​Bojím se, že až mě zradí zdraví, dostihy skončí, říká šéf slušovického závodiště Zdeněk Karlach

Již šestnáct let se o dostihové závodiště ve Slušovicích stará Zdeněk Karlach. Především jeho zásluhou nezmizí dostihy z kalendáře ani letos.

Jak jste se vlastně coby rodák z Mladé Boleslavi k dostihům a Slušovicím dostal?

Po návratu z vojny v Pardubicích a v Kamýku nad Vltavou jsem se vrátil do Olomouce. Tam byla prakticky hned u našeho baráku kdysi populární a krásná dráha, která dnes již neexistuje. Tam jsem viděl první dostihy. Ke koním mě to sice táhlo, ale více jsem se v té době věnoval šermu. Blíže ke koním jsem dostal teprve coby zaměstnanec společnosti MORA Mariánské Údolí. V rámci FKSP (Fond kulturních a sociálních potřeb – pozn. redakce) jsme tehdy ještě v dobách komunistů jeli do vinných sklepů a součástí zájezdu byla i exkurze hřebčína v Napajedlích. Jejich ekonomka se tam zmínila, že shánějí nějaké agregáty, aby mohli dostavět bytovky. Bylo to tehdy absolutně nedostatkové zboží. Já jsem jí je přes kamaráda sehnal, díky tomu mě pak jako poděkování začali zvát na jejich akce, na dražby a podobně. Tak jsem se poprvé v životě dostal blíže ke koním.

Do křesla šéfa dostihového spolku ale byla cesta ještě daleká.

Bavíme se o osmdesátých, devadesátých letech. Tehdy existoval ve školách předmět branná výchova, jehož součástí byly povinné letní tábory. My jsme s učni jezdili na Slovensko na Dubník u Staré Turé. Po zrušení povinných branných táborů jsme se dohodli, že budeme s žáky a pedagogy pomáhat s údržbou areálu hřebčína v Napajedlích, kde jsme střídali práci, zábavu a koupání, byli jsme tam prakticky celé prázdniny. Seznámil jsem se tam s trenérem Radkem Vrajem, který tam měl stáj. Když jsem pak o mnoho let později odcházel do důchodu, dostal jsem právě od Radka nabídku jít mu do Slušovic pomoci dostihy oživit.

Na přelomu tisíciletí situace na závodišti tehdy nebyla úplně ideální, že?

Po rozpadu JZD Slušovice po roce 1989 se dostihy pořádaly spíše ze setrvačnosti. Zájemci o pořádání dostihů se střídali, bylo jich povícero. Nikdy to nemělo velkého ducha. Buď to naráželo na peníze nebo šlo o lidi, kteří neměli ke koním až takový vztah a spíše viděli dostihy jako možnost se zviditelnit a prezentovat. Takže to spíše skomíralo. Až jsme se s Ing. Radkem Vrajem, v té době úspěšným dostihovým trenérem, dohodli, že se pokusíme tomu dát trochu řád. V první moment, když mi to navrhl, tak jsem se ho ptal, jestli se nezbláznil. Ale přemluvil mě.

Byly první měsíce těžké?

Dostihy ve Slušovicích nebyly v dobré formě, dokonce se mluvilo o možném zániku závodiště. Nám se dostihy v roce 2006 podařilo obnovit. Začali jsme také jednat s radnicí, aby pomohla vykoupit pozemky od soukromých majitelů, které byly v pronájmu a hrozil jejich rozprodej. Závodiště je tady asi jediné v republice v zástavbě, jiná jsou na periferii měst. Určitě by se velmi rychle našli zájemci, kteří by tady mohli postavit třeba bytové domy nebo kancelářské prostory. Slušovice tehdy vedl starosta Pavelka, který byl sice náročný, ale i díky jeho zásahům a pomoci tady dostihová dráha zůstala. Dostihy organizoval a o dráhu se nejprve staral Nadační fond Rozvoj dostihového sportu ve Slušovicích, v roce 2011 pak vznikl spolek Dostihy Slušovice.

V letošním roce máte v sezoně naplánováno pět dostihových dnů. Takže jste finančně a organizačně kompletně připraveni?

