Nejnovější zprávy: Robert Goláň svými snímky promlouvá s lidmi na okraji Studenti mapují vizuální smog v ulicích Valašského Meziříčí

Kultura

Režisér zlínského divadla Patrik Lančarič natáčí dokument o fotografovi Beatles

Režisér Patrik Lančarič je dlouhodobě úspěšný jak na poli divadelním, tak i na tom filmovém, což koneckonců opět výrazně potvrdil v loňském roce, kdy šel do kin jeho celovečerní dokument s názvem „Dežo Hoffmann – Fotograf Beatles“. Příběh liverpoolské čtveřice je samozřejmě všeobecně velmi dobře známý, ovšem ten Hoffmanův téměř nikoliv.


Autor: foto: Dalibor Glück, Shutterstock, Omnibus Press, rodinný archiv Deža Hoffmanna a archiv Patrika Lančariče

Jako by se řízením osudu stalo, že se jejich životní cesty protnuly v tom nejlepším možném období – Beatles stáli na začátku šedesátých let na prahu celosvětové slávy, Hoffmannovi bylo padesát. Byl tedy ve věku, kdy už mnozí uvažují o odchodu ze scény.

„Nicméně právě v tuto chvíli dokázal něco výjimečného. Definoval vizuální identitu kapel šedesátých let, a to je mimořádně těžký úkol. Povedlo se mu to nejenom s Beatles, ale také například s Cliffem Richardem nebo s Rolling Stones. A k tomu všemu nikoho z nich nikterak nespoutal a umožnil jim, aby byli svobodní a sami sebou ve všech ohledech,“ vypráví v rozhovoru tvůrce a současný umělecký šéf Městského divadla Zlín s tím, že hudební fotografii Hoffmann výsostně povýšil na ikonické záběry plné života, spontánnosti a pohybu.

Navzdory tomu, že Dežo Hoffmann vytvořil jeden z nejvíce fascinujících archivů světové pop kulturní scény, málokdo tušil, že za jeho jedinečným fotografickým rukopisem stojí dlouholetá zkušenost práce válečného kameramana, v níž pomalost ani váhavost neměly místo, neboť se v ní platilo velmi draze za každou sebemenší chybu.

„V momentě, kdy zjistíte, jaké válečné hrůzy Hoffmann prožil a fotil, tak už vás pak nešokuje, že měl před objektivem Johna Lennona. Jenže co s tím? Jak to celé poskládat? Jak spojit autentické fotky z války s originálními hudebními snímky?“ odkrývá tajemství dokumentární tvorby Lančarič.

Kdy jste na příběh Deža Hoffmanna, rodáka z Banské Štiavnice, narazil vůbec poprvé? Našel si ten příběh vás nebo vy jej?

Poprvé jsem se s příběhem Deža Hoffmanna setkal už krátce po revoluci, a to prostřednictvím jednoho krátkého filmu, který natočil slovenský emigrant Marián Sloboda a vysílala ho rakouská televize. Nejen, že díky tomuto snímku se zachovalo hned několik důležitých dobových výpovědí, ale co je podstatné – o Hoffmannovi do éteru prosákly i zcela nové a cenné informace. Je pravda, že tehdy ještě nikdo pořádně nevěděl, co všechno ten jeho fascinující životní příběh obsahuje, nicméně skutečnost, že existoval jistý Slovák, který fotil nejenom Beatles, ale i nespočet dalších hvězd londýnské hudební scény, jsme považovali za naprostou senzaci. Uplynula řada let a přišel za mnou producent Patrik Pašš, který je mimo jiné podepsaný pod celou řadou filmů o Nicholasovi Wintonovi, s nabídkou, zda bych nechtěl na tomto tématu pracovat. Neváhal jsem, moje odpověď byla poměrně jednoznačná a rychlá. Tušil jsem, že mě čeká mimořádně vzrušující dobrodružství.

Na poli dokumentárním jste velmi ostříleným režisérem a taky určitým průkopníkem. Je pro vás skutečnost, že vždy přicházíte s něčím novým, určitým způsobem zavazující?

Ve svém podstatě to určitý druh závazku je. Rozhodně však tuto skutečnost, že můžu být prvním, kdo vypráví životní příběh určitého člověka, nevnímám jako pokus o jakoukoliv senzaci, ale jako obrovskou zodpovědnost. Moc dobře si totiž uvědomuji, že v takovém případě mám jenom jeden jediný pokus, který když mi nevyjde, tak se může klidně stát, že daný příběh už nemusí dostat druhou šanci. A pak existuje ještě jeden důvod, proč už si třináct let vybírám zrovna méně známé příběhy…

Povídejte.

