Zlínský rodák Jan Šťastný má svoji hvězdu na chodníku

Jako správný zlínský rodák se Jan Šťastný poprvé objevil samozřejmě před zlínskou kamerou. Bylo to v rodinném seriálu Jedno malé sídliště, který režíroval zlínský režisér Josef Pinkava.

Později, jako středoškoláka, oslovil Jana Šťastného další zlínský režisér Radim Cvrček a obsadil ho do svých filmů Mezi námi kluky a Za humny je drak. A pak už to šlo ráz na ráz. Studium na DAMU, prkna Národního divadla, seriálové a filmové role, dabing. Na Zlín však nezapomněl. Pravidelně zde přijíždí za svou rodinou.

Tento rok vám byla odhalena ve Zlíně hvězda na chodníku slávy. Co to pro vás, jako pro zlínského rodáka, znamená?

Je to pro mne velká pocta. Moje kariéra vlastně ve Zlíně začala, ještě když jsem byl dítě školou povinné. Jsem lokální patriot, a proto mě naplňuje pýchou právě udělení této pocty ve Zlíně.

Ve Zlíně jste se nejen narodil, ale i vyrůstal. Máte jistě na město spoustu vzpomínek. Zavzpomínejte nahlas. Jaká místa a okamžiky jsou spojené s vaším dětstvím ve Zlíně?

Moje vzpomínky se vztahují především k břehům řeky Dřevnice. Tam jsem se narodil, tam jsem bydlel a dosud tam bydlí moje maminka. Chodil jsem zde do jeslí, školy a později do základní školy. Pamatuji si, jak jsme lezli do řeky po kolena a hledali pod kameny raky. Když Dřevnice zamrzla, tak jsme tady bruslili. Dokonce se mi jednou podařilo dostat se pod led. Děti asi dnes žijí jinak, ale my jsme hned po škole letěli domů, hodili tašku do kouta a až do večera jsme běhali venku. Hráli jsme tenis, plavali jsme, bruslili. Žádný sport nám nebyl cizí. V létě jsme vlezli na třešeň a baštili, co se do nás vlezlo.

Jak se město ve vašich očích proměnilo? S jakými pocity se do města vracíte a jak se tady cítíte?

Do Zlína jezdím bohužel málo, ale když se projdu po městě, musím říci, že je to neuvěřitelně dynamické město, Baťův duch je stále přítomen. Neustále se tam něco mění, vylepšuje. Já sice většinu času žiji v Praze, ale když se vracím do Zlína, cítím, že se vracím domů, tělem i duší. Bydlí zde stále maminka, sestra, velká část rodiny je pořád ve Zlíně.

Ve Zlíně, v tehdejších gottwaldovských filmových ateliérech, začala i vaše herecká kariéra. Jak jste se před kameru dostal?

Před kameru jsem se dostal náhodou. Gottwaldovské studio obsazovalo hlavní role pražskými hvězdami a další role obsazovali ve školách. A náhodou si takto vybrali i mně.

Vznikla zde i pohádka Za humny je drak, kde jste jako šestnáctiletý stanul před kamerou s Ivanou Andrlovou, která už má také ve Zlíně svoji hvězdu. Jak na společné natáčení vzpomínáte?

Pro mne to byla doba těžké introvertní puberty, studoval jsem na gymnáziu Na Lesní čtvrti. Z toho setkání s Ivanou Andrlovou si pamatuji, že jsem zrudnul, zčervenal. Ona už byla v té době velká hvězda. Na scénu se svatebním polibkem jsem se musel „posilnit“.

Je pravda, že vás v prvních letech vaší herecké kariéry předabovávali kvůli silnému moravskému přízvuku? Jak dlouho trvalo, než jste se ho zbavil?

Například ve filmu Za humny je drak mě namlouval Gustav Bubník, ale potom jsem se postupně, ještě při studiu, asi během dvou let přízvuku zbavil. Jazyk mě živí, tak jsem na tom musel zapracovat.

Zahrál jste si celkem devět rolí princů a objevil jste se ve dvaceti pohádkách. Užíval jste si tyto pohádkové role? Nebo vám víc jako herci vyhovují jiné postavy a žánry?

Devět rolí princů – to byla etapa mé práce, na kterou nedám dopustit, pracoval jsem se zajímavými kolegy, mnoho věcí jsem se naučil. Pak ale přišla doba posunout se dál.

Máte desetiletého syna. Je „pohádkový“ typ? Četl nebo vyprávěl jste mu pohádky? Jaké měl nejraději?

Syn stejně jako ostatní děti hraje hry, ale nehledě na to mu i pohádky dělají dobře. I mně. Nejenom proto, že dobro zvítězí nad zlem, ale zajímavá je i ta cesta. Proto je máme rádi a zejména ty, které jsme si sami vymysleli. Takže to nebylo tolik o četbě, ale my jsme si vymýšleli díky vlastní fantazii.

Na čem momentálně pracujete? V jakých divadelních, filmových nebo seriálových rolích vás v nejbližší době uvidíme?

Mám za sebou premiéru ve Vinohradském divadle Provaz o jednom konci, kde jsem byl donucen asi po třiceti letech herectví zatančit i zazpívat. Právě dokončuji jeden detektivní příběh pro Českou televizi „Poslední případ“, ale detektiv to není. Průběžně také načítám audioknihy, pracuji pro dabing. A pak mám takové lehké odbočení od své práce, takovou zábavu – občas jezdím na koncerty vážné hudby, např. Dvořákův Americký sen nebo koncerty Smetanovy Litomyšle.

Jan Šťastný

Narodil se v roce 1965 ve Zlíně.

Po absolvování pražské DAMU nastoupil do Národního divadla.

Po čtyřech letech Národní divadlo opustil a stal se členem souboru Divadla na Vinohradech.

V roce 2011 uzavřel sňatek s herečkou a režisérkou Barborou Petrovou.

Objevil se ve filmech: Václav, Bastardi, Je třeba zabít Sekala.

Jeho tvář je známá i z několika českých seriálů, jako například Ordinace v růžové zahradě, Pojišťovna štěstí, Vyprávěj, Slunečná.

Věnuje se dabingu, svůj hlas propůjčil na příklad herci Antoniu Banderasovi nebo Melu Gibsonovi.

Mezi jeho zájmy patří jízda na koni, hra na klavír, žonglování, jízda na motorce, vaření, jachting, lyžování, brusle, skateboard, tenis, fotbal, házená, plavání, moderování.