"Měla jsem štěstí na štěstí," říká fotografka, zpěvačka a textařka Bára Havelková ze Zlína
Letěla policejním vrtulníkem, projela se na policejním koni, vezla se v sanitce i v hasičském autě, plula v policejním člunu a střílela různými zbraněmi. Prošla zázemí mnoha firem a továren, nahlédla do výrobny pneumatik, pod ruce pekaře nebo řezníka, poznala desítky inspirativních osobností. Seznamte se s Bárou Havelkovou ze Zlína, ženou mnoha profesí.
Autor: Dalibor Glück, archiv Báry Havelkové
Setkala se s filmovými hvězdami, dostala se do zákulisí koncertních pódií, divadelních jevišť, stála po boku umělců, známých osobností i politiků. V posledních letech sama stojí v záři reflektorů a užívá si potlesk publika.
Nejde ani o ženskou verzi Jamese Bonda, ani o hvězdu stříbrných pláten. Řeč je o zpravodajské fotografce se zlatem v hrdle.
„Do dnešních dní jsem si splnila slušnou plejádu snů,“ říká Bára Havelková, fotografka a frontmanka kapely GAIA. Tou se stala ve svých čtyřiceti dvou letech. Podařilo se jí zkrátka dosáhnout toho, co ji vždy nějakým způsobem přitahovalo. „Měla jsem prostě štěstí na štěstí,“ směje se.
Štěstí si ji mnohokrát nějak samo našlo a posunulo správným směrem: narazila na inspirativní lidi, kteří jí pomohli nastartovat kariéru. Naskytly se nové příležitosti a potkala správné lidi ve správný čas. Přišla nabídka na zajímavou práci, která ji naplňovala a bavila a která ji posunula v životě dál.
Měla štěstí na múzy, které jí pomohly uspokojit umělecké sklony, a to jak po stránce fotografické, tak i hudební. „Velké štěstí mě potkalo také v osobním v životě. A to když jsem potkala otce svých dcer, skvělého muže, který je mi vždy oporou a kterého si velmi vážím,“ přiznává.
I z malého domu vychází často velký muž.
kurdské přísloví
Narodila se v Kyjově, střední školu se sociálním zaměřením studovala v Hodoníně a po maturitě šla pracovat. „Neměla jsem v té době žádný vyhraněný obor, který bych chtěla na vysoké škole studovat.“ Pracovala jako prodavačka v obchodě s parfémy a drogerií, jehož součástí bylo i fotografické zboží. Tehdy se začala zajímat o focení.
„Do obchodu chodil pravidelně jeden zákazník, novinář Jirka Nováček, který mě nasměroval k fotografické kariéře. Díky němu jsem poprvé nahlédla do novinářského světa. Jirka mě s sebou bral na různé akce, půjčoval mi zrcadlovku a umožnil mně rozvíjet fotografický talent.“ Bářiny fotky potom zveřejňoval v regionálních novinách, ve kterých pracoval. „Já jsem si je všechny hrdě vystřihovala a lepila do sešitu. Jemu vděčím za to, že se ze mě stala v podstatě ze dne na den zpravodajská fotografka a že jsem se přestěhovala do Zlína. Naše přátelství trvá dodnes.“
Doma ve vsi – bezcenný jsi; za hranicemi vesnice zaplatí za tebe tisíce.
turkmenské přísloví
Po nějaké době jí Jirka navrhl, aby se přihlásila na konkurz do nově vydávaných zlínských novin. Kromě redaktorů hledali i fotografy. „Dlouze jsem se této nabídce smála. Nebyla jsem profesionální fotografka! Ale řekla jsem si, že nemám co ztratit, že to prostě zkusím. A tak jsem se vydala do velkého neznámého baťovského města.“
Lepší drzé čelo nežli poplužní dvůr.
J. S. Skrejšovský
Po úspěšném konkurzu začala Bára pracovat jako fotografka v Deníku, který tehdy nesl název Moravský den. „Psal se rok 1998, bylo mi dvacet jedna let a já jsem nemohla uvěřit, že mě na to místo vybrali. A to i přesto, že nemám fotografické vzdělání. Na pohovoru jim jako reference stačil jen ten můj sešit s nalepenými výstřižky fotek, nad kterými k mému překvapení uznale pokyvovali hlavou.“
Labor est etiam ipsa voluptas.
I práce sama je rozkoší.