Odjakživa mě zajímaly osudy lidí, kolem kterých kroužilo něco kontroverzního. Zajímaly mě příběhy lidí, kteří byli zasaženi dobou, ve které žili, a byli v ní velmi pevně zakořenění, aktivní a v určitém slova smyslu ji i formovali. Veškeré mé filmy nejsou jenom pouhým portrétem daného člověka a jakýmsi letmým pohledem do minulosti. Vždy se snažím jít víc pod povrch a proto se do svých filmů pokouším pravidelně vnášet hlubší pohled ze současnosti do minulosti s tím, že prostřednictvím toho kterého příběhu pochopíme určité důležité věci pro přítomnost – například kdo jsme, odkud a kam míříme, co se kolem nás děje. Zkrátka, zajímají mě dějiny naší společnosti a její vývoj. Vyprávět o historii, ať už blízké nebo vzdálené, se dá jednak dějepisným způsobem, dejme tomu na základě vynikajících odborných knih, které však do celospolečenského poznání neproniknou, právě z toho důvodu, že jsou příliš odborné. A pak se dá vyprávět o historii prostřednictvím příběhů živých lidí, jako se tomu snažím ve filmech, díky čemuž se dá minulost znovu důkladně vycítit a člověk ji může najednou vnímat velmi silně, autenticky a konkrétně. Toto je, myslím, jednou z povinností umění – přinášet skutečné příběhy, který si divák prožije i emočně a s daným příběhem se může klidně identifikovat.

Jak rozpoznáte, zda je téma skutečně nosné? Dá se to nějakým způsobem rozklíčovat už dopředu, nebo se veškeré možnosti otevřou až během tvůrčího procesu?

To je velmi dobrá otázka. Všechno se samozřejmě odvíjí od toho, zda mám alespoň základní znalost daného příběhu. Pokud o tématu nic nevím, tak je důležité, abych se v něm zorientoval, protože jenom tak si dokážu vyhodnotit, zda je nosné, nebo nikoliv. Toto je skutečně klíčové rozhodnutí, nad kterým je potřeba se zamyslet hned na začátku. A pokud se rozhodnu, že do toho jdu, je důležité vymyslet, jakým způsobem budu celý příběh vyprávět. Samozřejmě, že plytký mohl být i dokument o Dežo Hoffmannovi, ale v tomto případě už se všechno odvíjí od zvoleného přístupu – já rozhodně nechci tvořit popularizační soft filmy, které mají dané osobnosti udělat pouhopouhou reklamu, v rámci níž si pěkně zavzpomínáme a navrch si ukážeme pár hezkých archivních záběrů. Budu se teď opakovat, ale pro mě je opravdu zásadní, co daný člověk nesl ve svém životě za obsah, jak se vypořádával s nejrůznějšími životními lekcemi a čím nás jeho příběh může inspirovat dnes.

První recenze se o filmu vyjádřily velmi kladně, na Česko-Slovenské filmové databázi má snímek téměř osmdesát procent.

Je to úžasné. Mám fakt upřímnou radost, že byl film právě takto pozitivně přijatý, ať už u odborné kritiky nebo právě u běžného diváka. Máme za sebou obrovský kus práce, nad tématem jsme strávili dlouhých pět let, a proto není nic krásnějšího, než když výsledek veřejnost osloví. Určitou smůlou je, že po dvou covidových letech je návštěvnost kin tristní a kinematografie je znatelně zasažena, ale s tím momentálně nic nenaděláme. I proto jsem rád, že koproducenty filmu jsou jak slovenská televize RTVS, tak také Česká televize, takže se příběh Deža Hoffmanna dostane i k televizním divákům – na Slovensku běžel v prosinci a v Česku bude na jaře.

Jakou výjimečnost v příběhu Deža Hoffmanna spatřujete, podíváte-li se na něho čistě filmařským okem?

Podstatné je, že v tomto případě jsou na jednom příběhu vykresleny dějiny v podstatě celého dvacátého století. A tentokrát už nemluvíme jenom o Československu, ale rovnou o celé Evropě, vždyť Hoffmann byl člověk, který velkou část svého života prožil mimo svou rodnou zem – usídlil se nejprve ve Španělsku, později pak ve Velké Británii. Takže díky těmto skutečnostem jsme se dostali do úplně jiných kontextů, avšak výsledek je o to silnější.

