Tichý milovník československého filmu v Bystřici pod Hostýnem
Kdybyste si chtěli přehrát všechny filmy z jeho sbírky, trvalo by vám to asi sedm let. Filmový nadšenec, archivář a sběratel Vítězslav Tichý má ve svém domku v Bystřici pod Hostýnem tisíce filmů, knih, fotografií, plakátů, dokumentů a poznámek o československém filmu.
Autor: Ivan Dostál
Jsou všude. Na chodbě, na schodech, v obýváku, v pracovně i v ložnici. Dokonce když otevřete špajz v kuchyni, je odshora dolů plný papírových složek s ročními přehledy filmové tvorby od roku 1898 až do současnosti.
Jak se dá taková sbírka shromáždit v průběhu normálního života s rodinou a při zaměstnání?
Tak trvalo to taky půl století. Na prvním místě pro mě ale vždycky byla a je rodina. Dokud žila moje žena, tak mé sběratelství tolerovala, ale nadšená z toho nebyla. Museli jsme si určit nějaké hranice. Dnes jsem v důchodu, děti už mě tolik nepotřebují a na vnuky si čas vždycky najdu rád. Ale chtěl byl zdůraznit, že až do 90. let moje sběratelství vůbec nebylo o penězích. Lidé měli doma a na půdách spoustu starých věcí, novin, časopisů či fotografií, které jsem si mohl přebrat za hubičku, flašku vína. V té době nebylo zvykem něco zpeněžovat. Knihy byly taky levné, měl jsem obšlápnuté antikvariáty po celé republice. A plakáty jsem dostával z kina. Filmy jako takové tehdy k sehnání vůbec nebyly a ani bych si žádné velké investice nemohl dovolit.
Jak jste se ke svému koníčku dostal?
Film mě zajímal od dětství, chodil jsem do kina na všechno, co se hrálo. I na ty největší pitomosti. Měl jsem zájem studovat nějaký umělecký obor, ovšem v té době to bylo zcela nereálné. Žil jsem ve Světlé nad Sázavou, na malém městě, rodiče pracovali v zemědělství. Protože jsem se rád motal babičce v kuchyni a učil se vařit, vystudoval jsem obor kuchař-číšník. Udělal jsem si i maturitu a někdy v té době jsem si začal zapisovat první poznámky o filmech, které jsem viděl. Když jsem se oženil a přestěhoval do Bystřice pod Hostýnem, právě se tu otevíral nový hotel Podhoran. Když jsem v něm začal pracovat jako provozní, vůbec jsem netušil, že se mi otevírají úplně nové obzory.
Díky slavným hotelovým hostům?
Ano. Kronika Podhoranu je svědectvím toho, kolik známých osobností u nás přespalo. Nejdřív to byli politici, později i umělci. První byla Irena Kačírková, pak Marie Glázrová s Eduardem Hakenem. Podhoran byl zbrusu nový hotel a kromě Zlína široko daleko žádné jiné slušné ubytování nebylo. Takže když umělci vystupovali někde v okolí, jezdili k nám už programově. Věděli, že jim zařídím teplé jídlo třeba o půlnoci. Tak jsem se deset let potkával s Vladimírem Menšíkem, Jiřím Sovákem, Darkem Vostřelem, dramaturgem Jirkou Šaškem. Byly to stovky lidí. Dvakrát v regionu natáčel František Vláčil, bydlel v Bystřici i se štábem a herci Jurajem Kukurou, Martou Vančurovou nebo Václavem Lohniským.
Tehdy vás napadlo připravovat pořady i pro veřejnost?
Známí mi vyčítali, že si po nocích s herci povídám, ale ostatní tu možnost nemají. Tak jsem udělal s paní Glázrovou a panem Hakenem na Podhoranu svou první besedu. Napřed chtěli všichni přijít, pak nikdo nemohl; naopak tam seděli lidé, kteří hosty vůbec neznali, a podle toho vypadaly i ty jejich otázky. Bylo to pro mě tak strašné trauma, že jsem si říkal – už nikdy více! Ale naštěstí jsem to nedodržel. Společně s bystřickým panem profesorem Barboříkem jsme později pořádali nedělní besídky, na které chodívalo do jídelny Podhoranu už dost lidí. Jedním z hostů byl třeba František Hanus.
Jakou roli sehrálo ve vašem příběhu bystřické kino?
