Markéta Šobáňová buduje alternativní komunitní systém vzdělání

Když se Markéty Šobáňové zeptáte, čemu všemu se věnuje, její odpověď nemá konce. Všechny její aktivity ale mají jedno společné. Usiluje o to, aby děti měly možnost se zdravě a přirozeně rozvíjet a vzdělávat v klidném prostředí bez stresu. Proto už od svého mládí aktivně kolem sebe buduje komunity, které takovou atmosféru nabízí.

Její aktivity mají konkrétní výsledky. Ve Valašských Kloboukách pod jejími křídly vznikl postupně alternativní komunitní systém vzdělávání, který tvoří dětské centrum, lesní školka a také komunitní škola. Prošly jím už desítky dětí z širokého okolí. A její plány tím nekončí. I o nich jsme si povídali při našem setkání.

Rodinné centrum, lesní školka, komunitní škola. Není toho kolem vás málo. Desítky rodičů v komunitě, fungující alternativní vzdělávací systém. Jak to vlastně všechno začalo? A čím?

Tendence něco dělat a organizovat byla vždy ve mně. Začalo to někdy ve čtrnácti letech, kdy jsem navštěvovala turistický oddíl v Ostravě, kde jsem poprvé zažila komunitu lidí, se kterými jsem se cítila dobře. Zažila jsem tam hlubší vztahy, pocit bezpečí, každý tam měl své místo. A od té doby se toho snažím dosáhnout znovu různou formou. Při studiu jsem dělala kroužky pro děti, na mateřské s prvními třemi dětmi jsem ve Zděchově organizovala setkání rodin, které žily podobně jako my na pasekách. Pořádala jsem třeba bazárky, snažila jsem se vytvářet prostor pro setkávání. A to mě stále táhne – k té vzájemnosti lidí a k vytváření komunity.

Rodinné centrum Kaštánek už funguje třináct let. To musel v té době být docela netradiční projekt, zvlášť tady na Klobucku.

Když jsem se přistěhovala do Valašských Klobouk, přišel ten nápad jako takový dar shůry. Byla ve mě nakumulovaná energie z mateřství a tohle byl výbuch. Byly k tomu i další vhodné podmínky. Inspirovali jsme se na Vsetíně v rodinném centru Sluníčko, kde nám poradili, jak na to. Ale ze začátku jsme se nepotkali s přílišnou podporou, bylo to něco nového a s projektem jsme ani na radnici neuspěli. Považovali to tady za zbytečné. Nechali jsme to proto ležet. Ale nakonec jsme centrum založili i bez podpory města. Přispěl nám na to kamarád kamnář, který měl peníze navíc a poskytl nám je. Brali jsme to jako požehnání a znamení, že má smysl do toho jít.

Jak tedy rodinné centrum fungovalo a funguje?

Rodinné centrum bylo od začátku určeno široké veřejnosti, nabízíme prostor pro rodiče a děti, prostor pro sdílení a komunikaci a také širokou škálu aktivit pro rodiny s dětmi. Zpočátku pro lidi tady bylo těžké přijít do něčeho nového, nevěděli, co tam mají dělat. Na tento koncept nebyli zvyklí. Ale myslím, že za ty roky se nám podařilo centrum otevřít široké veřejnosti.

K rodinnému centru ale postupem času přibyla lesní školka.

Když děti, které Kaštánek navštěvovaly, dorostly do věku, kdy potřebovaly školku, tak jsme začali přemýšlet, co dál s nimi. Jeden den v Kaštánku jsme pro ně dělali kroužek waldorfského typu, moc se nám to líbilo a spousta lidí o tento typ předškolního vzdělávání projevila zájem. Tak jsme přemýšleli o formě, jak to pojmout. A někdo přišel s nápadem lesních školek. Začali jsme se o to zajímat a zjišťovat, zda by šlo pronajmout místo, kam jsme s dětmi v rámci kroužku chodili. Klaplo to a lesní školka Vrběnka funguje v remízku nedaleko městského koupaliště už 10 let.

Čím se lesní školka liší od klasické školky?

