PETR MAREK: mistr dřevěných aut
Za dvacet let vyrobil stovky typů osobních a nákladních aut, včetně autobusů všech historických období. Dodnes po Petru Markovi žádají modely svých vozů třeba v mercedesu, škodovce i dalších automobilových koncernech.
Autor: Dalibor Glück, archiv Petra Marka
Řemeslník z Liptálu na Vsetínsku si udělal jméno už před více než dvaceti lety dokonalými modely ručně vyrobených aut ze dřeva. Začalo to po Mistrovství světa ve Vídni v roce 1996, kdy jeho modely škodovek dostávali nejlepší hráči šampionátu. Vyráběl je téměř na koleně v malé dílničce v domě svých rodičů.
Mimo to dokáže Petr Marek udělat také přesné miniaturní kopie pro nábytkářskou legendu TON v Bystřici pod Hostýnem i dokonalou kuchyň přímo na míru pro své sousedy.
Stále pracuje ve své domácí dílně, i když teď už ve vlastním domě a s plným vybavením mistra truhláře.
První rozhovor jsme spolu dělali na konci devadesátých let minulého století. Za tu dobu jste se posunul kam?
Tehdy jsem začínal. Dělal jsem jenom auta. Pak jsem začal dělat pro TON makety židlí a pro ostatní automobilky. Začal jsem také prodávat hodně do světa.
Které automobilky po vás chtěly modely svých značek?
Mercedes, Karosa, Iveco, Škoda, Praga, Volvo, Ford, BMW, Volkswagen, Citroen, Bentley, Rolls Royce, Jeep.
Ve kterých státech mají vaše dřevěné modely?
Asi všude. Automobilky je dávaly na své pobočky v jednotlivých státech určitě po celé Evropě. Sám jsem posílal modely i do Ameriky nebo Austrálie.
Kterou značku jste ještě nedělal?
Bugatti, Ferrari a veškeré moderní vozy. Ty se špatně dělají.
Jaký typ vozidla byste si přál vyrobit? Který ještě na svém kontě nemáte?
Jeden typ škodovky. Myslím, že je to typ 860 z roku 1932. To je opravdu krásné auto. To bych si ještě rád pro sebe vyrobil.
V jakém měřítku ty modely vyrábíte?
Není to jednoznačně jedno měřítko. Spíš to dělám podle toho, jak mi to pasuje, respektive, jak se mi líbí, že by to mohlo být velké. Nedělám totiž úplně přesné kopie, jak dělají modeláři. Vyrábím je vlastně tak, aby se mi líbily. Navíc, když se ty modely dají vedle sebe a není to v jednotném měřítku, nevypadá to na pohled vůbec špatně.
Kde by si zájemce mohl prohlédnout sbírku vašich modelů?
Kousek od Prahy. Majitel hotelu Bouček pan František Bouček si ode mne kupuje všechny modely. Takže má kompletní sbírku všeho, co jsem kdy udělal. Celou restauraci má plnou dřevěných osobních aut, kamionů, autobusů. A protože se zabývá také sacími kanalizačními speciály, objednal si u mě tu klasickou V3Sku, nebol-li „hovnocuc“. Rozdával ji jako dárek svým zákazníkům. Vždycky se ho prý ptali, proč jim to dává, tak odpovídal: „Když si ten hovnocuc dáte do kanceláře, kdykoliv se na něj podíváte, vždycky si na mne vzpomenete.“ On totiž začínal tak, že jezdil v Praze právě s tímto speciálem na fekálie. A teď má velkou firmu, která je vyrábí.
V podstatě máte sbírku vámi vyrobených modelů v hotelu Bouček…
Já ne, to je pana Boučka. Je ale fakt, že má komplet vše, co jsem udělal. Kdo by měl zájem, tak hotel Bouček se nachází nějakých deset kilometrů od Prahy v Mochově.
Jak jste se vlastně s panem Boučkem seznámil?
Našel si mě. Je takový správný nadšenec a také mně hodně pomohl. Když jsem neměl co dělat, zavolal jsem mu, jestli by nechtěl něco nového a hned si objednal něco dalšího.
Takže takový váš mecenáš…
Dá se to tak říct. Jednotlivé kusy si koupil pro sebe, potom jsem mu dělal i sady některých aut, které rozdával jako prezenty.
Kolik modelů jste vlastně už vyrobil?
Nemám to přesně spočítané, ale jsou jich určitě stovky.
Který z modelů byl pro vás takový nejzásadnější?
Asi ten první. To byl Laurin & Klement Voiturette rok výroby 1906.
Jak vás napadlo začít dělat právě dřevěné modely aut?
