Nejnovější zprávy: Kam vyrazit v úmorném vedru? Přehrada nebo koupaliště v Pozlovicích to jistí ​Čtvrt milionu kostek na jednom místě: ve Zlíně se otevře výstava a herna Lego®

Sport

Roman Čechmánek vzpomíná na vsetínskou kabinu i Nagano

V mateřském klubu ho odepsali, doslova mu řekli, že je neperspektivní. Nechybělo mnoho a jeho kariéra mohla skončit předčasně. Nicméně Roman Čechmánek se s nepřízní osudu statečně popral.


Autor: Dalibor Glück, Jiří Koliš, Petr Čeněk, Martin Vojtěch Víta a archiv vsetínského klubu

Během zlaté éry Vsetína se Roman Čechmánek postupně vypracoval v předního tuzemského hokejové brankáře, na kterém stavěl hru národní tým a později i zámořská Philadelphia Flyers.

„Vždycky jsem se snažil jakoukoliv nevýhodu přetavit ve výhodu. Vyhazov ze Zlína mě udělal silnějším. Když jsem se po letech bavil s lidmi z vedení zlínského klubu, tak mi upřímně přiznali, že tenkrát udělali jedno z nejhorších možných rozhodnutí,“ říká v exkluzivním rozhovoru olympijský vítěz, trojnásobný mistr světa a několikanásobný ligový šampion, který byl na ledě nepřehlédnutelný díky skvělým výkonům, ale i své temperamentní povaze.

Sledoval jste nedávné valašské finále mezi Zlínem a Vsetínem, nebo už to jde tak nějak mimo vás?

Sledoval. Derby má odjakživa své kouzlo a věřím, že pro všechny místní to byl zase velký hokejový svátek. Nemluvě o tom, že pro oba kluby šlo určitě o příjemné vyvrcholení celé té letošní sezóny. Na druhou stranu je potřeba uznat, že když se potkal Zlín se Vsetínem v extralize, ideálně v play-off, mělo to ještě silnější náboj. Ale nedá se nic dělat, situace je taková, jaká je a jsem rád, že jsme si ty staré časy mohli alespoň připomenout...

Vy sám jste dvě valašská finále prožil a v obou případech – v letech 1995 i 1999 – jste stál na straně vítězů. Jak na tyto bitvy s odstupem několika let vzpomínáte?

V první řadě si člověk uvědomí, jak ten čas neskutečně letí. Nicméně ačkoliv od těchto finálových sérií uplynula spousta let, tak se najde hned celá řadu okamžiků, u kterých mám pocit, jako by proběhly minulý týden. Stále je mám v živé paměti. Pro mě osobně, stejně jako pro celou řadu kolegů, kteří byli taktéž odchovanci zlínského klubu, ale hráli ve Vsetíně, bylo derby obecně vždycky velmi prestižní. V domovském klubu jsme nebyli chtění, proto jsme vzali za vděk nabídku ze Vsetína, a tím pádem jsme takové zápasy brali jako určitou výzvu. Přiznávám, že obě vyhraná finále považuji až za jakési zadostiučinění, protože jsme dokázali, že na extraligu máme a měli jsme ve Zlíně zůstat.

Čím si vysvětlujete tu nezničitelnost Vsetína v devadesátých letech?

Tuším, že trenér Horst Valášek to kdysi vyjádřil celkem přesně – vytvořilo se neuvěřitelně silné jádro týmu, které umělo držet pohromadě, ať už se dělo cokoliv. Všechno začalo už během sezóny 1993/1994, ve které Vsetín postoupil do nejvyšší soutěže – a jen tak pro zajímavost, ze Zlína nás „odepsaných“ jezdilo toho času na Lapač dvanáct. Už tehdy jsme byli skvělou partou kluků, která se v následujících letech pouze doplňovala o kvalitní hráče. Později nás pochopitelně hnal dopředu i určitý tlak, ať už ze strany médií, která čekala na jakékoliv naše zaváhání, nebo ze strany soupeřů, kteří se na nás chtěli vyšvihnout a za každou cenu nad nenáviděným Vsetínem zvítězit.