Manilius
A tak se z Báry ze dne na den stala profesionální fotografka. Vydavatelství vyslalo do Zlína několik zkušených redaktorů z různých moravských regionů, aby pomohli s úspěšným rozjezdem redakce. Na několik měsíců ubytovalo své zaměstnance na hotelu Ondráš (dnes U Ševce), který se nacházel kousek od redakce. „Zlín mi velice rychle přirostl k srdci. Byli jsme úžasný kolektiv nadšený do práce. Rychle jsme se spřátelili. Přes den jsme pracovali, jezdili po reportážích. Večer utužovali kolektiv v blízkých barech a hospůdkách. Mnohokrát až do noci či brzkého rána.“
Bylo to období úplně nových zkušeností a zážitků, seznámení se s mnoha novými lidmi, kolegy a především s novinářskou profesí. K tomu patřilo samozřejmě poznávání Zlína a celého regionu. „Učila jsem se za pochodu. Práce fotografky obnášela každodenní pobyt v terénu a focení všech oblastí: zpravodajství, kultury i sportu.“
Když nemám co dělat, pracuji.
K. Čapek
Jezdila po všech čtyřech okresech Zlínského kraje: Zlíně, Uherském Hradišti, Kroměříži i Vsetíně. Občas se stalo, že jela třeba do Rožnova a zpátky jen kvůli jedné jediné fotce. Jindy zase musela stihnout objet za jeden den několik měst.
„Řídila jsem moc ráda, takže mi cestování vůbec nevadilo. Patřilo to k práci.“ Vždycky se ale musela vrátit včas zpět do redakce, aby stihla vyvolat filmy a naskenovat snímky do počítače. Samozřejmě se musela naučit pracovat i v grafickém programu. „Tehdy ještě editoři používali faxy, fotilo se analogově. Digitální doba přišla až o pár let později.“
Práce není tak nudná jako zábava.
Ch. Baudelaire
Díky profesi zpravodajské fotografky se dostala na místa, kam běžně veřejnost nesmí, potkala spoustu zajímavých osobností ze všech možných oborů, nahlédla do zákulisí různých institucí. „Bylo úžasné sledovat například lékařský tým přímo u operace, ocitnout se v zoo v blízkosti slona nebo jiných exotických zvířat, stát na střídačce hned vedle sportovců, slavit po boku hokejistů jejich titul a vyhýbat se při tom stříkajícímu šampaňskému.“
Jela ve sportovním autě se závodníkem rally, proletěla se policejním vrtulníkem, jela na policejním koni, v sanitce nebo v hasičském autě. Plula v policejním člunu a zastřílela si různými zbraněmi. Prošla zázemí firem a továren, nahlédla do výrobny pneumatik, pod ruce pekaře nebo řezníka a poznala detailně další profese. Setkala se zblízka s filmovými hvězdami nejen na zlínském festivalu, dostala se do zákulisí koncertních pódií, divadelních jevišť, stála po boku umělců, známých osobností i politiků.
Nebezpečí přidává lidem zajímavosti.
H. de Balzac
„Mnohdy byla moje práce i nebezpečná. Musela jsem třeba sestoupit do hluboké hradní studny, vyšplhat na střechu kostela, brodit se v gumákách při záplavách, vylézt na zeď, procházet velkou stavbou s helmou na hlavě, prodírat se davem, při focení sportu se krýt před letícím pukem, kopačákem nebo volejbalovým míčem.
Měla jsem možnost si spoustu z toho výčtu aktivit vyzkoušet na vlastní kůži. Dokonce jsem se zúčastnila v novinářské kategorii soutěže v pojídání knedlíků na Trnkobraní. Skončila jsem na druhém místě.
Také jsem byla vyslaná se sledgehokejovým týmem do švédského Malmö, odkud jsem do redakce posílala nejen fotky, ale i komentované sloupky. Bylo toho opravdu bohatě, nasbírala jsem za ty roky pestrou škálu zážitků. Jak se říká – práce snů!“
Krása urychluje všechno o patnáct dní.
Ch. M. Talleyrand-Périgord
Kam s foťákem dorazila, nedala se přehlédnout. Mladá, pohledná, vysoká, společenská a komunikativní. A navíc jediná žena z oboru v regionu. „To kolikrát přinášelo v praxi výhody. Zvlášť když jsem se ocitla v mužském kolektivu, ať už to byli fotbalisti, dělníci nebo úředníci v kanceláři. Ochotně plnili moje požadavky na focení a měla jsem díky tomu lepší záběry než moji kolegové fotografové. A taky z toho vzniklo mnoho pozvání na kávu.“
Omnia vincit amor. Vše zmůže láska.