Po škole jsem dělal vzorky hraček, dřevěné lampy a podobně. Díky tomu jsem se kdysi dávno pracovně dostal také na výstavu hraček v Norimberku. Právě tam jsem viděl podobné dřevěné modely. Líbily se mi, a tak jsem je doma zkoušel vyrobit. Postupně jsem je vypracoval do dokonalosti. Dneska se to už samozřejmě dá udělat na CNC strojích. Spoustu věcí ale na tom CNCéčku udělat nejde. Pořád je tam ten podíl ruční práce. Moje auta jsou ale všechna stoprocentní ruční práce. Na tom si zakládám.
Kde nastal ten zlom, kdy jste věděl, že vás to uživí?
Když jsem začal dělat pro Škodovku. Vybrali si nějaké modely a třeba tři čtvrtě roku jsem dělal jenom pro ně. Modely začali rozdávat jako prezenty snad všude. Největší reklamu mi pak udělali na Mistrovství světa v hokeji ve Vídni. Naši tehdy vyhráli mistra světa. Škodovka byla hlavním sponzorem toho šampionátu, a jak se vyhlašovala první a druhá místa a nejlepší hráči, tak tam na červeném koberci stála nějaká modelka a držela v ruce můj model škodovky. A právě ti tři nejlepší hráči šampionátu ten model dostali.
To musela být náramná podívaná…
Vůbec jsem o tom nevěděl. Až mi volal právě pan Bouček, že se dívají v jeho hospodě na finále. Jen si to představte. Plná hospoda lidí, kteří sedí mezi těmi modely a teď jeden z nich vidí v televizi. Okamžitě mi volal, jestli jsem to viděl…
To byla pořádná reklama…
Reklama jak hrom. Miliarda lidí to viděla. Na to konto jste se mi tehdy ozval vy a udělal se mnou rozhovor. Pak už se s novináři dveře netrhly. A už to jelo. Bez nějakého mého přičinění se o tom psalo snad všude. Byl jsem třeba v Praze v Mercedesu kvůli nějakým modelům a prohlížím si ten jejich firemní časopis a šéf říká: Tady o vás píšou. Tam opravdu byl článek na dvě strany, který jsem dělal třeba rok před tím s nějakým novinářem. Vůbec jsem ani nevěděl, jestli to tehdy někde vyšlo nebo ne.
A vyšlo… Dělal jste pro některou značku kompletní řady typů od těch historických až po současnost?
Ne. Nemám v tom žádný řád. Nejsem takový ten ortodoxní modelář, který se zaměří na značku a udělá si celou řadu. Necpu se mezi ně. I když, co se týká propracovanosti jednotlivých modelů, to tam asi je…
Které osobnosti mají vaše modely?
Čeští prezidenti všichni. Dostali je jako prezent při návštěvě Škodovky. Ze známých osobností třeba kosmonaut Andrew Feustel. To je ten, který letěl do vesmíru s krtečkem. Když byl na návštěvě ve hvězdárně ve Valašském Meziříčí, chtěli mu dát něco z regionu, tak dostal dřevěný model. Myslím, že to byla Fordka nebo Laurin & Klement. Teď už přesně nevím.
Takže nespecializujete se jenom na veterány?
Nene. Když se mi nějaké auto líbí nebo když dostanu zakázku, tak to udělám.
Kromě už zmíněného fekálního vozu máte na kontě nějakou raritu?
Legendární autobus RTO. Říkalo se mu hašlerka. To bylo skvělé. Dělal jsem to ještě pro Karosu. Pak, když změnili majitele, tak i pro IVECO. Je to takový šlágr. Kdybych jich měl vyrobených padesát, prodám je všechny.
Poslední vaše práce?
Historické nákladní Volvo.
Co je pro vás na práci na jednotlivých modelech nejsložitější?
U moderních aut udělat tvary. Když je člověk dělá ručně, je problém je vychytat. Když má hrany, tak se to dá nějak změřit, ale do moderních modelů jako je třeba Škoda Octavia se nepouštím.
Takže se stále držíte ručního zpracování?
Jinak to ani nejde. Na CNCčku bych mohl udělat maximálně skelet, ale zbytek jako třeba kola a doplňky, to všechno se jinak než ručně udělat nedá. Navíc, používám už od začátku jenom dva druhy dřeva. Třešeň a ořech. Nic jiného. Zpočátku jsem zkoušel různé druhy, ale nebylo to ono. Je to už takový můj styl. Když je víc mých modelů pohromadě, je tam krásně vidět, že i když je každý model jiný, jiná velikost i typ, poznáte, že to dělal jeden člověk.
Když bych od vás chtěl vyrobit nějaké auto, na kolik mě to přijde peněz?
Od pěti tisíc nahoru. Záleží na typu. Ale jeden kus je drahý. Lepší je si nechat udělat sadu. Ale takové ty jednorázové zakázky už omezuju. Aby to bylo dobře zaplacené, musel by jeden kus stát dvakrát tolik, než za kolik to prodávám. Je kolem toho spousty práce. Málokdo si to uvědomuje, ale kdyby se to vyřezalo dlátem, tak to bude rychleji.