Opravdu se v kabině Vsetína podařilo po celé devadesátky udržet, řekněme, rodinnou atmosféru? Bylo to vůbec možné při takové koncentraci hokejových osobností?

Velmi důležité bylo, aby jakýkoliv nový hráč, který do Vsetína přišel, zapadl do kabiny i po lidské stránce. Jenom za předpokladu, že bude kolektiv silný a zdravý, mohl tým šlapat. Obrovskou výhodou pak bylo, že jsme dokázali řešit skutečně jakoukoliv krizi za zavřenými dveřmi. Když se nám nedařilo a neměli jsme potřebnou výkonnostní pohodu, tak jsme si prostě a jednoduše sedli a věci komunikovali tak dlouho, dokud jsme nedošli k nějakému závěru. Občas se říká, že vsetínský tým byl tak silný, že ani nepotřeboval trenéra, ale to je naprostý nesmysl – bylo tomu přesně naopak, potřebovali jsme chytrého trenéra, který nám věřil a maximálně důvěřoval.

Devadesátá léta jsou v poslední době opět hodně skloňovaná jako doba plná nových možností, neutuchajícího nadšení a vytoužené svobody. Promítala se uvolněná atmosféra ve společnosti i do semknuté vsetínské kabiny?

Určitě. Porevoluční atmosféra ve společnosti se samozřejmě propsala i do hokeje. Byly to krásné roky, během kterých jsme si uměli pořádně užít – nedělalo nám problém koupit si do kabiny bečku piva a nad ní debatovat, dokud nebyla prázdná, avšak pořád jsme byli nastaveni tak, abychom si plnili své povinnosti. Byli jsme v mnoha ohledech jaksi odolnější a svým způsobem i sebevědomější, než jsou hráči dnes. Řekl bych, že v současné době jsou hokejisté o poznání citlivější a často vůbec nezvládají situace pod tlakem.

Čím si to vysvětlujete?

Hokej se samozřejmě v mnoha ohledech změnil, doba pokročila, máme ještě daleko větší možnosti a pak taky naše generace trošku zaspala ve výchově mládeže, což je značná škoda.

Jak se vám osobně dařilo držet si čistou hlavu s přibývajícími úspěchy Vsetína a nepodlehnout zmiňovanému tlaku, ať už z jakékoliv strany?

Mně tlak absolutně nevadil, naopak, byl pro mě velkou motivací. Vždycky jsem se snažil jakoukoliv nevýhodu přetavit ve výhodu, takže v tomto případě můžu říct, že čím větší tlak jsem na svou osobu cítil, tím víc se mi paradoxně dařilo.

Ačkoliv jsou brankáři většinou introverti, vy jste byl v dobrém slova smyslu bouřlivák.

Ano, býval jsem hodně impulzivní, a to zejména během základní části. Jakmile začalo play-off, snažil jsem se přepnout, maximálně zklidnit a koncentrovat se na veškeré vypjaté situace, které s sebou těžká utkání přináší. Moje horká hlava pramenila z toho, že jsem prostě a jednoduše neuměl prohrávat. Když se nedařilo, neváhal jsem udělat cokoliv pro to, abychom vyhráli – různě jsem popichoval soupeře nebo vášnivě diskutoval s rozhodčími. Zkrátka, bylo to součástí mojí hry s jediným cílem, nezůstat na straně poražených. Chtěl jsem být za každou cenu úspěšný a až později jsem pochopil jednu věc, a sice že aby se člověk naučil vyhrávat, musím nejprve umět prohrávat.

Dokážete se jako brankář charakterizovat? Jaké byly vaše přednosti?