Vergilius
Nicméně nápadníci neměli šanci. Srdce fotografky získal mladý lékař. „S manželem mě seznámil náš společný kamarád. Jak jinak než novinář.“ V roce 2007 se vzali, zrekonstruovali baťovský domeček a založili rodinu. „Máme dvě dcery. A teď ještě kočku, aby těch ženských neměl manžel málo.“
Když ti hora neuhne, musíš ohnout cestu,
když se cesta nedá ohnout, musíš přihnout sám sebe.
čínské přísloví
V novinách pracovala devět let. Po dvou mateřských dovolených začala uvažovat o návratu do práce. Časově náročnou práci fotografky se však rozhodla opustit. „S dětmi se už tato časově flexibilní práce nedala zvládat. Rozhodla jsem se fotit na volné noze a také jsem si udělala certifikát panoramatické fotografie a focení virtuálních prohlídek.“
Pořídila si veškeré technické vybavení a začala opět fotit. Nafotila virtuální prohlídky mnoha firmám i soukromníkům, věnovala se i ateliérové fotografii. Z její dílny vznikly rodinné fotky, fotky „těhulek“ i dětí; fotila akty, svatby a další akce.
„Po pár letech jsem ale cítila, že jsem se focení přesytila, že už mi to nepřinášelo očekávanou radost. A taky jsem chtěla zkusit něco jiného, naučit se nové věci, klidně z jiného oboru.“
V novinách okoukla práci redaktorů, a protože vždy měla ráda práci s textem, vrátila se do novin, ve kterých začínala, na pozici asistentky a editorky servisní rubriky. „Nabídku jsem přijala okamžitě, neváhala jsem, protože v novinářském prostředí jsem se vždycky cítila jako ryba ve vodě. A i po těch mnoha letech jsem v redakci potkala některé bývalé kolegy, takže jsem okamžitě zapadla. Fotografování jsem nepověsila na hřebíček, dodnes se mu věnuji, ale už jen jako vedlejší pracovní činnosti.“
Změna vždy je příjemná.
Aristoteles
Následovala doba covidová a Bára byla po změnách v redakci téměř rok bez práce. „Pak se konečně objevila pracovní příležitost a já nastoupila do umělecké agentury s velmi rozmanitou náplní práce. A to mně vždy vyhovovalo. Pestrá činnost, od každého něco, žádná rutina, ale rozličné úkoly z různých oblastí.“
Ve firmě si vyzkoušela práci produkční, stará se o administrativu, organizaci, o webové stránky a grafickou činnost. Má na starosti také agendu exportu a importu zásilek po celém světě. „Částečně se ze mě stala i personální asistentka, připravuju výběrová řízení a smlouvy. Kromě toho stále sem tam fotím nebo dělám grafické práce. Dokonce jsem napsala na zakázku eroticky laděné povídky, které ale zatím čekají na vydání.“
Ani nejlepší sokol ničeho neuloví,
když se mu nedovolí vzlétnout.
japonské přísloví
A pak přišel ten osudný okamžik! Za všechno může inzerát v novinách, který upoutal Bářinu pozornost. „Bylo to prozaické. Odpověděla jsem na inzerát a od té doby zpívám s kapelou GAIA.“ Tak jednoduché to ale nebylo. Předcházelo tomu ještě hodně zkušeností.
Bára vždycky ráda zpívala. Mnoho lidí však rádo zpívá… V koupelně, na záchodě, ve vinném sklípku. Někteří odvážnější i v televizi. Vzpomeňme na Hvězdnou pěchotu soutěže SuperStar.
Jako snad každá malá holčička si hrávala na zpěvačku. „Klasicky se švihadlem v ruce místo mikrofonu.“ Od puberty hrála na kytaru a milovala všechny akce, kde se zpívalo. Později kolem osmnácti let dostala příležitost zpívat v kapele na zábavách.
„Ale ani to nakonec nevyšlo! A moje záliba pak musela ustoupit do pozadí, protože vždy bylo něco důležitějšího. Práce, manželství, domácnost, péče o malé děti. Měla jsem na krku čtyřicítku a konečně nastala vhodná doba vrátit se ke zpívání.“ A tak se Bára přihlásila do hudební školy na obor populární zpěv, kam docházela jednou týdně.
Zpěv je v nás. Stačí jen vědět, jak ho dostat ven.