Počítám, že v tomto případě bylo velmi těžké najít správný způsob, jakým příběh Deža Hoffmanna povyprávět, je to tak?

To je pravda. Životní etapa Hoffmanna, v rámci které fotil Beatles, je sice velmi atraktivní, ale vlastně není nijak dramatická a nechtěl jsem na ní postavit celý film. Jistě, že producentovo přání bylo, aby se tato informace stala určitým headlinem, chtěl, aby se slovo Beatles objevilo i v názvu dokumentu, protože má sílu a prodává, ale pro mě to bylo z tvůrčího pohledu málo. Nemluvě o tom, že jsem nechtěl na slávě Beatles jakkoliv parazitovat. Pro mě byla podstatná a klíčová Hoffmannova role válečného reportéra, kdy nejprve prožil občanskou válku ve Španělsku a později druhou světovou válku, kterou strávil v československých jednotkách v Británii. Právě tady jsem objevil obrovskou sílu celého příběhu, jenomže v momentě, kdy zjistíte, jaké válečné hrůzy Hoffmann prožil a fotil, tak už to pak nešokuje, že měl před objektivem Johna Lennona. A co s tím? Jak to celé poskládat? Jak spojit autentické fotky z války s originálními hudebními snímky?

Sehrál svou roli během hledání onoho podstatného způsobu, jak celý příběh divákovi vyprávět, i fakt, že Hoffmann začal spolupracovat s Beatles v době, kdy kapela stála teprve na prahu celosvětové slávy?

Určitě. Skutečnost, že Hoffmann poznal Beatles ještě před tím, než se stali celosvětově slavnou kapelou, byla nesmírně důležitá. Jak sám Hoffmann později uvedl, k liverpoolské čtveřici ho přitáhla její totálně čistá a nespoutaná energie, díky které si znovu připadal, jako by mu bylo sedmnáct. Beatles pomohli Hoffmannovi překonat trauma z války a výrazně přispěli k tomu, že našel nový smysl života. Těžko říct, jak by dopadl, kdyby Beatles nepotkal, v podstatě mu v jistém slova smyslu život zachránili. Myslím, že Hoffmannovi souputníci z občanské války ve Španělsku – Ernest Hemingway a Robert Capa – takové štěstí neměli, prvně jmenovaný spáchal sebevraždu, druhý šlápl na minu. Když jsem tyto veškeré souvislosti pochopil, když mi to do sebe celé pěkně zapadlo, způsob vyprávění byl na světě…

Myslíte, že příběh Deža Hoffmanna bez kapitoly s Beatles, potažmo bez jeho veškerých válečných zážitků, by z filmařského hlediska nefungoval?

Jedno bez druhého by zřejmě fungovalo – umím si představit, že bychom tvořili pouze dramatický film postavený čistě na Hoffmanových zážitcích z války, stejně jako věřím, že by na diváka udělala dojem celá ta pasáž o šedesátých letech v Británii – ale něco by tomu chybělo. Bylo by to jaksi polovičaté. Vždyť síla příběhu o Dežo Hoffmannovi spočívá právě v tom spojení dvou odlišných světů, kdy se z válečného zpravodaje stal jeden z nejzásadnějších a nejpodstatnějších fotografů londýnské hudební scény šedesátých let. Před objektivem Hoffmanna stál prakticky každý, kdo něco znamenal, podstatné však je, že pro všechny ty hvězdy stejně tak něco znamenal Hoffmann. Všichni do jednoho chtěli fotky právě od něj, když viděli, co dokázal s Beatles.

V čem byly hudební fotografie Hoffmana jedinečné?

Dokázal do nich přetavit své nesčetné zkušenosti, které posbíral právě coby válečný reportér. Když se podíváte na hudební fotografie před érou Beatles, tedy z konce padesátých let minulého století, tak je zřejmé, že do té doby se muzikanti vesměs fotili pouze ve studiu. Z velké části jde o klasické portréty, na kterých dotyční sedí a napudrovaní pózují před velkým foťákem s žárovkovým bleskem. To však u Hoffmanna absolutně neplatilo, protože byl v rámci hudební fotografie výrazným inovátorem. První fotky Beatles v sobě mají život a divokou dynamiku – jsou na nich dovádějící kluci v konkrétním autentickém prostoru. Hoffmannovi se dařilo bezvadně zachytit jejich energii, která z nich vyzařovala. Zjednodušeně se dá říct, že fotil, jako by byl v boji, čekal na sebemenší akci. Jakmile se naplno spustila Beatlemánie, tak Hoffmannovy fotky doslova zaplavily svět a definovaly vizuální jazyk hudební scény celých šedesátých let.

