​Televizní reportér vyrazil pěšky na pouť do Santiaga de Compostela

Stojím před katedrálou v Santanderu. To kantabrijské město určitě zažilo ve své historii mnoho jiných, podstatně zásadnějších událostí než toto moje soukromé povstání proti vlastní pohodlnosti. Už nebylo možné couvnout.

V sakristii mi bodrý kostelník proti malému příspěvku vydal kredenciál. Malou papírovou skládačku, do které jsem vepsal své jméno, iniciály a datum. On mi za to dal první razítko. První z mnoha na mém Camino del Norte. Ze svatojakubských cest jsem se rozhodl pro jednu z náročnějších variant. Dlouho podél severního pobřeží Pyrenejského poloostrova s finále přes kopce Galície. Směr Santiago de Compostela. Snad to bude i cíl.

Vyrazil jsem 18. září. Dlouho před sedmou ráno, ještě za tmy. V pobřežním městečku Llanes jsem čekal po ránu chlad, vlhko, ticho. Ani jedno se nekonalo. Počasí se rozhodlo ignorovat blízkost Atlantiku a nachystalo mi variantu veskrze letní.

Netušil jsem, že to vydrží celou cestu. Netušil jsem, že to oblečení do nepohody, včetně nových nepromokavých ponožek, nesu v batohu zbytečně. Připomenuly mi to jeho popruhy, když jsem je záhy ucítil, jak mi čím dál víc masírují ramena. Až to fakt bolelo. Průvodní jev začátku cesty. Další, jemu podobné, taky nikterak příjemné, měly v příštích hodinách a dnech následovat. Nebylo ani ticho.

Sotva jsem vyrazil, tak muž zametající nábřeží směrem ke mně pronesl: „Buen camino!” Slova, která poutníky provází od nepaměti. V Llanes, už na výpadovce z města, jsem je slyšel znovu. Z ubytovny právě vyrazili na svou denní dávku kilometrů další poutníci. Se svítáním za zády jsem se poprvé přiblížil pobřeží. To suchozemce z města uprostřed Moravy musí pokaždé notně potěšit. Bolest ramen i tíha batohu byly najednou snesitelnější. Kochal jsem se, proč to nepřiznat. Cestu už lemovaly první ukazatele. Svatojakubská hřebenatka. Vždy ve směru Santiago. Můžeme si myslet o Španělech ledacos, ale ve značení svatojakubské cesty jsou stejně precizní jako náš Klub českých turistů. Den skončil sumou 48 917 kroků. 2736 kalorií. Třicet tři kilometrů. Posledních pět kiláků jsem šel na autopilota. Voda došla, hlad se dostavil. Městečka Ribadesella jsem přesto dosáhl. První nocleh na trase. První křeče v noci. Brufen a hořčíkové tablety poprvé v pohotovosti.

Uprostřed putování jsem 19. září došel do městečka Colunga. 3300 obyvatel. Ramena pod popruhy batohu žalovala natolik silně, až jsem našel poštu. Do siesty ještě chyběla asi půlhodina, proto bylo otevřeno. Poštmistrové, která vládla nepřekvapivě pouze španělštinou, jsem vysvětlil, že chci poslat balík. Krabici z kartonu mi složila, já ji naplnil. Záložní mikinou, pončem do deště, termotrikem s dlouhým rukávem. Adresa? Domů. Do Česka. Mínus tři kilogramy. Hned jsem to ucítil, když jsem batoh znovu naplnil. Popruhy už mi na ramenou nedělaly taková jelita. Myšlenky na možný nástup podzimu v blízkosti Atlantiku jsem zapudil. Stejně už mi zůstaly jen krátké kalhoty i další oblečení pouze s krátkým rukávem. Prostě jsem vsadil na pyrenejské babí léto. To, že jsem trefil jackpot, se pak ukazovalo každým dnem. Nezapršelo až do Santiaga.

Ten večer jsem po dalších 29 kilometrech poprvé spal v hromadném albergue. Ubytovně v Quintaně, vesničce na kopci u kostela z desátého století. Domácí měla o každém hned jasno. Tady si odlož boty. Tady batoh. Tady máš povlečení. Tady si můžeš vyprat. Tady spíš. Z mnoha patrových postelí na mě vyšla ta spodní. Splněný sen. Stejně jako poprvé svatojakubská pospolitost.

Kdo jsme tam tu noc spali, přijali jsme po setmění pozvání do starého kostela. Domácí nás provedla s pomocí Google překladače, do kterého s nenucenou samozřejmostí namlouvala věty ve španělštině a pak je všem ukazovala v angličtině. Večer to pivo na lavičce chutnalo navzdory tomu, co vše začínalo bolet.

