Nejnovější zprávy: Opilý mladík bez papírů řídil BMW, srazil motorku a ujel Ve Vsetíně začíná přestavba "křižovatky smrti"

Kultura

VALAŠSKÁ CÉRKA Marta Santovjáková - Gerlíková točí dokument o Jarmile Šulákové

Během mateřské dovolené natočila společně s několika přáteli celovečerní film Děda (2016). Tak rozjela Marta Santovjáková Gerlíková svou filmařskou kariéru, ve které si dala za cíl propagaci Valašska ve všech jeho podobách.


Autor: Archiv Marty Santovjákové - Gerlíkové

Martu Santovjákovou Gerlíkovou před lety „adoptoval“ valašský bard František Segrado za svou dceru a obdařil ji oficiálním titulem VALAŠSKÁ CÉRKA, stejně jako několik let předtím dal titul VALAŠSKÁ KRÁLOVNA Jarmile Šulákové.

Po Dědovi, ve kterém vzdala hold právě Segradovi, natočila filmařka snímek Tehdy spolu, vyprávějící skutečný příběh židovské dívky ukrývající se na Valašsku před deportací. Teď čeká na svou premiéru v kinech její pohádka Největší dar.

O Jarmile Šulákové budete pro Českou televizi natáčet dokument...

Bude to celovečerní formát, jsem za něj moc ráda. Nejprve jsem dostala prostor jenom 25 minut. Paní Jarmila Šuláková je mému srdci velmi blízká, proto jsem pro televizi připravila spoustu materiálů. Když viděli, kolik toho je, přišli na to, že nemáme šanci se do takové minutáže vlézt. Zmapovat život takové osobnosti, jakou paní Šuláková byla, chce prostě delší formát. Nakonec mi schválili dokument o délce 52 minut.

Můžete prozradit, jakým způsobem budete příběh paní Jarmily Šulákové vyprávět?

Určitě půjdu po jejím životním příběhu. Když jsem psala námět oslovila jsem mnoho respondentů. Nejvíce mi pomáhá Zuzka, dcera paní Jarmilky.. Kromě ní v dokumentu promluví spoustu známých osobností. Jsem ráda, že mé pozvání přijali pamětníci, kteří s paní Šulákovou přímo spolupracovali. Pan Miroslav Ekart, paní Straškrabová za soubor Vsacan nebo také Růžena Děcká ze souboru Jasénka. Objeví se tam Zdeněk Hrachový a členové kapely Fleret. Také však cimbalista a folklorní rozhlasový redaktor Jan Rokyta mladší, dramaturg z ČR Brno Jaroslav Kneisl. I žijící členové BROLNu – paní Červenková, pan Kružík a mnoho dalších. Nejedná se však jen o lidi ze světa folkloru, ale také ze showbyznysu. Chtěla bych ukázat, že paní Jarmila měla obrovský náboj energie, který předávala všude, kde se hnula. To, co za celý svůj život stihla, je neuvěřitelné. Deset dokumentů o ní by bylo málo. Opravdu.

Vypátrala jste něco, co o paní Šulákové lidé všeobecně neví?

Pro mě bylo novinkou například to, že byla velkou kamarádkou s hercem Miroslavem Donutilem nebo hudebníkem Karlem Vágnerem. Bude tam i díky tomu spoustu veselých příběhů. Účast slíbil Boleslav Polívka. Mám domluveného také zpěváka Jožku Černého, se kterým zamlada zpívala na koncertech s BROLNem, horňáckého zpěváka a etnografa Dušana Holého a spoustu dalších.

Mnoho lidí neví, že paní Jarmila velmi ráda psala. Vedla si deníky z cest, ve kterých popisuje, jak vypadal třeba hotelový pokoj až po místa, kde vystupovali a co zažili. Také psala krásné dopisy svým vnukům. A vlastně stále se těším, že se během natáčení dozvím další zajímavosti, o kterých nemám ani ponětí. Paní Šuláková byla obrovský fenomén.