Ve filmu promluvila řada osobností a hvězd anglické hudební scény šedesátých let. Jak to probíhalo a nakolik jste byl v tomto směru úspěšný?

Možná se budete divit, ale ono to není zase až tak zajímavé, komunikovat s managementem světových kapel typu Beatles nebo Rolling Stones. Každopádně můžu potvrdit, že čím větší hvězdu chcete kontaktovat, tím větší problém nastává. Velmi zajímavé ale je, že v souvislosti s Dežo Hoffmannem se před námi do jisté míry a do jistého „poschodí“ dveře otvíraly. Pro mě osobně bylo zcela mimořádné například setkání s Ericem Burdonem, zpěvákem kapely The Animals a jedním z nejúžasnějších hlasů šedesátých let vůbec. Jedna věc totiž je, co zpovídaná osoba v rámci rozhovoru říká, ovšem druhou věcí zůstává, jakým způsobem to říká. Tato obrovská hvězda, jakou Eric Burdon bezesporu je, už dala během své kariéry tisíce a tisíce rozhovorů, ovšem když došla řeč na Hoffmanna, tak radostně seděl a doslova mu jiskřily oči. Ani jednou se nenechal přistihnout, že by cokoliv lovil v paměti, z čehož jasně plyne, jak hluboký vztah mezi sebou měli a jak silně ho Hoffmann zasáhl. Bylo opravdu neuvěřitelné poslouchat, s jakým respektem a láskou o něm hovořil. Burdon mi napřímo sdělil, jak výrazně je Hoffmann svým lidským příběhem, včetně celé té válečné anabáze, inspiroval. Nemluvě o tom, že například takový John Lennon si od Hoffmanna nechával pravidelně vyprávět, co prožíval na frontě. Troufám si tvrdit, že i v tomto ohledu měl Dežo Hoffmann na velkou část tehdejších muzikantů vliv – vždyť do určitého okamžiku všichni zpívali o lásce, ale postupem času začali být víc a víc angažovanější. Netvrdím, že na tom měl podíl jenom Hoffmann, to v žádném případě, avšak z přímých svědectví vím, že byl pro mnohé velkým vzorem, co se jasného životního postoje týče.

Není žádným tajemstvím, že jste velký hudební nadšenec a taky aktivní muzikant. Dá se proto říct, že jste si během natáčení filmu, kdy jste neměl o řadu inspirativních setkání nouzi, tak trochu plnil i své osobní sny?

Určitě ano, nicméně v danou chvíli to pro mě byla čistě práce a šlo mi hlavně o celkový výsledek, proto jsem se nějak výrazně nerozplýval nad tím, že dělám rozhovor dejme tomu s Ericem Burdonem, Sandie Shaw nebo kýmkoliv dalším. Výjimečnost těch okamžiků mi došla až zpětně, až když bylo po všem a já si říkal, zda byla pravda, co všechno jsme vlastně zažili…

Je náročné udržet si při tvorbě potřebnou objektivitu a nepropadnout příběhu, případně člověku, o kterém aktuálně natáčíte?

Objektivita je klíčová a naprosto důležitá. Pokud bych ji ztratil, pak by nemělo smysl vyprávět jakýkoliv příběh, celá práce by byla odvedena neprofesionálně. Nestačí být pouze nadšený z toho, že jste získal nějakou informaci, je potřebné si veškerá fakta verifikovat, mít je ověřená hned z několika zdrojů. V případě Deža Hoffmanna to bylo složité, neustále jsme naráželi na všemožné pověsti a legendy, které, pokud se chcete dopátrat toho, jak to skutečně bylo, musí být prověřené důkladně.

Pokud to shrneme – šlo o vaši doposud nejnáročnější práci na dokumentárním filmu?

