Nejnovější zprávy: VODNICE Baťovka bude mít do dvou let novou porodnici. Stavba přijde na více jak 1,5 miliardy korun

Kultura

​Začátky byly trochu punkové, vzpomíná Jana Janíková na start fakulty multimediálních komunikací UTB

Už dvacet let vychovává Fakulta multimediálních komunikací UTB ve Zlíně talentované designéry, fotografy, filmaře a marketingové specialisty. Kulaté výročí s radostí a pocitem dobře odvedené práce oslavila také Jana Janíková, někdejší děkanka fakulty a jedna z hlavních osobností historie této fakulty.


Autor: Dalibor Glück

Když před více než dvaceti lety dostala Jana Janíková nabídku přejít ze Zlínských filmových ateliérů na univerzitu, neváhala ani chvíli. Možnost být u zrodu nové fakulty prakticky na zelené louce, ta se naskytne jednou za život. Nechtěla ji promarnit.

„Když jsem na univerzitu přišla, fungoval už ateliér grafiky. U jeho zrodu jsem ještě nebyla, u založení fakulty multimediálních komunikací už ano. Nikdy jsem toho nelitovala,“ říká Jana Janíková.

Jak těžké byly začátky?

Příjemné. Těžké, ale my jsme si to užívali. Tím, že se jednalo o nový projekt, panovalo mezi námi obrovské nadšení. Měli jsme poměrně volnou ruku, chystali prostory i výukové programy podle svých představ, byla to krásná doba. Pospolitost týmu byla neuvěřitelná. Sice to byly trochu pionýrské začátky, ale nádherné.

Kdo byl vůdčí osobností vzniku nové fakulty?

Byl to akademický malíř Jan Meisner, který nejprve působil jako výtvarník na volné noze v Bratislavě a v roce 1996 přesídlil do Zlína. Byl při vzniku FMK a působil tu jako pedagog do roku 2018. Byl prvním pověřeným děkanem. Pokud si dobře vzpomínám, tak ho oslovil profesor Sáha. To právě pozdější rektor univerzity profesor Sáha společně s profesorem Petrem Škarkou přišli s myšlenkou založit fakultu se zaměřením na umělecké obory i reklamu.

Jaká byla vaše role v prvních měsících nové fakulty?

První rok jsem byla spíše pomocník. Přizval mě Petr Hledík, se kterým jsem po dokončení absolutoria na vysoké škole dělala u jeho filmu pomocnou režii. Vzal mě k sobě, abych mu tady ve Zlíně pomohla. Ráda jsem nabídku přijala. Za rok odešel a já se dostala do vedení Ústavu animované a audiovizuální tvorby.

Byla nová fakulta pro studenty atraktivní? Jak velký byl zájem v prvních letech?

Neměli jsme problém ateliéry naplnit, i když jsme samozřejmě teprve o svoji pozici bojovali. Postupně se fakulta rozšiřovala, přibývaly další ateliéry. Zájem o studium u nás je standardně vysoký.

Co porodní bolesti? Počáteční mouchy ve fungování fakulty? Objevily se nějaké?

No jéje. Ve svých vzpomínkách na první měsíce a roky vždycky lituju studenty, kteří tady začínali. Neměli to úplně snadné. Spousta věcí se zkoušela za provozu, neměli jsme dostatečně technické vybavení, působili jsme v provizorních prostorech, učili se učit. Se současností se to vůbec nedá srovnat. Byl to tehdy tak trochu punkový start. Ale mělo to svoje kouzlo, studenti prvních ročníků, se kterými jsem v kontaktu, vzpomínají i dnes na studia rádi. Nedostatky v prostoru nebo technice jsme dokázali nahradit v lidské rovině, atmosféra byla v začátcích úžasná.

Na co jste za těch dvacet let nejvíce pyšná?

Od prvního dne jsme si zakládali na tom, že chceme, aby měla nová fakulta dobré renomé. Původní záměr byl navázat na odkaz Zlína jako města, ve kterém se vždycky dokázaly prosadit kreativní osobnosti; byly a jsou tu úspěšní designéři, společnosti zakládající si na designu, filmové ateliéry a celý Baťův odkaz… na to jsme chtěli a museli navázat. To se nám, myslím, podařilo naplnit. Svědčí o tom stále vysoký zájem uchazečů o studium.

Které momenty byly z vašeho pohledu nejsložitější?

