Snažili jsme se, aby z toho nekapala krev, říká o památníku Ploština etnograf Ondřej Machálek

Po dlouhých desetiletích diktované úcty vůči partyzánům se návštěvníci mohou seznámit v moderně zpracované expozici s tématem vypálení pasekářské osady Ploština ze všech úhlů pohledu. Na scénáři k novému pojetí tragických událostí na sklonku II. světové války pracoval dlouhá léta historik a etnograf Ondřej Machálek, pracovník Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

„K Ploštině jsem se vlastně dostal tak, že jsem v roce 2016 nastoupil do zlínského muzea. A shodou okolností se to potkalo ve chvíli, kdy se začaly rozbíhat všechny přípravné práce ve spojitosti s budoucí snahou o podání projektu a vymýšlením libreta. Takže jsem do toho spadl rovnýma nohama. Zpočátku to vypadalo, že se mě bude týkat jenom část etnografická, protože ve zlínském muzeu mám na starosti sbírky lidové kultury. Nakonec se to rozvinulo na celou expozici.“

Je to vaše hlavní téma?

Teď je to mé hlavní téma, které ale otevřením expozice zavírám. Dál se budu soustředit na témata, která jsou v dlouhodobých plánech našeho etnografického oddělení.

Zpět k Ploštině. Hrůzám, které se zde udály, se věnujete šest let. Zanechalo to na vás nějaké stopy?

Uvědomuji si obrovskou pokoru k tomuto místu. Snažil jsem se, abych to nezkazil. Nepřehnal to s tím, jakou formou budeme lidem celou událost podávat. Nechtěl jsem, aby z toho kapala krev, protože násilí a zla je v dnešních dnech kolem nás spoustu a nemusíme k tomu přidávat další.

Co přináší nová expozice návštěvníkům?

Myslím si, že hlavně Ploštinu zasazuje do kontextu a prezentuje ji v celé šíři svých dějin. Protože dřív tady byla expozice zaměřená pouze na odboj, čistě ten druhoválečný. Osada Ploština byla na okraji. A byla to škoda, protože to místo je velmi silné. Důležité jsou i předválečné dějiny Ploštiny, kdo tady žil a jakým způsobem. Návštěvníkům nebyly dosud popsány ani poválečné dějiny, proměny pietního místa nebo způsob, jak se s ním po celou dobu zacházelo. Teď je vše zpracováno komplexněji. Návštěvník neuvidí pouze okamžik samotného masakru, ale dozví se také historické souvislosti, které k němu buď přímo, nebo nepřímo vedly.

Jak dlouho trvalo jeho vybudování?

Od okamžiku, kdy se poklepalo na základní kámen, až po otevření památníku trvala stavba zhruba dva roky. Byly to měsíce velmi intenzivní práce. Se stavbou si „užili“ především náš pan ředitel Pavel Hrubec a vedoucí projektově-technického oddělení Petr Tkadlčík. Museli překlenout období covidu a s tím související zdražování a nedostatek materiálu.

Exponáty v novém památníku se netýkají pouze Ploštiny. Odkud jsou?

Primárně jsme vycházeli ze sbírek zlínského muzea, ale byl jsem rád, že nám vyhověli se zápůjčkami i kolegové z jiných muzeí. Konkrétně například z muzea v Holešově a z muzea v Bojkovicích. Velkým množstvím fotografického materiálu nám pomohli kolegové ze zlínského archivu, ze vsetínského archivu, z Muzea regionu Valašsko ve Vsetíně a mnoho dalších.

Vy máte z velké části expozici na svědomí. Jaký byl váš hlavní motiv?

Samotné představy si postupně sedaly. Expozice se vyvíjela už od prvního nástřelu nového prostoru. Témata, která byla jasná a která jsme tam chtěli prezentovat, si postupně sama nacházela své místo a formu. Byla to intenzivní diskuze a vyjednávání třeba s autory libreta nebo s firmou, která nám dodávala interiéry. V každém případě byla na počátku moje představa jiná a je dobře, že tomu tak bylo, protože proces vzniku expozic je především multioborová týmová práce, kdy se všichni spolupracovníci musí navzájem poslouchat a respektovat.