Takže kromě dokumentu vyjdou knižně také její deníky?

To nevím, na to se musíte zeptat její dcery Zuzky. Nicméně, pro náš dokument je máme k dispozici, můžeme z nich čerpat, stejně jako v archivech České televize, kde je spousta materiálů, které se třeba v dokumentu objeví.

Kdy se můžeme na dokument těšit?

Teď na to nejsem úplně schopna odpovědět. Původní termín měl být někdy v březnu, ale s ohledem na vývoj pandemie to nelze říci. V každém případě ale vše směřuju k termínu folklorního festivalu Vsetínský krpec. Jednáme s Českou televizí, že bychom rádi v rámci festivalu dokument promítli ve vsetínském kině.

Jak vaši dokumentaristickou snahu zachytit život Jarmily Šulákové vnímají osobnosti, které jste oslovila?

Stavějí se k tomu naprosto skvěle. Kromě pamětníků jsem oslovila také soubory, ve kterých paní Jarmila figurovala, ať jsou to vsetínské Jasénka, Vsacan nebo Valašský Vojvoda z Kozlovic. Jsou úžasní. Dodávají mi fotky i videa. Mnohé nemůžu samozřejmě úplně zveřejnit, jsou tam často nepublikovatelné vtipy. Jarmila Šuláková byla prostě veselá kopa.

A měla byste pro čtenáře PATRIOTU nějakou třeba osobní veselou historku?

Osobní nemám. Ale co mě tak vzpomínali ti, které jsem oslovila, tak bylo třeba úsměvné, když přijeli někam k moři, tak Jarmilka si stoupla na pláži čelem k vlnám a říkala: „Ogaři, tož kde sa tu možu okúpať?“ Jožka Černý na ni zase prozradil, že jí říkali Valašské tornádo. Chtěla jsem ten dokument takto nazvat, ale pak jsem si říkala, že v rámci toho, co se na jižní Moravě stalo přes léto, tak by to asi nebylo moc dobré. Každopádně tornádem ji nazvalo několik respondentů. Hlavně proto, že svým úžasným hlasem dokázala mnohé.

Pojďme vzpomenout pohádku Největší dar, kterou máte připravenou už hezkých pár měsíců do kin. Kdy už ji konečně uvidíme?

Premiéra pohádky už je asi počtvrté odsunutá. Děje se to hlavně proto, že byla zavřená kina a nahromadilo se mnoho titulů najednou. Máme trochu obavy nasadit film do kin, doba je nejen v tomto ohledu nejistá. Rodiny s dětmi teď do kina chodí velmi málo. Aktuální termín premiéry v kinech je 3. března 2022.

Jaká pohádka to vlastně je?

Největší dar považuju za vánočně - jarní příběh. V pohádce totiž bojuje bohyně Jara s bohyní Zimy. Tak jsem si říkala, že po zimě musí přijít jaro a po všech těch uzávěrách, které znovu začínáme prožívat, by mohla naše pohádka lidi pozitivně naladit. Kéž by kina byla otevřená a lidé mohli pohádku konečně vidět. Nejlépe bez omezení. Uvidíme.

Koho v pohádce uvidíme?

V hlavních rolích bohyní jednotlivých ročních období jsou Sabina Rojková, slovenská herečka Zuzana Šebová, Anička Polívková a Zuzana Slavíková. Pak tam máme nejvyššího boha Svarožice, toho hraje Bolek Polívka, boha zla hraje Jirka Dvořák, máme tam také Martina Stránského jako boha času Velese, Pavla Nového, který hraje Radegasta, Petra Čtvrtníčka – boha hromů a blesku. Uvidíte také Radima Fialu, Drahomíru Hofmanovou, Veroniku Valíčkovou, Radka Melšu - prostě je pohádkovo - hvězdně obsazena. Navíc, tak jako ve filmu Děda, se nám zapojilo do natáčení spoustu neherců a folkloristů. Moc nám pomohl například soubor Ovčák z Hovězí. Jeho členové v pohádce sehráli jednu z hlavních rolí. Jsem za to strašně ráda. Jsou to lidé, kteří na Valašsko patří. Nemusíš je nic učit. Umí to sami. A je to super, že to šlo takto udělat.

