Libuše Habartová – první žena ve vedení Slováckého divadla

Nová ředitelka měla před sebou hned několik nelehkých úkolů. Stabilizovat situaci po dramatickém odchodu předchozího ředitele, zeštíhlit soubor a překonat lockdown, který byl pro kumštýře po celé republice doslova smrtící.

Libuše Habartová chytila kormidlo pevně do svých rukou a bezpečně divadlo vyvedla z rozbouřeného moře emocí a skalisek finančních hrozeb pro chod divadla do bezpečí klidných vod. Jak říkají umělci „Show must go on“.

Před dvěma lety jste byla jmenována do funkce radou města řekněme jako krizový manažer divadla…

To slovo krizový manažer tehdy úplně oficiálně nezaznělo. Byla jsem jmenována do pozice ředitelky, ale mohlo to být takhle vnímáno. Po odchodu předchozího ředitele bylo zapotřebí zajistit fungování Slováckého divadla. V tu chvíli jsem byla člověk, který provoz divadla důvěrně znal. Z dlouhého působení interní auditorky jsem Slovácké divadlo často kontrolovala, takže jsem ho znala minimálně po provozní stránce. Nebyla to pro mne velká neznámá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Samozřejmě umělecká část je záležitostí uměleckého šéfa, takže jakási kontinuita tady zajištěna byla. A já jsem se takto dostala do role statutárního zástupce.

V té době jste musela udělat spoustu nepříjemných rozhodnutí, které se přetřásaly nejenom v divadle, ale i v médiích.

Prostě nastalo mediální šílenství. Nastoupila jsem v době, která byla opravdu kritická celospolečensky. Bylo to v polovině prosince 2020, kdy jsme všichni už tři čtvrtě roku bojovali s covidovou pandemií. V divadle se více nehrálo, než hrálo. Do toho v průběhu roku 2020 nastoupil nový ředitel. Bohužel to nějak nefungovalo, takže vyhodnotil, že nechce v té práci pokračovat a odstoupil. Město muselo urgentně řešit, co s divadlem dál. Po domluvě s panem starostou jsem byla jmenována na pozici ředitelky Slováckého divadla.

Musela jste provést řekněme radikální chirurgický řez v chodu divadla? Stabilizovala se situace v provozu divadla?

Mohu to posoudit z manažerské pozice. Samozřejmě chápu, že pro herce, kteří v divadle zůstali, je situace po lidské stránce těžká. Byli to jejich kolegové, kteří angažmá museli opustit. Co mohu posoudit z toho, jak funguje divadlo navenek, jak probíhají zkoušky, jaké úspěchy mají představení, tak mám pocit, že se situace zklidnila a nějakým způsobem zkonsolidovala. Byť to bylo velmi těžké, propustit šest herců a jednu nápovědu byl prostě manažersky správný krok. Za tím si stojím. Byť to bylo těžké pro obě dvě strany a musím přiznat, že je to těžké pořád.

Určitě máte nějakou vizi, co s divadlem dál. Co je teď podle vás vaším hlavním úkolem?

V tuto chvíli jsem tady rok a čtvrť. A za tu dobu jsem vlastně nezažila normální fungování divadla. Byť od podzimu můžeme hrát v plném sále. Nicméně, byli jsme omezeni jinými opatřeními. Mohli jsme hrát pouze pro očkované návštěvníky nebo pro ty, kteří nemoc prodělali, což výrazně omezovalo návštěvnost. Až teprve teď, je to možná měsíc, můžeme hrát bez jakéhokoliv omezení. Nicméně je jasné, že se diváci vracejí jen pozvolna.

Co vidím do budoucna… Minimálně návrat do formy, kterou mělo divadlo před covidem. To považuji za největší úkol, který je. A vzhledem k tomu, že jsem nová ředitelka, tak chci zachovat vše dobré, co bylo a změnit to, co se mi funkční nezdálo. Divadlo je teď po katarzním období na nové startovní čáře.

Pojďme tedy přímo do života Slováckého divadla. Překvapil vás mikrosvět divadla? Ať už v tom dobrém slova smyslu nebo vás i něco pozlobilo?

Coby vystudovaný ekonom jsem člověk primárně pragmatický. Mou silnou stránkou je ale také empatie. Proto vím, že pro zaměstnance to období, kdy se jim vyměnili tři ředitelé během jednoho roku, bylo velmi nesnadné. Snažila jsem se s nimi o změnách mluvit. Faktem je, že divadlo je svět úplně jiný než v běžných firmách nebo na úřadech. Na úřadu jsme třeba nad některými věcmi coby zaměstnanci holt nediskutovali a brali je jako hotovou věc. Tady vím, že je to jiné. Divadlo je opravdu citlivé prostředí i na emoce a změny, které probíhají a jsou nutné. Vše je potřeba často velmi pečlivě vysvětlovat.

