Petra Macková: dáma s houslemi běhá extrémní závody
Nikdy nechtěla být ničím jiným než houslistkou. Housle a orchestr se staly součástí jejího života. Jako členka filharmonie zcestovala kus světa. Až později přidala další životní náplň – vytrvalostní běhání. Ve volném čase si několikrát doběhla pro medaili, stála na bedně vítězů, dosáhla i na příčku nejvyšší. Seznamte se s Petrou Mackovou.
Autor: Dalibor Glück
Doprovázela Montserrat Caballé, José Carrerase, metalovou kapelou Manowar, z českých předních umělců klavírního virtuose Ivo Kahánka, houslisty Václava Hudečka, Pavla Šporcla či operní zpěvačku Evu Urbanovou nebo Petera Dvorského. To vše pod taktovkou vynikajících dirigentů Jakuba Hrůšy, Petra Altrichtra, Leoše Svárovského a dalších. Její svěřenkyně ze ZUŠ hrají v prestižních filharmoniích.
„Život mě tak nasměroval a nelituji toho,“ říká filharmonička a učitelka houslí Petra Macková. Svůj život si bez hudby již nedokáže představit. Lásku k mistrovskému nástroji nyní předává dál svým studentům. „Hra na housle by měla být zábava a měla by přinášet radost. V žádném případě by to neměla být úmorná dřina,“ uvádí.
Nezdařená kariéra fotbalové brankářky
Narodila se jako prostřední dítě do brněnské rodiny. Obklopena dvěma bratry se z ní stala nejlepší brankářka sídliště ve Veselí nad Moravou. Nicméně kariéra brankářky se rozplynula jako dým poté, co uslyšela magický zvuk houslí své sestřenice.
V pěti letech si svůj poklad v podobě vypůjčeného nástroje přinesla ze ZUŠ domů. S obrovským nadšením a očekáváním si jej vybalila z futrálu, ale vzápětí se rozplakala. „Vadilo mi, že na ně ještě neumím hrát,“ směje se zvonivým smíchem Petra Macková.
Se vší skromností uznává, že se jí patrně dařilo nástroj z javorového dřeva lahodně rozeznít, a tak začala vymetat všechna možná vystoupení. „Ve dvanácti letech jsem uslyšela Smetanovu Vltavu. A mým snem se stalo zahrát si ji s orchestrem. Pak už jsem si neuměla představit, že bych dělala cokoliv jiného, než hrála na housle,“ přiznává.
Dvě lásky v časech konzervatoře: housle a budoucí manžel
Studium na konzervatoři bylo podle jejích slov jedno z nejkrásnějších období. Období láskyplného nekonečného cvičení na housle, cvičila pět až šest hodin denně, a také období sladké opětované lásky. „Právě tady na škole jsem si našla svého budoucího manžela,“ přiznává vzrůstem malá, ale srdcem velká houslistka.
Největším úspěchem během jejích studijních let bylo úspěšné absolvování konkurzu do Mezinárodního studentského orchestru Gustava Mahlera. „To se podaří opravdu málokomu. Tak dvěma lidem z republiky,“ vysvětluje. Ačkoliv jí se tehdy tento husarský kousek povedl, do orchestru přesto nenastoupila. „Byla jsem těžký introvert, bála jsem se lidí. A taky jsem byla zamilovaná. No, co k tomu říct víc,“ směje se.
Šestý ročník Konzervatoře P. J. Vejvanovského v Kroměříži zakončila sólovým absolventským koncertem s orchestrem. Velmi krásná zkušenost! Zajímavostí jistě je, že kvůli svému vzrůstu nikdy nedorostla do celých houslí. „Absolvovala jsem na houslích sedmiosminových,“ vypráví drobná, vždy usměvavá žena.
Pak přišla studia na JAMU. „To nebyly žádné taneční piškotky. Jen housle a zase housle,“ potvrzuje náročnost studijních let.