Další den to přišlo. Ramena si zvykla, přihlásily se puchýře. Vybraly si ty nejmenší z prstů na obou nohách. Aspoň jsem nenapadal na jednu z nich. To bylo v Gijonu, velkém městě na pobřeží Biskajského zálivu. Z jeho návštěvy znám nejlépe lékárny. Pátrání po čemkoliv, co by puchýřové trápení zmenšilo. Podařilo se, ale až na druhý den v Salinas. Surfařském letovisku, kde dvojice magister moje malíčky zjevně vzala jako příležitost zpestřit si v maloměstské lékárně službu. Když mě přemluvily, ať jim ukážu aspoň jeden prst, vzápětí jen soucitně zasyčely. Odcházel jsem s tekutým obvazem i vazelínou zabraňující tření. Večer to ještě spravil další brufen, ráno už ale bylo konečně líp.

Vesnice a města v Asturii. Aviles, Navia, Soto de Luiňa, Queruas. Sice blízko moře, ale pořád nahoru dolů. I tady, bez kopců, se dá nasbírat tisíc výškových metrů za den. Tady se odehrál možná jeden z klíčových momentů mého Camina. V kopci, který mi připomínal Bílé Karpaty a ve kterém mi nohy i hlava stávkovaly, mě došel Mikka z Finska. Byl jsem jak domestik v cyklistickém pelotonu. Věděl jsem, že když se s ním k té hospodě na pět kilometrů vzdáleném kopci nevyškrábu, tak se budu strašně trápit. On zvolnil, já přidal.

Oba jsme začali mluvit. Žije v Pori, známém hokejovém městě. To je ostatně i Zlín. Měli jsme první společné téma. Pak další a další. Najednou mým středobodem už nebyla bolest, ale tato naše komunikace. O rodinách, o práci, o naší cestě. To společné pivo ve vesnici, jejíž jméno si nepamatuji, mi možná chutnalo vůbec nejvíc ze všech na trase.

Osmý den. Na jeho konci měl být most. Na jedné jeho straně Asturie, na druhé už Galície. Ještě předtím se ale odehrál jeden ze zázraků mého putování. Ve vedru jsem měl žízeň, aplikace ukazovala na trase hospodu. Byla tam, ale zavřená. Depresi prohloubilo zjištění, že jsem cestou ztratil jednu z hůlek. Oporu pro kolena, kyčle i malíčky při cestě do kopců. Lamentování ukončil až příchod ženy, která šla rovněž své Camino. Z batohu jí trčely tři hroty hůlek. Jedna byla navíc. Ta moje. Radost jsme měli oba. Ona, že otazník, co si počít s hůlkou, tak brzy zmizel. Já, že mám hůlku zpět. Vím, že poutnice byla z Brazílie. Na její jméno jsem se bohužel nezeptal. Pak jsem ji už nepotkal. Buen camino!

Mondoñedo, biskupské město s překrásnou katedrálou, jsem 27. září jen prošel. Vzápětí začalo dlouhé stoupání. Asfalt, nikde nikdo. Ani auta. Jen začaly rány, které do toho ticha i krajiny nepatřily. S každým výškovým metrem zesilovaly. Až se jim nešlo vyhnout. Ostatně to naznačovala i zaparkovaná auta, že se na vrcholu kopce něco děje. Dělo. Pouť místní farnosti.

Účastníci nastrojení, v kostelíku byl středobodem muž v rudém ornátu s biskupskou holí. Biskup z Mondoñeda. Když mě požádal, ať ho vyfotím s domorodci, požádal jsem ho o totéž. Dostal jsem i požehnání a křížek na čelo. To už ta moje pouť musí dopadnout dobře. S Jarmilou a Gabrielou, učitelkami z Brna, se kterými jsme se na několik desítek kilometrů prolnuli v našich poutích, jsme obdivovali španělský temperament při koncertu Tria Merengue i vynalézavost poutních prodejců. Mohl jsem koupit třeba nohu. Kdyby nebyla plastová...

S každým dnem se mi šlo lépe. Bolesti zmizely, tělo si zvyklo. A taky jsem cítil, že pryč je i nějaký ten kilogram mé nadváhy. Třináctý den cesty. Galície nabízí neuvěřitelnou pestrost krajiny. Kamenné kříže, kilometry kamenných zídek, kamenné sýpky. Lidé tu zjevně lpí na věcech, které prověřil čas. Poutník se může kochat. A já jsem to dělal moc rád. Třeba v pro mě bezejmenné vesnici jsem přišel k domu, kde na kamenné brance k domu bylo pozvání k předání dalšího razítka do poutnického kredenciálu. Byla to krásná chvilka. Místní muž mi dal rovnou pečeť. Zeptal se, ze které země jsem, a po odpovědi Republica Checa uznale pokýval hlavou a snivě řekl jediné slovo. Praga...

