V divadle se scházíme, abychom sdíleli to neviditelné a zažili to důležité, říká nový šéf zlínského divadla Josef Morávek.
Do ředitelského křesla v Městském divadle Zlín (MDZ) v červenci usedl Josef Morávek. Vrací se do prostředí důvěrně známého, a přece jiného – v 90. letech tady působil jako umělecký šéf.
Autor: Dalibor Glück
Jak se sžívá se Zlínem a co považuje za svůj první největší úkol? V čem pocítí v začínající sezóně změnu principála diváci?
Pocházíte z Prahy. Jaký byl váš úplně první kontakt se zlínským divadlem?
S Divadlem pracujících v Gottwaldově jsem se seznamoval až jako student JAMU, pravidelně na zdejších festivalech. První představení, které si podrobně vybavuji, byla Slavíkova režie Měšťáků. Jako student režie jsem musel písemně analyzovat všechny inscenace. U Měšťáků jsem se věnoval výkladu postav a jejich stylizaci – nároky velkého jeviště se odrážely ve scénování, v herectví i v jevištní pravdě. Tomu, jak mistři v hereckém souboru dokázali z překážek velkého prostoru a z jeho akustických slabin vytěžit energické, zemité herectví. Dnes nám pomáhají mikroporty a dozvučování jeviště, mizanscény, jevištní aranžmá bývá odvážnější. Ale vzpomínka na představení, kdy silou nejen hlasu museli herci naplnit celý naddimenzovaný prostor zlínského divadla, ve mně dosud zůstává.
MDZ znáte důvěrně, působil jste v něm v 90. letech jako režisér i jako umělecký šéf. Jak na tuto éru vzpomínáte?
Otázka na několik knih. Bouřlivá bohatá doba, vše se formovalo, nejen ty tvořivé a demokratické prvky naší společnosti, ale i ty rysy a „temné žilky“, jejichž důsledky nás tíží dodnes. Divadlo, které do té doby bylo důstojnou protiváhou totalitní zblblosti se otevřelo všem impulsům. Jsem hrdý na to, že v době, ve které diváci do většiny divadel přestali chodit, se to ve Zlíně nestalo a za mého šéfování jsme s ředitelem Ivanem Kalinou dosahovali vrcholů návštěvnosti – i z pohledu několika následujících let.
A v tom je mé současné ředitelování podobné. Začínám v době, kdy diváci návštěvu divadla zvažují – jsem rád, že to zlínské neopustili – a naším hlavním úkolem je, aby se to ani nestalo.
V té době byl uveden ve světové premiéře i legendární muzikál Frankenstein, ve vaší režii. Diváci na něho nezapomněli dodnes. Vy?
Já tím, co se v průběhu přípravy, zkoušení i při reprízách Frankensteina dělo, dodnes žiju. Většina spolupracovníků jsou, nebo se v průběhu zkoušení stali mými celoživotními přáteli. Málokteré divadlo má podmínky k takovému procesu vzniku inscenace jakým Frankenstein vznikal. Otevřeným, studiovým způsobem inscenátoři hledali jevištní, hudební, choreografickou podobu scén, účin jednotlivých situací, stále jsme byli všichni tak trochu v transu, při plné profesionalitě jsme si uchovávali naivitu, která je v tom archetypálním příběhu. Ale zároveň inscenaci sloužil celý divadelní organismus – špičkové dílny pod vedením Antonína Harníka, celý tým jevištní techniky. Poučných příhod z inscenace si nosím stále hodně.
Podělíte se o některou?
Divadlo v té době nemělo ani jeden přenosný mikrofon, mikroport. V inscenaci zpívali všichni, na živou kapelu jsme také neměli prostředky. Nadto pohybově odváděli herci téměř artistické výkony. Hudba a zpěv byly tedy nahrané. Výhodou této metody bylo, že Milan Nytra mohl v dlouhých nočních frekvencích ve studiu v divadle hledat pěveckou podobu a jevištní účin každého čísla přímo s jednotlivými herci a sám ve zbytku noci nahrával nástroje – hrál na vše, co nalezl v divadle, „drive“ inscenace byl tak zafixován. Při představení si pak herci připevňovali spínacími špendlíky kousek tužky a knotu – jako malé modely mikroportů v hravé nadsázce.