V podstatě jste to tady zabydlel. Existuje něco, o čem jste si říkal: Je super, že jsem to tam dostal? Napadlo mě, že jsou v expozici věci, které nesouvisí přímo s tím masakrem…

Jsem rád, že je tam prezentovaná etnografická část. Téma pasek se ve staré expozici objevilo už v roce 2011. Pracovala na ní tehdy kolegyně Alena Prudká. A jsem rád, že se nám tam podařilo dostat, jak tady ti lidé žili, co všechno to přinášelo, v čem byl fenomén pasekářského osídlení. Jaký byl rozdíl v životě pasekářů oproti bydlení v obci.

Myslím, že se nám celou událost podařilo ztvárnit tak, aby to nikoho neurazilo, včetně akcí, které se zde konaly v době normalizace. To je také věc, která na tomto místě musí být připomenuta, protože oslavy v dobách minulého režimu k historii Ploštiny patří a bylo by špatně je vymazávat.

Můžete být konkrétnější?

Jsem například pyšný na ukázky z Národního filmového archivu a ze Slovenského rozhlasu a televize z obou filmově zpracovaných verzí románu Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen. Člověk má tady možnost porovnat třeba konkrétně dvě klíčové pasáže, kde si partyzán klade otázku, zda jeho partyzánská činnost měla smysl, když zahynulo takové velké množství lidí. A to je právě to nové, s čím přišel Ladislav Mňačko. Že najednou vedle toho barvotiskového podání partyzána, který byl líčen komunistickou propagandou, nabídl daleko větší psychologický a uvěřitelnější portrét člověka.

Ploština v současné době získala také prostor pro sezónní výstavy…

Je to skvělá věc. Máme teď prostory, kde můžeme střídat obsah expozic a rozvíjet témata, která jsou v hlavní expozici třeba jenom nastíněna. Začali jsme Josefem Valčíkem, který je znám jako jeden z členů výsadkové skupiny Silver A, která spolupracovala na atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Návštěvníci mají možnost si prohlédnout soubor unikátních sbírkových předmětů. Jeho osobní věci, které měl v kufru, jenž nám zapůjčilo muzeum ve Valašských Kloboukách.

Jaký je zájem lidí o návštěvu Ploštiny?

Teď je opravdu enormní. Na pietním aktu v neděli 23. dubna bylo obrovské množství lidí. To jsem tady ještě nezažil. Samozřejmě přijeli především díky nové expozici, což nás těší. Doufáme, že zájem neopadne, ale že se přetaví v něco dlouhodobějšího. Chceme, aby se lidé na Ploštinu rádi vraceli. Aby tady pro ně vždycky bylo něco zajímavého. O to se bude snažit nový tým, který tady vznikl pod vedením Radky Brtišové. Ploština se nachází na krásném místě uprostřed přírody. Věříme, že sem lidé rádi zajedou třeba na rodinný výlet.

Primárně jsou expozice zaměřeny na jaké návštěvníky?

Osobně si myslím, že nejhlubší a nejintenzivnější zážitek z expozic budou mít návštěvníci, když si je projdou sami nebo v menší skupině. Ale i pro větší skupiny návštěvníků máme připraven zdatný tým průvodců. Pro školní skupiny budou nabízeny lektorské programy, které právě prochází fází testování. Věříme, že školy ze Zlínského kraje si sem cestu najdou.

Ploština se stala jakýmsi symbolem válečných hrůz. V dobách poválečných se ale stala také komerční značkou…

Máme tomu věnovanou část expozice. Ploština je minimálně pro lidi z okolí vnímána jako symbol. A značka Ploština byla za minulého režimu využívána i zneužívána. Její název si některé organizace dávaly do svých názvů, třeba zde fungovalo JZD Ploština nebo hotel Ploština ve Valašských Kloboukách nebo i pionýrský tábor. Zda to bylo vhodné, nechť každý posoudí sám. V dnešní době jsou to spíš seriózní pokusy. Třeba tady máme mikroregion Ploština. V každém případě je z toho cítit snaha místních připomínat si, co se tady na konci války stalo. Ploština je pro ně jakýmsi jádrem jejich kraje, jakýmsi srdečním místem.

