Jindra Štreit ze Sovince, fotograf lidských duší
Žádný jiný fotograf nedokáže vzbudit svými snímky tolik emocí jako Jindřich Štreit. Na jeho fotografiích vidíte ženu píchající si drogu a v rukou držící batole, na doživotí odsouzeného vězně, který brutálně zavraždil kněze nebo nemocné dítě, umírající v náručí svých rodičů. Magazínu Patriot slavný vsetínský rodák věnoval několik optimistických snímků z fašanku na Strání.
Vlastivědné muzeum Olomouc, březen 2022. Jindřich Štreit opatrně vytahuje fotografie z plastové složky. I vytištěné na obyčejném kancelářském papíře mají pro něj posvátné kouzlo. S dojetím v hlase ukazuje na svou milou Agnes. „Moje žena byla krásná a inteligentní. Učitelka hudby. Zajímala se o všechno. Dnes už si nic nepřečte. Nevezme mobil. Vnímá, co říkám, malinko odpoví, ale to je všechno,“ říká téměř šeptem Štreit.
Vloni společně oslavili zlatou svatbu. Posledních pět let však žije Jindra v Sovinci sám. Agnes má Alzheimera. Veškerý čas tráví v soukromém sanatoriu, kam za ní její muž takřka denně jezdí. „Nikdy nevím, co si myslí. Ale pokaždé jí musím přinést krabičku malin, ty miluje,“ svěřuje se Štreit. Je to náročné, přiznává. Mnohem náročnější, než všechny vypjaté situace, které kdy s objektivem v ruce zažil.
Tábory v Čečně, umírající děti, narkomani, Romové, doživotně odsouzení vězni. Do hledáčku vsetínského rodáka se dostaly desítky sociálních témat, které by zřejmě zůstaly skryté. Jeho snímky nemají vzbuzovat bezmoc. Upozorňují na problémy. Mají velmi silné humanistické poslání.
Prokousat se biografií Jindřicha Štreita zabere i několik hodin. Stovky rozhovorů, desítky publikací, 1500 samostatných výstav. Několik natočených filmů o umělci, který dokumentuje své okolí s citlivostí sobě vlastní. Pak s ním stačí strávit chvilku a zjistíte, že nejlepším vypravěčem svého života je on sám.
Po třiceti letech se vracím na vesnici
„Nemám minutu volného času. Jdu z akce do akce. Příští týden máme na univerzitě státnice a pět doktorátů. Čekají mě přednášky, setkání se studenty, takže se do terénu vůbec nedostanu. Tohle období odplyne a potom zase budu moci fotografovat. Důležité je, že mám stále rozpracovaná témata. Většinou dvě až tři.
Po třiceti letech se znovu věnuji životu na vesnici. V předrevolučním období jsem osm let pracoval na státním statku Ryžoviště, kde jsem měl možnost poznat téměř 600 lidí. Zaznamenávám, jak se změnil jejich životní styl, prostředí. Stačí jen zavolat a zaklepat. Jsem tím úplně fascinován.
Fotografoval jsem všechny, ale přesto byli někteří vizuálně zajímavější. Průběžně jsem je navštěvoval. Tím, že znáte prostředí, dokážete si představit, co budete fotografovat. Mnoho mých fotografií vzniklo v bezesných nocích.
Kdybych měl řešit jenom to, kdy má přejet traktor z jednoho pole na druhé, bylo by to málo. Neměl jsem pocit promarněného času, protože jsem fotografoval. Byl to ten nejdůležitější počin, který jsem v životě udělal. Ze snímků ze života na statku jsem vydal několik knih. Získaly ocenění v New Yorku, v Německu, včera se rozhodovalo o ceně ve Vídni.
Jak lidi ze statku reagovali na to, že je budu po třiceti letech fotografovat znovu? Krásně. Vzpomínají na to, jak jsem pořádal výjezdy na koncerty, výstavy a do divadel. Kdykoliv se s kýmkoliv ze statku sejdu, jako první vzpomíná na to, jak jsme jezdili do Brna na Provázek, do Prahy, do Bratislavy. Od té doby už se těžko někam dostali.