Ten večer jsem spal v nejprostším albergue na celé trase. Bylo uprostřed ničeho. Na křižovatce cest uprostřed lesa. Rodina to místo ale povýšila na místo setkávání. Při společné večeři jsem seděl u stolu s Kanaďany, Němci, Nizozemkou a Italkou. Španělé si servírování večeře ulehčili tím, že dali na stůl vše, co měli připraveno. Vařila maminka Javiera, majitele ubytovny. Její polévka Caldo Gallego, galicijský vývar se zelím, masem a fazolemi byla jednoduše skvostná. My Východomoravané umíme vydatnou polévku vždy ocenit… A k tomu atmosféru mezinárodního mišmaše u stolu. Bylo nám dobře. I díky místnímu vínu...

Na druhý den, už 1. října, jsem vyrazil krátce po šesté. Věděl jsem, že ten den bude dlouhý. Jednak kilometry, jednak převýšením a taky avizovaným horkem. To ráno bylo magické. V tichu po absolutní pustině, mezi galicijskými šutry mi cestu prosvětloval jasný měsíc. Svítání s osamocenými siluetami stromů patřilo mezi vůbec nejkrásnější chvíle celé cesty. Myslel jsem na nejbližší, práce i všechny starosti byly tak daleko. Možná první dovolená, kdy jsem se od toho všeho dokázal odpojit. Co by si workoholik mohl víc přát :-) A den měl přitom ještě vyvrcholit na konci etapy. Klášter Sobrado dos Monxes.

Řád cisterciáků ho postavil zpět na nohy doslova z ruin. Ubytování měl na starosti mnich. Každého si zapsal, poučil, pozdravil, zinkasoval. Osm euro za nocleh byla bezkonkurenčně nejnižší cena, kterou jsem během svatojakubského putování zaplatil. Výhodou byla možnost se toulat klášterem po setmění. A taky možnost účastnit se večerních nešpor s komunitou mnichů. Šlo nás sedm. Třeba i Linda z amerického Minneapolisu, která v 71 letech putovala se svým bratrem a dávala to fyzicky naprosto neuvěřitelně. V kapli jsme seděli vedle sebe.

V pološeru zněly modlitby, které jeden z mnichů nechtíc provázel neustálým posmrkáváním. Siluety řeholníků pak odešly do prostor, do kterých už se nikdo zvenčí podívat nesměl. My jsme šli spát. V komplexu, do kterého naše uspěchaná doba prakticky ještě nepronikla. Chtěl bych dodat jedno výstižné slovo. Chválabohu...

Jaký kontrast mě nepotkal během několika příštích hodin. Na konci etapy, v městečku Arzua, se spojily dvě poutnické trasy. Severní a Francouzská. Ta vůbec nejfrekventovanější. Intimita Camina byla najednou v nenávratnu. Město z poutníků žilo, žije a jistě bude žít i dál. Ubytovny, restaurace, suvenýry. Lidi, moc lidí. To už znělo tak trochu jako nápověda. „Tvoje cesta se chýlí ke konci. Návrat do reality se blíží...“ Zbývalo mi posledních čtyřicet kilometrů.

Poslední den. Je 4. října, čeká mě 20,5 kilometru. Start v 5:45 hodin. Nikdy bych nevěřil, že se zvony o desáté budu přicházet před katedrálu v Santiago de Compostela. Ale v ten poslední den jsem snad měl v nohách turbo. Sedl jsem si na dlažbu, konečně jsem sundal batoh. Mušle, kterou jsem za jedno euro koupil u jedné z farem a přispěl tak skromným místním, se zhmotnila. Pouť skončila.

V kanceláři poblíž katedrály jsem zjistil, že i poutnictví už opanovalo 21. století. Podle QR kódu mě našli v systému, podle razítek mi napočítali délku putování. Krásně se to bude pamatovat. 444 kilometrů. Nikdy bych to do sebe neřekl. Přesto se to stalo. Když o chvíli později kmitalo při poutnické mši katedrálou obří botafumeiro, kadidelnice nechávající v obří lodi obřího kostela nezaměnitelnou vůni, bylo po všem. Protentokrát.

I když se Camino stalo tak trochu módní záležitostí, pořád může každému poutníkovi mnohé dát. Mně třeba štěstí, že jsem se dokázal odpojit. Stálo to za to...

Josef Kvasnička

• Narodil se v roce 1972 v Bystřici pod Hostýnem.
• Pracoval pro Zlínské noviny, Radio Zlín, v roce 1996 nastoupil do České televize.
• V roce 2015 převzal z rukou Marka Ebena Výroční cenu České televize za zpravodajství, v roce 2019 pak ocenění za Televizní studio Brno.
• Je rozvedený, z prvního manželství má sedmnáctiletého syna Jana.
• Žije ve spokojeném vztahu s přítelkyní Alenou a jejími dcerami z jejího prvního manželství.