Moje síla spočívala v tom, že jsem uměl číst hru – dopředu jsem většinou dokázal rozluštit, co hráč přede mnou udělá, někdy možná ještě dřív, než to věděl on sám. Soupeře jsem měl „načtené“, znal jsem jejich silné stránky a spoléhal na to, že v kritické situaci udělá každý z hráčů přesně to, co umí nejlíp. Tuto značnou výhodu jsem si začal pěstovat už v raném dětství, když jsme hrávali hokej za domem na hřišti s tenisákem a já jsem byl pokaždé v útoku. Bavilo mě dávat góly, byl jsem hodně ofenzivní, takže pozdější rozhodnutí, že se postavím do brány, leckoho zaskočilo. V souvislosti se svými zkušenostmi z útoku jsem taky uměl dobře pracovat s holí, takže jsem pochytal spoustu přihrávek na hráče, kteří stáli takřka před prázdnou bránou. Dneska už se takovým způsobem v podstatě nechytá, v současném hokeji jsou brankáři přece jenom víc v brankovišti.

A měl jste naopak nějakou slabou stránku, o které jste věděl a snažil se s ní pracovat?

Na to by asi dokázali lépe odpovědět hráči, kteří proti mně nastupovali, nicméně já osobně si myslím, že jednou z mých slabin byly zákroky při střelách mezi nohy. Pokud mi útočník ve správnou chvíli dobře vystřelil mezi betony, většinou byl úspěšný.

Jak už jste sám řekl, ve Zlíně jste se stal „nechtěným“ a proto vaše kroky vedly v roce 1991 do prvoligového Hodonína, odkud si vás následně vytáhli do Vsetína. Jak jste prožíval skutečnost, že vás v domovském klubu odepsali a v podstatě vám takové rozhodnutí mohlo zničit kariéru?

Jenom to upřesním, ze zlínského klubu mě odstavili celkem třikrát. Poprvé se to stalo už před vojnou, potřetí a naposledy pak v momentě, kdy mi bylo jednadvacet let. Vedení mi tenkrát oznámilo, že jsem nepotřebný, neperspektivní a že pro klub nebudu žádným přínosem. Zůstal jsem bez angažmá, manželka zrovna čekala první dítě a jelikož jsem potřeboval rodinu uživit, nezbývalo mi nic jiného, než abych se šel věnovat tomu, co jsem vystudoval, a sice elektrikařině. Telefonát z Hodonína, během kterého se mě zeptali, jestli bych přece jenom hokej ještě nezkusil, mě v podstatě zachránil. Řekl jsem si, že nemám co ztratit, že do práce se můžu vrátit kdykoliv. Úsměvné je, že jakmile jsem do Hodonína nastoupil, ozval se mi opět Zlín, abych se vrátil. Pochopitelně, že jsem je okamžitě odmítl s tím, ať si zůstanou u toho, že jsem neperspektivní...

Vaše zklamání muselo být velké.

Samozřejmě, ještě aby nebylo, když vás třikrát z jednoho klubu vyhodí. Je ale pravda, že do dalších let mě tato zkušenost udělala podstatně silnějším. A opět jsme u toho, co jsem již zmiňoval – vždycky jsem se chtěl v zápase proti Zlínu, ve kterém mě nechtěli, radovat z vítězství.

V Hodoníně jste se skvěle rozchytal a během dvou sezón jste se vyšvihl mezi nejlepší brankáře v první lize. Údajně o vás měla zájem mimo jiné třeba i Kometa Brno. Proč jste se vlastně nakonec rozhodl přijmout nabídku Vsetína?

Je pravda, že s Kometou Brno jsem byl v podstatě už domluvený, přestup byl na spadnutí, ale kvůli tomu, že v sezóně 1992/1993 překvapivě nepostoupila do extraligy přes Jindřichův Hradec, jsem se rozhodl, že zkusím Vsetín, který měl taktéž postupové ambice a tvořil nový tým. Důležitým faktorem byl určitě i trenér Horst Valášek, který mě znal ze zlínského dorostu a věděl, co ode mě může očekávat.