Na období před pádem komunismu vzpomínám. Je to absurdní. Dělal jsem pracovníka pro všechno a všude jsem fotografoval. Byl jsem neustále sledován a když jsem se vrátil do kanceláře, ředitel už věděl, kde jsem byl a co jsem fotografoval. Každé auto, které přijelo k nám domů, bylo zaznamenáno. Já si říkal, že to nebudu vnímat. Kdybych něco vážného provedl, měl bych výčitky svědomí. Ale protože jen někdo interpretoval moje fotografie, jak chtěl, tak jsem si s tím hlavu nedělal.
Jsem naivní. Jinak bych neseděl
V ruzyňské věznici jsem si odseděl čtyři měsíce. Nebylo to lehké. Člověk nikdy nevěděl, jak dlouho tam bude. Co se stane. Co bude s rodinou. To byly těžké stresy. Dcera Monika v té době končila základní školu a chtěla studovat hru na flétnu na konzervatoři. Na výběrovou školu se dostávali jen určití studenti. Nakonec se dostala, protože byla výborná. Ale neměla to jednoduché. Děti se jí smály kvůli mně.
V žádném případě nemohu říci, že bych během věznění utrpěl fyzické újmy. Spíš psychické. Byl jsem téměř denně vyslýchán. Prošli celý můj archiv, tisíce fotografií, které jsem musel vysvětlovat. Nakonec mne odsoudili za šest fotografií. Nejen fotografie jsem musel obhajovat. Celý svůj život.
Zpětně bych řekl, že to byla moje hloupost. Byl jsem naivní a ta naivita mi zůstala. Asi bych to udělal znovu. V tomto jsem nepolepšitelný. Nemám obranný reflex. Nečekám, že by mi někdo chtěl ubližovat. S tím už se člověk asi narodí.
V Sovinci žiju obklopen svou sbírkou sám
Sovinec byl na přelomu 80. a 90. let Mekkou kulturního dění. Vedl jsem galerii, kde jsem vystavoval to nejlepší z českého umění i z Evropy. Zoubek, Boštík, Šimotová, Kafka. To byly hvězdy. Významní výtvarníci, kteří se po revoluci stali slavnými a uznávanými i u nás.
Sovinec je malá vesnička se středověkým hradem a několika obyvateli, ale na vernisáž jezdilo pět set i více lidí. A na každé akci byli estébáci. Všechno se dělo v bývalé škole. Sovinec se díky tomu obrovsky zviditelnil. Návštěvnost na hradě byla kolem dvou tisíc návštěvníků za rok. Dnes je to šedesát tisíc.
V bývalé škole teď žiju sám. Agnes je v sanatoriu, dcera Monika žije v Portugalsku. Je z ní úspěšná flétnistka. Hraje současnou hudbu i klasiku a přitom vyučuje na vysoké škole. Je mimořádná. Koncertuje po celém světě. Vydává svá CD, ročně má asi dvě stě premiér. V zahraničí prosazuje i české skladatele.
Pandemii jsem využil k tomu, že jsem si udělal pořádek doma. Třída je velká místnost, a do té se nedalo vstoupit. Nechal jsem vyrobit šteláře, abych se se mohl orientovat v souborech fotografií. První část archivu tvoří období do sametové revoluce. Tu považuji za nejdůležitější.
Co s mou sbírkou jednou bude? Vůbec nevím. Teď se snažím zdigitalizovat archiv, ale fotografií jsou statisíce. Všechno je otázka financí. Kolega, který mi s tím pomáhá, pracuje jen tehdy, když zajistíme finance na pokračování.
Ze tmy ke světlu. Příběhy byly hrůzostrašné
Můj poslední projekt Ze tmy ke světlu vznikal dva roky. S kaplany jsme navštívili dvacet věznic. Pocity byly různé. Jak veselé, tak smutné. Představte si, že jdu fotografovat na Ruzyň a ředitel věznice, kterou jsem poznal i zevnitř, považuje za čest mě přivítat.
Když jsem fotografoval vězně, věděl jsem, jak se cítí. Nikdy jsem se neptal, proč sedí. Ovlivnilo by mě to při fotografování. Chtěl jsem v nich vidět lidi.