Po úspěšných reprízách jsem jeden takový „model“ mikroportu zabalil a s dopisem k jednání o poskytnutí dotace od japonské vlády jej odnesl na japonské velvyslanectví. Přijela delegace, seznámila se s divadlem a městem – a tuším 40 milionovou dotaci, která by tenkrát posunula všechny jevištní technologie zlínského divadla, jsme z Japonska pro ČR získali. Skončila ale na ministerstvu kultury a odtud doputovala do Janáčkovy opery…
Odnesl jsem si z toho poučení, že pokud jsem chtěl ve Zlíně něco zorganizovat, musel jsem si to prošlapat v Praze i mezi ministerskými kancelářemi, od dveří ke dveřím si nosit notebook a diskety a vše potřebné na místě napsat. Tenkrát bez mobilů a internetu. A touto dnes už asi nepoužitelnou metodou vznikla Zlínská vyšší odborná škola umění i Festival nevysokých divadelních škol.
Ke zlínské škole umění se vrátíme, ale zůstaňme ještě chvíli u Frankensteina. Oprášit Frankensteina – je to dobrý nebo špatný nápad? Fungují divadelní návraty k osvědčeným titulům, nebo je podle vás lepší hledat nové impulsy?
Jak je vidět, tak Frankenstein je v divadelní i hudební sféře Evropy pořád živý a toto téma nové impulsy přináší. Ale muzikálová scéna se posunula, vzniklo náročné publikum, které má zkušenost s touto formou nejen v ČR, ale i v Evropě. Jednou z profesí uměleckého šéfa Patrika Lančariče je také muzikálová režie a on sám pečuje o muzikantské soužití souboru i místních kapel, otázka na muzikálovou budoucnost zlínského divadla patří spíše jemu.
Když se objevila informace o odchodu Petra Michálka do Brna, věděl jste hned, že se do výběrového řízení přihlásíte?
Věděl jsem hned, že jít do výběrového řízení by znamenalo téměř půl roku přípravy ve Zlíně i v hledištích českých činoherních divadel. A že pokud bych byl vybrán, budu se muset stát Zlíňákem na full-time. Obojí jsem docela zvažoval. Oslovení zevnitř divadla a bližší seznámení se současnými aktivitami a kulturním zázemím ve Zlíně a v kraji byly pro mne rozhodující, že jsem o tak zásadní životní změně začal vážně uvažovat.
S jakou koncepcí jste do toho šel?
Omezený rozsah koncepce mne nutil k tomu, abych každou větu formuloval jako odpověď na více otázek. Aby každá myšlenka odrážela mé hodnocení současných kvalit divadla i způsob transformace divadelního organismu v příštích čtyřech letech. Nový ředitel bude v jiné pozici, než všichni tři porevoluční ředitelé: Kalina, Sobek, Michálek. Nebude si moci dovolit období hledání či pokusů. Výměna ředitele neprobíhá po ukončení či vyčerpání určité etapy, jako v minulosti. Všechny týmy v divadle odvádějí nadstandardní práci, organizace „jede naplno“. Vnímám to tak, že se ředitelé vymění „za jízdy“. Aby v období společenských a ekonomických změn zůstalo publikum divadlu věrné, měli by diváci nacházet v divadle prostor radosti a energie. Nové inscenace by měly přinášet divákům porozumění proměnám v jejich životech. Jsem rád, že dramaturgický plán vytvořil Patrik Lančarič a dramaturgové právě s tímto záměrem.
Co členy výběrové komise podle vás přesvědčilo?
Výběrové řízení nechápu jako závod, nesnažil jsem se nikoho přesvědčovat, řešil jsem to, co by pro divadlo a Zlín bylo v příštích letech nejvhodnější a nejužitečnější. Pokud bych nebyl vybrán, byl by můj profesní život v příštích letech jiný, ale také bohatý a vzrušující. Ve výběrové komisi zasedly významné osobnosti s rozdílnými zkušenostmi, rozhovor a kladené otázky byly všestranné, bylo zřejmé, že každý uvažuje jinak a jiným způsobem poměřuje koncepci i mé odpovědi. Dozvěděl jsem se, že jsem nebyl jediným zajímavým kandidátem s přínosnou koncepcí – a to je dobře, vážím si každého, kdo „do toho šel“. Stejně jako zmiňoval Petr Michálek i já jsem čekal uchazeče z řad absolventů divadelní produkce, doufám, že se v příštím výběrovém řízení na ředitele MDZ již mezi uchazeči budou. K vaší otázce: vzhledem k morální integritě jejích členů si myslím, že se podrobnosti z jednání výběrové komise nedozvíme.