V dětském lesním klubu věříme, že každodenní kontakt s přírodou vyzbrojí děti do života nejlépe. Snažíme o individuální přístup k dětem i k jednotlivým rodinám. Průvodci dětí – říkáme jim „medvědi“ – utvářejí ve Vrběnce rodinnou atmosféru bezpečí a důvěry. Děti vedeme k vnitřní svobodě a zodpovědnosti. Děláme věci, které souvisí s reálným životem – meleme obilí, děláme mošt, zelí a dokonce vaříme na ohni. A na filozofii a fungování Vrběnky se podílejí i rodiče. Scházíme se pravidelně celá komunita na tradičních slavnostech jednou za měsíc.

Předpokládám, že komunitní škola Pomněnka, která také následně vznikla, byla založená pro děti, které odrostly školce. Je to tak?

Ano. V okamžiku, kdy děti měly jít do školy, se kolem nás začaly objevovat nápady a myšlenky na alternativní školu. Všechno vzniklo přirozeně jako reakce na signály od rodičů. S nimi se od začátku scházíme a diskutujeme o tom, jak vše nejlépe uchopit. Za těch 7 minulých let se myslím škola krásně vyprofilovala a funguje skvěle.

V čem je tedy koncept komunitní školy specifický?

Stejně jako v dětském centru či ve školce, i ve škole dáváme dětem takové prostředí, ve kterém mohou být samy sebou, vnímat sebe a rozvíjet to, co mají. My jim dáváme vhodné podněty a snažíme se jim co nejméně překážet v rozvoji. Necháváme jim individuální tempo. Neznámkujeme, nesrovnáváme. Ale není to tak, že bychom neměli žádný řád a nevyvíjeli potřebný tlak. Děti jsou si vědomy cílů, kam směřujeme, a úkoly berou jako přirozenou výzvu. Učíme se čtení, psaní, počítání, ale je to pro nás pouze nástroj pro poznávání světa. Děti pak v tomto prostředí přijímají nové věci mnohem rychleji, protože je to baví a taky ví, proč se to učí. Rodiče, kteří se také zapojují do výuky, vedou kroužky, projektové dny apod. A hodně zde klademe důraz na komunikaci dětí mezi sebou o tom, jak se kdo cítí, co potřebuje a celkově na kvalitu jejich lidství. Chceme, aby uměly tvořivě zacházet s tím, co dostaly do vínku, a jak to rozvíjet.

Jakou mají tyto alternativní komunitní školy podporu od státu?

Zatím máme podporu nulovou. Naše škola není vedena v žádném rejstříku škol MŠMT, i když by už mohla, protože náš systém je velmi propracovaný. Znamenalo by to pro nás finanční podporu, ale na druhou stranu spoustu byrokracie a v konečném důsledku se bojíme omezení svobody v tom, jak fungujeme. Proto zůstáváme v naší svobodě a skromnosti. A má to své výhody.

Komunitní škola Pomněnka zatím nabízí jen vzdělání prvního stupně. Na druhý stupeň musí děti přejít na státní školy. Jak si v tomto přechodu vedou? Daří se jim adaptovat se na klasickou výuku, zvonění, domácí úkoly, známky…?

To je hodně častá obava. Ale lichá. Paradoxně je pro naše děti státní škola jednodušší. V Pomněnce musí být žáci samostatní, rozhodní a přijímat zodpovědnost a vnímat ty druhé. Ve státní škole mají naopak všechno nalajnované. Co se týká učení, tak levou zadní vše zvládají. Jsou sebevědomí, tvořiví, nebojí se říct svůj názor. Nejsou tak závislí na tom, co si o nich myslí jiní. Oni ví, v čem jsou dobří. Někdy mají třeba problém se vztahy v kolektivu, protože s tím nikdo ve státní školách nepracuje a na řešení osobních problémů a vztahů tam není prostor.

A nevisí třeba aktuálně ve vzduchu i rozšíření školy o druhý stupeň?

Ano, to mi teď opravdu nedá spát. Ale zatím nevím, jak to uchopit. Nabízí se varianta pojmout to jako internátní školu, třeba na tři dny v týdnu. Ale je to velmi organizačně a personálně náročné.

Alternativní systém vzdělávání na malém městě, to je velká výzva. Když se ohlédnete zpět, bylo to těžké?