Shánění peněz na dostihy, to je nikdy nekončící boj. Ale těšíme se. Máme naštěstí řadu stálých příznivců a podporovatelů, jako třeba Jiřího Draga, Libora Garguláka, Ing. Pavla Kochana nebo senátora Tomáše Goláně. Ti nám pomáhají hodně. Ale rozpočet naplňujeme obtížně, chybí místní sponzoři – patrioti. Paradoxně máme více podporovatelů z jiných měst než tady ze Slušovic.

Kolik vlastně stojí váš spolek jedna dostihová sezona?

Se vším všudy musíme ročně sehnat kolem tří milionů korun. Při dostizích rozdělíme mezi vítěze asi dvě třetiny ročního rozpočtu, samozřejmě nás podporuje město nebo Zlínský kraj.

Dosáhnete i na nějakou státní podporu? Nebo peníze od Jockey Clubu?

Dostihy podle oficiální definice nejsou sport, jsou především chovatelskými zkouškami, které mají prokázat výkonnost anglických plnokrevníků, důležitou pro další zkvalitňování jejich chovu. Takže například od Národní sportovní agentury nemáme šanci nějaké peníze získat, spadáme totiž z výše uvedených důvodů pod Ministerstvo zemědělství. To ročně podpoří všechny dostihy v republice asi osmi miliony korun, z toho ještě víc než milion jde na klusáky. Takže si dokážete představit, kolik z této sumy asi nakonec doputuje do Slušovic. Je to kolem sedmi set tisíc. To stačí tak akorát na údržbu areálu. Jockey Club dostihy zaštiťuje, ale sám peníze závodištím nerozdává, je především servisní organizací.

V zahraničí jsou pro organizátory dostihů možná primárním zdrojem peněz sázky.

Když jsem byl na dostizích v Hongkongu, běžel se tam finančně poměrně nevýznamný dostih o sumu, kterou dostává v Česku dostihový sport celkem za jeden rok. Když jsem pak odcházel ze závodiště, brodil jsem se na ulici po kotníky v sázenkách. U nás je to úplně jinak. Situace se trochu lepší, pozitivně se angažuje sázková kancelář Tipsport, ale zatím jsou sázky na dostihy teprve v začátcích. Popularita zatím není na potřebné úrovni a tomu odpovídají i výhry. Souvisí to samozřejmě také s tím, že dostihový rybníček je v Česku malý, špičkových koní také není moc, takže velká překvapení, která sázkařům přinášejí větší peníze, se nedějí příliš často. V tomto směru se nějak výrazný posun v blízké budoucnosti k lepšímu očekávat nedá, ale naděje a optimismus nás neopouštějí. Pro nás budou pořád hlavním zdrojem příjmů sponzoři, město a kraj.

Takže pro vás osobně asi dělat šéfa spolku Dostihy Slušovice není nijak závratně lukrativní záležitost?

Jej, to jste mě teď rozesmál. Většinu let jsem to jako důchodce dělal úplně zadarmo. Bez koruny. Až poslední tři roky díky podpoře Jirky Draga nějakou korunu dostanu, ale věřte mi, že symbolickou. Dělal bych to ale i bez toho. Musíte mít srdce. A to já mám.

Slušovické závodiště na první pohled ale nijak moderně nepůsobí. Je to i kvůli tomu, že peníze na nějakou generální opravu chybí?

Samozřejmě. Jsme rádi, že máme alespoň novou vážnici, také VIP prostory pro sponzory jsou podle mě dostatečně reprezentativní, takže jezdcům i lidem, kteří dostihy a naše závodiště podporují, dokážeme zajistit opravdu příjemné prostředí, možná jedno z nejlepších v České republice na dostizích. Ale tribuny, zázemí pro diváky i vlastní dráha opravu a modernizaci potřebují. Poslední větší projekty se tady budovaly ještě v době působení hejtmana Stanislava Myšáka, který nám fandil a díky kterému tady máme třeba umělou závlahu dráhy. Ta je moc důležitá, protože na tvrdé dráze nechtějí majitelé nechat koně běžet, aby se jim nezranili.

Problém je možná i v tom, že celý areál patří městu?

