Nejnovější zprávy: Opilý mladík bez papírů řídil BMW, srazil motorku a ujel Ve Vsetíně začíná přestavba "křižovatky smrti"

Kultura

Šárka Šišková: Z módní návrhářky spisovatelkou

Svými modely dobyla New York. Celý svět. Na vrcholu ale svět módy opustila a začala psát romány. Úspěšná je i jako spisovatelka. Magazín Patriot připravil pro své čtenáře exkluzivní rozhovor se zlínskou rodačkou Šárkou Šiškovou.


Autor: Dalibor Glück, archiv Šárky Šiškové

Psal se rok 2008 a o oděvní designérce Šárce Šiškové psala světová média. Prosadit se v New Yorku vedle značek Armani, Dior nebo Chanel představovalo vstupenku do světa, po kterém touží tisíce umělců. Pro zlínskou rodačku tehdy znamenal zásadní životní průlom. Jenže opačný, než čekala. Během dvou let přišla o partnera, o práci i část svých snů.

Střih. Píše se rok 2021 a Šárka Šišková sedí ve svém ateliéru obklopená knihami a obrazy. Když se zrovna nepotápí v Rudém moři, maluje nebo píše psychologické romány. Svůj čas dělí mezi Zlín, Prahu, New York a Hong Kong.

Čím vším si musela během posledních třinácti let projít, uvedla v rozhovoru pro Magazín PATRIOT.

Řekněte mi, jak se z úspěšné módní návrhářky stane skoro ze dne na den spisovatelka psychologických románů?

Už jako malá holka jsem snila o tom, že budu spisovatelka. Představovala jsem si hřbet knihy, kde bude uvedeno moje jméno. Protože jsem byla odmalička velký čtenář a milovala hlavně mužský svět, často se mi stávalo, že jsem se zamilovala do nějakého hrdiny z II. světové války, který bojoval v námořním konvoji, a pak psala pokračování. Tím to začalo. Od té doby už jsem psala pořád.

Co všechno bychom ve vašem šuplíku našli?

Po revoluci jsem psala detektivky. Ty byly dobré. Když jsem je znovu četla po pěti letech, sama jsem byla napnutá, jak bude děj pokračovat. Hrozně mě to bavilo a říkala si: Jak jsi mohla vymyslet takovou zápletku? Sledovala jsem v té době politické kauzy a porevoluční podvody, možná to bylo tím. Psaní mi pak hodně pomohlo, když jsem v roce 2010 odešla z fakulty.

Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, kde jste v roce 2003 založila Ateliér designu oděvu, jste opustila v době své největší slávy. Také vás se citelně dotkly čistky tehdejšího vedení. Jak jste svůj odchod nesla?

Rozhodně to nebyl odchod s radostí. Za podmínek, které se tam vytvořily, však bylo nemyslitelné na fakultě zůstat. Ke konci jsem zažila i šikanu, bylo to šílené. Dnes už to můžu říct. Do toho jsem řešila rozvod, děti a rozestavěný dům. Nebylo to úplně jednoduché období. Uvědomila jsem si, že jsem asi hodně silná, že jsem se tehdy ze všeho nezhroutila. Postupně jsem se vypsala ze všech osobních traumat. Myslím, že pro mě bylo psaní vlastně mnohem přirozenější než oděvní tvorba.

Co přiměje člověka k tomu, že po pětadvaceti letech opustí branži, ve které byl absolutní top?

Pro mě to byla otázka mentální. Vždycky mě bavilo tvořit a v oděvní tvorbě už jsem řekla všechno, co jsem chtěla. Dosáhla jsem vrcholu, což byl pro mě New York. To jsem si uvědomila.

Už před vámi nestála žádná nesplněná meta?

To jste řekla naprosto přesně. Jednoduše jsem vystoupala na Mount Everest, rozhlídla se kolem sebe a uvědomila si, že už nemám žádné úkoly. Netoužila jsem mít vlastní butik, ani prodávat své šaty na každém rohu. Toužila jsem po výtvarném uznání a to se mi splnilo.

Připomeňme, že před třinácti lety se vaše modely staly součástí stálých světových sbírek Musea the Fashion Institute of Technology v New Yorku i Uměleckoprůmyslového muzea Praha. Od té doby ale uplynulo dalších deset let, než jste s oděvní tvorbou sekla.