Pozoruhodné je, že od vašeho nástupu do Vsetína uplynuly pouhopouhé dva roky a debutoval jste v národním týmu na mistrovství světa ve Švédsku, ba co víc, za dalších pět let jste byl oporou Philadelphie Flyers v kanadsko-americké NHL. Ve Zlíně se asi divili, jak se ve vás spletli.

Když jsem se po letech bavil s lidmi z vedení zlínského klubu, až se pochopitelně hrany takříkajíc obrousily, tak mi upřímně přiznali, že tenkrát udělali jedno z nejhorších možných rozhodnutí. Všechno jsme si mezi sebou vyříkali a pokusili se vzájemné vztahy narovnat. Už jsem tu situaci přece jenom vnímal jinak než v mládí, kdy jsem chtěl za každou cenu dokázat, že můžu být úspěšný. Vždycky mě těšilo, že jsem byl součástí týmu, který vyhrával, a pro soupeře byl více či méně trnem v oku. A když jsme přijeli na natřískaný zimní stadion do Zlína, byl jsem prostě ve svém živlu.

Zmínili jsme vaše angažmá ve Philadelphii Flyers, za kterou jste odchytal tři sezóny, než jste se přesunul do kalifornského Los Angeles Kings. Jak náročné bylo adaptovat se v zámoří?

Bylo to těžké, protože jsem za moře odcházel v pozdějším věku, draftovaný jsem byl až v devětadvaceti letech. Sice mě přemlouvali, abych šel na draft už dříve, ale já jsem nechtěl, bylo mi dobře ve Vsetíně. Dokonce i v momentě, kdy už jsem draftovaný byl, tak jsem stále nebyl úplně přesvědčený, že do Ameriky půjdu. Musím říct, že v NHL jsem poznal úplně jiný hokej, který byl rychlejší a důraznější, a tak jsem zažil zcela odlišný přístup i nasazení v jednání, než tomu bylo u nás. V té době jsem byl už olympijský vítěz a trojnásobný mistr světa, ale nikoho to v podstatě nezajímalo, nikdo se se mnou nepáral. Například brankářský kolega, který ani z poloviny nedosahoval takové výkonnosti jako já, prostě chytal a mě poslali na farmu do Philadelphie Phantoms. Přiznám se, že po všech těch úspěších, které jsem měl za sebou, to ve mně bublalo, nechtěl jsem být v nižší soutěži. Ale nenechal jsem se zlomit, rozhodl jsem se, že to dokážu a patřičným lidem ukážu, že patřím jinam.

Jak dlouho trvalo, než jste se vrátil zpátky do týmu Letců z Philadelphie?

Uplynuly pouhé tři zápasy a už kolem mě kroužili skauti s nabídkami z různých klubů NHL, což zaregistrovalo vedení Philadelphie Flyers, brnklo se do nosu a okamžitě si mě vytáhlo zpátky. V nejbližším zápase jsem brankářskou jedničku Briana Bouchera vystřídal a netrvalo dlouho, abych ho „přechytal“ a z brány takříkajíc vyštípal natrvalo. Zvykl jsem si na americký styl hokeje a začal těžit z toho všeho, co jsem uměl.

Shodou okolností, letos uplynulo pětadvacet let od triumfu českého národního týmu v Naganu, kde jste dělal náhradníka Dominiku Haškovi, který zažíval doslova životní formu. Skutečnost, že jste do žádného zápasu na turnaji století nenastoupil, pro vás nebyla frustrující?

Bylo to vůbec poprvé, kdy jeli na olympiádu nejlepší hráči z NHL, takže už jenom skutečnost, že jsem se jako brankář působící v české lize do sestavy národního týmu dostal, byla neuvěřitelná. Považuji to za nesmírnou poctu a beru to jako jeden z vrcholů mé kariéry. Poznal jsem celou řadu hráčů, které jsem do té doby vídal jenom v televizi, a musím přiznat, že to pro mě byla obrovská škola. Vůbec jsem nepočítal s tím, že bych do nějakého zápasu nastoupil, protože to byl velmi krátký a intenzivní turnaj a taky, jak říkáte, Hašan měl životní formu a byl jasnou jedničkou.

