Nejnovější zprávy: Kam vyrazit v úmorném vedru? Přehrada nebo koupaliště v Pozlovicích to jistí ​Čtvrt milionu kostek na jednom místě: ve Zlíně se otevře výstava a herna Lego®

Kultura

Rožnovský fotograf Marián Béreš připravuje knihu Krajiny mého srdce

Už řadu let třiapadesátiletý fotograf Marián Béreš pracuje na knize, která se bude jmenovat Krajiny mého srdce. Objeví se v ní snímky Valašska, Javorníků, Beskyd, Lysé hory, ale i dalších míst Zlínského i Moravskoslezského kraje.


Autor: Marián Béreš

Bérešovy fotky působí, jako by to byla krajina jeho srdce. Krajina, ve které odjakživa žije a tvoří. Jenže to je právě kouzlo jeho práce – díváte se na jakoukoli krajinu, kterou zachytil, a máte pocit, že je v ní doma, že ji velmi dobře zná, jinak by přece nemohl nafotit tak intimní a krásný okamžik…

„Jsem Košičan, který se v roce 1993 přestěhoval do Prahy, kde žil dalších dvacet dva let. Poté jsem byl tři roky v Karlových Varech a teď už pátým rokem bydlím v Beskydech, nejdříve ve Frenštátě a potom v Rožnově pod Radhoštěm,“ říká Marián Béreš.

Fotografie váš živí, nebo je to čistě koníček a máte jinou profesi?

Zatím mě to neživí, ale snažím se, aby z toho částečně nějaké příjmy byly, i když se mi to zase tolik nedaří. V Praze jsem deset let pracoval pro americké firmy v top managementu. Dělal jsem marketing a reklamu, teď se věnuji školení, lektorování, manažerským kurzům. Školím tedy hlavně obchodní a manažerské dovednosti a k tomu také komunikaci. Fotografování vzniklo jako koníček v roce 2006. S rodinou jsme hodně cestovali a z dovolených jsem si vždycky dovezl takové směšné fotky. No a v roce 2006 jsem si řekl, že je na čase začít fotit trošku lépe a koupil jsem si svůj první foťák.

Byl tam nějaký zlom, kdy vám někdo u rodinných fotek řekl, že nefotíte úplně zle? Nebo co byl ten prvotní impuls, abyste to opravdu začal brát vážně?

Je to takové zvláštní. Než jsem začal fotit, tak jsem maloval. Neumím pořádně malovat krajinky, ale vždycky mě to lákalo. Hodně jsem chodil po horách a říkal jsem si, že by po mně mělo něco zůstat. Když si člověk pořídí foťák, tak ze začátku fotí opravdu všechno. Potom jsem ale zjistil, že krajina je pro mě tou alfou omegou. Ohledně focení nemám vystudované žádné kurzy ani žádnou školu, vše jsem se to učil sám z knih a z pozorování jiných fotografů. Hádal jsem se s lidmi, že jsou ty fotky dobré, i když zpětně vím, že to tak nebylo.

A teď už to dobré je?

Stále mám pocit, že ještě ne. I když jsem vyhrál pár soutěží a moje fotky různě kolují, tak když se dívám na opravdu špičkové fotografy, tak vidím, že by to ještě něco chtělo. Nevím sice co, ale něco by to chtělo.

Takže vám ještě stále něco chybí, ale neumíte to úplně pojmenovat?

Možná bych řekl, že větší trpělivost. Na internetu mám několik kamarádů, jeden z nich je Ladislav Kamarád, což je skvělý fotograf a horolezec a byl mým velkým vzorem. Když jsem v roce 2007 viděl jeho výstavu, kde měl své nádherné velkoformátové fotografie, tak jsem si řekl, že bych tak jednou také rád fotil. Právě proto jsem ho pozoroval, když fotil. Často fotí na výšku a fotografie skládá, takže jsou z nich pak velkoformátové kousky. Na tohle já nemám potřebnou trpělivost a potom se rozčiluju, že to není technicky ideální.

Lidé na sociálních sítích hodně diskutují o tom, nakolik jsou fotky upravené. Jak moc a v jakém slova smyslu pracujete s postprodukcí?