V čem chcete oproti Petru Michálkovi být jiným ředitelem? A v čem z toho, co začal, chcete naopak pokračovat? Jak pocítí změnu ředitele diváci?
Doufám, že nejvíce pocítí diváci změnu ředitele jen na společenské úrovni. Petr Michálek v divadle působil v různých tvůrčích funkcích, psal, režíroval, dokázal zaskočit za herce i sám hrál, byl společenským a politickým aktérem Zlína. Do všech těchto aktivit nevstoupím, těžiště mé práce i společenských aktivit bude v divadle. Petr Michálek po dvanáct let divadlo i sebe v něm proměňoval, pod jeho vedením by Městské divadlo v roce 2023 bylo určitě jiné než v roce 2021. Z tohoto hlediska budu ve změnách pokračovat. Ti, kteří říkají, že to budu mít po Petru Michálkovi těžké, se patrně domnívají, že budu s jeho společenským obrazem a aktivitami soupeřit či se s nimi srovnávat. Vnímám to opačně. Po Petru Michálkovi převezmu aktivní fungující instituci – a těžké to budeme v divadle mít z důvodů vnějších, ekonomických i společenských. Obtíže a změny sdílíme s našimi diváky. Petr Michálek „naučil“ divadelní instituci reagovat a v nejlepším smyslu slova divadelně využít změny ve společenské a politické situaci a to i ty změny, které nevnímáme jako změny k lepšímu. Zlínský soubor divadelní zábavou spojoval v hledišti ty, které se populističtí politici snažili rozdělovat. V tom chci s kolegy v divadle pokračovat.
Co vás láká na divadle obecně?
Divadlo je nejrychlejší umění. Diváci i divadelníci si přinášejí vždy aktuální stav mysli a v něm společně sdílejí představení. Když uprostřed představení například vyhrajeme v hokeji, ve druhé polovině to již všichni vědí. Sledoval jsem, jak se měnila reakce diváků a významy v uváděných inscenacích po tom, co Rusko napadlo Ukrajinu. Uvedu příklad: výborná inscenace Slováckého divadla Tři sestry prošla zajímavým vývojem, v improvizovaném hereckém koncertu z období premiéry, kdy herci jakoby soutěžili, co nového do představení přinesou, čím kolegy překvapí, se po začátku války proměnil význam vojenské posádky, dostala bolestný smysl - a nyní se mně zdá, že jsme si do určité míry již na „vojenskou posádku“ zvykli, již ji vnímáme jako realitu, jako přítomnost.
Co je důležité, je očím neviditelné, říká Malý princ. V divadle se scházíme, abychom to důležité, to neviditelné sdíleli, abychom to důležité nějak zažili. Divadlo je také nejvíce pomíjející umění – a i v tom se shoduje s životem. Jeho kvalita není v tom, že přetrvává, ale v tom, že můžeme více porozumět sami sobě i sobě navzájem.
A přitom – stejně jako v životě – trvají silné divadelní zážitky v myslích diváků. Gottwaldovské a zlínské divadlo přinášelo v každé etapě inscenace, které žijí v kolektivní paměti po desetiletí.
Které konkrétně utkvěly v paměti vám?
