Dřina, pot a tvrdý režim tak to mám rád, říká profesionální kulturista Milan Šádek
Milan Šádek patří mezi nejlepší české kulturisty. Jezdí na světové akce, kde nechybí ti nejlepší z nejlepších. Věří, že úspěchy ho ještě čekají.
Autor: Dalibor Glück, Vojtěch Chaloupka
Dvacet let tvrdé práce, tréninku, odříkání, píle, námahy. Kariéra profesionálního kulturisty, to nejsou jen líbivé fotografie, pózování vedle vytuněných aut a poměřování bicepsů. Je to životní styl.
Zlínský rodák Milan Šádek všechna možná omezení s výzvou dostat se mezi nejlepší před lety přijal, dodržel a ctí je dodnes. Vyplatilo se mu to.
Jak dlouho trvalo, než jste se dostal do české špičky?
Začal jsem ve třinácti letech, takže už je to dvacet let. V kulturistice trvá všechno dlouho, musíte své tělo poznat. Není to jenom o cvičení a hromadě jídla. Musíte pochopit, jak vaše tělo funguje, jaké živiny potřebuju, jak je třeba nastavit trénink, kdy odpočívat, jak a kdy regenerovat. Možnost do detailu porozumět svému tělu, i to je jeden z důvodů, proč kulturistiku dělám.
Řekl byste, že po dvaceti letech už víte, jak tělo přesně funguje?
No, to je na tom všem možná nejzajímavější. Platí princip, že čím víc vím, tím víc poznávám, že nic nevím. Pochopit základ je jednoduché, ale když se dostáváte dál, tak je to složité. Nabyté vědomosti a poznání se nedají napasovat do žádné šablony, každé tělo je jiné, každý člověk potřebuje něco jiného. Vůbec to nejde pro každého naprogramovat dopředu. V tréninku, přípravě a všem děláte spoustu chyb. Důležité je poznat, pochopit, proč se staly a poučit se z nich. To mě fascinuje.
Byly ve vaší kariéře momenty, kdy jste si třeba s ohledem na úspěchy myslel, že už o tomto sportu víte všechno?
Po prvních deseti letech tvrdé práce a tréninku jsem byl na mistrovství Evropy dvakrát druhý. Ano, tehdy jsem měl pocit, že vím, o čem kulturistika je. Že můžu lidem radit a vzdělávat je. Začali jsme s kamarádem dělat semináře. Předávali jsme zkušenosti mladším klukům, aby nedělali stejné chyby, co jsme dělali my. Ale u toho jsem neskončil. Snažil jsem se dál studovat, poznávat vše ještě více do hloubky. Nastoupil jsem na Fakultu sportovních studií v Brně, studoval trenérství přímo ve fitness. Měli jsme tam anatomii, sportovní trénink. Zjišťoval jsem tak další možnosti, co se s lidským tělem dá dělat.
A zjistil, že vlastně toho ještě dost nevíte?
Přesně. Dřív jsem si třeba říkal, že napíšu knížku. Dnes si říkám, že na to nemám, že nedokážu tolik poznatků zformulovat nějak jednoduše, aby dávaly smysl.
Evidentně to není jen o tom, kolik hodin stráví člověk v posilovně, kolik nazvedá kilogramů. Co je nejdůležitější?
Posilovna je samozřejmě důležitá. Minimálně na stejné úrovni je jídlo. A samozřejmě poctivé dodržování denního režimu. V jídle, spaní a dalších aspektech. Hlídat si to musím dokonce i na dovolené. Když člověk třeba vypustí jen na týden přísný režim v jídle, okamžitě přijde trest.
Začal jste ve třinácti. Jak jste trávil studentská léta, kdy mladí lidé užívají diskotéky, volnou zábavu, občas i s alkoholem?
Obětoval jsem tomu opravdu hodně. A režim jsem držel. Když jsem s přáteli a spolužáky z fakulty občas do nějakého podniku zašel, odcházel jsem vždycky jako první. V jedenáct hodin. Do postele. Zábavy jsem si skutečně moc neužil.
Nikdy jste nepřemýšlel, jestli takový režim není až příliš tvrdý?
Samozřejmě mockrát. Asi největší krize přišla v roce 2008. Tehdy jsem před mistrovstvím světa makal na tisíc procent. Obětoval jsem tomu úplně všechno. A skončil až pátý. Pak jsem opravdu pochyboval, jestli to smysl. Neměl jsem přítelkyni, byl jsem buď ve škole, posilovně nebo práci, kde jsem vydělával, abych se uživil. Chtěl jsem s kulturistikou skončit, hodně mě to složilo. Na pár týdnů jsem zvolnil a nežil tím tolik.
