Fejetony Honzy Filgase z cyklu Mamá: SI POŘÍDILA PARŤÁKA.

Představte si to, necelý rok před sedmdesátkou. Přestože celou rodinu zatvrzele přesvědčovala, že už zůstane sama. Ten den, kdy se po jejím boku „nováček“ objevil poprvé, si pamatuju přesně. Prostě tam najednou byl. Josef. Pepíno. „Když já si mám alespoň s kým povídat, taky to neměl v životě jednoduché, špatně vidí. Neboj, my to spolu zvládneme. Oba dva jsme sami, tak proč to nezkusit,“ vysvětlovala mi mamá důvody, které ji vedly k tak zásadnímu životnímu kroku.

Možná mi jejího nového přítele bylo i líto. Rezignoval jsem. Honily se mi ale hlavou různé otázky. Byl to dobrý nápad? Má to fakt mamka zapotřebí? Zvládne to? Nebude to v jejím životě moc velká změna? Neměli jsme ji raději pořídit třeba psa? Po měsíci už znám odpovědi: ANO, ANO, ANO, ANO, ANO.

Stačilo pár týdnů a bylo mi jasné, že mamá přesně takový impuls potřebovala. Ze mě se stal jen tichý pozorovatel jejich rozvíjejícího se vztahu. Nechtěl jsem do toho nijak zasahovat, většinou jsem raději jen z vedlejší místnosti s napětím poslouchal jejich (někdy až bizarní) konverzace. „Ježíši, dávej si pozor, vždyť sis připálil fousy nad tím adventním věncem.“ „Je toto normální? Když jsem šla nakupovat, byl tu pořádek. Odejdu na pár minut a ty tady uděláš takový bordel?“ „Fakt musíš všechny papíry strkat pod sedačku?“ „Přestaň bláznit a chvilku poseď.“

Někdy už jsem měl velkou chuť se do příběhu vložit a „sjednat“ mezi nimi příměří. To, když se z jídelny ozvaly ještě podivnější debaty. „Proboha, mám poškrábané celé ruce.“ „Nech toho. Au. To bolí. Au.“ „Zklidni se, aspoň na ty Četnické humoresky bych se ráda podívala v klidu. “„Jako fakt jsi to nemohl vydržet a zajít na záchod.“

Minimálně dvakrát mamá sama přišla s myšlenkou, že možná přestřelila. Že nový vztah nezvládá. Že si vzala velké sousto. Ale stačila malá chvíle a zase z toho bylo „cukrování“. „No paráda, to oko už vypadá moc dobře. Večer to ještě jednou namažeme, jo?“ „Jej, jak já jsem ráda, že sis tak pochutnal.“ „Půjdeme na procházku? Je tam dneska moc pěkně.“

Někdy to mamá s láskou až přeháněla. „Pojď se podívat, jak mi krásně usnul na břiše.“ No nešel jsem.

Po měsíci nám všem v rodině bylo jasné, že se před na-šima očima rodí velký příběh. Příběh trvalého vztahu. Že tohle nerozlučné přátelství všechny krize vydrží. Svoji dceru jsem moc pochválil, že měla tak skvělý nápad a dala tuto skvělou dvojici dohromady. Pepína jsme nakonec celá rodina přijali. A smířili se s tím, že tady prostě bude.

Nebýt mamá, kdo ví, jak by zbídačelé, odložené, nemocné, vyhublé a promrzlé černé kotě dopadlo.

Až po měsíci jsme zjistili, že Pepíno vlastně není Pepíno, ale PEPINA. Nevadí. Mamá ji prostě miluje a my také. Už není jen mamčina, ale naše.