W. Guthrie
„Moc mě to bavilo. Dostala jsem příležitost zpívat pro veřejnost na různých akcích školy. Po dvou letech jsem ale zatoužila posunout se dál.“
Pod svá křídla ji přijala sama Země! Bohyně země – Gaia. „Moje působení v kapele GAIA začalo v roce 2020 těsně před covidem. Ozvala jsem se na inzerát. Dlouho jsem ale váhala. Měla jsem totiž pocit, že můj hlas bude na rockové písničky příliš jemný. Nevěděla jsem, jestli na to hlasově mám. Nakonec jsem si řekla: Když to nezkusíš, tak to nezjistíš. A vyšlo to! Najednou se ze mě stala zpěvačka! Dodnes tomu nemůžu uvěřit.
Moje okolí bylo dost překvapené. A není divu! Je zcela neobvyklé začínat pěveckou dráhu až po čtyřicítce. Většina mi ale fandí a jsem moc ráda za jejich podporu.“
Cherchez la femme. Za vším hledej ženu.
francouzské přísloví
Se všemi pěti muzikanty z kapely si od prvního okamžiku padli do noty. Bára postupně přezpívala všechny písničky a úspěšně si je „adoptovala“. „Než jsem do kapely přišla, neznala jsem ani jednu skladbu. Štěstí bylo, že bývalý zpěvák měl výš položený hlas, takže mi ty songy hlasově sedly.“
Mnohem bližší vztah má ale k novým písničkám, na kterých se už podílela i autorsky. Celá kapela tak pochopitelně Bářinou přítomností změnila image. „Najednou měli mezi sebou ženskou.“
Také žánrově se tvorba kapely GAIA proměnila. Od rocku se přiblížila víc k popu.
„Repertoár je ale velice pestrý: od folku přes pop až k hard rocku. Nezapřou se ani artrockové kořeny. Podle kladných ohlasů publika a zvyšujícího se počtu fanoušků je to změna k lepšímu, za což jsem moc ráda.“
Ars longa, vita brevis. Umění je dlouhé, život krátký.
Hippokrates
„S mými pěti chlapy to v kapele táhnu už třetí rok. Jsme prima partička s přátelskými vztahy. Máme stejný smysl pro humor a celkově nám to funguje. Na každou zkoušku nebo akci s kapelou se vždycky moc těším. Zpívám hlavně pro radost. Vím, že mám ještě rezervy, pořád se snažím zlepšovat. Samozřejmě je moc příjemné, když vidím usměvavé publikum, když slyším potlesk a pozitivní reakce, když nás fanoušci po koncertě chválí, když dostanu kytku… Zpívání v kapele beru jako hobby, baví mě to, naplňuje a užívám si to se vším, co k tomu patří.“
Kapela má za sebou hodně koncertů, účastnila se různých hitparád i hudebních soutěží. Muzikanti vydali album Druhá múza s autorskými skladbami, které se hrají i v několika rádiích. Několik svých písní nahráli také v anglické verzi, natočili videoklip, poskytli několik rozhovorů do médií, jsou hodně aktivní na sociálních sítích.
Bára není jen zpěvačkou kapely, ale také její duší. „V kapele využívám své grafické dovednosti, vytvářím plakáty, jsem autorkou kapelního webu, podílím se na našich příspěvcích na FB a na koncertech musím fungovat i jako moderátorka.“
Umělec je přežvýkavec, který musí bez přestání přemílat svou minulost, aby ji strávil a proměnil v uměleckou látku. A. Maurois
Bára se uplatňuje také jako autorka textů. Texty písniček jsou hlavně o vztazích mezi partnery, o pocitech, emocích. Jsou zkrátka ze života a může se v nich najít každý. „Psaní písniček je pro mě nová zkušenost. Baví mě také podílet se na psaní scénářů pro videoklipy.“ Kapela v minulých dnech dokončila svůj druhý videoklip, natáčel se na konci listopadu.
„V současné době pilujeme moji novou píseň. Je velmi osobní, intimní, s autentickým textem. Je určena mé sestře Gábince. Posílám jí písničku do nebe. Premiéra této písničky se teprve chystá.“
Do konce roku kapelu čeká tradiční adventní koncert a na příští rok už muzikanti připravují další vystoupení. „Také se těšíme na novou zkušenost – dostali jsme nabídku hrát unplugged, tedy akusticky, na vernisáži. A určitě bychom rádi začali pracovat na novém albu.“
Bára Havelková
Kapela GAIA
Kdy a kam zajít na GAIU?
Akustické vystoupení na vernisáži Roberta Rohála v Kroměříži.
Koncert ve Starém pivovaru v Kroměříži.
Koncert v Zelenáčově Šopě ve Zlíně.