Z těch, které jsem jako šéf ve Zlíně vyvolal k životu pozváním režisérů jsou to Amadeus a Byl to skřivan Oty Ševčíka, Kupec benátský Ivana Baladi. A samosebou inscenace Jana Pitínského: Osm a půl (a půl) a Její pastorkyňa. Režiséry jsem zval z řady důvodů. Chtěl jsem, aby svým způsobem práce oslovili a postupně rozvíjeli soubor. A herci na odlišnou poetiku a nároky reagovali výborně, stejně jako před revolucí na práci Hajdovu, Hynštovu i Balaďovu. Režiséry jsem do Zlína zval také jako jejich zvědavý divák a také jako ten, kdo zve publikum k návštěvě, formuje charakter divadla. Všechny zmíněné režiséry přijalo publikum výborně – a jejich inscenace měly ohlas celostátní. Ota Ševčík je kromě jiného duchovním otcem Hladového Kašpárka. Jako zkušený divadelní šéf navrhl, co v životě souboru a divadla chybí. Ředitel Sobek divadelní zkušenost a představivost bohužel neměl a tak jej později s lehkým srdcem zrušil. Vytvářet podmínky a „krýt záda“ režisérům Ivanu Balaďovi a Janu Pitínskému bylo ale zároveň velmi obtížné. Přicházeli s maximalistickými požadavky na divadelní organismus a způsobem své divadelní práce v zájmu vyššího řádu právě vznikající inscenace tak trochu destruovali a vymezovali se proti divadelnímu stroji, který jim obětavě sloužil. Dodnes vnímám, jak se to do jisté míry utrpení vyplatilo.
Na co jste se do Zlína nejvíc těšil?
Do Zlína jsem přijel v sametové revoluci na jednu režii a zůstal jsem téměř devět let. Přitáhly mne přátelské vztahy, vášeň pro divadelní práci, společné zvládání překážek (sama budova je takovou věčnou překážkou) a mnoho příležitostí formovat divadelní život ve Zlíně. Nejvíc se těším na ta pracovní přátelství, nebo jinak řečeno na sdílení inspirace. A to i s těmi, se kterými se budu teprve poznávat, kteří do divadla přišli po mém odchodu.
Řadu nových lidí budete ve Zlíně poznávat, ale co ti z vašeho dosavadního života, který kvůli Zlínu tak trochu opouštíte? Mluvil jste o zásadní životní změně. Přesouváte do nového místa, dál od rodiny…
Moje žena i dospělé dcery mají ve Zlíně přátele, věřím, že je bude bavit být tu často se mnou. Ono „dál“ je dnes sedmdesát minut jízdy autem. Ale ano, živel studentského mezinárodního velkoměsta, které tepe 24 hodin, mně trochu chybět bude. Zvykl jsem si, že když vstanu i ve dvě v noci od počítače, mohu jít mezi lidi, promluvit si se známými a za muzikou. To ve Zlíně nejde. Při mém prvním působení ve Zlíně jsem udělal tu chybu, že jsem všechny síly a čas věnoval tomu divadelnímu „lidojemu“, chtěl jsem jako umělecký šéf a ředitel Zlínské školy umění dávat smysl všemu. Odchod ze Zlína tenkrát byl pro mne jako vynoření se nad hladinu, poznávání světa „tam venku“. Povinností ředitele je udržovat si kontakt a dobrou znalost souvislostí, divadelního a kulturního prostředí v ČR i v Evropě. Řídit, komunikovat i pracovat se dá i online, teď už to tedy pro mne nebude taková klauzura a ponorka, jako v devadesátkách. Tedy alespoň si přeju, abych tu rovnováhu udržel lépe.
Co by dnes dělal Josef Morávek, kdyby konkurz na principála nevyhrál?
Měl bych více času jezdit se ženou a s přáteli po divadlech, galeriích a koncertech po Evropě, pracoval bych v mladém vývojářském týmu a přemýšlel bych, co z toho, co dělám, je nejužitečnější a přináší ostatním radost. Tuto neustálou a někdy palčivou otázku, co je opravdu užitečné, přijetí funkce ředitele odpovědělo za mne. Divadlo je organismus na přinášení radosti, poznání života a naplňování příležitosti – jakou je čas, který společně trávíme.
Ředitelem MDZ jste oficiálně už dva měsíce. Co bude v začínající sezóně nejtěžší? Největší výzva. Hlavní úkol.
Hlavní úkol: udržet smysl, kvalitu i kvantitu produkce i v podmínkách, které jsou z ekonomického hlediska na první pohled nereálné, hledat i v této situaci možnosti.
Reálně máme na naši činnost stále méně prostředků a to, jak se říká „dramaticky“ méně. Příklad: Zlínský kraj přispívá svým dvěma divadlům na vznik inscenací, tato částka vzrostla o 5 procent – ale naše vstupy vzrostly v některých oblastech o stovky procent. Nemůžeme a ani nechceme zvyšovat ceny vstupného tak, jak se zvyšují ceny téměř všeho.