Byť je dnes projekt Zlín Design Week vlajkovou lodí fakulty, začátky byly ohromně náročné. Jeho první ročník vyvolal na fakultě obrovské napětí. Na to, jak ho uchopit, byly různé pohledy. Vznikalo to obtížně, křičeli jsme na sebe, byli naštvaní. Museli jsme pak hodně zapracovat na tom, aby to fakultu nerozložilo. Na druhou stranu se díky tomu řada zásadních věcí vyřešila hned na startu a další ročníky jsme nakonec dokázali posunout tak, aby splňovaly naše představy kvality. I když výsledek nikdy není jistý. Projekt dělají studenti a ti jsou každý rok jiní. Pro mě osobně to byly asi nejsložitější chvíle za dvacet let u fakulty, protože jsem tehdy byla v pozici děkanky a záleželo mi na tom, abychom spolu všichni mluvili a šli kupředu v nějakém konsenzu.

Vy sama jste po celou dobu aktivním pedagogem. Máte v paměti některá jména svých studentů, kteří uspěli a dokázali se prosadit?

Já jsem z ateliéru Audiovize, takže od nás odcházejí filmaři. Ráda vzpomínám třeba na Honzu Bártka, z něhož je dnes velmi šikovný režisér, dělal třeba úspěšný seriál Kosmo, natočil Lásku v čase korony nebo hudební videoklipy známých interpretů a kapel. Prosadili se také Tomáš a Honza Hubáčkovi, Petr Babinec, Kuba Machala nebo střihači Libor Alexa, Libor Nemeškal, zvukař Pavel Hruda... je jich hodně. Úspěšná je ve svých oborech řada našich studentů, spousta z nich se k FMK ráda hlásí.

Jak moc přísný pedagog jste?

Jsem tolerantní. Přece jen, jsme umělecká fakulta, u nás to není o biflování, spíš se snažíme ve studentech rozvíjet talent. Ale když zadám úkol, tak samozřejmě chci, aby ho studenti splnili. Od zkoušek pryč neposílám. Stává se, že student úkol nedodá včas, to jsem samozřejmě naštvaná, ale na dodání trvám. Snažím se je chápat, k tomu máme semináře, abychom společně prodiskutovali, jak látku rozvést, posunout. Učila jsem dvacet let scenáristiku a sama moc dobře vím, jak je někdy tento tvůrčí proces složitý. Umím si představit, že když mají studenti v prvním ročníku během týdne přinést třeba pět námětů, tak pro ně není jednoduché napsat je tak, aby všechny za něco stály. V tomto směru je fajn, že máme možnosti pracovat se studenty individuálně, aby se posunovali.

Zůstaňme ještě chvíli u vás. Vystudovala jste katedru dramaturgie a scenáristiky FAMU. Na které vaše tehdejší spolužáky nejvíce vzpomínáte?

Z éry studií mi nepochybně úplně nejvíc dal Ivan Arsenjev. Je to vzdělaný, inteligentní a empatický člověk, potomek ruského aristokrata, jeho pradědeček působil u posledního ruského cara. Otvíral mi v Praze svět umění, nikoliv pouze filmový, chodili jsme na výstavy, koncerty, pouštěli si desky. V mém životě hrál opravdu zásadní roli. Ve stejné době studovali FAMU také Honza Svěrák, Jirka Soukup nebo Zdeněk Tyc.

Napsala jste několik rozhlasových her a filmových scénářů. Jste pořád v tomto směru aktivní?

Spíše ne. Zatím poslední svůj scénář jsem napsala před čtyřmi lety k rodinnému televiznímu seriálu, bohužel kvůli snižování nákladů ho Česká televize nenatočila. Vloni jsem ale vydala třetí knížku.

O čem byl ten scénář i kniha?

Oba tyto autorské projekty vycházely z života na Veselé, kam jsme se s rodinou přestěhovali. Impuls pro napsání scénáře jsem dostala, kdy jsem viděla, kolik energie věnují místní dobrovolní hasiči dětem a práci s nimi. Vznikl smyšlený příběh z tohoto prostředí, měl to být takový úsměvný rodinný seriál. Poslední knížka se jmenuje My z Veselé, jde o portrét vesnice, který vznikl prostřednictvím zaznamenaných rozhovorů s jejími obyvateli. Už když jsme se do Veselé nastěhovali, chtěla jsem se o tom, jak se tu žilo a žije, dozvědět co možná nejvíce, chtěla jsem znát osudy místních. Takže jsem pak za rodáky chodila, povídala si s nimi a nakonec to i sepsala.

Vraťme se zpátky na Fakultu multimediálních komunikací zlínské univerzity. Jak si aktuálně stojí?