Takže to bude taková echt valašská pohádka?

Určitě ano, ale neřekla bych, že je jenom pro valašského diváka. To určitě ne. Je natočená řekněme ze sedmdesáti procent na Valašsku, pak tam máme lidomornu v Moravském krasu, nádherný památný dub z Kozlovic. Natáčeli jsme také v lomu v Bohdaneči u Zruče v Čechách, v Podlesí u Valašského Meziříčí. Také v Karlovicích v Usedlosti na Sihle manželů Ševčíkových. Nezapomenutelnou roli v pohádce hraje také Skanzen v Rožnově pod Radhoštěm.

Kdo dělal hudbu?

To je téma, které mě strašně bolí. Dělal ji David Stypka, s kterým jsme se léta přátelili. Během natáčení onemocněl. David složil do pohádky kromě průvodní hudby také tři písničky, ve všech zpívá. V té závěrečné, titulní pohádkové zpívá v duetu s Evou Farnou. Zvládl to na deset jedniček s hvězdičkou. Povedlo se mu to. Dal do toho duši a dřel na tom, i když vím, že mnohdy i v bolestech. David s námi bohužel už od ledna není.

Pohádku tedy potkaly hned dva bolavé odchody…

Jedním z nich byl David a druhým byl Franta Segrado, který měl původně hrát Radegasta. Jenže Frantík začal nemocnět a pro mě a pro mou režijní kolegyni Dariu Hrubou nastalo strašně těžké rozhodování o přeobsazení Franty. Věděly jsme, že to nejde. Franta byl prostě nenahraditelný. Nakonec jsme s těžkým srdcem místo něj vybraly Pavla Nového, o kterém jsme věděly, že má Frantu strašně rád, že k němu vzhlíží. Vůbec prý jeho nejoblíbenější film z posledních let byl právě náš Děda, ve kterém hrál František Segrado hlavní roli.

Teď jste mi nahrála na další z mých všetečných dotazů. Děda. Jak vás vůbec napadlo, jakožto vystudovanou zpěvačku, filmovat?

Dětství jsme měli trochu jiné než děti ve městě. Prázdniny jsem trávila u babičky v Jablůnce na pasekách. Vyrůstali jsme tam se zvířaty na statku. Franta Segrado mi vždycky říkal, že jsem nejmladší pamětník z Jablůnky… Vždycky mě rozčilovalo, že si to lidi moc nedokázali představit. Měla jsem potřebu jim to nějak sdělit. A jak jinak než nějakým obrazovým materiálem. Tehdy jsem vydala cédéčko A kdo má čas a k písni Martička mi natáčel klip Mejla Basel. Říkala jsem mu, že bych chtěla natočit nějaké klipy na lidové písničky, a že by v těch klipech mohly být nějaké tradice. Probírali jsme to tenkrát stále dokola a Mejla jednou říká: „Jakési klipy, uděláme radši film.“ Říkala jsem mu: „Film? Hm, tak jo.“ No, ale ani jeden jsme nevěděli, co jsme si vlastně odklepli. Teď jsem strašně šťastná, že jsme se tak domluvili. Protože, co jsme v rámci toho prvního filmu o tradicích na Valašsku natočili, je prostě pecka. Stojím si za tím. Snažili jsme se věrně natočit, jak to dřív bylo. Kromě toho, že jsme měli i odborné poradce, tak jsme čerpali také z vlastních vzpomínek. Franta Segrado tomu pak nasadil korunu. Film Děda podle mne není film velký rozpočtem, ale srdcem. Opravdu jsme na to moc peněz neměli. Byli jsme do toho ale nadšení a strašně moc nám v tom pomohly folklorní soubory… a Franta.