Nám tady nepatří vlastně vůbec nic. Všechno je města nebo soukromníků. Jsme rádi za každou korunu pomoci. Ale prostě sehnat peníze na postupnou výměnu živých plotů nebo opravu tribun, to prostě nejsme schopni. To by si žádalo možná až milionové investice. Přesto doufám, že se to lepšit bude.

V kolika lidech se vlastně o závodiště staráte - jak početný tým chystá dostihy?

Nemáme ani jednoho zaměstnance. Před a po dostizích dostaneme k dispozici nějaké lidi od města, to je také výrazná pomoc. Staráme se sami opravdu v úzkém kolektivu, přípravu dostihů zajišťuju v podstatě sám. Na údržbu a přípravu dráhy máme mladé brigádníky, kteří pro nás za relativně rozumný peníz udělají obrovský kus práce. Těm patří velký dík, jsme rádi, že chodí. Vloni jsme začali spolupracovat s firmou Unimarco, jejich stroje pro nás udělají práci, kterou bychom museli jinak draze platit.

Jak bude vypadat letošní dostihová sezona?

Máme pět dostihových dnů, začínáme 23. dubna, zatím počítám celkem s jednačtyřiceti dostihy. Možná ještě nějaký přibude, to ale vždycky záleží na tom, jestli seženeme peníze na odměny.

Jaké čekáte návštěvy? Mají vůbec lidi o dostihy zájem?

Pokud nepočítám Pardubice, tak na tom ohledně návštěvnosti nejsme vůbec špatně. Slušovice a dostihy, to k sobě prostě patří. Lidé chodí. Samozřejmě, více než čtyřicet tisíc lidí jako byla rekordní návštěva v roce 1984 už tady nikdy nepřijde, ale tribuny prázdné nemáme. Nejvíc lidí samozřejmě chodí v říjnu na poslední dostihový den, to se návštěvnost pohybuje kolem sedmi, osmi tisíc, dostihy vysílá televize, je to pro nás největší den v roce. Na ostatní dostihové dny se návštěva pohybuje v průměru kolem dvou tisíc lidí.

A co trenéři a majitelé koní? Jezdí do Slušovic rádi?

Naštěstí pořád ano. Souvisí to i s typem dostihů. V Česku jsou pořád velmi populární překážkové, pro ty máme docela slušné zázemí. V tomto smyslu si nestěžujeme, dostihy máme obsazené kvalitně. Ono zase tolik možností, kde nechat své koně běhat, majitelé a trenéři nemají. I když naše dráha stárne, je pořád nejlepší na Moravě. Je tu už jen Světlá hora, která ovšem z kalendáře sezóny definitivně vypadla, Albertovec úplně zanikl. Brno má dráhu u letiště, její majitel Pepa Vymazal dělá první, poslední a nechává na závodišti vlastní zdraví a peníze, ale dráha je bohužel menší.

V čem je ještě slušovické závodiště specifické?

Samozřejmě klopenými zatáčkami, to jiná závodiště nemají. Také tím, že jako jediní využíváme při dostizích drony, z každých závodů děláme kvalitní streamy. Máme na to perfektní partu z Brna. Je to výborná věc nejen pro diváky a fanoušky, ale také třeba pro rozhodčí. Nikdo takto dobré streamy nemá, alespoň podle ohlasů diváků.

Jak vidíte budoucnost dostihů ve Slušovicích?

S nadsázkou, a trochou obav, říkám, že až umřu nebo až mě zdraví zradí, tak to tady skončí. Je mi sedmdesát čtyři. Zatím nevidím nikoho, kdo by to mohl převzít. Kdo by se mohl rychle zorientovat a navázat na naši práci. Jako koníčka to už zřejmě nikdo dělat nebude. Já bych byl moc rád, kdyby se podařilo někoho najít. Ale za pořádáním dostihů i péčí o dráhu je spousta práce, kterou ne každý vidí. Takže bohužel nejsem nijak optimistický, ale budu rád, když se spletu a Slušovice čeká skvělá budoucnost. Byla by ohromná škoda, kdyby se to stalo.

Zdeněk Karlach

Narodil se 1. prosince 1948 v Mladé Boleslavi.

Vystudoval střední odbornou průmyslovku v Přerově, protože ho bavila astronomie a věci kolem optiky. Studoval jemnou mechaniku a přístrojovou techniku.