Dá se atmosféra v kabině naganského týmu připodobnit k atmosféře v kabině devadesátkového Vsetína? Ptám se proto, že i v souvislosti s tehdejším národním týmem se mluvilo o určité semknutosti a partě, která si ve všech směrech sedla.

Nedá se to srovnávat, bylo to jiné. V klubu se razí dlouhodobá koncepce, kdežto u národního týmu není příliš mnoho času na jakékoliv rozkoukávání, tam to prostě musí okamžitě šlapat. Trenéři většinou na turnaje odjíždí s určitým systémem, u kterého doufají, že hráčům sedne a budou schopni ho maximálně dodržovat.

Myslíte si, že je možné, aby se tyto dva příběhy – ligová nadvláda, kterou předvedl Vsetín, a úspěch, jaký zaznamenal národní tým v Naganu – podařilo někdy zopakovat?

Ne nadarmo se říká, že historie se neopakuje. Něco takového je podle mého názoru možné jenom jednou jedinkrát. I kdyby jakýkoliv klub vyhrál ligu šestkrát za sebou, už to bude jiné. Stejně tak bude jiné případné další vítězství české hokejové reprezentace na olympiádě. Jsem rád, že naše generace zažila tak krásné a úspěšné časy, kdy byl celý český hokej v podstatě na výsluní, zároveň však nepopírám, že by se mi nelíbilo, kdyby se na některý z těch úspěchů alespoň nepatrně navázalo.

Máte zlatou medaili z olympiády, třikrát jste byl mistrem světa, pětkrát jste vyhrál extraligu se Vsetínem a jednou se vám podařilo zvítězit v československé lize s Duklou Jihlava. K tomu všemu se můžete pochlubit celou řadou individuálních ocenění získaných jak v tuzemsku, tak i v Americe. Čeho si vy sám považujete skutečně nejvíc?

Přiznám se, že takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Celou kariéru jsem šel zápas od zápasu, sezónu od sezóny a turnaj od turnaje. Samozřejmě, že když úspěchů přibývalo, tak jsme si prožili svou chvíli slávy, na kterou člověk moc rád vzpomíná, ale že bych teď dokázal vypíchnout jeden jediný moment, na který jsem fakt pyšný, to ne. Spíš jsem občas přemýšlel nad tím, co jsem mohl udělat jinak, aby byly výsledky ještě lepší. Vždycky je co měnit, ať už se bavíme o individuálním hráčském přístupu nebo třeba klidně o vztahu k médiím...

Mám to chápat tak, že jste během kariéry nerad poskytoval rozhovory?

Spíš jsem byl až velmi přímý, což se moc nenosilo a nenosí. Nemluvě o tom, že řada novinářů mnohdy záměrně napsala něco jinak, než bylo ve skutečnosti řečeno, aby přinesla čtenářům senzaci, na základě které si můžou utvořit o dané situaci svůj nepravdivý názor. Víte, tehdy se nikde neučilo, jak máme s novináři komunikovat. V tomto ohledu jsou dneska sportovci o značný kus dál – dostávají lekce, jak médiím odpovídat a jak s novináři obecně komunikovat. To je velká výhoda.

Napadlo vás někdy, že v podstatě celý váš hokejový příběh může být velmi inspirativní?

Každý sportovec má svůj vlastní příběh, kterým může nejenom své okolí inspirovat. Například dneska jsem vám prozradil řadu věcí, které jsem do médií nikdy neřekl, a věřím, že třeba můžou někomu změnit pohled na život profesionálního hokejisty.

Mnoho hokejistů neslo těžce chvíle, kdy se museli s profesionální kariérou rozloučit. Jak tomu bylo u vás? Uzrávalo ve vás takové rozhodnutí dlouho?