Prague Philharmonia a José Carreras
Během studií na vysoké škole jezdila z Brna do Prahy jako stálá výpomoc orchestru PKF, tedy Prague Philharmonia, který je známý svými poutavými, novátorskými a promyšlenými koncerty. „S tímto orchestrem jsem sjezdila turné po Evropě. To bylo skvělé období. Doprovázeli jsme například José Carrerase, Ronalda Villazona a mnoho dalších,“ vzpomíná talentovaná houslistka.
Do profesionálního orchestru Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně udělala konkurz již ve druhém ročníku Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a také sem po ukončení studií nastoupila. „No a pak přišli na svět kluci. Starší Ondřej a mladší Vojtěch,“ uvádí.
Do orchestru se vrátila už během mateřské. „Nebylo ale vždy jednoduché skloubit rodinu a práci. Hráli jsme po večerech, v pátky i svátky. Často jsme si dělali Štědrý den už 23. 12., protože jsme oba, já i manžel, odjížděli na zájezdy, nebo jsme hráli koncert,“ vzpomíná na náročnou životní etapu. „Bylo to období plné práce, ač krásné a zajímavé, ale bez volného času, bez dovolených,“ doplňuje.
Co se naučila, předává dál
Přibližně po třinácti letech z Filharmonie Bohuslava Martinů odešla a začala učit děti na základních uměleckých školách. Nadějným muzikantům se věnuje již více než dvanáct let a má za sebou skvělé výsledky.
Pod jejím vedením se studenti hry na housle ze ZUŠ Okružní uplatnili jak v sólových soutěžích, soutěžích komorní hudby, soutěžích cimbálových muzik, ale i jako hosté filharmonií po celé republice. „Co jsem se naučila, teď předávám dál,“ uvádí.
Raději než soutěže má ale projekty základních uměleckých škol s filharmoniemi, například s Českou filharmonií, Janáčkovou filharmonií Ostrava nebo FBM Zlín v projektu Malí velcí filharmonici. „Například letos se těchto projektů účastní hned několik studentek, Yasmin Fazla, Brigita Němcová a Beáta Večerková. Jsem na ně oprávněně pyšná,“ chválí studentky oblíbená učitelka.
„Snažím se být žákům kamarádkou,“ přidává. Hezký vztah je podle ní základem mezi kamarády houslisty, ale i mezi žákem a učitelem. Velmi důležitý je prý také kladný vztah s rodiči. „Vždyť jsou to oni, kteří doma motivují dítě ke hře na housle,“ vysvětluje.
Děti po prstíkách nebije
Za nejhorší zážitek z učitelství paradoxně považuje koncerty a jiná vystoupení svých žáků. „Jsem vždy strašlivě nervózní,“ přiznává. S dětmi jejich výkon prý prožívá velmi emotivně. „Bojím se, aby nic nepokazily a skladbu zahrály bezchybně. Chci, aby byly spokojené,“ přidává.
„Děti se po prstíkách samozřejmě nebijí,“ směje se při otázce, zda se děti za nepřipravenost v hodinách trestají. „Naopak se je snažím motivovat úspěchem,“ uvádí. Třeba tak, že by si mohly zahrát na hezkém koncertě nebo že se zúčastní soutěže či se zapojí do nějakého již zmíněného projektu.
Každé dítě by si podle Petry Mackové mělo v životě vyzkoušet hru na nějaký hudební nástroj. „Jakýkoli. Aby zjistilo, co hudba přináší,“ přibližuje. „A určitě by mělo sportovat,“ dodává.
Sport a hudba patří k sobě, tvrdí houslistka
Sport je druhou výraznou vášní v životě nadané houslisty a talentované učitelky. Tvrdí, že sport a hudba patří prostě k sobě. „Vždy jsem byla pilná, ctižádostivá a akční. A tak je to se mnou i ve sportu,“ směje se. „Kluci jsou už velcí, tak si plním své další sny. Tentokrát sportovní,“ uvádí.