Dlouhodobě se zajímáme o problematiku kreativních průmyslů. V tom jsme odvedli za posledních deset let kus práce. Byli jsme při založení Zlínského kreativního klastru, aktivně se zapojili do mapování kreativních průmyslů ve Zlíně i kraji, založili jsme Centrum kreativních průmyslů a podnikání. Na fakultě chystáme nový skvěle vymyšlený program Kreativní odvětví a digitální kultura, který věříme, že bude pro studenty hodně atraktivní.

Co si mám pod tímto pojmem představit?

Digitální kultura je vlastně ta stávající kultura, která prochází procesem digitalizace. Rychle se rozvíjí a my chceme držet krok. Tento program zahrnuje širokou škálu témat, například se zaměřuje na možnosti digitálních médií, jejich limity, digitální technologie a jejich schopnost vyvolat emoce. Nebo třeba digitální archivaci, digitalizaci výstav, blockchain. Využití znalostí je v dnešním světě kultury hodně široké, je to současný trend umění.

Jaká je vlastně vaše aktuální role v rámci fakulty? Oficiální název vaší pozice zní Proděkanka pro kvalitu a strategický rozvoj. Znamená to tedy, že řešíte asi především její budoucnost. Kam FMK směřuje?

Pro fakultu je charakteristický design, multimédia, animace i audiovize. Tyhle obory jsou neoddělitelnou součástí kreativního průmyslu a ten se teď hodně skloňuje i v rámci Evropské unie. Ale stejně tak důležitý je obor marketingová komunikace. Ačkoliv měli mnozí kolegové pochybnosti, že jsme pod jednou fakultou, já zastávala názor, že k sobě patříme a dobře se doplňujeme. Myslím si to pořád. V tom je naše síla i do budoucnosti. A kam FMK směřuje? Chceme i nadále přispívat k propojení fakulty a vlastně celé univerzity s městem, krajským úřadem, mít pevnou pozici v regionu a v naší zemi a začít si budovat, třeba prostřednictvím nového programu zaměřeného na kreativní odvětví, dobrou pozici v zahraničí.

A pokud se jedná o nějaké drobnější, konkrétní cíle?

Dneska je fakulta ve velmi dobré kondici. Spousta věcí je před námi, ať už se jedná o připravovaný nový program nebo třeba inovaci učeben a nákup technického vybavení. Vyšel nám projekt v Plánu národní obnovy, to, na co několik let nebyly peníze, se konečně může zrealizovat. Dokončuje se nové studio, které vzniká v prostoru někdejšího studentského klubu Fénix, které mohou využívat všechny ateliéry FMK, byť je primárně pro Audiovizi a projekty spojené s připravovaným programem Kreativní odvětví. Ostatně, právě spolupráce mezi jednotlivými programy a ateliéry je rozhodně velkým pozitivem naší fakulty, takže i při realizaci tak velkého projektu vše souvisí se vším. Své studio pro digitalizaci přednášek tam bude mít i celá univerzita. Po stavební stránce je už hotovo, zbývá prostory vybavit technikou. To bude rozhodně velká pozitivní změna. Co nás trochu trápí, je dislokační nouze, potřebovali bychom více místa.

Jak si ve své roli vede děkan Josef Kocourek?

Před rokem a půl za mnou přišel, abych znovu na post děkanky kandidovala, že mě kolegové podpoří. Já jsem odmítla, ale navrhla mu, aby kandidoval on, že podpoříme my jeho. Je člověkem na svém místě, plný energie, nápadů, pozitivní, pracovitý a hlavně otevřený diskusi. Já jsem absolutně spokojená, že fakultu vede právě on, byla to dobrá volba, což se odráží i na atmosféře na fakultě.

Jana Janíková

  • Narodila se 16. 12. 1960 ve Zlíně.
  • Vystudovala katedru dramaturgie a scenáristiky FAMU v Praze.
  • Na UTB Zlín působí od roku 1997, před tím pracovala jako pomocná režisérka a dramaturgyně na Filmových ateliérech ve Zlíně a také jako scénáristka a dramatička.
  • V říjnu 2008 stanula v čele fakulty multimediálních komunikací, nejprve jako pověřená děkanka, od 16. března 2009 jako děkanka.
  • Spolupracovala s Českou i Slovenskou televizí a Slovenským rozhlasem. Podle jejích scénářů bylo natočeno několik filmů, například pohádka Dvanáct měsíčků, televizní filmy Trofej či Pod hladinou.
  • Je vdaná, s manželem Petrem (62) mají dceru Annu (32 let) a syna Tadeáše (28 let). Má už také jedno vnouče.
  • Má ráda kvalitní beletrii, mezi její oblíbené autory patří například Maja Lunde, norská spisovatelka a scénáristka.
  • Kromě čtení tráví volný čas turistikou, na zahradě u rodinného domu ve Veselé, jejím koníčkem je floristika.