Zcela zásadní! Hned na začátku jsem se tam seznámil s panem Vencálkem, který mi půjčoval staré Filmové přehledy. Dvacet ročníků jsem si poctivě přepsal na psacím stroji. Byly to i výtisky ze 60. let, které se měly skartovat. Tehdy jsem si myslel, že ty trezorové filmy, o kterých se tam píše, v životě neuvidím. Později jsme s Jardou Rozehnalem založili Filmový klub a díky této aktivitě jsem získal přehled o současné kinematografii a světovém filmu. Asi třináct let jsem připravoval úvodní slova před klubovým promítáním, měl jsem na starosti i dramaturgii. Začátky byly opět krušné, ale byla to dobrá škola.
Když říkáte škola, oslovily vás i školy filmové?
Pravidelně jsem na ně jezdil už od roku 1979, bývala to až disidentská záležitost. Oficiálně šlo o školení lektorů filmových klubů. Když jsem tam ale přijel poprvé, nemohl jsem uvěřit, jaký program nás čekal. Úplně jsem se třásl. Viděli jsme světovou top desítku filmů za minulý rok a já jsem se bál na něco nejít. Na filmových školách jsem viděl už na konci 70. let třeba Poslední tango v Paříži, Casanovu, Hitchcockovy filmy, neskutečné věci, ke kterým nebylo možné se nikde dostat. Sehnali i kopie Jamese Bonda. A taky jsem v klubech získal velké množství kontaktů.
Po revoluci v roce 1989 se mnohé obrátilo vzhůru nohama. Jak jste se ocitl mezi dřevěnými chatičkami v Hostýnských vrších?
V roce 1993 došlo k privatizaci Podhoranu a já jsem nestál o žádné funkce ani jsem nechtěl do konce života šlapat po place. Tak jsem využil nabídku tonetovky a odešel jsem do jejich rekreačního střediska na Tesáku. Bylo to šťastné období, ale dalších dvacet let jsem se nikam nedostal. Neměl jsem totiž čas. Založil jsem proto vlastní festival Filmový Tesák a začala další etapa mého života spojená s filmem.
Jak vznikl nápad promítat na Tesáku filmy a zvát k tomu filmaře?
Díky svému příteli Jirkovi Tibitanzlovi jsem vstoupil do Klubu přátel Jana Wericha, ale neměl jsem možnost se jejich akcí účastnit. A tak jsem je pozval, aby si svůj shluk udělali u mě na Tesáku. Ta filmová přehlídka byl prostě jen nápad, jak zpestřit program. Nikdo z nás netušil, že uspořádáme jednadvacet ročníků, z toho sedmnáct přímo na Tesáku a další čtyři ve spolupráci se Zlínským filmovým festivalem. A nyní se už pár let setkáváme při Bystřickém filmovém jaru v Kino Klubu Sušil, kde to vlastně všechno začalo. A pár werichovců za námi pořád jezdí.
Komorní přehlídka si vydobyla respekt i mezi známými filmaři. Jak se vám to podařilo?
Ze Zlína za mnou na Tesák jezdili bratři Novotní, pro první ročník nám půjčil své soukromé filmy cestovatel Miroslav Zikmund. Hosty domlouvám osobně, a jak se všichni znají, tak si to mezi sebou řeknou. Proto s námi besedoval třeba režisér Jiří Krejčík, Juraj Herz, Hynek Bočan, Vojtěch Jasný, dramaturg Václav Šašek. Spřátelil jsem se také s filmovým kritikem a publicistou Antonínem J. Liehmem. A organizačně jsem se podílel na workshopech i pro filmové školy a univerzity ze Zlína, Olomouce, jezdili za mnou i z Ostravy, z JAMU i DAMU. Získal jsem neskutečné množství známostí. Nikdy jsem to nedělal pro peníze, nechtěl jsem ani nějak vyčnívat. Prostě mě to vždycky moc bavilo.
Kdyby vás nějaký filmový nadšenec chtěl poznat osobně, jakou akci teď chystáte?
O víkendu 21. až 23. dubna se v Bystřici pod Hostýnem uskuteční další ročník Bystřického filmového jara, což je v současnosti jediný přímý nástupce Filmového Tesáku. Zatím nemám potvrzené hosty, ale chtěl bych se věnovat tématu filmových rodů. Jednám například s Kostkovými. V minulých ročnících jsme si užívali osobní přítomnosti Vladimíra Pucholta a Jana Kačera, Jiřího Lábuse nebo Markéty Hrubešové.