Po absolvování vojny v Pardubicích a Kamýku na Vltavou se vrátil na Moravu do Olomouce.

Pracoval ve společnosti MORA Mariánské Údolí, nejprve jako technik, posléze jako vychovatel a ředitel Středního odborného učiliště strojírenského. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Na slušovickém závodišti působí od roku 2006, kdy začal organizovat dostihy s tehdejším trenérem Ing. Radkem Vrajem.

V roce 2011 i díky němu vzniklo občanské sdružení Dostihy Slušovice, které se posléze přeměnilo na spolek, jehož je Zdeněk Karlach předsedou.

Je členem Rady Jockey Club, kde zastupuje celkem šest menších závodišť.

HISTORIE SLUŠOVICKÉ DRÁHY

Úplně první dostihová stáj vznikla ve Slušovicích v roce 1975, měla tři koně, dva byli u trenéra Pindura v Kunovicích, jeden u Evy Palyzové v Lysé nad Labem. V osmdesátých letech už měla slušovická stáj čtyřicet osm koní.

Do té doby se běhalo jen na provizorní dráze ve Vizovicích. Pro téměř pět desítek koní bylo nezbytné vybudovat stabilní a pořádné zázemí. Hlavním iniciátorem výstavby byl bratr předsedy družstva Ing. Františka Čuby Josef. Stavět se začalo na podzim roku 1980.

Nejdříve měla slušovická dostihová dráha vyrůst u vjezdu do Slušovic ve směru od Zlína. Nakonec stojí přímo ve městě. Na pozemcích dnešní dostihové dráhy byly před druhou světovou válkou dva menší rybníky.

Pro celé Slušovice byla neděle 23. srpna 1981 mimořádným dnem. Režisér z nedalekých zlínských filmových ateliérů národní umělec Karel Zeman tady slavnostně odstartoval první slušovický dostih.

Symbolem slušovické dostihové dráhy je budova v podobě obřího sudu. Stavbu navrhl architekt Šebestián Zelina. Sud se jmenuje proto, že dominanta stavby vychází z položené silážní věže, která připomíná sud.

Dráha má po obvodu 1 500 metrů, má klopené oblouky (jediná dráha svého druhu v republice), šířka dráhy je dvacet tři metrů, z toho pět metrů vnějšího obvodu tvoří písková tréninková dráha. Původní podklad byl jílový, který byl pokryt pískem. Později byl navezen humus a zatravněn.

Uvnitř travnatého oválu je šestnáct překážek – živých plotů. V ploše jsou také dvě jezírka, která shromažďují spodní vodu. V současné době je již v provozu systém závlah, aby byla kvalita povrchu dráhy nezávislá na nepřízni počasí.

V dobách komunistického režimu byly dostihy mimořádně oblíbené, vedení agrokombinátu pod vedením Františka Čuby spojila závody s možností pořídit v areálu nebo jeho blízkosti nedostatkové zboží.

Výjimkou nebyly desetitisícové návštěvy. Na Květnovou cenu v roce 1984 přišlo 43 600 diváků, o dva roky později na Velkou cenu Rovnosti dokonce pětapadesát tisíc diváků.

Po rozpadu JZD Slušovice po roce 1989 se dostihy pořádaly spíše ze setrvačnosti a podílely se na nich různé pořadatelské subjekty. Po společnosti GRADO, která nedodržela své závazky vůči Jockey Clubu ČR, se ujal organizace Moravský dostihový spolek, který byl založen z iniciativy především majitelů, chovatelů a trenérů z moravské oblasti.

V roce 2006 se z podnětu Ing. Radka Vraje a Mgr. Zdeňka Karlacha podařilo částečně obnovit dostihový provoz a především se podařilo vyvolat zájem o další osud dráhy, které hrozil zánik a rozprodej pozemků.

Iniciativy se poté chopilo město Slušovice a vykoupilo převážnou část pozemků, případně je dlouhodobě pronajalo. Z popudu starosty Ing. Pavelky byl založen Nadační fond Rozvoj dostihového sportu ve Slušovicích, který zaštiťoval pořádání dostihů až do roku 2011.

O roku 2011 je samostatným pořadatelem spolek Dostihy Slušovice.