Přiznávám, že hodně. Když se mě lidé ptají, tak vysvětluji, že ne vždycky ta vyfocená fotka vypadá tak, jak to vidíme naším okem. Barvy jsou jiné a není to ono. Právě u pozorování ostatních fotografů, kteří své fotografie upravují, mi to nešlo do hlavy. V současnosti bych řekl, že polovina úspěchu fotky je skutečně v postprodukci. Jednak lidské oko vidí 3D a tím pádem zachytí všechny stíny a podobně. Čočka foťáku vidí jenom 2D. V posledních letech jsem se naučil fotit do tzv. HDR formátu, kdy člověk nafotí sérii fotografií, které mají různou světelnost, a potom to skládám do jedné fotografie. Další věcí je i to, že nikdy nemáte dokonalé podmínky. Málokdy se to stane, obzvlášť u nás fotografů, kteří fotíme krajinky. Občas jsou to dost extrémní podmínky. Často fotím v mlze nebo za bouřky a nikdy to prostě není ideální. Myslím, že každý fotograf, který si potom sedne za počítač a podívá se na fotky, si řekne, že bude dobré trochu ztmavit oblohu, což dělám i já. Přiznám se ale, že nejsem velkým zastáncem příliš velkých úprav barev.

Stává se, že vám někdo řekne, že jste to s úpravou přehnal? Existují nějací krajinářští fotografové, kteří vůbec neupravují své fotky?

Nejsem si toho vědom. Podle mého názoru upravuje každý ze špičkových fotografů. Už Ansel Adams upravoval, což je takový guru krajinářské fotografie. Vždycky, když pak čtu nějaký komentář, který řeší právě úpravy, tak se odkazuji na Ansela Adamse, který fotky upravoval během procesu ve fotokomoře.

Kolik lidí vás sleduje třeba na Facebooku?

Na své stránce mám nějakých 12 800 sledujících. Pak mám ještě stránku Krásy Čech, Moravy a Slovenska, kde je okolo 8 500 lidí, a dále pak sdílím fotky i na jiné stránky.

Fotíte od roku 2006, často v noci a také v různém terénu i ročním období, vzpomenete si na nějaké zajímavé zážitky, které se vám v rámci fotografování staly?

Zážitků je mnoho. Noční výstupy bývají zajímavé vždy. Přes léto a podzim na noční fotografování moc nechodím, přece jenom mám určitou úctu a respekt k přírodě a zvířatům. Otevřeně můžu říct, že mám opravdu respekt z medvědů.

Potkal jste někdy nějakého?

Pokud vím, tak se mi zdálo, že jsem ho jednou viděl na Malé Fatře, ale tak rychle utíkal, že jsem ani nevěděl, jestli to byl skutečně on. Věřím tomu, že jsem je potkal, ale ani jsem o tom nevěděl. Minulý rok jsem našel stopy medvěda. To už ale bylo přes den. Nemám ale problém jezdit na noční výstupy. Klidně v jednu ráno sednu do auta a ve dvě už jsem pod Lysou horou. Moje oblíbená trasa je z Papežova, z mého pohledu je to nejklidnější a nejbezpečnější trasa, kterou už znám, což je za tmy výhodou.

Podle čeho se rozhodujete, že vyrazíte fotit? Je to podle nálady, nebo to spíše plánujete dopředu?

Většinou tak den nebo dva pozoruji předpověď počasí. Samozřejmě to taky závisí i na tom, zda budu mít volno. Mám různé aplikace, podle kterých se řídím. Jednou z nich je například norský server yr.no, který mi ukazuje, zda bude mlha a podobně.

Jsou tyto předpovědi přesné?

Řekl bych, že tak na osmdesát procent ano.

A když předpověď nevyjde?

