenkova od konce 70. let a novinářská zvědavost mne k tomu tématu přivedla. Respektive byli to moji folklorní přátelé, manželé Gabrhelovi, kteří mne přivedli ke své babičce Irmě a ta mně dovolila o našich setkáních nejen psát, ale také se s ní fotografovat. Na rozdíl od populárního románu paní Tučkové je moje knížka literaturou faktu, do níž jsem vložil nejen vypravování o mých setkání se slavnou bohyní, ale i ukázky z tvorby všech autorů, kteří o bohyních psali. A není jich málo, jenomže jsou zapomenuti. Málokdo ví, že jeden z dílů kdysi populárního cyklu o Gabře a Málince od Amalie Kutinové se odehrává na Žítkové a autorka popsala i setkání s bohyněmi.

Kde začala vaše dráha národopisce - spisovatele?

Začala ve Vlčnově, kde jsem s dětmi sbíral pověsti a Vlčnovské vyprávěnky, ještě v brožovaném vydání, byly mou první knížkou. Žáci mi nosili pohádky, pověsti a příběhy, které si zapsali od rodičů a prarodičů. Za každé tři záznamy dostal žáček v češtině jedničku, tu jsem pak počítal do průměru. Zvláště ti, co byli na propadnutí, závodili ve sběratelské činnosti (smích). Děti se tím učily naslouchat a sami vyprávět. Myslím, že to bylo důležitější než znalost vyjmenovaných slov.

Jednu z vašich vyprávěnek pojala ve své tvorbě i Hermína Týrlová…

Natočila jeden z těchto příběhů jako animovanou pohádku a mě přizvala ke spolupráci na scénáři. Film se jmenuje Jak si Jakub naposledy vystřelil a ve filmografii paní Týrlové nehraje nějakou důležitou roli, ale sehrál důležitou roli pro mě. Nad starou „underwodkou“ (psací stroj) jsem od té doby sedával častěji než nad školními přípravami.

Nahrál jste mi na mou další otázku. Vaše jméno je spjato s vlčnovskou jízdou králů. V čem tkví kouzlo tohoto kdysi lokálního vesnického rituálu, který přerostl v takřka celonárodní událost začínajícího léta?

Jízda králů nebyla kdysi zvláštností. Pro nás už je. Od konce 19. století, kdy ji popsali národopisci, zjistili, že neví nic o původu a důvodu, proč se ten rituál provádí. Velkým otazníkem je král. Musí to být chlapec, který je poctivý, ve smyslu panic, jede na bílém koni, oblečený v obřadních ženských sukních, má zastřenou tvář, v ústech růži, protože nesmí promluvit. Dřív se nedržel ani opratí. A zatímco samotná jízda králů je plná zvuků a vyvolávek, němý král je naprosto pasivní postava, která jakoby do toho světa hýřícího zvuky a pohybem nepatřila.

V lidové kultuře není běžné, že se muž obleče do sukní…

Jedině snad když jde o parodii, zesměšnění. Ale ve vážném rituálu nikoliv. Kdo tedy vůbec je nebo co představuje král tohoto lidového zvyku? Odkud přijíždí? Kde se tady vzal? A to je ta otázka, která mě zaujala. Za knížku jsme s Marií Holečkovou, autorkou fotografií, dostali cenu Miroslava Ivanova.

Kromě novináře, publicisty a učitele jste zakusil také filmový chlebíček. Napsal jste několik scénářů k animovaným i hraným filmům. Jak vzpomínáte na dobu u filmu?

Na počátku mé scénáristické tvorby stála, jak už jsem zmínil, národní umělkyně Hermína Týrlová. Ve Zlíně mě vyzvali, abych zkusil napsat scénář pro film ze školního prostředí. Tak vznikl námět a posléze scénář ke komedii Pětka s hvězdičkou, kterou v roce 1985 natočil režisér Mirek Balajka. Byl to v 80. letech populární film, který prošel biografy v mnoha zemích Evropy a dodnes je několikrát ročně k vidění na televizních obrazovkách. V posledních patnácti letech spolupracuji jako scénárista s Ivanem Stříteským a jeho studiem Skyfilm. Letos mohli televizní diváci vidět dokument o přírodě olomouckého kraje Z kraje Praděda a krále Ječmínka anebo ten, který mám nejraději, Terezské údolí. Krásným koutem v sousedství Náměšti na Hané provází diváky skvělý Ladislav Lakomý.

Nakonec bych chtěl s nadsázkou parafrázovat jednu z postav Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka: Vy toho, pane Jilíku, máte mnoho na svědomí… Máte spočítáno, kolik knih, publikací, článků a scénářů jste vyslal do světa?

