Ředitel zlínské ZOO Roman Horský ruší mříže a skla

Přírodní expozice, volnost, velké výběhy pro zvířata, unikátní rostliny, stromy, sepětí s přírodou. To vše podle Romana Horského patří k moderní zoologické zahradě jednadvacátého století.

„Mojí srdcovou záležitostí je Bioparc Zoo de Doué-la-Fontaine ve Francii. Rodinná, citlivě dělaná zahrada v nádherném prostředí. Pravidelně tam jezdím, oni navštěvují nás. Mají tam nádherné expozice. Třeba lvům vybudovali unikátní prostor ve skalách na ploše šesti tisíc metrů čtverečních. Drží přesně filozofii, která je mi blízká, tedy že zahrady se nemají budovat pro lidi, ale především pro zvířata,“ říká Roman Horský.

Nicméně drtivá většina zahrad je ekonomicky závislá na penězích, které přinesou lidé v podobě vstupného.

To samozřejmě ano. Ale já jsem naprosto přesvědčen, že neplatí rovnice: čím více exotických zvířat na menším prostoru – tím více návštěvníků. Tak to není. Současné trendy jsou zcela opačné. Dát zvířatům prostor, co nejvíce v umělém chodu simulovat jejich přirozené prostředí.

Ale nějaké zvířecí „taháky“ přece jen zoo potřebuje, ne?

Před lety tady byli lední medvědi. Shodli jsme se, že je tady chovat nebudeme, protože si zaslouží lepší chovatelské zařízení. Všichni říkali, jakmile pošlete medvěda pryč, tak rapidně klesne návštěvnost. Nestalo se ale vůbec nic. Prakticky totéž platí o gorilách. Jejich pavilon byl hojně navštěvovaný, ale absolutně neodpovídal potřebám těchto nádherných primátů, byly tam jako v akváriu. S chovem goril jsme skončili a na návštěvnosti jsme to nikterak dramaticky nepocítili. S nadsázkou říkám, že populární a dobrá zoo se dá udělat i s domácími zvířaty.

Byl pro vás loňský rok, poznamenaný pandemií, nejtěžším za deset let v pozici ředitele zoo?

Asi ano. Vloni jsme otevírali až v polovině dubna. Už na startovní čáře jsme tedy byli zhruba sedmdesát tisíc návštěvníků v mínusu. Měsíčně na provoz potřebujeme sedm milionů, takže to nebyla snadná situace.

V rozhovorech pro média jste na jaře líčil, že bez pomoci budete muset začít nakupovat méně kvalitní krmivo, méně vytápět expozice, propouštět personál a možná i omezit některé chovy.

Bylo jasné, že pokud se nic nezmění, bude nám opravdu ouvej. Hledali jsme cestu, jak si sami pomoci, abychom hned nemusel žadonit o peníze u našeho zřizovatele (Město Zlín - pozn. redakce). Jednou z možností bylo oslovit příznivce, lidi, návštěvníky. Tým přišel s nápadem na projekt Mám zvíře na víkend. Nabídli jsme lidem, když nemohou do zavřené zoo, ať si virtuálně vezmou své oblíbené zvíře domů na víkend. Kdo se zapojil, zaplatil v podobě poukazu náklady na péči o dané zvíře.

A stal se zázrak…

Rozjela se neuvěřitelná lavina pomoci. Projekt měl obrovský úspěch. S propagací nám pomohla řada známých osobností, naši výzvu sdíleli na sociálních sítích kmotři zvířat i youtubeři. Potom to začalo žít vlastním životem, lidé vytvářeli a posílali koláže, jak se u nich má třeba žirafa, jak u nich v obýváku sedí tygr na gauči a dívá se na televizi.

Kolik peněz nakonec lidé v souhrnu poslali?