A zjistil, že vás posedávání v baru s kamarády nenaplňuje?
Potřebuju mít v tom životě nějaký směr. Potřebuju vědět, k čemu se upínám. Co chci dokázat. Každý den pro mě musí mít nějaký důvod. V tomto složitém období jsem ztratil důvod pro to, abych ráno vstal. Asi po měsíci jsem pochopil, že mít přísný režim mi vyhovuje. Že chci v kulturistice ještě něco dokázat. Že kvůli jednomu neúspěchu nemůžu hodit léta dřiny za hlavu. Že chci dřít dál.
Takže jediné období, co jste za těch dvacet let vynechal, trvalo měsíc?
Přibližně ano. Byl jsem tehdy na nějaké soutěži v bench pressu, která mě trochu namotivovala. Lidé mi tam říkali, že je škoda, abych skončil. Dohodili mi sponzora, firmu, která mi pomohla, abych mohl nastartovat další sezónu. Byl to pro mě nový impuls, který jsem potřeboval. Už jsem se nemusel tolik soustředit na vydělávání peněz na soutěže, jídlo a přípravu. Začal jsem znovu makat. O rok později jsem na světovém šampionátu skončil druhý.
Takže už jste nemusel pracovat?
Ještě jsem pořád pracoval, ale už aspoň trochu míň. Pořád jsem studoval, začal jsem dělat osobního trenéra, o víkendech šéfredaktora internetových stránek kulturistika.net, které jsem následně úspěšně prodal. Bylo to takové moje první podnikání. K tomu jsem o víkendech ještě dělal recepčního za barem ve fitness. Práce jsem měl stále hodně, ale už jsem mohl spát třeba o dvě hodiny déle a využít ten čas k regeneraci a následně progresu v kulturistice.
A podařilo se vám dostudovat?
Ano, mám bakalářský titul z fitness trenérství, přičemž jsem si před získáním titulu udělal kurz, abych mohl oficiálně trénovat.
Vrátím se k tomu režimu. Rozlišujete vůbec víkendový a všední den?
Ne. Je to pořád stejný den. Kulturistika je hodně stereotypní. Vstanu, nasnídám se, pak jdu na trénink, pak mám jídlo, suplementace, procvičím si prvního klienta, následuje hlavní jídlo, trénuju, buď sebe nebo další klienty průběžně až do večera, mezitím samozřejmě jím. Během dne mám většinou šest nebo sedm jídel. Ta strava je hodně vyvážená, každý den by tam například mělo být cca kilo masa, čtyři odměrky proteinového přípravku, tvaroh, sto gramů ovesných vloček a až čtyři sta gramů nebo šest set sacharidů.
Takže jíte dvacet let každý den to samé?
Zní to bláznivě, ale je to tak. Mám strašnou výhodu, že mi to chutná. Rýži jím například jasmínovou, člověk si musí najít takovou potravinu, aby mu chutnala. Maso si zase můžete okořenit, jak chcete, tam žádné limity nejsou.
Jak často člověk, který je v tomto sportu na tak vysoké úrovni jako vy, zhřeší? Stává se, že něco vypustíte?
Podaří se, ale spíš ve smyslu, že vynechám tréninky. Po dvaceti letech už poznám, že nemá smysl se nutit a jít makat přes závit. Poznám, kdy jsem tak unavený, že i kdybych trénovat šel, tak to nebude ono. Takových dnů je ale minimum. Jídlo víceméně dodržuju pořád.
Opravdu bez výjimky?
Dřív jsem si vůbec nedokázal představit, že bych zhřešil, ale teď občas výjimečně dávám tělu šok. Záměrně. Jednou za čas jdu s rodinou do restaurace a tam si dám něco dobrého. Jen tu colu musím bez cukru. Dřív jsem tím celkem trpěl, například na oslavách jsem se litoval, že nemůžu různá jídla, ale dnes to beru úplně v klidu.
Jste ženatý. Jak kulturista s takovým režimem najde partnerku, která je schopná s ním takový život sdílet?
Manželka byla spolumajitelka fitka, kde jsem chodil cvičit. Chtěla, abych jí trénoval. Sedli jsme si spolu. O kulturistiku se nijak nezajímala, když jsme se poznali, vůbec nevěděla, kdo jsem. Bylo docela úsměvné a příjemné, jak koukala, když jsme pak někam spolu chodili a lidi mě poznávali a chodili si pro podpisy.
Váš režim přináší spoustu omezení. Jak to partnerka snáší?