Podmínky tady na Valašsku jsou a byly vždy dost konzervativní, navíc tady nebyla možnost výběru škol pro děti. A pro nás bylo jasné, že musíme něco vytvořit, není jiná cesta. Nejvíce mě mrzí, že to lidé nevyužívají. Konzervatismus často lidem brání se posouvat dál, zkoušet věci dělat jinak. Já dělám alternativu proto, že za svůj život nestihnu změnit stávající rigidní školní systém, i když jsem se o to kdysi pokoušela. Já mám děti malé teď a mám šanci to změnit teď pro ně. Ale dělám to mimo systém, protože je to mnohem efektivnější.

Prozraďte nám, jaká jste byla studentka vy? A jaké máte vzpomínky na školu vy?

Byla jsem dítě přizpůsobivé. Už tehdy mě bavily vztahy, zajímal mě vždy ten, kdo byl na okraji kolektivu. Snažila jsem se mu pomoct. Navíc moje mamka školu jako autoritu příliš nerespektovala, spíše mě před ní chránila. Nezajímal ji názor školy. Byla taková rebelka a vadilo jí, jak škola děti tehdy ideologicky deformovala. Já jsem z toho měla vždy nervy, chtěla jsem zapadnout, zažívala jsem dualitu vnímání, hledala jsem pravdu mezi tím. A to mi zůstalo – udělat si na vše svůj vlastní názor.

Pracujete také jako psycholog, spolupracujete s oddělením sociálně-právní ochrany dětí a věnujete se vzdělávání pěstounů. Máte šest dětí. Jak vůbec odpočíváte?

Odpočívám v lese, v přírodě. Při chůzi. Musím tělo dostat do akce, aby hlava vypla. Kdybych mohla, tak bych se okamžitě vydala na pěší pouť do Santiaga de Compostela. To je můj sen. Chodíme pravidelně na různé pěší poutě, na Velehrad, do Čenstochové, na Provodov. Domluvíme se několik rodin a vyrazíme. Na pár dnů. Vypneme a řešíme jen základní potřeby, co budeme jíst, kde budeme spát. Více se pak člověk může věnovat duši. Jsem praktikující křesťan. Často odpočívám v duchovním prostoru, v modlitbě. Třeba v naší poustevně, kterou mi postavil manžel Petr.

Poustevna je ukrytá v lesích nad obcí Tichov. A v okolí je podobná stavba ojedinělá. Jak myšlenka postavit si poustevnu vznikla?

Touha postavit poustevnu ve mně byla už dávno. Začalo to v době mých studií v Praze v 90. letech, kdy jsem četla knížku Pustina od Catherine de Hueck Doherty. Kniha má podtitul Křesťanská spiritualita Východu pro člověka západní kultury. Je to o tom, jak člověk, když je v tichu a sám, potká v sobě Boha. Fascinovalo mě to tehdy a pak časem v různých životních zkušenostech mi bylo ukázáno, že je to pravda. Myšlenka se stala skutečností o dvacet a více let později díky mému současnému muži, který staví roubené stavby. On byl ten, který to začal vidět reálně a později ji i postavil. Začalo se v roce 2017 a v roce 2018 už jsme světili. Byl to jeho nápad zasvětit poustevnu sv. Janu Křtiteli.

Pro koho je poustevna určená?

Poustevna je otevřená všem. Může tam někdo poustevničit den, dva, ale třeba i pár týdnů. Může tam pobýt člověk sám nebo se tam může vypravit i skupina lidí a užít si duchovní program, rodinný výlet, ztišení.

Markéta Šobáňová

Narodila se v Ostravě, má 49 let.

Vystudovala psychologii a pedagogiku na FFUK v Praze.

Zabývá se psychoterapií, alternativními způsoby vzdělávání.

V roce 2000 odešla na Valašsko za přirozeným způsobem života v přírodě.

V roce 2009 založila Rodinné centrum Kaštánek ve Valašských Kloboukách, kde pracuje jako koordinátor, psycholog a projektový manažer.

Pravidelně pořádá Konferenci inovativního vzdělávání.

Věnuje se vzdělávání pěstounů.

S rodinou bydlí na samotě v dřevěnici v obci Tichov.

Je podruhé vdaná, má šest dětí.