Fejetony Honzy Filgase z cyklu Mamá: ŠMEJDI

S Mamá se jeden vůbec nenudí.

Coby paní v letech (70) je naprosto dokonalým terčem pro různé šmejdy, kteří svými nekalými obchodními praktikami cílí na seniory.

Kombinace těchto všelijakých obchodníků s deštěm s její bezelstnou, milou a upřímnou povahou, to je smrtící koktejl. Nikoho nedokáže odmítnout. Nikomu nedokáže říci, že nemá čas. Nikdy z jejích úst neuslyšíte kouzelnou větu, která jako jediná docela dobře na tento obtížný hmyz funguje. Ne, říci komukoliv „jděte do…”, to prostě Mamá neumí.

Je až neuvěřitelné, jak často jí zvoní telefon s všelijakými nabídkami. Operátoři, kteří neuspěli ve výběrovém řízení na řidiče vysokozdvižného vozíku ve skladu Lidlu, a proto museli sednout k telefonu, jí nabízejí levnější volání, vzácné čaje z Tibetu, léky, vitamíny nebo různé lektvary, po kterých je prakticky jisté, že během měsíce bude v kondici králíčka Duracella. Nechybí nabídky na vánoční dárky, ano, i ty prokleté hrnce na vaření u šmejdů pořád jedou. Hrnce jsme jí mimochodem raději koupili. Aby nepodlehla pokušení.

Kde ti neznámí lidé a firmy dostali číslo naší drahé mamky, to netušíme.

Navzdory opakovaným radám, aby takové telefonáty ihned bez mrknutí oka položila, občas šmejdi vítězí. I z toho důvodu má doma Mamá elektřinu od manželů Písaříkových. Ehm... vlastně už nemá.

Snažíme se Mamá důsledně hlídat. Pravidelně ji varujeme. Občas jí zvonící telefon z ruky vezmu a dotěrné operátory pošlu do prdele sám. Tímto se zpětně omlouvám poctivému řidiči GLS, který na adresu Mamá doručoval balík pro sestru.

Vůbec se naopak neomlouvám těm dvěma frajerům, kteří přišli až před dveře a drze se pokusili z naší důvěřivé seniorky vymámit účet za plyn a elektřinu. Prý je poslali na kontrolu. Mamá pět minut běhala po baráku a hledala účet SIPO. Pak jsem už zasáhl, začal řvát, fešáky si vyfotil a pak jen sledoval jejich překotný běh do auta. „To nebyli pánové z ČEZ?“ byla reakce Mamá. Ne, mami, nebyli. Byli to šmejdi.

Díky jednomu z nich jsem prožil příběh, který řadím mezi „nezapomenutelné“.

Začal tím, že jsem k narozeninám dostal od Mamá desetikilový prací prášek. Poděkoval jsem, takový dárek se vždycky hodí. Posléze jsem zjistil, že stejně obdarovaní byli i moji bratři dvojčata a sestra. Při tradičním sobotním úklidu u Mamá jsem se (bohužel) vůbec nepozastavil nad tím, proč jsou skříně na chodbě plné mýdel, pracích prášků a aviváží. Ne, nebylo mi to divné. Jsem prostě debil.

Slovy klasika: Až v 11. minutě druhého poločasu jsem, stejně jako legendární účetní Fantozzi, konečně pochopil a pojal jakési podezření. Ne, Mamá se nezamilovala do majitele drogerie, jen se stala obětí šmejda.

Jen pro informaci: od dotěrného překupníčka postupně asi během půl roku nakoupila dvacet desetikilových balení pracího prášku, čtrnáct sáčků pracího prášku (5 kg), 30 kusů jádrového mýdla značky Jelen, 12 aviváží z Polska. Prostě masakr.

Konfrontace byla krátká. „Když on je ten pan prodavač tak milý. Já ho nedokážu odmítnout. Vždycky si od něho něco koupím. A je to levné, fakt.“

Tak jsem si na fešáka jednou počkal. Podrobnosti nejsou potřeba. Od té doby jsme ho už neviděli.