No, to nemám. Knížek je zhruba kolem třiceti, ale jen patnáct je mých autorských. Mnohdy a rád jsem pracoval v kolektivu, to se týká hlavně chřibské edice. A rád vracím do života již zapomenuté příběhy, na které usedá prach v bibliotékách anebo ve svazcích starých novin. Nejsem beletrista, jedinou čistou beletrií je humoristický příběh U nás na Slovácku.

Na čem teď pracujete?

Vloni jsem se vrátil na Kopanice. To vyprávění o bohyních (Žítkovské čarování) bych rád začlenil do širšího kontextu kultury a přírody Kopanic a Bílých Karpat. Dokončil jsem práci na kapitole Uherský Brod v literatuře, výtvarném umění a fotografii pro připravovanou monografii Uherského Brodu. A vedle toho připravuji k vydání zapomenutý román Hesla na vratech mého otce Fanka Jilíka (1914-1994), knihaře a regionálního spisovatele. Práce jde v těchto časech pomaleji, neboť se omezily se možnosti návštěv knihoven, archivů a muzeí, ale já už také v pětasedmdesáti letech nikam nespěchám.

VIZITKA

Jiří Jilík se narodil 16. listopadu 1945 v Praze, jeho maminka pocházela z kraje praotce Čecha a tatínek byl knihvazač ze Slovácka.

Od šesti let žil v Kunovicích.

V Brně absolvoval pedagogickou a filozofickou fakultu Masarykovy univerzity.

Byl oceněn za literaturu faktu, například Cenou Miroslava Ivanova, Cenou E. E. Kische a Cenou Petra Jilemnického.

Opakovaně se stal laureátem novinářské ceny Prix non pereant v soutěži Média na pomoc památkám.

Stal se rovněž vítězem ankety Osobnost Moravy za rok 2016.

Podle jeho scénářů vzniklo několik hraných filmů, dokumentární pořad i animované příběhy, včetně večerníčkového cyklu.

Zlínský kraj mu udělil v roce 2014 cenu PRO AMICIS MUSAE za literární i publicistickou práci a přínos k uchování a propagaci lidové kultury.

KNIŽNÍ TVORBA

Povídání z kolovrátku (1982)

Pět statečných (1995)

Dobrodružství v klášteře velehradském (1997) *

Primáš Jaroslav Václav Staněk (1998) *

Léto v I-Lanu (básně) (1999)

Supernoviny (2000)

Pověsti a balady z Valašska, Hané a Slovácka (2003) *

Chřiby záhadné a mytické (2002–2005) *

Rebelové proti všednosti (2003)

Vlčnovské vyprávěnky, (1980, 2005)

Žítkovské bohyně (2005)

Nezapomenutá krása (2006)

U Zlaté koruny. Příběh lékárny a lékárníka Josefa Stancla (2007) *

Jdu Slováckem krásným (2008)

Říp. Putování krajinou praotce a praděda (2008)

Z Bunče na kamínku za příběhy Chřibů (2009) *

Jdu Slováckem krásným II (2010)

Chřiby po hradských cestách (2011) *

Z kraje pod Buchlovem - pohádky a pověsti (2012) *

Olšava ví svoje (2012)

Žítkovské čarování (2006, 2013)

Záhadná jízda králů (2007, 2014)

Hráli jsme s Josefem Poláchem (2014) *

M. Eveno: Byl jsem tu s vámi rád (2014) *

Chřiby strážci středního Pomoraví (2015)*

Muž, který viděl démona (2017)*

Zapomenuté příběhy slováckého Dolňácka (2018)*

Tajemný Říp (2018)*

Poolšavím cestou králů a špehýřů (2019)*

Poznámka: ⃰ autorství v kolektivu

SCÉNÁŘE

Jak si Jakub naposledy vystřelil. Rež. Hermína Týrlová. FSG 1984

Pětka s hvězdičkou. Rež. Miroslav Balajka. FSG 1985

Poklad rytíře Miloty. Rež. Evžen Sokolovský ml. FSG 1989

Jízda králů. Rež. Rudolf Tesáček, ČST Brno 1989

Permoník z kremnickej bane (večerníčkový seriál) Rež. Ladislav Pálka, ČST Bratislava 1992

Chřiby hory lidí a mýtů. Rež. Ivan Stříteský. SKYFILM 2006

Terezské údolí. Rež. Ivan Stříteský. SKYFILM 2009

Z kraje pod Buchlovem. Rež. Ivan Stříteský. SkYFILM 2012

Lednický park vypravuje. Rež. Ivan Stříteský. SKYFILM 2012

Z kraje Praděda a krále Ječmínka. SKYFILM 2019