Vypadá to, jako by pro vás setkávání a besedy s filmaři, herci a fanoušky bylo nakonec víc než samotné filmy?
Těžko se dá popsat, co všechno jsme zažili. Co jsem se od nich dozvěděl, co jsem díky těm setkáním pochopil. To se nedá zopakovat, spousta těch osobností už ani nežije. Mám obrovské štěstí, že mám zaznamenané všechny besedy, i ty hodně neformální, které nejsou určeny pro veřejnost. Tyto autentické záznamy jsou součástí mé sbírky a dodávají jí na hodnotě.
V čem je vlastně vaše sbírka tak jedinečná, když je dnes skoro všechno na internetu?
Já se neskromně domnívám, že má hodnotu jako celek. Je v ní všechno. Nejen filmy, ale i databáze tvůrců, o každém mám osobní poznámky, ověřené informace, fotografie. Teď mi přátelé chystají moji vlastní wikipedii, zatím uzavřenou, v níž je aktuálně přes 20 tisíc jmen z české kinematografie. Zpracováno jich mám už 52 tisíc. Největší význam má soupis odkazů na zdroje, které mám pohromadě. Časopisy, literaturu i obrovské množství dalších podkladů. V tom je ta sbírka jedinečná.
A pokud jde o filmy?
Mám všechny celovečerní filmy, velkou část krátkých filmů a všechny seriály, které se u nás natočily do roku 1990. Celkem je to necelých dvacet jedna tisíc titulů, což představuje asi šedesát tisíc hodin nahrávek. Na internetu jsou hlavně komerční filmy, ale tak pětinu každoroční tvorby tam vůbec nenajdete. A já chci mít všechno pohromadě. Část sbírky tvoří ještě nedigitalizované papírové dokumenty, filmové plakáty, roční přehledy filmové produkce nebo třeba unikátní fotografie z natáčení od lidí, kteří u toho byli.
Jak se díváte na současnost českého filmu?
Mám trošku pocit, že se vracíme do 30. let 20. století, kdy se točila nepředstavitelná spousta braku, protože na to lidi chodili. Dnes je to podobné. Je tu pár herců, kteří hrají ve všem pořád dokola. Filmy jsou často slaboduché, průměr je hrozně nízko. Že český film upadá, to se říká už padesát let. Za normalizace se točilo čtyřicet filmů ročně a z toho dejme tomu pět bylo nadprůměrných. Teď se točí dvakrát tolik filmů a stěží najdete pět filmů za rok, které jsou aspoň kousek nad průměrem. Vadí mi všudypřítomné vulgarismy a některé filmy mě tak otrávily, že jsem se málem nedodíval.
Pomáhají vám při pochopení filmů třeba odborné recenze?
Ano, ale téměř nikdy nečtu recenze dopředu. Napřed chci film vidět. Někdy si po přečtení jiných názorů film pustím znovu a vidím v něm věci, které jsem tam neviděl. Když se ale zabýváte filmem dopředu, pak máte nějaké očekávání, a když ho ten film nenaplní, nelíbí se vám. Což neznamená, že je špatný. Já jsem byl před lety třeba zklamán z filmu Na samotě u lesa, protože jsem se těšil na komedii a příběh mi přišel spíš dost smutný. Dnes ten film miluju.
Má smysl ještě chodit v dnešní době do kina, když si můžeme doma pustit skoro cokoliv a kdykoliv?
Kino je nenahraditelné z mnoha důvodů. Jedním z nich je i kvalita produkce, která začíná být samozřejmostí i v menších kinech. V kině také zažijete větší emoce, atmosféru, své prožitky můžete sdílet i s cizími lidmi. Krásně je to vidět třeba na Filmové škole v Uherském Hradišti, kde mladí lidé vyprodávají sály celý týden a udrží pozornost i u náročných filmů. Doufám, že i kvůli nim se budou nadále točit velké filmové příběhy, které stojí za to vyprávět znovu a znovu.
Filmové lahůdky podle Vítězslava Tichého
Všichni dobří rodáci a Touha
Intimní osvětlení
cokoliv!
Noc nevěsty a Směšný pán
Ostře sledované vlaky
O slavnosti a hostech
Vítězslav Tichý