Jaký je podle vás význam připomínání si historie osady Ploština pro současnou společnost?

Tady člověk uvidí, z jakých maličkostí nebo jaké nitky vedou třeba k takovým velkým tragédiím. Je v nich sice zrada, ale i ukázka toho, co se stane, když lidé vypnou sebekontrolu, odhodí jakékoliv morální zábrany. Co se stane, když i lidé vzdělaní, kteří měli velké množství titulů, se podvolí mašinerii a ideologii a slepě jí slouží. To všechno tady mohou návštěvníci vidět, vycítit a zažít.

Můžeme připomenout, jaké byly příběhy obyvatel Ploština, kteří přežili?

Po válce se tady v roce 1947 postavily čtyři statky. Ti, kteří přežili, se nastěhovali zpět a postupně se zabydlovali. Pravděpodobně to ale nemělo úplně dlouhého trvání, protože další generace z Ploštiny odcházely. V tom se ale osud moc nelišil třeba od jiných pasekářských osad, které buď vymíraly nebo je lidé opouštěli, protože se stěhovali do střediskových obcí nebo za prací jinam. Na jejich místo se pak stěhovali chalupáři.

A víme, která rodina tady po válce chvilku bydlela?

Po válce tady žila třeba Anděla Zichová se svými třemi syny, na které vlastně zůstala sama, protože v osudný den byli zavražděni její manžel, otec i bratr.

Vzpomněl jste, že se za minulého režimu heroizovali partyzáni. Změnil se dnes pohled na ně?

Dá se říct, že dnes se snažíme nacházet takovou střední cestu, abychom partyzány nemytizovali a neopakovali schémata z let minulých. Ale ani abychom se nedopouštěli toho, co potom následovalo v 90. letech, kdy se zase znaménka obrátila a nadešlo takové jejich démonizování.

Takže spíš jste se snažili historii vyvážit…

Dá se to tak říct. Jednoduše jsme se snažili přistupovat k pramenům poctivě.

A jenom, abychom to shrnuli. Co bylo konkrétní příčinou toho, že byla osada vypálená a její obyvatelé vyvražděni?

Konkrétní příčinou byla infiltrace dvou konfidentů zlínského gestapa Františka Machů a Oldřicha Bati přímo do partyzánského oddílu. Oba nastoupili nebo se dostali do oddílu někdy na začátku dubna 1945. Potom tam necelý měsíc nějakým způsobem fungovali, osvědčili se a byla jim dána důvěra k tomu, aby byli třeba na společné hlídce z 18. na 19. dubna, ze které zběhli a informovali gestapo. Byla to asi poslední pomyslná tečka. Gestapo asi už mělo povědomí o tom, že tady je partyzánský oddíl. Ale toto byla poslední klíčová informace, kdy kvůli zradě Bati a Machů se vlastně dozvěděli, kdo se na odboji podílel a koho případně mohou zatknout a koho mohou exemplárně potrestat.

A tito dva, jak po válce dopadli?

Baťa byl odsouzen mimořádným lidovým soudem k trestu smrti a popraven v roce 1945. Osud Františka Machů je trošku zahalen tajemstvím, ale pravděpodobně byl zastřelen při svém útěku někde v jižních Čechách, odkud se snažil prchnout na západ.

ONDŘEJ MACHÁLEK

• Narodil se v roce 1984.
• Absolvent Filozoficko-přírodovědecké Slezské univerzity v Opavě, obor historie a muzeologie.
• Od roku 2016 pracuje v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, od té doby rovněž intenzivně pracoval na projektu památníku Ploština.