Dlouhodobě jsem měl problémy se zády, v podstatě za mým koncem kariéry stála vyhřezlá plotýnka. Kariéru jsem ukončil v osmatřiceti letech a pravděpodobně bych ještě sezónu či dvě odehrát zvládl, ale skrze zmíněné zdravotní trable jsem to nechtěl riskovat. Raději jsem přemýšlel, jak se bolesti zbavit. Zajímavé je to, že v poslední sezóně jsem měl spíš větší radost z tréninků než ze samotných zápasů, protože mi chyběla potřebná motivace. Nijak těžce jsem se s koncem nesmiřoval, dokonce jsem na nějakou dobu hokej úplně vytěsnil z hlavy a dejme tomu tři roky jsem si ho nezapnul ani v televizi. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu.

Momentálně si brankářskou výstroj oblékáte pouze při výjimečných akcích, jako byla například únorová exhibice v souvislosti s uplynulým výročím od Nagana. Jak ty návraty na led prožíváte?

Popravdě se těm návratům na led vyhýbám, co to jde, a to právě kvůli mým zádům. Skutečně jsem se ze svých zdravotních problémů dostával dlouhou dobu, musel jsem se zbavit určitého zánětu v těle a tak jsem značně opatrný.

A předáváte své bohaté zkušenosti dál alespoň z trenérské lavičky?

Letos v lednu mě oslovili z klubu v Uherském Hradišti, zda bych jim nepomohl s tamní mládeží, a tak jsem se rozhodl, že to zkusím. Pracujeme na tom, aby se děti výkonnostně zlepšily a posouvaly. Smlouvu mám do konce léta a pak uvidíme, co bude dál. Ačkoliv jsem si vystudoval trenérskou licenci, tak otevřeně přiznávám, že vyšší ambice momentálně nemám. Svou roli hraje to, že nejenom, že jsem neuměl a neumím prohrávat, ale taky si chci mnohdy dělat věci po svém tak, jak cítím, že jsou správně, což vám umožní málokterý klub.

Když to všechno shrneme – co vám v životě hokej dal a co vám naopak vzal?

Hokej mi přinesl nespočet úžasných zážitků, které jsou neopakovatelné a zůstanou mi v paměti napořád. Taky mi přinesl rodinu a dnes už dospělé děti, stejně jako mi umožnil, abych se mohl pohybovat mezi slušnými lidmi, kteří myslí a hlavně dělají spoustu věcí správně k dobru ostatních. A pokud mi hokej něco vzal, tak jsou to určité ideály po mém návratu do životní reality. Protože to, co v hokeji můžeme považovat za správnou věc, v životě úplně nefunguje.

ROMAN ČECHMÁNEK

● Bývalý hokejový brankář se narodil 2. března 1971 ve Zlíně.

● Na svém kontě má celkem pět extraligových titulů se Vsetínem (v letech 1995 až

1999), avšak s Duklou Jihlava vyhrál i československou ligu (1991).

● Od postupu do extraligy v roce 1994 až po odchod ze Vsetína v roce 2000 udržel

úspěšnost zákroků v základní části i v play-off vždy nad 92 % a každoročně byl

vyhlášen nejlepším brankářem sezóny. Během své kariéry obdržel celou řadu dalších

individuálních ocenění.

● Zachytal si na evropském šampionátu osmnáctek a v roce 1991 získal s

československou dvacítkou bronz na mistrovství světa v Kanadě. U národního

mužstva se výrazně prosadil i v mužské kategorii – je trojnásobným mistrem světa

(1996, 1999, 2000) a olympijským vítězem z Nagana (1998).

● V NHL odchytal ve čtyřech sezónách za týmy Philadelphia Flyers a Los Angeles

Kings celkem 212 zápasů. Je držitelem William M. Jennings Trophy a v historické

tabulce brankářů s nejlepším brankovým průměrem je na pátém místě.

● Profesionální kariéru ukončil v roce 2009, když oblékal dres extraligového Třince.

● V současné době působí jako trenér mládeže v klubu v Uherském Hradišti.