Mohou předpovědět, že bude pěkně, ale někdy se prostě netrefí. Většinou se podívám na předpověď a potom využiju aplikace Pic Finder a Mapy.cz. Na mapách si najdu přesné souřadnice bodu, kam bych šel rád fotit, a vložím je do Pic Finderu. Ten mi ukáže, kdy tam bude přesně vycházet a zapadat slunce. Zrovna včera jsem to takto udělal a zjistil jsem, že nad Malým Javorníkem vychází slunce 6:15, a zkusil jsem to. Ještě před odjezdem jsem se díval, odkud bude foukat vítr, protože to je také velmi důležité, obzvlášť pro teleobjektivy. Pak přichází na řadu to, kam přesně se postavím. Na to opět používám aplikaci, tentokrát je to Photopills. Ta mi přesně určí, kde bych měl stát, podle toho, co chci fotit. Opravdu používám mnoho aplikací, které mi pomáhají s plánováním fotografování. Samozřejmě mám také spontánní výlety, kdy se ráno probudím, podívám se z okna a řeknu si, že by to zrovna ten den šlo.

Z toho, co sleduji na sociálních sítích, je vidět, že máte rád Valašsko, Beskydy, ale také Slovensko. Máte nějaké další oblíbené krajiny či místa, kde rád fotíte?

Když jsem pracoval pro americké firmy, tak jsem hodně cestoval na různá školení a meetingy. Měl jsem procestovanou skoro celou Evropu. I s rodinou jsme vždy sedli do auta a jezdili různě po republice, případně do Itálie, Beneluxu či do Francie. Velkým zlomem pro mě byla návštěva Indie a Nepálu v roce 2006. To už jsem měl foťák a strávil jsem tam měsíc. Cestovali jsme takzvaně na blind a bylo to úžasné. Viděl jsem Himaláje a až tam jsem si uvědomil, že jsou to opravdu krásná místa, ale vlastně jsem ještě neměl pořádně zmapované Česko a Slovensko. Proto jsem se rozhodl, že budu primárně fotit u nás, abych lidem zprostředkovával krásy Čech, Moravy a Slovenska. Byl jsem asi třikrát fotit v zahraničí, na Kanárských ostrovech, ale od té doby fotím opravdu hlavně tady. Hledám nové pohledy a nová místa. Připravil jsem i e-book Top 100 lehce dostupných výhledů Čech, Moravy a Slovenska.

Čtenáři tedy mohou jít ve vašich stopách?

Ano, klidně. Někteří fotografové to nemají rádi a chrání si svá místa, ale z mého pohledu je to až směšné. Podmínky, které při focení dané fotky mám, jsou úplně jiné během dalších dnů, kdy tam třeba zavítá někdo z mých čtenářů. Mění se to opravdu každou minutu. Navíc dnes už existují aplikace, které vám podle dané fotky skoro vždy najdou místo, odkud to bylo vyfoceno. Myslím si, že v dnešní době už nemá smysl to tajit, obzvlášť tady u nás v Česku a na Slovensku. Primárně fotím tady a asi tři roky lidem slibuji, že vydám knihu Krajiny mého srdce. Je to finančně náročné. Letos jsem přemýšlel, že spustím kampaň přes Hithit, ale stále se to nějak odsouvá.

Možná to pro vás momentálně není prioritou?

To ano, priorita to pro mě je, ale stále si myslím, že je tam ještě co dodat. Teď v létě jsem si už myslel, že to konečně dokončím, ale nevyšlo to.

Kolik by měla kniha obsahovat fotografií?

Mělo by tam být asi dvě stě fotek na nějakých sto třiceti stranách.

Z kolika fotografií budete vybírat?

Z mnoha. Opravdu jich mám hodně. Na svém disku už mám nějakých sedm terabytů fotografií. Stále musím dokupovat další uložiště. Všude s sebou nosím foťák.

Dokázal byste si vzpomenout na vašich pět nejoblíbenějších fotek, které jste vyfotil? Máte nějaké favority?