Naučili jsme se s tím pracovat. Například o víkendu mám ráno trénink a hned po něm můžeme jet na výlet. Beru navařené krabičky a funguju normálně jako táta (spolu děti nemají, ale vychovávají manželčina syna z prvního manželství – pozn. redakce) a manžel. Když jedu na soutěž do Ameriky, tak je ideálně beru oba dva sebou. Po soutěži zůstáváme tři, čtyři dny a jezdíme po výletech. Samozřejmě s tím, že pořád dodržuju režim. Můžeme se tak podívat do různých koutů světa.
Jak jste spolu dlouho?
Jsme spolu osm let a klukovi je dvanáct. Poznali jsme se, když mu byly čtyři, což bylo supr, protože mě ještě začal brát. Teď jsem pro něj vlastě táta.
Svatbu jste měli v Las Vegas…
Udělali bychom to tak znovu, líbilo se nám, že šlo opravdu jenom o nás. Všechno jsme si zorganizovali přes internet. Jeli jsme jen my tři, malý Jirka byl při obřadu naším svědkem. Kamarádi sledovali svatbu online na internetu. Po obřadu jsme jeli na líbánky do Miami.
Řekl byste tedy, že vás rodina podporuje, že ji nešidíte?
Určitě mě podporuje. Všechno se musí plánovat podle mojí sezóny, ale snažím se jim to vždycky vrátit. Beru je sebou a snažím se jim udělat výlety co nejzajímavější. Mám život trochu rozdělený. Od pondělí do čtvrtka jsem v Praze, kde se řídím podle sebe, na zbytek týdne přijíždím domů a věnuju se rodině. V Praze se nemusím na nikoho ohlížet a funguju jako profesionální sportovec. Doma musím pořád cvičit a hlídat si jídlo, ale můžu se věnovat rodině. Ve výsledku mám ve svém životě zdravý balanc, což mi vyhovuje. Jsem šťastný.
Kdo vám připravuje jídlo?
Většinou sám nebo moje paní většinou den předem. Jeden rok jsem spolupracoval s firmou, která mi dělala krabičky. Hodně mi to pomohlo, protože dvacet let krájet denně maso a všechno chystat bylo náročné. Skončilo to, protože mi přišlo, že polevili. Ta kvalita už nebyla tak dobrá a gramáž se začala měnit. Chystání jídla nesnáším.
Alkohol je úplně vyloučený? Nedáte si nikdy třeba ani pivo?
Mně pivo ani nechutná, takže to je v pohodě. Stejné to mám i s alkoholem. Jednou za měsíc si dám třeba skleničku vína, ale to je spíš jako doplněk k povídání nebo pěknému večeru s mojí paní.
Díky čemu kulturista přejde z amatérů mezi profíky?
Je to dané úspěchy na soutěžích. Vítěz amatérského mistrovství Evropy nebo světa, absolutní vítěz Arnold Classic a Olympia Amateur získá PROFI kartu a může přestoupit do profesionální divize. To se podaří pouze hrstce lidí na světě. Zjednodušeně řečeno v profesionální divizi spolu soupeří pouze nejlepší z nejlepších, jen mistři světa, mistři Evropy a vítězové těch nejprestižnějších amatérských soutěží.
I laik asi tuší, že úspěch mezi kulturisty se neměří jen objemem svalů…
Na soutěžích se hodnotí velikost a rozvoj svalové hmoty, vyrýsování, symetrie a estetika. Arnold Schwarzenegger přirovnal náš sport k sochařství. Protože tělo musí mít správné proporce a je na nás, jak tréninkem stimulujeme jednotlivé svalové partie k růstu.
Do jaké míry trpí při kulturistickém tréninku zdraví?
Nikdy jsem neměl žádné vážné zranění, trápila mne kýla v tříselní a pupeční oblasti, ale to jsem zdědil po otci. Dokonce se mi to nestalo ani při tréninku. Když člověk umí cvičit, tak je to zdraví prospěšné. Vrcholový sport zatěžuje organismus enormně, ale pokud člověk ví, co dělá, je riziko zranění nebo následků mnohem nižší.
Na sociálních sítích i v rozhovorech občas prezentujete auta. Je to tak, že silná auta ke kulturistice patří?
To si nemyslím, že by souviselo s cvičením a kulturistikou. Já mám auta rád od dětství. Sporťáky a silná auta mě zajímaly vždy. Prvním lepším bylo Audi A5. Kulturistiku dneska musím vnímat jako profesionální sportovec, už to není odreagování. Tím se pro mě stala právě auta. Jsou pro mne jakýmsi únikem ze stereotypu. Když třeba nemůžu usnout, jdu se na hodinku projet, pomáhá mi to.