K Dědovi bych chtěla zmínit ještě další jména: kameraman a spolurežisér Jirka Novotný a Petr Kubelík, autor hudby. Prostě stojím si za tím, že jsme my čtyři tento film doslova porodili.

Potom následoval další film Tehdy spolu, který pojednává o židovské dívce, která se za protektorátu ukrývá před transportem do koncentračního tábora. Ale ten trochu, zdá se mi zapadl…

Tento film má trochu specifický formát. Celý je vyprávěný voiceoverem Elišky Balzerové. Neřekla bych, že by úplně zapadl. On je pro trochu artovějšího diváka. Není to klasický konzum. Každopádně bych chtěla, aby lidé, kteří ho neviděli, měli mít možnost jej vidět. Myslím, že by se mi to příští rok mohlo podařit, aby byl někde k náhledu.

Když se ještě na chvilku vrátím k Dědovi, tak se proslýchá, že vám zůstalo spoustu materiálu…

Děda měl při prvním střihu skoro tři hodiny. Tehdy televize jasně řekla, že tak dlouhý být nemůže. Takže jsme s těžkým srdcem museli Dědu prostříhat. Spoustu záběrů tam není. Nevešly se tam všechny tradice. Bylo mi to strašně líto. Nakonec jsme dali dokupy dokument, který není ještě vydaný. Jmenuje se Staříček nám pravili a má 45 minut. Měla by to být jedna výuková hodina pro děti do škol. Je to kompletně natočený rok na Valašsku v rámci hospodářských a církevních tradic a celý dokument vypráví Franta Segrado s humorem jemu vlastním. Pro mě má tento dokument velkou morální hodnotu a snažím se, aby se dostal mezi lidi. Po uvedení Dědy za námi lidé chodili s tím, že se podle něj snažili tradice u nich doma obnovit a držet, třeba Vánoce nebo podobně. Na Frantu prý někde v Čechách volali: „Dědo, dědo, děkujeme vám. My jsme si udělali přesně ty prázdniny, jaké jste říkal. Sebrala jsem dětem ty tablety a mobily a nejvíc naštvaný byl náš dědek.“

Pojďme od filmování k tomu, čím jste žila od dětství, tedy ke zpěvu. Někde jsem zahlédl, že jste užívala ke jménu umělecký pseudonym Mattage… Co to bylo?

Jejda, to už je dávno. Souvisí to s mou bigbítovou érou. Od dětství jsem ale tíhla spíš k lidové písničce. Zpívat jsem začala, když mi bylo kolem deseti let u Jany Mitášové na základní škole. Pak jsem přešla do souboru Bača, kde jsem také zpívala sólově. Kolem těch sedmnácti let jsem ale došla do takového stavu, kdy jsem na pár let řekla folkloru: ne! Líbil se mi bigbít. Zkoušela jsem v Hrachovci s kapelou Mattage, byl to takový dívčí bigboš, no. Myslím, že to bylo dobré, ale cimbálovka je cimbálovka.

Už na lidovou notu jste pak vydala hudební album s názvem A kdo má čas…

Byla to speciální sestava muzikantů. Proto se to vlastně jmenovalo A kdo má čas. Pozor, ale ty úpravy písniček byly úplně afolklorní. Šlo to hudebně úplně jiným směrem.

Pak přišlo CD Valašská cérka s cimbálovou muzikou Valašsko. To je vaše kapela?