Člověk tuhle branži jen tak opustit nedokáže. Po úspěchu v New Yorku jsem si otevřela nádherný ateliér v Praze a věnovala se individuální tvorbě. Každoročně jsem pořádala velké autorské přehlídky, ale v roce 2017 jsem se rozhodla, že připravím svou poslední.

Jaká byla vaše poslední módní přehlídka?

Naprosto úžasná. Pamatuji si, že jsem na přehlídku do Prahy jela se svým synem, který měl tehdy osmnáct. Abych nepomačkala své šaty v osobáku, hezky jsem si je nažehlila a pronajala dodávku. Bohužel v šíleném stavu. V půjčovně viděli, že přišla bába, takže mi půjčili tu nejhorší, která tam byla. Taky to tak dopadlo. V polovině cesty vypadla trubka na turbo, takže jsme museli stavět na nejbližší pumpě a spravovat ji.

Podařilo se nebo jste museli všechny ty nažehlené modely přesouvat jinam?

Naštěstí ano! Syn byl borec, že to tehdy spravil. Hned volal majiteli, který slíbil, že nám nebude účtovat naftu. Když jsem ale držela víko od motoru, veškeré napětí ze mě rázem spadlo a já si řekla: Užij si to. Je to tvoje poslední přehlídka a má to být se vším všudy. Pak už jsem nespěchala. Sedli jsme si na oběd, nakonec dorazili i do Prahy, kde byli všichni natěšení. Svou poslední přehlídku jsem nazvala Celebration (v překladu oslava). A byla to skutečně oslava se vším všudy. Hned na druhý den jsem letěla do New Yorku ke kamarádce a už jsem cítila, že přichází nová etapa. Přišla.

V roce 2018 jste přece jen tak úplně nepověsila návrhářství na hřebík. Odjela jste pracovat do Hong Kongu, kde jste pod hlavičkou světové společnosti tvořila kolekce pro Time out, Lee Coper a další značky.

Vždycky jsem si přála žít v zahraničí a pracovat tam, takže HongKongem se mi splnil další sen. Původně jsem tam sice měla v plánu psát román a pouze dohlížet na návrhy, které vymyslí pro celou východní Evropu v Praze. Ale když šéf zjistil, kdo jsem, dal mi volnou ruku. Vymyslela jsem si svou značku a vytvořila dvě kolekce. Bylo to nádherné.

Jaké to je určovat trendy? Vidět ve stejném oblečení lidi na různých místech Evropy?

Už jsem to zažila na přelomu tisíciletí, kdy jsem navrhovala sportovní oblečení pro značku Dominator Dominika Haška. Je to něco velmi příjemného. Najednou vidíte chlapa, který jde v super mikině, a říkáte si: To je moje mikina, to je můj svetr, moje tričko.

On to sice možná neví...

On to určitě neví. (smích) Byla jsem naprostý no name. Ale ten pocit byl super. Bylo to silnější než prodat jedny šaty. Šaty jsem navrhla, ale postupně z mého života odešly. Zatímco v těchto kolekcích jsem najednou potkávala lidi i tři roky poté a líbilo se mi, že je oblečení nadčasové a pořád dobře vypadá. Navrhovat pro takové množství lidí mě fakt bavilo.

Několikrát jste zmínila, že Hong Kong je pro vás osudovým místem. Čím to je?

Poprvé jsem byla v Hong Kongu v roce 1993 a tím vlastně moje oděvní kariéra začala. Tehdy jsem prvně letěla letadlem a po pětadvaceti letech jsem se na stejné místo znovu vrátila. Ohromně mě okouzlilo. V Hong Kongu jsem také zažila úžasné poznání být sama se sebou. To byla pro mě novinka. Vždycky jsem se pohybovala v prostředí, kterému jsem verbálně rozuměla. Ať už to byl Zlín, Praha nebo New York. Tady se stalo, že 24 hodin denně neslyšíte jediné slovo, kterému rozumíte. S odstupem času to bylo něco fascinujícího.

Došlo nakonec i na psaní románu?

Hledala jsem místa, kde se můžu nadechnout. Objevila jsem nádherný Kowloon Park, ostrov Lantau a nádherné zelené kopce, kde je obrovitánský Budha. A začala jsem psát. Pokračování románu Dokonalý život? jsem dokončila právě v Hong Kongu.

Během posledních tří let vám vyšly tři romány, což je docela slušné skóre. Takovým tempem brzy předčíte nejčtenější české autory současnosti.