Během tří, čtyř týdnů to dělalo asi sedmnáct milionů. Ohromná suma, která nám pomohla z nejhoršího. Lidé nás zachránili. Věřili jsme, že se zapojí místní a lidé ze Zlínského kraje. Ale začaly chodit peníze z celé republiky, poté z celého světa. Třeba z Ameriky, Saudské Arábie, z Austrálie. Uvědomili jsem si tehdy, že nás lidé mají opravdu rádi, že nás potřebují, že k nám jezdí nejen ze Zlína a okolí, ale z celé Moravy a také z Čech. Že prostě máme co nabídnout.

S ohledem na to, že zoo patří hned po pražské mezi nejnavštěvovanější v celé České republice, to asi bude pravda…

Máme méně zvířat i druhů než dříve, ale návštěvnost nám jde nahoru. Klíčové je pojetí expozic, lidé se u nás musí cítit dobře. Stále větší význam má i to, aby lidé vnímali, že se u nás zvířata mají dobře, že jim nic nechybí, že jsou naše expozice přirozené a zvířata v nich nejsou ve stresu z lidí, kteří se tlačí na sklo a podobně. A samozřejmě je důležité i to, abychom návštěvníkům nabídli kvalitní servis v podobě jídla, občerstvení, služeb. Pokud vše výše uvedené platí, tak se člověk rád vrátí.

Vraťme se ještě, prosím, na chvíli k penězům. V jaké kondici zlínská zoo je?

Jsme už řadu let jednou z nejsamostatnějších zoo v Evropě, naše soběstačnost přesahuje osmdesát procent. To je unikát, jiné zahrady v Česku i v jiných zemích se pohybují průměrně kolem padesáti procent. Ročně potřebujeme více než sto třicet milionů korun. Od města, coby našeho zřizovatele, dostáváme dvacet sedm milionů. Musíme tak ročně sehnat více než sto milionů korun. Máme sponzory, příjmy z merchandisingu, zážitkové služby, dary od lidí, ale zbytek si musíme zajistit sami. Příjmy ze vstupného jsou pro nás klíčové.

Občas zoo někdo kritizuje, že je na hraně kapacity, že jsou tu přeplněná parkoviště, že by možná stačilo, kdyby byla zahrada menší a určená spíše jen pro Zlín a návštěvníky ze Zlínského kraje.

Vždycky odpovídám, že to bychom museli dostávat od zřizovatele minimálně milionů čtyřicet, protože na vstupném bychom vybrali výrazně méně. Pokud někdo chce kritizovat, tak naše argumenty nevezme. Já to beru tak, že jsme součástí nějaké volnočasové aktivity pro statisíce lidí z celé republiky, jsme hlavní turistický tahák kraje, jezdí k nám Poláci, tisíce Slováků. A kromě chovu a péče o zvířata máme samozřejmě také úlohu vzdělávací, děláme záchranné programy ve volné přírodě, vytváříme záložní populace, jsme aktivní v ochraně životního prostředí.

Opravdu věříte tomu, že lidem záleží na tom, jestli se zvířata v zoo dobře cítí?

Doufám, že ano. Dřív to tak určitě nebylo. Musíme to lidi i učit. Dnes je jiná doba. Lidé dnes jezdí svobodně po světě. Létají do Afriky. Mohou srovnávat. Doby, kdy hlavním tahákem zoo byl medvěd hrající na harmoniku, jsou naštěstí definitivně pryč. Někteří by možná tady chtěli mít spíše lunapark, aby měli na pár metrech maximum zvířat, ale to my odmítáme. Rostoucí návštěvnost jasně signalizuje, že lidé náš přístup vnímají pozitivně.

Co tedy návštěvníky hlavně láká, když zmizel lední medvěd a gorily? V loňském roce byl největším lákadlem pro lidi v červnu narozený slon?

S ohledem na potíže spojené s pandemií se návštěvnost těžko porovnává. Ale je fakt, že ve srovnání s jinými zahradami nebyl u nás pokles vloni tak velký. Což možná může souviset s narozením prvního afrického slůněte v České republice. Je pravda, že když byl první týdny venku, byly u výběhu fronty a zástupy lidí. Ale máme i jiné oblíbence návštěvníků...