Není to tak, že by to byla „moje“ kapela. Primáš této muziky Vojta Gerla je taková klidná postava, která mi vlastně pomáhá se všemi mými projekty, včetně filmů. Má se mnou velkou trpělivost. My spolupracujeme ve spol. Wallachia, která je producentem všech těch filmů, o kterých jsme se bavili. A Vojta je předseda Wallachie. Spolupracujeme od roku 2014 a v rámci toho, že Vojta hraje v cimbálovce, mě právě on vrátil zpět k folkloru. S tím souvisí také to, že v roce 2016 mě Spolek pro zachování Valašských tradic, tehdy v čele s Frantou Segradem, pasoval titulem Valašská cérka a na základě tohoto jsem si dovolila nazvat to CD Valašská cérka.

A na něm jsou nahrány, řekněme nejznámější valašské hity…

Když jsem s cimbálovkou vystupovala na nejrůznějších akcích, a člověk se snažil dělat nějaké umění, tak lidé poslouchali, ale nezapojovali se. Když ale začneš zpívat třeba, Kdyby byla Morava nebo Beskyde, Beskyde, tak se pod podiem objeví spoustu lidí, a zpívají, paří, prostě to znají. Tak jsem si říkala, proč ty písně znovu neoživit a nenatočit, když to mají lidi rádi a zazpívají si. Je pravdou, že tady ty písně proslavila Jarmila Šuláková. Žádná už nebude jako ona, to víme všichni. Myslím si ale, že je může zpívat kdokoliv a bez toho, že by někdo řekl, že je jejím nástupcem. Protože takový nikdo nikdy nebude. Jarmila byla, je a bude jediná.

Kromě Jarmily Šulákové plánujete, jak jsem se dozvěděl, ještě další dokumenty. O čem nebo o kom budou?

Čekám na schválení dokumentu o Frantovi Segradovi. Myslím si, že byl tak obrovská osobnost, že by lidé měli o něm vědět co nejvíc. Měli by vědět, že tady žil pán, který dokázal v životě spoustu věcí, zanechal tady mnoho a ovlivnil velké množství lidí. Jednoznačně budu bojovat o to, abych mohla natočit dokument také o něm.

Celým naším rozhovorem se jako červená nit vine jméno Františka Segrada. Jak konkrétně vás ovlivnil?

Vlastně od natáčení Dědy byl mým největším kamarádem. Jednou mi dal portrét s věnováním, ve kterém mě nazval svou třetí dcerou. Dojalo mne to. Pochopila jsem, že je ta náklonnost oboustranná. Měli jsme se moc rádi. Řešili jsme spolu všechny mé pracovní i životní trable, byl také u zrodu pohádky, kterou jsme později natočili, už tedy bez něj. Držel mě ze všech stran, Ovlivnil mě ve vnímání života. Neupínal se na věci, ale spíše na zážitky a pocity. Měli jsme blízko k sobě v tom, že jsme měli oba rádi Valašsko a chtěli jsme ho propagovat. Slíbila jsem mu, že v této činnosti budu pokračovat. Podle mne je důležité připomínat lidem tradice, předávat lidové písničky a podobně.


Marta Santovjáková Gerlíková

  • Narodila se v Jablůnce, žije v Jarcové
  • Má 36 let, vychovává dceru Innu (9 let)
  • Od dětství zpívá lidové písně
  • Vítězka několika ročníků dětských pěveckých soutěží „Zpěváček“
  • Vystudovala Lidovou konzervatoř v Ostravě
  • 2011 vydala své první CD s názvem "A kdo má čas"
  • 2016 uvedla do kin celovečerní film "DĚDA"
  • Podílela se na vzniku několika dílů pořadů ČT Folklorika
  • 2016 pro muzeum řeznictví napsala „Zabíjačka v čase“
  • 2017 uvedla art film Tehdy spolu
  • 2021 pohádka Největší dar – čeká na premiéru
  • V roce 2021 Marta Santovjáková Gerlíková založila společnost Innyfilm, se kterou produkuje hudební videoklipy, dokumenty, reklamy, aj. Produkovala klipy písní kapel Šamat z Valašských Klobouk a Darrock ze Vsetína.
  • Točí lokační videa pro Mikroregion Valašskomeziříčsko a Kelečsko

Fotogalerie