Byla nějaká zakázka, na které jste si doslova vylámal zuby?
Kdysi po mě chtěl někdo tank. Zkoušel jsem to, ale pak jsem to vzdal. Prostě to nešlo. Když se mi něco nelíbí, tak to prostě nejde.
A nějakou vojenskou techniku jste dělal?
Staré džípy Willysy. To je taková americká vojenská klasika a ve dřevě vypadají moc hezky.
A co gazíka?
Gazíka jsem nedělal, ale určitě by šel vyrobit.
Váš miláček?
Jednoznačně autobus RTO. Vypadá fakt pěkně. A je o něj velký zájem. Dělal jsem jich spoustu třeba na narozeniny nebo jiné příležitosti. Třeba si přišli lidé z nějaké firmy, že jim odchází kolega do důchodu a nechtěli mu dát jenom obligátní flašku, kterou vypije. Tak se složili a dali mu právě ten historický autobus. Dělám to ve vitrínce i s věnováním. Velmi si to oblíbili třeba řidiči autobusů.
Jak dlouho trvá výroba takového modelu?
Většinou čtrnáct dnů až měsíc. Nejprve udělám prototyp a pak už jedu další kusy. Sériově to ale nejde moc dělat. Na jednom modelu je třeba i tisíc dílů. Už mám samozřejmě fígly, ale pořád ten jeden kus musím tisíckrát obrátit v ruce.
Jsou mezi vašimi zákazníky i ženy?
Ano a hodně. Jedna paní si to koupila pro sebe, protože se jí to hodně líbilo. Hlavně to dámy ale kupovaly pro své manžely na narozeniny. Jak to tak bývá, chlap si může koupit, co chce, ale manželka pro něj chce něco extra, co nikde není. Je zajímavé, že mnohdy mají chlapi auto v garáži, ale chtějí ho mít i v kanceláři na stole. Jejich ženy to vědí a přijdou za mnou, ať jim to vyrobím. Byla tady třeba manželka jezdce Rallye Dakar Martina Macíka. Nechala si na jeho padesátiny vyrobit právě autobus RTO. Prý to byl jeho sen si jej pořídit a jezdit v něm. Takže nakonec dostal dřevěný model.
Co všechno máte v portfoliu?
Osobáky, náklaďáky, autobusy, džípy.
Nejstarší model?
Vyrobený i historicky nejstarší je Laurin & Klement Voiturette z roku 1906.
Specializujete se na konkrétní historické období?
Zástupce mám v každé dekádě až do současnosti.
Co by si mohl sběratel vybrat ze žhavé současnosti?
Autobusy IVECO.
Máte nějaké období, nebo značku, které se vám líbí?
Jasné. Jednoznačně jsou to Mercedesy 1930. To byly nádherné vozy. Tvarově dokonalé. Těch jsem udělal určitě aspoň sto.
Kromě aut ale vyrábíte také něco pro výrobce židlí TON…
Dělám pro ně miniatury dřevěných židlí. Jsou to zmenšeniny v měřítku 1:10. Moderní i starší typy. Vyrábím pro ně pět druhů. Dávají to pak do takové papírové krabičky a na výstavách tím obdarovávají architekty.
U miniatur židlí jste už ale musel dodržet rozměry…
Tam dokonce i ten postup výroby mám stejný jak ve fabrice u těch v životní velikosti. Akorát materiálově je to lehčí. Chvilku to také trvalo, než jsem přišel, jak to udělat. Byl jsem přímo v TONu, abych obkoukal, jak to vyrábí. Jednotlivé díly napařuju úplně stejně jako oni, akorát je to menší.
Takže vás nechali nahlédnout pod pokličku?
Museli, jinak bych asi nedocílil toho, že je to stejné, jak židle, na kterých můžete sedět. Pošlou mi výkresy a podle toho to přesně vyrobím. Je to ale o dost složitější. Když udělají oni ve formě ohyb, vytáhnou to, už to drží tvar. U těch miniatur, jak je to tenké, tak se různě kroutí nebo i zpátky narovná. Takže jednotlivé díly musím ještě dodatečně rovnat, upravovat.
V současnosti jste se vrátil ale také i k původnímu řemeslu. Vyrábíte na zakázku kuchyně, ložnice, obyváky. Proč?
U modelů sedíte nad prací čtrnáct dnů i měsíc a pořád není nic vidět. U nábytku děláte den a vidíte výsledek. Je to jiné. Čistím si tím hlavu a hlavně se dostanu mezi lidi. Není to tak, že bych byl pořád zavřený v dílně a jednou za dva měsíce to někam dovezl.
Petr Marek