Povídejte.

V roce 2014 jsme otevřeli novou expozici mořských rejnoků. Bylo to tehdy něco nového, nikdo to u nás nedělal, mělo to spoustu rizik. Náklady nebyly drastické, expozice stála asi čtrnáct milionů korun. A rejnoky dnes nevynechá asi žádný návštěvník zahrady. Udělali nám ročně o sto tisíc lidí víc. Malé zvíře, relativně nízké náklady, úspěch obrovský.

Rejnoci jsou jedním z mála zvířat v zoo, které jsou v přímém kontaktu s lidmi. Každé dítě si je chce pohladit.

Přesně to naplňuje myšlenku propojení zvířat s návštěvníky. Když je kontakt zdravý, je dobré přírodu takto přiblížit. Z této interaktivní expozice jsou lidé nadšení, je to výborné pro výchovu dětí. Byť to samozřejmě musíme pozorně hlídat. Na tomto se dá stavět, v tomto vidím směr.

Před lety jsem v této místnosti seděl u interview s vaším předchůdcem Ivo Klikou. Říkal mi tehdy, že je víc meteorologem než ředitelem zoo. Jak to máte vy?

My jsme tady v nadsázce řečeno všichni takřka profesionální meteorologové. Jsme prostě hodně závislí na tom nahoře. Na počasí. Bez dobrého počasí nebudou lidi. Když proprší celý červenec, nemáme šanci ztrátu dohnat. Stačí třeba jen to, že občas Velikonoce vyjdou na brzké datum a nevyjde počasí. Takže čekáte dvacet tisíc lidí, přijdou jen dva a vy máte na tržbách místo dvou milionů dvě stě tisíc. A neudělal jste nic špatně. Je tedy logické, že předpovědi počasí sledujeme pozorně.

Největší investicí zlínské zoo posledních let je Karibuni...

Jde o nejrozsáhlejší projekt v historii zoo, vzniká na nově získaných pozemcích na více než dvaceti hektarech. Karibuni je naprosto nová průlomová vize, jakým směrem se má ubírat chov zvířat v lidské péči. Přírodní biopark maximálně přívětivý pro zvířata. Nechtěl jsem slony dál chovat v nevyhovujících podmínkách. Byl to na začátku loňského roku ohromný stres, jestli se do toho máme pustit, protože jsme neměli zajištěné financování. Nakonec jsme se po dohodě se zřizovatelem rozhodli do toho jít, vzali jsme si možná jako jediná zoo a zároveň příspěvková organizace v republice na tento projekt úvěr. Jsem si stoprocentně jistý, že kdybychom to neudělali, tak všechno padlo a sloni by postupem času museli pryč. Je to jeden z největších projektů pro slony v lidské péči vůbec. Naším cílem je dát všechna velká zvířata na velké plochy ve velkém počtu. Když žijí ve stádech, tak ať mají stáda.

Avizujete, že v novém areálu by lidé měli mít možnost přespat.

Když jsem byl v Africe, ráno jsme se probudili a vedle nás bylo stádo slonů. Něco podobného prožít není nereálné ani tady. V části Karibuni tak vybudujeme dva kempy. Chceme lidem dát možnost strávit tam večer, dát si pivo, upéct si špekáček, nebo něco takového. Proč ne? Dvůr Králové něco takového už dělá.

Chystáte i další nové expozice? Přibudou nějaká zvířata?

Letos v dubnu otevřeme první etapu vzdělávacího a chovného centra pro supy, konkrétně to budou expozice damanů a želv, v polovině května pak největší letošní novinku, expozici Jaguar Trek. I nadále budeme zvelebovat a vylepšovat stávající expozice. Konkrétní plány na další nové chovy ale nejsou. V horní části areálu určitě nechceme nic přidávat, jen dokončíme započaté úpravy. Je možné, že některé malé expozice skončí. Druhy zvířat chceme zachovat, takže spíše přemýšlíme nad spojením některých expozic.

