Nejnovější zprávy: Opilý mladík bez papírů řídil BMW, srazil motorku a ujel Ve Vsetíně začíná přestavba "křižovatky smrti"

Fejeton

Fejetony Honzy Filgase z cyklu Mamá: LEKCE

​MAMÁ (rozuměj matka, maminka, mamka, máti, máma)

Ilustrační foto
Autor: pixabay

Starost o starší rodinný dům není pro sedmdesátiletou paní úplně jednoduchá záležitost. Obzvlášť, pokud je třeba kotelna místnost 2x2 metry, tudíž je třeba dřevo, uhlí nebo brikety na topení nosit v zimních měsících v podstatě denně z kůlny.

„Mami, já zítra přijedu, všechno tam nanosím, hlavně to nedělej ty. Strhneš se,“ říkám Mamá opakovaně. Ona vždycky přikyvuje, jakože chápe, souhlasí a nic proti tomu nenamítá.

Když se pak druhý den zjevím ve dveřích, kotelna je plná. Prostě zase neposlechla a všechno si nanosila sama.

„Proč? Řekni proč. Jsem ti přece říkal, ať nic nenosíš, je to těžké, zase budeš celý večer sedět a lamentovat, jak tě bolí záda,“ reaguju s nádechem mírného podráždění. „Taky toho máš moc,“ reaguje Mamá.

Vibruju, ale zachovám klid. V hlavě se mi rodí jasný plán, jak Mamá přimět, že prostě v sedmdesáti těžké kýble s uhlím tahat nebude. Mám nápad. Ano, tohle bude fungovat. Musím se holt obětovat. Není zbytí.

„Dobře mami, ale takto to dál nepůjde. Domluvme se jako dva dospělí lidé, že už to prostě nosit nebudeš. Zítra zase přijedu a rád všechno udělám. Ale pozor, kdybys náhodou nanosila sama, tak to všechno vynesu ven, vysypu všechno do kůlny a potom znovu naberu a nanosím. Jestli chceš, abych se zbytečně dřel dvakrát, tak klidně nos sama. Jen mysli na to, že já se pak budu dřít dvakrát. Domluveno?

Mamá v klidu, s potutelným úsměvem přikyvuje, jakože rozumí. Byť neříká nic, vidím jasně, jak si v duchu říká: „to víš, že jo, teď ještě tu o Karkulce.“

Doufal jsem, že drastickou metodu nebudu muset využít. Bohužel, doufal jsem marně. Druhý den je opět kotelna plná. Co teď? Holt, co jsem si navařil, to si také sním.

Šup do montérek, za půl hodiny je kotelna prázdná jako noční bary po vyhlášení nouzového stavu. Po celou dobu, co vynáším kýble uhlí a koše dřeva zpátky do kůlny, mě Mamá přesvědčuje, abych toho nechal, že „už to nikdy neudělá“.

Kdepak, toto může mít efekt jenom v případě, když to dotáhnu do konce. Takže kotelnu vyčistím do posledního uhlíku a třísky. Vynesu všechno. I to, co tam bylo už dávno předtím.

Pak všechno, co jsem natahal, musím znovu nabrat do nádob, košů a kýblů a dopravit zpátky do kotelny. Jsem fakt debil, říkám si, když začínám mít pocit, že se mi v zádech někdo jemně šťourá zavírákem. Mamá celé to divadlo sleduje s úžasem v očích. Nevěří, že se to opravdu děje.

Za zhruba hodinku hlásím hotovo. Sotva funím, záda posléze cítím ještě asi dva dny. „Takže mami. Máš tam toho na dva dny. Pozítří přijedu a zase ti pomůžu. Hlavně tam nic nenos. A fakt bych byl rád, kdybys pochopila dnešní příběh a nedřela se. Kdybys třeba náhodou chtěla, tak se připrav, že to zase vynosím a pak nanosím zpátky. Prosím, nenech mě dělat jednu práci dvakrát.“

Byla to sice drastická lekce, ale stoprocentně účinná. Pozítří byla kotelna nedotčená jako mozkové buňky prezidentského mluvčího Jiřího Ovčáčka.

Jak jsem říkal. Tohle nemohlo nezafungovat.