Běhá jen pro radost. Už tři roky. „No, ale když to cinkne, tak to potěší,“ směje se. A v poslední době medaile cinkají jedna za druhou.
Petra Macková se věnuje extrémním překážkovým závodům, jako je například SPARTAN RACE. V minulém roce se účastnila také například závodu H8. „Jde o závod Hostýnská osma a byl to rozhodně můj nejdelší závod. Běžela jsem 71 kilometrů,“ vysvětluje. Navíc se účastníkům závodu do cesty připletou hostýnské vrcholy Čerňava, ta dokonce hned dvakrát, Javorník, Sv. Hostýn, Obřany, Pardus, Humenec, Troják, Kelčský Javorník, Černá Bařina a další. „Název závodu vzešel z tvaru tratě, jež připomíná osmičku se svým středem na Tesáku,“ přidává.
Myšlenka zúčastnit se něčeho delšího, než je třicet či čtyřicet kilometrů, jí prý rezonovala hlavou již nějakou dobu. No a pak to přišlo. „Všechno, co se děje, má svůj důvod a také správný čas. Co se má stát, se stane,“ připouští.
Absolvovala také noční běh na Rusavě, kde zvládla uběhnout během noci padesát tři kilometrů. Získala třetí místo v rámci seriálu Běhy Zlín za rok 2022. Chce si zlepšit osobní rekord na půlmaratonu Filmového festivalu ve Zlíně.
Sprintuj, buď Super, buď Beast
„Nejtěžší závod byl rozhodně Trifecta víkend, což jsou tři závody různé délky a úrovně ve dvou dnech: BEAST, SUPER, SPRINT. To znamená dvacet kilometrů – třicet překážek, deset kilometrů – dvacet pět překážek a pět kilometrů s dvaceti překážkami. Ráda překračuji své limity,“ uvádí. „Účastníci, kteří úspěšně absolvují všechny tři kategorie závodů na takovém Trifecta víkendu, obdrží speciální medaili,“ dodává.
Sportu se věnuje každodenně. „Ráno si nařizuji budík na 6:45 a každý den se snažím nějak sportovně využít. Obden chodím běhat. Nesbírám jen kilometry, snažím se, aby každý běh měl smysl. Zařazuji například intervaly po rovině, do kopce i z kopce, přidávám kratší regenerační běhy a zařazuji i běhy dlouhé. Dvacet kilometrů a více. Dnes ráno jsem například uběhla sedmnáct kilometrů,“ vysvětluje Petra.
Při běhu si totálně vyčistí hlavu. Ale také například vybírá skladby pro žáky, plánuje, co ten který den bude s daným žákem hrát, nebo také přemýšlí, co bude vařit. „Když nejdu běhat, snažím se posilovat. Mám totiž takzvaně houslové ruce,“ směje se. „Chybí mi v nich síla. Takže doma posiluju na hrazdě nebo chodím do fitka,“ vysvětluje. Sportovní program doplňuje procházkami se psem Mesim.
„Pak následuje sprcha, oběd a nabitá energií hurá do školy,“ popisuje svůj běžný den. „Pokud mě zavolají jako výpomoc do filharmonie, mívám dopoledne zkoušky. Ve čtvrtek, kdy jsou koncerty, bývám téměř bez oběda i bez večeře, ale zato obohacená hudbou a lahodnými tóny,“ směje se Petra Macková. V tyto dny pak musí přetočit budík na dřívější hodinu, aby do harmonogramu zařadila svoji lásku: běh.
„Život se se mnou nemazlil, ale také mne naučil plnit si své sny. Našla jsem smysl svého života. Najednou je všechno mnohem jasnější, jednodušší, radostnější. Svůj osobní život se snažím skloubit s tím, co mne obohacuje. A to je sport a hudba. Okamžiky, ve kterých prožívám to, co bolí, či to, co nechci, v sobě mají vzácný dar. Díky nim si mnohem lépe uvědomuji, co v životě chci,“ uzavírá své vyprávění neobyčejně inspirující žena.
PETRA MACKOVÁ