Extrémně složitá a zdlouhavá byla v tomto případě právě ta práce v archivech, a to nejenom v československých, ale pochopitelně i v řadě zahraničních, kde bylo třeba veškeré materiály důkladně nastudovat. Neměli jsme nijak velký rešeršní tým, takže mi pod rukama prošly tisíce a tisíce stran, stejně jako jsem musel krok po kroku projít obrovské množství filmového a fotografického materiálu. Znovu připomínám, že se ve filmu zrcadlí celé dvacáté století, což taky sehrálo velmi podstatnou roli, protože bylo nutné všechny historické události prodiskutovat s odbornými historiky. Vždycky říkám, že takový druh práce je v podstatě filmová archeologie, v rámci které člověk skládá dohromady malé střípky a když do sebe postupně zapadnou, podaří se mu odkrýt nejrůznější zajímavé vrstvy.

Po stránce hudební si to detailní pátrání ještě představit dovedu, ale co třeba právě ta linka válečná? Jak se podařilo najít dejme tomu Hoffmannovy stopy ve španělské občanské válce?

Zrovna občanská válka ve Španělsku byla plná bílých míst a ze začátku jsem si myslel, že se nám ji ani nemůže podařit nějak zrekonstruovat. Nakonec však můžu hrdě prohlásit, že se nám to podařilo. A velmi dobře. Pochopitelně jsme začali u prvních dostupných zdrojů, které nás postupně směrovaly dál, i když je pravda, že častokrát jsme se dostali i do takzvané slepé uličky. To je ale běžné, důležité je vytrvat. Celá ta síť se nám nakonec pěkně rozvrstvila a logicky spojila – lidé nás začali odkazovat na další, ti pak zase na další, během čehož jsme z ničeho nic narazili na nové a nové podstatné informace. Pokud jsme se dozvěděli, že byl Hoffmann v tom čase na tom kterém místě, tak nám nezbývalo nic jiného, než se vydat do příslušného archivu, kde jsme pátrali a prověřovali dostupná fakta. Mnohdy jsme si připadali jako v detektivce.

Máte už v hlavě další projekty? Rýsuje se nějaký nový dokumentární počin?

Momentálně mám jeden velký projekt v konkrétních obrysech, ale ještě o něm hovořit nemůžu. Zároveň mám ale rozpracovaný film o uměleckém disentu sedmdesátých a osmdesátých let v Bratislavě, a taky jsem byl osloven slovenskou televizí na dokument v rámci cyklu Slovenští prezidenti – pracujeme na portrétu Václava Havla, avšak z pohledu čistě slovenského, což mi přijde dost zajímavé. Odstartovat to má okamžik, kdy se Československo, v čele právě s Václavem Havlem, rozpadlo a myslím, že i tentokrát narazíme na několik až kontroverzních pohledů na věc a Havla samotného. Určitě to ani tentokrát nebude snadná práce, ale moc se na ni těším.

Patrik Lančarič

  • Narodil se 27. července 1972 v Modré na Slovensku
  • Divadelní a filmový režisér, absolvent divadelní fakulty Vysoké školy múzických umění v Bratislavě.
  • V letech 2002 až 2004 byl uměleckým šéfem činohry Štátneho divadla v Košicích. Od roku 2004 pracoval jako nezávislý režisér na volné noze. Od roku 2017 působí jako umělecký šéf Městského divadla Zlín, kde je zároveň režisérsky podepsaný pod celou řadou úspěšných titulů (např. Já, Baťa, Masaryk/Štefánik, Žebrácká opera, Dnes večer nevařím, Donaha!).
  • Jako režisér spolupracoval také s mnohými evropskými divadly – působil v Německu, Norsku, Estonsku, Litvě, Polsku, Anglii, Švýcarsku, Holandsku, Portugalsku a Lucembursku.
  • Jeho filmovým debutem je slovenský film Rozhovor s nepriateľom (2007), na kterém se podílel také jako scénárista. V roce 2008 vzdal prostřednictvím filmu poctu herecké legendě Ladislavu Chudíkovi.
  • V roce 2014 uvedl v kinech dnes už kultovní dokumentární film Hrana / 4 filmy o Marekovi Brezovskom a v roce 2018 odpremiéroval celovečerní dokument Miroslav Válek, ze který získal Cenu Nadácie Tatra banky a také Cenu Slovenskej filmovej kritiky.
  • Jeho zatím posledním dokumentárním počinem je film o Dežo Hoffmannovi, prvním fotografovi skupiny The Beatles (2022).
  • Coby kytarista a textař působí ve vlastní kapele Brajgel, se kterou na konci loňského roku vydal druhé studiové album s názvem Paradise.
  • Fotogalerie