Já píšu rychle. Když slyším některé spisovatele, jak u toho denně sedí a dřou a pak to ještě dávají na Facebook, tak si říkám: Když ti to nejde, proč to děláš? Možná mám na rozdíl od nich tu výhodu, že nad sebou nemám nakladatele, který by mi určoval termíny. Píšu, když se mi chce a v tu chvíli jsem schopna napsat dvacet stránek za den.

Chcete říct, že si své knihy vydáváte na vlastní náklady? Dá se tím vůbec uživit?

Kdybych se tím neuživila, tak bych to nedělala. V oděvní tvorbě jsem to měla podobně. Kdyby moje šaty nikdo nechtěl, tak bych si řekla, že je něco špatně. Potřebuju vědět, že má moje dílo a práce smysl. Že si je někdo koupí a chce si je přečíst. Je to spojení. Svou první knihu A co láska? jsem kompletně vyprodala, už jsem musela dělat dotisk. Dokonalý život už bude také brzy vyprodaný.

Pracujete na dokončení své čtvrté knihy. Bude volným pokračováním některé z předešlých dějových linek? A kdy se objeví na pultech?

Mám hotových asi dvě stě stránek a musím se rozhodnout, jestli budu pokračovat, nebo to uzavřu. Momentálně si dávám pauzu a říkám si, jestli by nevypadalo líp, nevydávat každý rok novou knihu. Moje čtvrtá kniha nenavazuje na žádnou mou předešlou. Odehrává se v jiném prostředí, s jinými hrdiny.

Své knihy si také sama ilustrujete, což není zrovna běžné.

Malování pro mě vždycky bylo jedním z vyjadřovacích prostředků. Horní ateliér mám plný obrazů a každý z nich je spojený s nějakou emocí. Takže není to tak, že bych ilustrovala knihu. Ponořím se do toho, co už mám namalované a některé z obrazů si ke knize vyberu.

Kdo si nejčastěji kupuje akvarely a olejomalby za 15 až 30 tisíc? Jak moc se liší od zákazníků, kteří se zajímají o vaše knihy a modely?

Vesměs jsou to zákaznice, které si ode mě kupovaly šaty. Zatím mám problém prodat své obrazy cizím lidem. Hodně lidí mi navrhovalo, ať prezentuju obrazy společně s knihami, ať připravím výstavu. V budoucnu se tomu nebráním. Myslím, že mám spoustu hezkých obrazů, na internetu je jich jen zlomek. Ale určitě chci, aby to mělo jakousi štábní kulturu. A to je docela finančně náročné.

Laciným koníčkem není ani potápění, k němuž vás přivedl přítel Jirka. Kde všude jste byla pod hladinou a jaký je váš osobní rekord?

Potápění miluju! Svůj první kontakt s podmořským světem jsem popsala v knize A co láska?. Skutečně tehdy přivezli na pláž mrtvého potápěče, a když to viděl Jirka, tak si říkal: Teď už ji do té vody nedostanu. Ale zvědavost zvítězila. Všechny ty pocity, které v knize zažívala Alice, jsem prožívala já. Představujete si, že jenom plujete a je to tichý svět – no, ani náhodou! A rekordy? Ty zajímají spíš chlapy. Já byla nejvíc 36 metrů pod hladinou a je tam hrozná zima.

Co vás na potápění tak fascinuje?

Podmořský svět je nádherný. Potápěli jsme se s mantami, delfíny i žraloky. Nejkrásnější ponory jsem zažila nejen v Chorvatsku, kde jsem se naučila potápět, ale úžasné to bylo i na Maledivách, v Rudém moři nebo na Deadalusu či Big Brothers… a krásné je také vrakové potápění. Vůbec jsem netušila, že by mě mohl zaujmout kus železa. Ale představte si nádhernou architekturu obrostlou korály, kde žijí nejrůznější živočichové, a kajutu si hlídala velká žlutá ryba. Někdo by řekl: Blbej ponor, nebyli tam žraloci. Ale já se dojímám a jsem schopná se i rozbrečet. Přesto beru tento koníček s obrovským respektem. Díky vlastní intuici jsem se vyhnula ponoru, při němž ostatní přežili svou smrt.

Kam máte namířeno jako první, až se otevřou hranice?