První změna v dramaturgickém plánu je změnou ekonomické situace vynucena. Ještě před rokem mohla česká divadla uvést titul „Hra, která se zvrtla“. V příští sezóně při současných cenách kovu a technologií to již není možné. Velmi složitou organizací jsme dosáhli toho, že titul uvedeme, až bude k dispozici již existující scéna a divákům nabídneme v této sezóně ve stejném termínu jiný titul ve stejném žánru, stejně lákavý a velmi populární.
Chci řídit divadlo tak, aby výměna ředitele byla tou menší změnou. V plné rychlosti převzít vedení od Petra Michálka – a vnímat změny, které přicházejí z vnějšího prostředí, změny v životech diváků, obtížnější finanční i politickou situaci v Evropě atd. Další velký úkol je tedy vstoupit do středu energetického pole divadla a nepoškodit ho.
V těchto dnech v divadle vrcholí prodej předplatného. Který z nových titulů vás zaujal nejvíc?
Ptáte se: „nejvíc zaujal“. Jsem stále dost nedočkavý, musím tlumit zaujetí na to, co „přijde až potom“. Ptal jsem se sám sebe: na jaký titul bych do Zlína jako divák z Brna nejel, jaký bych si odpustil? Jel bych na všechny. Čtyři české novinky – a je zjevné, že tituly, které zlínský tým do Čech přivádí, budou uvádět i další divadla. U všech titulů pro mne zajímaví režiséři, dva se ve Zlíně představí poprvé. Teď, když se ptáte, tak jsem velmi zvědav na ty premiéry, které se právě rodí, na Mary a Albion. Oba texty znám a ani jeden nelze inscenovat pouze, jak říkáme „po textu“, v obou případech jsou to výzvy pro inscenátory, aby vznikl neobvyklý dramatický prostor, který mění vnímání času a vyvolává v publiku objevné způsoby pozorování života – i toho svého. Jsou básnické a imaginativní.
Ve Zlíně se brzy představíte opět i jako režisér. Na repertoáru ve Studiu Z začínáte zkoušet Shakespearovu Bouři. Co může tento titul dát dnešnímu divákovi? Na co se můžeme těšit?
Bouře je hádanka – sestavená z řady hádanek, ale její situace jsou hluboce lidské, stále mne při čtení překvapuje, jak jsou současné, srozumitelné. Zkoušíme ve Studiu Z – a to tak, aby postavy, situace, verše, pohyb - to vše bylo stále „divadelní pravdou“, aby to mělo intenzitu a neočekávanost. Všichni přijali otevřenost procesu i výsledku, budeme zkoušet metodami pohybového divadla, hudební složku improvizovat na jevišti. Zachováme protiklady a hádanky, které Shakespeare nastražil, každý divák se tak setká s tou vlastní Bouří – a to i při opakovaném sledování. Svou svobodu i bohatství kouzel máme sami v sobě, všichni se můžeme těšit na příležitost to prakticky zažít.
V čem je téma blízké vám? Vybral jste si ten titul sám?
Pravdu? Myslím si, že si Shakespearova Bouře vybrala mne. Kdybych si ji vybral já, asi bych každých několik let nepsal a nekreslil novou inscenační koncepci, jen pro sebe, asi bych nebyl tak důsledný a nečetl ji a nestudoval z různých hledisek. Chtěl jsem ji inscenovat ještě před studiem na JAMU. Dívat se na proměnu mé osobní situace, na mé stárnutí, vztah s dcerou, mé zaujetí knihami a různými učeními skrze osud a verše Prosperovy. Pozorovat skrze hru podobným způsobem, jakým se díváme dalekoholedy, mikroskopy ale i čichem a chutí, mně naplňuje opakovaně – a nikdy to není proces ukončitelný, nemá „konečné řešení“. Takže se zeptejte spíše Bouře, než mě. Není to hra dlouhá a čte se dobře. Nebo ještě lépe, přijďte se na Bouři podívat a skrze Bouři se podívat na svůj život.
V Bouři se pod vaší taktovkou poprvé divákům představí i dva noví mladí herci. Zlínský herecký soubor se tudíž v nové sezóně výrazně „omladí“. Změny, nebo stálá „parta“? Co je pro soubor lepší?