Jaké to je pro vás, coby racionální ekonomku, pracovat s umělci plnými emocí?

Zpočátku jsem to vnímala tak, že mám uměleckého šéfa, který se zabývá uměleckou částí souboru, má za úkol tvorbu dramaturgického plánu, kvalitu uváděných inscenací a tak dále. A já mám za úkol provoz divadla. Teď zhruba po roce už nechci primárně oddělovat, že jsem ekonom. Umělecký provoz je pro mne také velmi důležitý. Jsem prostě ředitel divadla, který je nedílnou součástí toho všeho. Byť provozní věci jsou neoddiskutovatelně mojí parketou. Velmi mi ale pomáhá se začleňovat do umělecké tvorby v tom, že se účastním jednání s dramaturgy, s uměleckým šéfem. Takže vidím, jak se to celé rodí a tvoří. Je to pro mě velká pomoc i v uvažování, co s divadlem dál.

Co se týká souboru, už vás jeho členové vzali jako právoplatnou členku kmene?

To byste se musel asi zeptat jich. S některými jsem v kontaktu častěji, s některými se vídám málo. Myslím si ale, že konkrétně s uměleckým šéfem a oběma dramaturgyněmi máme velmi dobré pracovní vztahy a myslím si, že i po lidské stránce si rozumíme. Co se týče herců, ještě ne se všemi se znám natolik, abychom si byli schopni za tak krátkou a velmi hektickou dobu k sobě najít cestu. Ale myslím si, že už mohu říci, že jsem divadelník, byť ne-umělec.

Myslíte si, že už je soubor srovnaný s tím, co bylo po vašem nástupu nevyhnutelné, tedy že někteří jejich kolegové museli odejít?

V těchto dnech je to přesně rok. Myslím si, že někteří víceméně ano, ale nemám to s nimi prodebatované, je to můj pohled. Podle mne to vzali jako věc, která se udála, byť s ní třeba nemuseli souhlasit. Jenže holt management ve prospěch celku musí dělat také věci a kroky nepopulární. Tehdejší propouštění herců bylo skutečně dlouhodobě na spadnutí. Vedla jsem tým, který v divadle dělal pravidelné audity, a vědělo se, že soubor byl v té době personálně předimenzovaný. Bylo to těžké rozhodnutí, nicméně správné.

A nějaká dobrá zpráva do budoucna? Vypadá to, že se už bude hrát bez omezení. Budete pro změnu přibírat herce?

Soubor samozřejmě budeme potřebovat doplnit. Skončilo šest herců v rámci dohod o ukončení pracovního poměru, solidárně s nimi odešli tři další. Takže v tuto chvíli můžu říct, že do budoucna bychom chtěli posílit herecký soubor především v nejmladší věkové kategorii. Tam nám prostě herci chybí.

Pozná už divák váš rukopis? Co se pro něj po vašem nástupu změnilo?

Co se týče vizuálního stylu, ten chceme měnit a postupně měníme. Jenom to ještě není poznat. Změnili jsme způsob spolupráce s firmou, která nám bude dělat na klíč věci, se kterými se chceme prezentovat navenek. Určitě první počin je to, že v horním foyer jsme udělali výstavu fotografií, která představuje divadlo zevnitř. Dříve byli v divadle vidět na snímcích jenom herci. I když na ně lidé chodí, chtěla jsem ukázat, že chod divadla zajišťuje velká spousta lidí, které není vidět. Máme tam tedy fotografie snad všech našich zaměstnanců, jsou zachyceni při svých pracovních rolích.

Kde chcete vidět Slovácké divadlo řekněme za pět, deset let?

Minimálně tam, kde bylo před kovidem. Jsem zastáncem filosofie, že není potřeba růst za každou cenu do nebe. Jenom udržet laťku je někdy velmi náročné. A Slovácké divadlo mělo a má tu laťku velmi vysoko. Repertoárově jsme zaměření na klasický divadelní repertoár. S kolegy chceme být dobrým městským či měšťanským divadlem, diváci tady na Moravském Slovácku jsou poměrně konzervativní. Zároveň chceme nabízet věci, které nejsou úplně tradiční. Myslím si, že to děláme a máme s tím úspěch. Vždycky chceme do repertoáru zařadit něco nového, inovativního, abychom přilákali také mladé diváky.

Pro mne jako pro ředitelku je pak velký prostor pro rozvoj zázemí divadla, které není v úplně dobrém stavu. Chtěla bych, aby se tady zaměstnanci cítili dobře nejen pracovně. Ráda bych, aby zázemí divadla bylo minimálně na úrovni dnešní doby, protože si vážím toho, co pro divadlo všichni dělají. Jsou to všechno doslova nadšenci. Divadlo milují, strašně moc práce se díky tomu udělá navíc.

Jste první ženou v historii v čele Slováckého divadla. Jak vás vnímá okolí v roli ředitelky divadla?