Určitě mám. Jedna z mých nejoblíbenějších a nejvíc oceňovaných je fotka, se kterou jsem se dostal do výběru top 1000 nejlepších fotografií. Vyfotil jsem ji v Beskydech v lese, který je naprosto úžasný. Je to les pod Radhoštěm. Není to oficiální turistická trasa, ale na určitém úseku tam tak zvláštně rostou stromy a do toho je tam poměrně zvláštní příroda. Na té fotce jsou stromy z jedné strany zasněžené a z té druhé tmavé. Vznikla z toho nádherná zebra a vlastně jsem později litoval, že jsem těch fotek nafotil tak strašně málo. Byla to moje první cesta touto trasou. Dále mám oblíbenou fotografii z Čierného Váhu, což je přečerpávací vodní elektrárna. Tam se mi podařilo opět náhodně zachytit krásný snímek. Ještě je jedna, kterou mám velmi rád. Před dvěma lety jsem šel přes Folkmarské sedlo, což je mezi Košicemi a Gelnicí. Původně jsem tam fotil něco úplně jiného, ale během focení tam přišel bača s ovečkami a vcházeli do takové mlhy, takže jsem to nafotil. Většinou postavy ani zvířata nefotím, ale tady se mi připletli, neměl jsem čas na přehazování objektivu a vyšlo to nádherně. Povedla se mi i fotka, kdy jsem si chystal stativ na snímek pěkné lesní cesty a uprostřed fotografování tam vstoupil jelen a koukal se směrem ke mně. Škoda, že ho za chvíli vyrušil nějaký motorkář, ale fotku jsem stihnul…

Je zvláštní, že vyznáváte pečlivou přípravu a moderní aplikace, ale o třech svých nejoblíbenějších fotkách jste řekl, že vznikly v podstatě náhodou…

Ano, je to tak. I když si to přesně naplánuju, tak to neznamená, že vzniknou ty nejlepší fotky. To nejlepší často vzniká spontánním nápadem a tím, že se člověk rozhodne, že půjde někam, kam vůbec neměl v plánu jít. Je dobré si něco naplánovat, ale až na místě vidíte, jestli je to opravdu to místo, nebo bude lepší jít třeba kousek dál. Zároveň mlhu a podobné věci člověk moc nenaplánuje. Jeden den, kdy byly opravdu třicítky a neměl jsem úplně náladu jít fotit, jsem vyrazil jen na Valašsko, na rozhlednu Vartovna. Jel jsem směrem na Valašské Klobouky a sjel jsem dolů ke Vsetínu, kde byla najednou obrovská mlha. Říkal jsem si, že to vypadá zajímavě, a protože na Vartovně jsem ještě nebyl, řekl jsem si, že to zkusím. Přišel jsem tam dvacet minut po páté hodině ranní a věděl jsem, že někdy před šestou hodinou vychází slunce, takže jsem měl docela naspěch. Došel jsem nahoru úplně splavený, ale vznikly z toho nádherné fotografie. Dole se převalovala mlha a já přišel právě ve chvíli, kdy vycházelo slunce. Tady je pěkně vidět, jak může spontánní nápad přinést krásné fotky, aniž by člověk cokoliv plánoval dopředu.

Co pro vás znamená slovo patriot?

Protože jsem Slovák, ale žiju v České republice už řadu let, je pro mě patriot člověk, který má úctu k vlastní zemi, zvykům, tradicím, ale i k oblasti, kde žije nebo se zdržuje. Takže já jsem takový česko-slovenský patriot a vždy, když žiju v nějaké oblasti, tak se tam snažím i zapadnout, zmapovat ji, zjistit o ní maximum, nafotit ji svýma očima a tak projevit náklonnost. I když vím, že nikdy nebudu úplný domorodec, tak mě pak místní často za domorodce považují, jsem pro ně místní nebo náš. A to mě vždy potěší.

Marián Béreš

  • Narodil se 22. 8. 1969 v Košicích.
  • Vystudoval strojní fakultu Technické univerzity v Košicích.
  • Pracoval na pozici marketingového manažera v několika firmách (Procter & Gamble Czech Republic, Bristol Myers Squibb, Warner Music Czech Republic).
  • Od roku 2003 se živí jako soukromý podnikatel, poskytuje školení, koučování, osobní rozvoj, fotoslužby.
  • Vydal dvě knihy. V roce 2007 – Jak manipulovat s lidmi a nenechat se sám zmanipulovat a v roce 2013 publikaci Kouč vlastního života – Cesta k spokojenému životu.
  • Je rozvedený, syn Jakub (31 let) žije v Praze.
  • Ve volném čase fotí, poslouchá hudbu, mezi jeho záliby patří četba a psychologie.
  • Fotogalerie

    Autor: Marián Béreš