Jak říká Prospero v Bouři: to i to, to i to. Právě to předávání poetiky, profese, mezi zkušenějšími a nově příchozími, společná tvorba ve stále se proměňujících podmínkách je hodnota, pro kterou divadelní soubory vznikly. Nejde jen o „omlazení“ - jde o tradici změny. Obě krajnosti hrozí odtržením od publika. I diváci čekají nové vzrušení, ale i potvrzení svých minulých zkušeností, které v hledišti získali. Co je také podstatné, oba příchozí: Milana Gorská a Adam Kořán měli stejného pedagoga, mají společnou bohatou hereckou průpravu a zkušenost i se současným kandrdasem souboru Štěpánem Princem. Nejsou ani izolovaní ani nezkušení.
Když zůstaneme u mladých herců, jste zakladatelem zlínské herecké školy, dokonce jejím prvním ředitelem. Proč by se herectví mělo studovat právě ve Zlíně? A do jaké míry by měla být škola provázaná s divadlem?
Pro herectví platí mnohem více než pro většinu jiných oborů, že studium je setkávání a společná práce učitele a žáka. Učitel i žák jsou si vzájemně diváky – a to jejich diváctví je jedním ze základních nástrojů. V tom je studium ve Zlíně stejné jako na univerzitách bohatších a větších. Herecká část školy byla zamýšlena jako do jisté míry mistrovské kurzy probíhající přímo v divadle, jako příležitost pro členy hereckého souboru růst také tím, jak při pedagogické práci předávají – a tím lépe poznávají – své vlastní řemeslo a talent. A to se po léta naplňuje, pedagogové vyrůstají v hereckém souboru. Studenti získávají na jevišti zcela nezaměnitelné zkušenosti. Jako ředitel nevnímám jejich působení jako levnou pracovní sílu, která je po ruce. Jsou to mladí kolegové a je výborné, že můžeme spolu pracovat a poznávat se. Vzhledem k blízkosti mohu ve škole režírovat, a to je jedna z věcí, na které se moc těším.
Zlínské divadlo se dlouhodobě věnuje regionálním autorům, osobnostem, tématům. Nejnovějším počinem je velmi specifický projekt Baťa III. Patří podle vás regionální témata na jeviště? Nemají nižší šanci zaujmout mimo region?
Viděl jsem zlínskou inscenaci Trnky a hvězdy v Praze na Vinohradech – a zaujaly tam právě tou regionálností, osobitostí. V té míře, v jaké MDZ jezdí na zájezdy, rozhodně nemají nižší šanci. Například představení „Šikmý kostel“ Ostravského divadla Petra Bezruče vyvolalo ve Zlíně silný divácký zájem a nejde o region Zlínského kraje. Přesněji řečeno, z dramaturgického hlediska nejde o regionální témata, ale o regionální motivy, témata jsou to obecně lidská a nadčasová, na inscenacích Osobní poplach a Trnky a hvězdy je to dobře patrné. Montekové a Kapuleti v dramatu Romeo a Julie jsou také regionálně určeni a hra tím není oslabena. Proto já v koncepci používám termín „regionální plátno“. A všimněte si, že většina regionálních pláten Městského divadla Zlín byla věnována osobnostem, které žily v „regionu Evropa“ a v „regionu svět“ (Baťové, Zikmund a Hanzelka, filmaři Zlína, palírníci Jelínkové, dramatik Tom Stoppard). Pro to, aby ve Zlínském divadle vznikala i nadále silná regionální plátna, chci s kolegy provozovat kreativní inkubátor, rozpracovávat současné i historické látky, sledovat i motivovat autory. Je to mnohem náročnější a nejistější proces, než inscenování textů, jejichž jevištní účin již byl ověřen. Řada projektů i po delší přípravě, jak říkáme „spadne pod stůl“, nedočká se uvedení. Podstatné je dramatické sdělení, které rezonuje se současným publikem, místní motivy zvyšují lákavost inscenace, ale samy o sobě nejsou zárukou úspěchu.
Plánovaná Baťovská trilogie se Baťou III uzavírá. Máte představu, nápad, co by mohla regionální dramaturgie přinést příště?
Co mohu prozradit: uzavírání trilogie je možná formální, ale současný tvůrčí tým divadla i já víme, jaká témata a osobnosti by měly po těchto titulech následovat. A vím, že ty inscenace vzniknou.
Josef Morávek