Až po fotografování mi kaplan vyprávěl některé příběhy. A byly to hrůzostrašné věci. Říkal: „Zkus si vytipovat, kdo z nich je vrah“. Nedokázal jsem to. „Tohle je chlap, který zabil tři lidi.“
Jedna z ředitelek věznice mi tehdy řekla, že za mřížemi je stále jedna třetina vězňů, kteří by tam vůbec být nemuseli. Udělají nepatrný přestupek, který zopakují a soudy je zavřou na dva roky. Udělejme o tom projekt.
Vytipovala mi člověka a já si ho mohl vzít na víkend k němu do rodiny. To bylo úžasné. Představte si, že ho dostanete domů, on se mazlí s dětmi, s manželkou a pak ho zase vrátíte do vězení. Jenže začala pandemie, ředitelka otěhotněla a spolupráce byla přerušena.
Rád bych na tom pracoval dál. Pořád na to myslím. Ukrajinu nechám pro jiné
Válečný fotograf jsem nikdy nebyl, ale nějakou dobu jsem si tu práci vyzkoušel. To když jsem odjel přes Charitu do Čečny. Jediný cíl byl, abych se vrátil živý.
Na hlavním nádraží v Praze jsem viděl, když přijel vlak z Ukrajiny. Prošel jsem davem. Nejsem fotograf, který vezme foťák a za dvě hodiny je hotový. Já na to potřebuji delší dobu. Když něco dělám, tak na doraz. Vesnici jsem dělal deset let.
Soubor o Ukrajincích, kteří v Česku žijí, pracují nebo tady zapustili kořeny, jsem dělal pro Slezskou univerzitu před dvěma lety. Ještě vloni na podzim jsem ho vystavoval v Holešově. Teď je znovu aktuální. Už mě oslovily galerie, že by chtěly soubor vystavit. První o něj požádali v Novém Boru.
Procestoval jsem svět. Všude jsem byl šťastný
Po revoluci jsem byl často zván na velké projekty do zahraničí. Do Francie jsem jezdil patnáct let a vytvořil tam několik projektů. Měl jsem tam mnoho výstav. Poslední skončila v lednu. Na tři měsíce jsem odjel do Japonska, ale také do Číny nebo do Brazílie.
Moje žena jezdila na některé projekty se mnou. Do New Yorku, do Francie… Jen jsme zkrátka žili jiný způsob života. Asi pět let jsem jezdil do Maďarska. Tam jezdila se mnou také. Za čtrnáct dní se naučila jejich řeč a komunikovala. Sama se naučila anglicky, perfektně mluvila německy. To všechno po ní zdědila Monika.
Já umím z každého světového jazyka malinko. Soustředil jsem se na fotografování. Měl jsem překladatele, který za mě mluvil. Bývalý rektor Univerzity Palackého v Olomouci, profesor Jařab, vždycky říká: Jednotka komunikace je jeden Štreit. Nebo jeden megaštreit. On se domluví s každým, ale svým jazykem.
Fotografoval jsem i v Čečně a Ingušsku. V Rusku to taky nebylo jednoduché. Na Sibiři jsem pobyl asi dva měsíce. Vlastním emocím ale nesmíte podlehnout. Vždycky musíte být trochu nad tím. Kdybyste se do toho ponořila, nic nevyfotografujete.
Žiju současností, jinak bych se v tom utopil
Nejzásadnější je pro mě téma, které dělám poslední. Na všechny předchozí zapomenu, ponořím se do dalšího a žiju jím naplno. Vlastně žiju současností, jinak bych se v tom utopil. Možná proto jsem pořád tak naivní. Snažím se to vymazat z paměti a jet dál.
Už jen týden, který jsem strávil nedávno na Moravských Kopanicích, byl pro mě tak emotivní, tak silný. Jezdil jsem s kamarádem Martinem po samotách a viděl, jak žijí rodiny, kde mají tři děti. Už jenom dostat děti z kopců do škol musí být kumšt. Žijí tam s ovcemi a nežijí jednoduše. Přesto tak žijí dobrovolně. To mě fascinovalo.
Jsem šťastný člověk. Celý život dělám, co mě baví. Nikdy jsem nezmáčkl spoušť, aniž bych chtěl. Proto učím a učím rád. Za nejdůležitější považuji lásku a potom zdraví. Obého je zapotřebí pro život.
Jindřich ŠTREIT, dokumentární fotograf
O svém rodném kraji
Fotogalerie
Fašanky ve Strání objektivem JIndřicha Štreita
Autor: Jindřich Štreit