Opět budu mluvit subjektivně za sebe. Celkově necítím nějakou nedůvěru. Naopak musím říct, že v průběhu ať už prvního jmenování, nebo toho současného potvrzení ve funkci mi bylo dostatečně dáno najevo, že mi vedení města důvěřuje, čehož si obrovsky vážím. Je to pro mě i jakýsi důkaz, že za ten rok jsem dokázala, že na tomto postu obstojím. Obecně můžu říct, že mám z toho spíše pozitivní ohlasy, ve svém okolí vnímám, že mi drží palce. Což je s ohledem na mou velkou rodinu jasné. Ale ani od přátel, kamarádů i od lidí z okolí nemám negativní ohlasy.

Když už jste za těch několik měsíců nasála umělecký provoz, nemáte v koutku duše ambici zahrát si třeba nějakou malou roličku?

To úplně ne, to nechám profesionálům. Ale pro mě, jenom to, že při každé premiéře vystoupím na forbínu a vítám diváky, je dostačující role.

Pojďme tedy přímo do divadla. Na co se mohou v nejbližší době návštěvníci těšit?

Mohu prozradit, na co se mohou těšit v téhle sezóně 22. Myslím, že máme velmi zajímavě nastavený repertoár. Jedna premiéra už proběhla, byla to hra od Antona Pavloviče Čechova Tři sestry. Což byla inscenace, která vznikala velmi novátorským způsobem. Alespoň pro mne jako pro ne-umělce. Herci totiž nedostali texty ke svým rolím. Věděli pouze, co budou hrát, kam ta postava směřuje, kam by se měla vyvíjet a de facto sami si text tvořili interakcí mezi sebou. Každé představení je proto trošičku jiné. Režisérem je bývalý ředitel Michal Zetel. Přiznám se, že jsem se toho trošičku obávala. Nakonec ale sama za sebe musím říct, že je to vynikající. Nakonec i podle reakcí lidí z okolí a dokonce i od kritiků máme velmi pozitivní zpětnou vazbu. Tři sestry určitě stojí za to zhlédnout.

Co další premiéry?

Teď připravujeme komedii Kočka v oreganu. Je to taková komornější věc, ve které se představí čtyři naši herci, dva manželské páry. Víc prozrazovat nebudu. Myslím si, že je na co se těšit.

Další hra bude myslím také velmi zajímavá. Chceme jít velmi netradiční cestou, což jsou inscenace takzvané off linie, kdy nehrajeme v divadle. Několik let máme na programu představení: Úča musí pryč, kterou hráváme ve školních třídách a je velmi úspěšná. Tak teď se nám podařil husarský kousek, protože jsme nadchli vedení okresního soudu a budeme hrát přímo v soudní síni představení, které se jmenuje Teror. Věřím, že to bude pro diváky velmi zajímavé, už jenom tím prostředím.

Bohužel jsme vzhledem k válce na Ukrajině museli zrušit představení Vzlet a pád Jurije Gagarina. Měla to být původní tvorba napsaná přímo pro Slovácké divadlo. Zpočátku jsme si mysleli, že hra bude výzvou k vzniklé situaci, protože pojednává o dezinformacích. S ohledem na to že Juriji Gagarin byl významný Rus, a s přihlédnutím k signálům z vnějšku, jsme představení pro tuto sezónu z repertoáru odstavili. A čas uvidí, jestli se k tomuto tématu budeme moci vrátit.

Místo tohoto titulu budeme zařazovat pro předplatitele i volnou kasu představení Limonádový Joe, protože si myslím, že v dnešní době je potřeba tu těžkou atmosféru trošku odlehčit. A podle mého názoru je právě Limonádový Joe vhodný. Tady by měla být premiéra někdy v červnu.

Na podzim pak připravujeme, pod vedením režiséra Dodo Gombára, který pro nás úžasně udělal muzikál Jesus Christ Superstar, hru Cyrano z Bergeracu.

To vypadá na další divadelní svátek ve Slováckém divadle. Koho uvidíme v hlavní roli?

V tuto chvíli je to ještě tajné, protože není vystaven křestní list představení a prozrazovala bych něco, co není stoprocentní.

Libuše Habartová

Narodila se 17. srpna 1966 v Kyjově.

Rodačka z Boršic u Blatnice.

Vystudovala ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě.

Bydlí v Uherském Hradišti.

Má tři děti – syna a dvě dcery.

Profesně začínala jako komerční pracovník a tlumočník ve společnosti PARAFROST a.s.

Pracovala jako ekonomka v oblastní Charitě.

Pět let pracovala na pozici finanční ředitelka PEQ a.s.

Od roku 2002 působila v pozici vedoucí útvaru interního auditu na Městském úřadě v Uherském Hradišti.

Od prosince 2020 zastává funkci ředitelky Slováckého divadla.