Takže vzniknou „mixované“ expozice?

To je pro nás výzva. Některá zvířata nemusí mít speciální pavilon nebo expozici, ale mohou žít spolu. Třeba žirafy s nosorožci určitě budeme chovat. U slonů je to trošku složitější, k nim přidat další zvířata by bylo riziko. Naší výhodou je, že máme prostor. Byl jsem nedávno v Basileji, kde má zoo jedenáct hektarů. Vůbec nevím, jak bych si sám budoucnost této zahrady představoval. Prostor je pro zoologickou zahradu velký benefit. Větší než peníze.

Kterou expozici považujete vy za nejcennější? Kterou máte nejradši?

Já mám hrozně rád japonskou zahradu a v její blízkosti expozici Hala-Bala s tapíry. Tam se skloubilo všechno dohromady, i když je tam minimum zvířat.

Máte v zoo mezi zvířaty nějakého oblíbence?

Asi ne. Zahradu si projdu denně, nejraději chodím tam, kde třeba ptáci začínají hnízdit, nebo kde jsme právě spojili zvířata. My chceme ten osobní kontakt co nejvíce eliminovat, také chovatelům to říkáme. Snažíme se mít od zvířat odstup. Když je něco zajímavého, třeba čas páření nosorožců, tak se jdu určitě večer podívat.

V návštěvnosti jste pravidelně každý rok druzí za Prahou, čím to je?

Když jsem do zoo v roce 1993 přišel, byla návštěvnost kolem dvě stě tisíc lidí ročně. Dneska je víc než trojnásobek. Měli jsme velké štěstí, že můj předchůdce Ivo Klika neseděl na zadku, byl to vizionář, viděl hodně dopředu a vedl zahradu v evropských trendech. Koncept pěti světadílů, to je jeho dílo. My jsme na něho plynule navázali, máme už i nějaké zkušenosti. Jezdíme se dívat. Inspirujeme se. Nesedíme. Jezdíme do zahraničí. Jsme tady stmelený tým, držíme při sobě. Lidé ve vedoucích pozicích jsou tady dvacet i více let. I to je možná ten důvod, proč to docela šlape. I to se hodně na tom chodu zoo odrazí, když jako ředitel vím, co od koho očekávat, když se můžeme navzájem na sebe spolehnout. Pokud se někde v zoo mění management kaž­dých pár let, nemůže to fungovat. Z dobrých zoo se neodchází. To mi řekl šéf jedné americké zoo, který ji vedl padesát let.

Mezi zaměstnance jste se dostal až na druhý pokus...

Chodil jsem tu jako brigádník pomáhat ještě coby gymnazista. Ředitel Klika mi slíbil, že po výšce mě vezme, pak ale místo nebylo. Musel jsem žádat podruhé. Jsem tady bezmála třicet let. Ivo Klika mě mnohé naučil, vychoval si mě. Ne ve všem jsme spolu vždycky souhlasili, ale o rozvoj zahrady se zasloužil obrovskou měrou.

V lednu jste na ředitelské židli oslavil deset let, celkem tady pracujete už více než devětadvacet let. Přemýšlel jste někdy nad tím, že odejdete?

Někdy jsou situace, že člověk propadá beznaději, ale nikdy jsem nepomyslel na to, že bych s tím úplně seknul. Před lety jsem dostal nabídku na práci od jedné zoo. Dokonce jsem tam i jel na schůzku. Po cestě jsem se ale rozhodl, že nikam přecházet nebudu. A jsem za to rád.

Roman Horský

Narodil se v roce 1970 ve Vsetíně.

Vystudoval zootechniku na Mendelově univerzitě v Brně.

Je ženatý, s manželkou Markétou mají tři syny Marka, Matyáše a Mikuláše.

Pokud není v práci, věnuje čas rodině, sportu a vaření.

V Zoo Zlín začal pracovat v roce 1993, v roce 2004 se stal zástupcem ředitele.

Od roku 2012 zlínskou zahradu vede.