Aktuálně máme v garáži jaké stroje?
Trvalo se mi k tomu dopracovat. Před čtyřmi lety jsem koupil sedmičkovou audinu, o rok později jsme s manželkou v Americe půjčili Dodge Challengera. Byla to super komfortní projížďka, tak jsme se shodli, že si takového pořídíme. Jako poslední pak přibyl Mercedes AMG GT63s.
Taková auta, to asi není úplně nejlevnější koníček, že?
Když nepočítám ten Mercedes, tak třeba bavorák v podobném výkonu jako Challenger stojí třeba dva a půl milionu, což je výrazně více. Náklady na servis jsou levnější než u prémiových aut. Někdy do budoucna bych nejspíš chtěl opět něco nového, asi už nějakou placku (dvoumístné sportovní auto), ale momentálně jsem naprosto spokojený.
Tím se dostáváme k penězům. Patříte mezi absolutní českou špičku. Nejlepší hokejisté nebo fotbalisté vydělávají miliony. Co kulturisté?
U tohoto sportu se člověk k penězům docela těžce dostává. Dřív jsem to dělal tak, že jsem si třeba peníze ze seminářů nechával stranou. Vždycky jsem uměl s penězi nějak zacházet a našetřit. Později, když přišly první úspěchy, už to bylo trochu jednodušší. Ale rozhodně kulturistiku absolutně nelze srovnat s fotbalem nebo hokejem. To ani náhodou. Ani na soutěžích bohužel nejsou velké finanční odměny. Víceméně pracuji proto, abych si zaplatil nájem, jídlo, benzín a náklady na sport… Pokud neseženete osobní sponzory, tak je problém. Bez soukromého podnikání by to ani nešlo.
Kolik stojí jedna závodní sezona? Máte osobní sponzory, kteří by vám s náklady pomohli?
Jsou to statisíce, náklady se blíží hranici půl milionu korun na rok. Za dlouhá léta trvající podporu vděčím firmě Amix Nutrition. Ta mi pomohla i v těžkých chvílích. Samozřejmě mám i další sponzory, spíše než finančně mi různé firmy pomáhají třeba materiálně.
Jak jste se porval s covidem?
Příjmy z podnikání a byznysu se propadly o osmdesát procent. Bojovali jsme, co šlo, abychom se udrželi. Věřím, že teď už to bude jen lepší. Osobní tréninky jsou pro mě klíčovým zdrojem příjmů. Samozřejmě virus poznamenal i světové soutěže. Do USA, kde se pořádá většina soutěží, se člověk nedostane. Vloni jsem začal přípravu na květen, ale soutěže se rušily a přesouvaly. Nakonec jsem byl jen ve Španělsku v polovině října… Prostě ten vir zkomplikoval úplně všechno všem.
Máte nějakou ikonu, kdo vás inspiruje?
Tak samozřejmě Arnold Schwarzenegger. Moc kulturistice pomohl. Přišel jako Rakušan, kterého nikdo neznal, dokázal si splnit svůj sen. Jeho životní příběh je absolutně inspirativní, ke kulturistice přitáhl spoustu lidí na celém světě. Dokázal nemožné. Olympii vyhrál sedmkrát, natáčel filmy, prosadil se v politice, stal se guvernérem, to je prostě bůh. I pro mě jeho příklad znamenal velkou motivaci. Taky mi říkali, zapomeň, ty nemáš šanci se prosadit, jsi ze Zlína, jsi malý. Ale nakonec jsem na Olympii byl a závodil.
Je mezi kulturisty rivalita?
Fungujeme v pohodě. Nic takového si nedáváme najevo.
Kolika závodů se účastníte ročně?
Dělám pět až šest závodů ročně. Víc už by bylo neefektivní, protože na každou je potřeba speciální příprava a je to náročné pro tělo a co si budeme povídat, tak i pro zdraví.
Jak dlouho ten sport může člověk dělat?
Záleží na zdraví. Já si to zdraví nechci zničit. Předpokládám, že to u mě bude kolem čtyřicítky. Je to u kulturistů celkem obvyklé. Ta hranice je trochu vyšší. Ti nejlepší dosahují zpravidla vrcholu kolem pětatřiceti let. V tomto je kulturistika ve srovnání s jinými sporty trochu specifická. Věřím a doufám, že nějaký pěkný úspěch mě v kulturistice ještě čeká. Tím slovem pěkný myslím ten nejvyšší úspěch.
Největší úspěchy kariéry
Mezi profesionály