V prvé řadě se chystám do New Yorku. Mám tam výbornou kamarádku, původem Češku, s níž jsem se seznámila díky oděvům. Nemusím se ubytovat jako turista v hotelu, ale jsem s ní. Momentálně pracujeme na tom, že bychom v Americe začaly prodávat moje knihy. Překládat je nehodlám, ale žije tam spoustu českých a slovenských krajanů, kteří o ně mají zájem. A pak se těším samozřejmě na nějaké nové potápění. Jela bych kamkoliv.


ŠÁRKA ŠIŠKOVÁ KRÁTCE

O splněných snech

Prvním z nich byl pro mě úspěch v New Yorku, kdy se moje šaty staly součástí stálé expozice prestižního Muzea FIT. Jsou uloženy vedle Armaniho, Diora nebo Chanel. Dalším z nich bylo zařazení mého jména a mé práce do knihy Fashion designers A-Z od nakladatelství Taschen, kde je zastoupen můj model Goddyss. Šlo o limitovanou edici, kniha mě vyšla na 7 500 Kč. Zatím posledním splněným snem byl život a práce v Hong Kongu.

O svých vzorech

Pro mě jsou vzorem všichni, kteří jsou ve své profesi nejlepší. Motivují mě k tomu, být taky tak dobrá. Nekopíruju, ale dívám se, co lidi umí, jak to umí a dělám to po svém.

O svém denním režimu

Přítel o mě říká, že jsem améba, že se pořád měním. Tvrdí, že můžu mít krásnou náladu a během chvilky jsem melancholická. Jsem hodně emoční a nalinkovaný život mi nic neříká. Píšu, kdy chci, maluji, když mám náladu. Hodně žiju i na Facebooku.

O hodnocení lidí

Už jako malá jsem měla oko na detaily a ostatní v duchu převlékala nebo upravovala. U ženských jsem si říkala, co by jim pomohlo a co by naopak nosit neměly. Ale teď to beru tak, že je to každého vyjádření a chuť se takto oblékat. Čili vidím to, ale nekritizuju.

O oblékání svých blízkých

Nevyžádané rady týkající se oblékání ode mě dostávají moji blízcí poměrně často. Synovi i partnerovi doporučuji, co by měli nosit, někdy jim oblečení koupím. Záleží mi na tom.

O udržitelnosti

Udržitelné by bylo, kdyby se lidé podívali, co mají ve skříni a uvědomili si, že jim to stačí. V té chvíli mluvím proti oděvním designérům, ale myslím, že společnost se dlouhodobě vydala cestou přebytku, v oděvu obzvlášť. Na trhu je rychloobrátkové zboží kvality zeleniny, která je na druhý den stará. Ale když se podíváte na materiál a kvalitu zpracování, je to naprosto strašné.

O Petře Hřebíčkové

Je mou nejvěrnější zákaznicí. Petru oblékám moc ráda, protože je to hezká ženská. Začalo to Thálií, když ještě působila ve zlínském divadle. Když potřebuje nové šaty, tak přijede nebo jí něco přivezu do Prahy. Jsem ráda, že to mezi námi funguje.

ŠÁRKA ŠIŠKOVÁ

  • Narodila se 2. února 1966 ve Zlíně, žije v rodinném domku v Malenovicích.
  • Vystudovala střední Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Je akademická malířka.
  • Má dvě děti a jedno vnouče od dcery Martiny (25), která žije v Anglii. Syn Marek (22) obývá samostatné patro jejich rodinného domu. Je rozvedená a deset let má přítele Jirku.
  • Sedm let vyučovala na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde založila Ateliér designu oděvu a byla ředitelkou Ústavu produktového designu.
  • Oděvní tvorbě se věnovala pětadvacet let a svými modely dobyla svět. Svou tvorbu prezentovala na přehlídkách Fashion Week New York, v Museu Art and Design New York i ve výstavách Fashion and Technology a Seduction v Museu FIT New York, kde rovněž přednášela o oděvním designu na své téma Fashion is Life Life is Passion.
  • Poslední tři roky se aktivně věnuje psaní. Debutovala knihou A co láska? (2018), román Dokonalý život? (2019) napsala při své pracovním pobytu v Hongkongu. Vloni jí vyšel třetí román Navždy nebo jen na chvíli? Děj se vždy odehrává v prostředí, které autorka důvěrně zná.
  • Pracovní i osobní čas tráví mezi Zlínem, Prahou, New Yorkem a Hongkongem.